„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

Ken Kesey: Vyhoďme ho z kola ven

One Flew Over the Cuckoo's Nest, 1962

Ačkoliv Ken Kesey do skupiny beatniků, jež byla pro čtenářskou veřejnost ustanovena vydáním Kerouacova románu Na cestě v roce 1957, nepatří, zapadá do ní alespoň paralelou svých životních osudů, ale i kritikou morálky tehdejší americké společnosti, ba, jde ještě dále než samotní beatnici, kteří do šablony slušného amerického občana nezapadali plánovitě, ale jen mimoděk, v touze po vlastní svobodě a naplnění svého života tak, že jejich vztah k netolerantní většině se projevoval zejména v touze „nechte nás na pokoji“. Kesey tak v uchopení svého vztahu k majoritní společnosti stojí na rozhraní mezi beatniky a hnutí hippies, což dále potvrzuje i Keseyho experimenty s drogami, které rovněž jdou mnohem dále než Kerouacova závislost na alkoholu a benzedrinu, ale sahají až k LSD, peyotlu, psilocybinu, meskalinu, …, po jejichž vlivem byl z velké části inspirován jeho slavný a co se týče svého vlivu i kultovní román Vyhoďme ho z kola ven, známějším spíše pod překladem svého originálního názvu Přelet nad kukaččím hnízdem.
A právě ze srovnání Vyhoďme ho z kola ven s jeho neliterárními podobami lze velmi snadno pochopit obrovské množství vrstev ale i jejich možných výkladů tak, že se zdá, že dnes je román aktuálnější než kdykoliv dříve a to nejen pro věčné téma boje svobody proti plíživé konformitě, jež pro vlastní pohodlí i zdánlivé bezpečí obětuje nejen vlastní svobodu, ale s výkřiky o svobodě uklove všechny, kdo se jakkoliv odlišují.
Interpretovat Keseyho motivy jen na kritiku poměrů v ústavech pro choromyslné, kde ostatně i dnes vládne manipulace spojená se zastrašováním a léčba se soustřeďuje zejména na kombinaci utupujích prášků, elektrošoků a mozkové lobotemie, či snad kritiku manipulace a zastrašování zbytků původních amerických indiánů, by román okleštilo na pouhý patos, jakých, ostatně i před Keseyem, bylo napsáno na tisíce. - Skutečné poselství zdaleka překračuje zdi ústavu, sadistické sklony hlavní sestry a jejích černých ošetřovatelů, kteří udržují oddělení v pernamentní atmosféře strachu, ale i pořádku a bezvýhradné poslušnosti. A překračuje i postavu McMurphyho s prototypem nezávislého beatnika, který se sice navenek stará jen o vlastní kůži, ale svou nákazou svobody i prostem v mezích interních předpisů zlomil nejen nadvládu hlavní sestry, ale i pocity méněcenosti jejích pacientů tak, že si v jeho přítomnosti opět uvědomí, že jsou na prvním místě lidé.
McMurphyho střet se sestrou i desítkami let zaběhlými pravidly, které pod rouškou pacientova zdraví, dělají z lidí poslušné loutky, není, jak bylo pochopeno ostatními pacienty, pouhou vzpourou motivovanou prosazením vlastního ega, ale je bojem o to nejzákladnější: právo na lidskou důstojnost, právo na to být sám sebou, právo na svobodu.
Není tedy divu, že Ken Kesey filmovou adaptaci Miloše Formana ověnčenou pěti Oscary zcela odmítl, byť ji lze, pro její povrchnost, zkratkovitost, selektivnost a z ní plynoucí mocný dojem, označit za mistrovské filmové dílo, ovšem jen pro ty, kteří se nesetkali s její originální literární podobou, která vedle zmíněného Kerouacova románu Na cestě, Nahým obědem Williama Sewarda Burroughse , novelou Kdo chytá v žitě Jeromeho Davida Salingera , básní Kvílení Allena Ginsberga a románem Hlava XXII Josepha Hellera, tvoří nosnou kostru amerického hledání a nalezení sebe sama.
»Skupina ještě pořád cupuje chudáka Hardinga, když se převalí druhá hodina.
