V noci jsem snil, že jsem motýlem

»Protože už bylo poledne, nevrátil se Eman do obchodu, ale zamířil k domovu.

Eman starší měl návštěvu. Vdova Ouholičková seděla u něho a vykládala, že nemohla doma tesknotou vydržet a že se musela jít podívat, co dělá pan Habásko.

„Samotné ženě je smutno,“ stýskala si vdova

Pan Habásko přisvědčil a pravil, že to jsou těžké věci.

„A samotnýmu muži je taky smutno!“ dodala, střelivši významným pohledem po panu Habáskovi.

Ten uhnul a děl: „Je smutno a není smutno. Jak se to veme. Je práce a čas utíká, že se člověk ani nestačí divit!“

Vstal, aby přiložil do kamen.

„Kluk má přijít každou chvíli a ona se mi nehne!“ uvažoval hněvivě. „Uvidí nás pohromadě a já pak vystojím. Přeci znám tu jeho nevymáchanou hubu!“

Vdova zaútočila přímo: „Mohli bysme to dát dohromady, pane Habásko. Vy jste samotnej a já jsem samotná. Spolčíme se a počneme novej život. Každej mi říká, že by z nás byl pěknej párek. Já jsem taková mírná a vy jste člověk pomalej. Já bysem vám posloužila a vy byste se mě zastal. Na samotnou ženskou si každej dovolí!“

„Už je to tady!“ lekl se Eman starší. „Vdova to bere zkrátka. Měl bych ji pohladit pohrabáčem, nebo jsem nešťastnej člověk. To bysem moh udělat, a kdyby mělo něco bejt, řeknu, že jsem to udělal nerad!“

Nahlas pravil: „Tak vida, už je poledne a člověk by ani neřek!“

„Tak co, plácnem si?“ lákala vdova a nastavovala ruku.

„Přeci jenom budu muset s tím pohrabáčem...,“ uvažoval pan Habásko teskně.

„Vona pokoj nedá, vona nepopustí a já budu v troubě!“

„Ono je to všelijaký, paní,“ mumlal. „Já už jsem člověk z formy, se mnou byste neužila!“

„Nejde vo užívání,“ namítala horlivě vdova, „de vo tu tesknotu!“

„A pak,“ dodal pan Habásko, „spíme s chlapcem na posteli vobá dva! Kam dám hocha, dyž se vožením? To mi vysvětlete!“

„To je to nejmenší! Já jsem skrovná. Vy si lehnete ke zdi, já budu vprostředku a mladej může bejt na kraji!“

„Depak! Chlapec ve spaní kope, to byste neobstála —“

— Tak přeci ji budu muset pohrabáčem natřít! Co mě to může stát? Pár měsíců si vodkroutím a pak budu zase svůj člověk!

Ale když už zoufale šilhal po pohrabáči, byl vysvobozen příchodem Emanovým.

„Vítám tě, hochu!“ zajásal, „šak si myslím, co nejdeš?“

„Mám všelijaký běhání,“ odpověděl syn a zpytavě pohleděl na vdovu. „Máte tu návštěvu, co? Vítám vás, paní!“

„Jakýho velkýho syna máte, pámbu požehnej !“ vece lichotně vdova.

„Copak vo to!“ odvětil starý pyšně.

„Ale vy, táto,“ řekl syn, „místo co byste měl oběd připravenej, svádíte mladý děvčata! To se mi od vás nelíbí!“

Stařec se zarděl a rozhodil rukama: „Co tě to jenom mohlo napadnout? Já... tadyhle paní Ouholičková... vona přišla jen tak na skok... povídáme si, jak to v světě chodí... všeobecně...“

„To sem sám rád,“ pravil Eman, „já bych na vás nerad slyšel stížnost! Paní,“ obrátil se na vdovu, „kdyby si měl tatík něco dovolit, tak mi to jenom řekněte. Já už to spravím!“