Ve dvě se začne doktor v křesle kroutit. Doktor není při těchhle sezeních ve své kůži, tedy když nemůže vykládat tu svou teorii; zůstal by radši u sebe ordinaci a kreslil grafy. Ošívá se a nakonec si odkašle, a sestra se podívá na hodinky a řekne nám, abysme přinesli stoly z koupelny zpátky a zítra v jednu že budem v debatě pokračovat. Akuťáci se vytrhnou z transu a zaletí očima k Hardingovi. Obličeje jim hoří hanbou, jako by se probudili k poznání, že už zase naletěli na špek. Někteří jdou do koupelny naproti přes chodbu pro stoly, jiní se odloudají k věšákům s časopisy a projevují obrovský zájem o starý čísla McCallova magazínu, ale v podstatě se jenom vyhýbají Hardingovi. Zase se nechali obloudit, aby natahovali kamaráda na skřipec, jako kdyby to byl nějaký zločinec a oni všichni prokurátory, soudci a porotou. Pětačtyřicet minut tady pitvali člověka, málem jako by z toho měli radost, a pálili jednu otázku za druhou: „Co si myslí, že s ním asi je, když tu svou paničku nedokáže potěšit; proč trvá na tom, že jakživa s jiným chlapem nic neměla; jak může věřit, že se zberká, když neodpovídá poctivě?“ Otázky a nechutné narážky, až je jim teď z toho zle a vyhýbají se mu, aby jim v jeho blízkosti nebylo ještě trapněji.
McMurphyho oči to všechno zaznamenávají. Nevstane ze svého křesla. Zase už se tváří popleteně. Chvíli ještě sedí v křesle, sleduje akuťáky, škrábe se paklíkem karet po ryšavém strništi na bradě, ale nakonec přece jen vstane, zhluboka zívne, protáhne se a podrbe růžkem karty na pupku a potom strčí celý pakl do kapsy a přejde k Hardingovi, který sedí docela sám, přilepený potem do křesla.
McMurphy minutku shlíží dolů na Hardinga a potom lapne velkou prackou opěradlo nejbližší dřevěné židle, přetočí ji opěradlem k Hardingovi a obkročmo se na ni posadí, jako by usedal na malinkého koníka. Harding si ničeho nevšimnul. McMurphy si popleskává kapsy, až najde cigarety, jednu vytáhne a zapálí si; drží ji před sebou a škaredí se na koneček, obtížné si palec a ukazovák a upraví oharek podle svého.
Řekli byste, že jeden o druhém nevědí. Ani nepoznám, jestli vzal Harding McMurphyho vůbec na vědomí. Harding má široký útlý ramínka ovinutý kolem sebe jak zelený křídla a napřímeně sedí na samém krajíčku křesla, ruce polapené mezi koleny. Zírá přímo před sebe, něco si mumlá, snaží se vypadat klidně — ale žižiá si vtažené tváře a vypadá jako divně rozšklíbená lebka, a už vůbec ne klidně.
McMurphy si strčí cigaretu zpátky do zubů, složí ruce na dřevěné opěradlo, opře si o ně bradu a přivírá jedno oko před kouřem. Druhým si chvíli prohlíží Hardinga, a když začne mluvit, lítá mu cigareta mezi pysky nahoru dolů.
„Poslyš, kámo, takhle to při těch vašich sešlostech chodí vždycky?“
„Chodí vždycky?“ Harding přestane mumlat. Tváře si už taky nežmoulá, ale pořád civí před sebe, McMurphymu přes rameno.
„No, jestli je tohle obvyklej program těch vašich terapickejch mejdanů? Vždycky si hrajete na slepičí klobanou?“
Hardingova hlava sebou škubne stranou a oči najdou McMurphyho, jako by si teprv teď uvědomil, že naproti němu někdo sedí. Obličej se mu po obou stranách propadne, jak zase vcucne tváře a zahryzne se do nich, a vypadá to, jako když se šklebí. Zatáhne ramena zpátky, svalí záda do křesla a rád by vypadal uvolněně.
„Na slepičí klobanou? Obávám se, že vaše interesantní buranská mluva se u mne míjí cílem, příteli. Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte.“
„Tak já vám to teda vysvětlím,“ McMurphy zvýší hlas; i když se na ostatní akuťáky, co mu poslouchají za zádama, ani nepodívá, mluví teď ke všem. „Hejno slepic zmerčí na jedny puťce kapku krve a všecky jí do toho místa začnou klobat, jasný, dokavaď puťku nerozklobou na sračky, kosti, peří, krev, všecko lítá. Ale většinou se při tom mumraji zakrvácí pár dalších slepic z hejna, a pak je řada na nich. A znova se nějaký zmažou od krve a ostatní je uklofají, a pak zas další a další. Jo, kámo, taková slepičí klobaná dokáže za pár hodin vykynožit celý hejno, viděl jsem to na vlastní voči. Příšerný divadlo. Dá se tomu zabránit jedině tak — teda u slepic — že se jim dají klapky na voči. Takže potom nevidí.“
Harding si proplete dlouhé prsty kolem kolena, přitáhne koleno k sobě a zakloní se. „Slepičí klofaná. To je pěkná analogie, příteli.“
„A přesně to mi připomnělo tohle sezení, kámo, když chceš slyšet pravdu. Hejno sprostejch slepic mi to připomnělo.“
„Takže já jsem potom ta slepice s tou kapkou krve, příteli?“
„Přesně tak, kámo.“
Pořád se na sebe zubí, ale mluví teď tak tiše a napjatě, že musím přišúrovat se smetákem blíž, abych je slyšel. Ostatní akuťáci se taky šourají blíž.
„A mám ti říct ještě něco, kámo? Chceš slyšet, kdo zasadí ten první klofanec?“
Harding čeká, co uslyší dál.
„Ta stará bréca, ta vaše sestra.“
Tichem zaskučí strach. Slyším, jak se soustrojí ve zdech zadrhne a znovu rozběhne. Harding má co dělat, aby udržel ruce na pokoji, ale pořád se snaží dělat jakoby nic.
„Takže,“ povídá, „je to vlastně docela prosté, takhle hloupě prosté. Jste tady na oddělení šest hodin a už jste si zjednodušil celé dílo Freuda, Junga a Maxwella Jonese a shrnul je do jedné jediné analogie: je to slepičí klofaná.“
„Já nemluvím vo žádným Fredovi Junkovi, ani Maxwellu Jonesovi, kámo, já mluvím jen vo tom kurevským sezení a vo tom, co ti tahle sestra a ty druhý gauneři provedli. Jak tě zmordovali.“
„Mě?“
„No jasně, koho jinýho. Využili každý šance. Mávali s tebou jako hadrem na holi. Nějak sis tady musel nadělat fůru nepřátel, kámo, poněvadž se zdá, že ti jich jde po krku pěkná řádka.“
„To je neuvěřitelné. Vy asi vůbec neberete v úvahu, naprosto přehlížíte a pomíjíte skutečnost, že všechno, co tady kdo dneska udělal, bylo pro moje dobro? Ze každá otázka nebo debata podnícená slečnou Ratchedovou nebo ostatními z personálu slouží výhradně terapeutickým záměrům? Určitě jste z teorie doktora Spiveyho o terapeutický skupině nevyslechl ani slovo, nebo vám chybí dostatečné vzdělání, abyste ji pochopil, když už jste poslouchal. Zklamal jste mne, příteli, hm, velmi jste mne zklamal. Soudil jsem podle našeho dopoledního rozhovoru, že jste inteligentnější — nevzdělaný ňouma, to možná, rozhodně chvastoun z Balíkova, o nic citlivější než husa, nicméně v zásadě inteligentní člověk. Ale ačkoli jsem obvykle pozorný a vnímavý, pořád se ještě dopouštím omylů.“
„Di se vycpat, kámo.“
„Ano, zapomněl jsem dodat, že jsem si také povšiml vaší primitivní sprostoty. Psychopat s nespornými sadistickými sklony, pravděpodobně motivovanými přebujelou egománií. Ano. Jakvidno, všechna tato vrozená nadání vás nepochybně kvalifikují jako kompetentního terapeuta a dávají vám plné právo kritizovat proceduru sezení, vedených slečnou Ratchedovou, a to navzdory skutečnosti, že jde o vysoce považovanou psychiatrickou ošetřovatelku s dvaceti lety praxe. Ano, s vaším talentem, milý příteli, můžete konat podvědomé zázraky, konejšit bolavé id a vybojovat zraněné superego. Pravděpodobně byste dokázal vyléčit tohle celé oddělení, všechny včetně vegeťáků, a to za pouhých šest měsíců, dámy a pánové, v případě nezdaru peníze zpátky.“
Místo aby se s ním začal hádat, McMurphy si jen Hardinga dlouze prohlíží a konečně se ho nevzrušeně zeptá: „A ty si fakticky myslíš, že tohle svinstvo, který se tady na ty vaší sešlosti dneska dálo, někoho vyléčí, že někomu prospěje?“
„Z jakého jiného důvodu bychom se tomu podvolovali, příteli? Personál touží po našem uzdravení stejně vroucně jako my. Nejsou to žádní netvoři. Slečna Ratchedová je snad přísná dáma v letech, ale ohavný zlotvor drůbežího klanu, který si vzal do hlavy, že vám sadisticky vyklove oči, to rozhodně není. To si o ní nemyslíte, viďte?“
„Ne, kámo, to teda ne. Ona tě totiž neklobe do vočí. Kdepak, tam tě neklobe.“
Harding zaváhá a já vidím, jak se mu ruce začínají plížit ze sevřených kolen jako dva bílí pavouci, jako když lezou ze škvíry mezi dvěma mechem obrostlýma větvema a plazí se po těch větvích ke kmeni.