„A co by bylo,“ tázala se vdova vyzývavě, „kdyby se pan otec ve vší počestnosti vyjádřil?“

„Ale jejej, to bych byl rád!“ vzkřikl Eman nadšeně. „Beztoho mne, sirotečka, nikdo nepolituje a každej mě šidí!“

„Tak slyšíte, pane Habásko,“ obrátila se vdova radostně na Emana staršího. „Pan syn má z toho pojem a vy tomu nechcete rozumět! Voba byste měli se mnou nebe! Dbala bych na vás, abyste chodili čistě a v pořádku!“

Pan Habásko vrhl na svého syna zdrcující pohled.

Avšak Eman nedbal a pokračoval nemilosrdně dále: „Jak se těším! To bude dobrota! Tak co, tatínku, kdypak do toho praštíme? Já bysem moh jít za mládence —“

Stařík zamumlal cosi nesrozumitelného.

„Jak se těším,“ blouznil Eman, „až celá naše rodina pude do hospody ‚Na vinici‘. Tatíček s matinkou mne povedou za ruku, matinka mne bude napomínat, abych neskotačil a nezamazal si nový šatičky. A pak si sedneme pod stromy, tatík si objedná pivo, vám poručí bílý kafe a mně koupí slanej rohlík.“

Vdova byla nadšena a řekla, že není nad život rodinný.

„Jen aby to dopadlo,“ přisvědčil Eman a děl skepticky: „Vono všecko není, jak si myslíme! Můj tatík se nezdá, ale je. Já ho znám moc dobře! A když se tak na vás dívám, paní, tak je mi vás líto. Taková mladá dívenka, nezkušená a nevinná, plná ideálů, dá se na takovýho starýho kocoura! Von je to starej, ostřílenej internacionál, kterej se na každým terénu pohybuje bezpečně, vy jste ovšem agilní, ale podlehnete zkušenějšímu soupeři. Já bych vám radil, abyste si tátu nebrala! Je to velkej svůdník a manželskou věrnost nebere vážně. Vás by bylo pro něho škoda! S ním byste nepořídila. Von je taková moderní povaha a jenom marný zábavy a rozkoš vyhledává. Jakýpak s takovým splynutí duší ? Rozmyslete si to, paní, budete litovat —“

Nyní teprve postřehla paní Ouholičková ironii. Vzplanula krutým hněvem a zařvala: „A to bych se dostala do pěkný rodiny! Takovej uličník, takovej lazar jedna, von si bude ze starší paní střílet! Máme to pěknýho syna, pane Habásko, fuj, fuj, hamba, moh byste se stydět, von ho ani nezakřikne a já tu sedím jako prodaná —“

Prudce vstala a řítila se ke dveřím.

„Jak von si dovolil, kriminálník špatná, a já ho, hloupá, poslouchám —“

„Neposlouchejte, my o vás nestojíme, můžete jít!“ vzmužil se starý. „Taková čarodějnice, vona tady bude říkat názory! My nepotřebujeme žádný názory, my máme svýho rozumu dost!“

Za vdovou zapadly dveře. Bylo slyšet, jak na chodbě povykuje: „Voni by jednoho zabili, dyť já měla co dělat, abych utekla, lidičky, podívejte se na mě, jak vypadám!“

Otec a syn osaměli. Mrkli na sebe a pak se jali řehtat a navzájem se plácat do stehen.

„Tys to proved parádně!“ liboval si Eman starší, „už sem měl strach, že to dáváš dohromady, a pak sem poznal, že se jenom tak směješ! Vona je to ženská nebezpečná a já myslel, že jí budu muset rozbít hlavu!“

„Bez starostí,“ odpověděl syn, „já už to se ženskejma dovedu, na mě se můžeš spolehnout. To sem ji odpalíroval, co?“

„A jejej!“ zařičel stařík rozkoší. „Tak, a teď bysme mohli jíst!“ „Bodejť!“ a Eman starší počal prostírat stůl.«