„Do očí ne?“ povídá. „A kam tedy, snažně vás prosím, příteli, kam tedy klove slečna Ratchedová?“
McMurphy se zašlebí. „Ale copak ty to nevíš, kámo?“
„Ne, jistě to nevím! Tedy pokud chcete tvr-“
„Do tvejch koulí, kámo, do tvejch milovanejch koulí.“
Pavouci se doplazí k místu, kde se větve štěpí z kmene, a tam se usadí a pocukávají sebou. Harding se pokouší zazubit, ale obličej i rty má tak bílé, že se v nich zuby ztrácejí. Upírá oči na McMurphyho. McMurphy si vyndá cigaretu z úst a opakuje to ještě jednou.
„Rovnou do tvejch koulí. Kdepak, tahle sestra není žádná potvorná puťka, kámo, ale kouložrout, tak. Viděl jsem takovejch tisíce, starý, mladý, chlapy i ženský. Viděl jsem je po celý zemi i po kriminálech — lidi, který se tě snažej oslabit, aby ti mohli přistřihnout křidýlka, aby tě podrobili svejm pravidlům, abys žil, jak oni pískají. A nejlepší způsob, jak to dokázat, jak tě srazit na kolena, je oslabit tě tam, kde to bolí nejvíc. Nakop tě už někdo při rvačce kolenem do vajec, kámo? To člověka rychle zabrzdí, co? Neznám nic horšího. Udělá se ti šoufl, poslední špetku sil to z tebe vyrazí. Když stojíš proti chlapovi, kterej se rozhod vyhrát tak, že tě oslabí, dávej si bacha na jeho koleno, na beton ti půjde po moudí. A zrovna tohle dělá ta stará megera, jde ti po moudí.“
Hardingův obličej je pořád bez barvy, ale ruce už zase ovládnul: volně před ním třepetají, rychle se snaží odbýt, co tady McMurphymu povídal.
„Naše milovaná slečna Ratchedová? Náš sladký, usměvavý něžný anděl milosrdenství, matka Ratchedová, a kouložrout? Ale příteli, to je krajně nepravděpodobné.“
„Hele, kámo, s těmahle cancama vo něžný matičce na mě nechoď. Třeba je něčí máma, ale korbu má jak stodola a tvrdá je jak řezná ocel. Zblbla mě tím svým roztomilým mateřstvím nanejvýš na tři minuty, když jsem ráno přišel, ale dýl ani o vteřinu. A pochybuji, že by někoho z vás dokázala takhle voblbovat šest měsíců nebo rok. Kručí, viděl jsem už v životě hezkejch pár sviní, ale tyhle bych nasadil korunu.“
„Svině? Ještě před chvílí byla kouložrout, potom megera — nebo snad slepice? Vaše metafory ubíjejí jedna druhou, milý příteli.“
„To je putna; je to svině a megera a kouložrout, a nehraj to na mě, víš dobře, vo čem mluvím.“
Hardingův obličej a ruce se teď pohybují rychleji než kdy jindy, zrychlený film posunků, úsměvů, grimas, úšklebků. Čím víc se to pokouší zarazit, tím větším fofrem se to střídá. Když nechá ruce a obličej, aby se pohybovaly, jak chtějí, a nesnaží se je zadržet, plavou a posunkují tak pěkně, že se na to docela rádi koukáte, ale když ho to zlobí a chce je spoutat, stane se z něj zběsilá loutka, která se cuká ve zmítá v nějakém vypjatém tanci. Všechno se hýbe pořád rychleji a rychleji a jazyk mu repetí ostošest, aby tomu stačil.
„Ale podívejte, milý příteli, pane McMurphy, můj psychopatický fámule, naše slečna Ratchedová je skutečný anděl milosrdenství — tohle tady ví každý. Je nesobecká jako vítr, do úmoru se plahočí a beze slova díků dře pro dobro nás všech, den za dnem, pět dní do týdne. K tomu je zapotřebí srdce, milý příteli, srdce. Z jistých pramenů — které tady ovšem nesmím prozradit, ale mohu vám říci, že Martini je s těmi samými lidmi často ve styku — je mi známo, že ve skutečnosti slouží lidstvu navíc o svých volných víkendech, kdy se věnuje ušlechtilé dobrovolné práci v rámci města. Připravuje bohatou škálu milodarů — zavařuje kompoty, vyrábí sýr se stavěcím účinkem, vaří mýdlo — a podarovává tím nějaký mladý párek, který má jisté finanční těžkosti.“ Ruce mu kmitají vzduchem, malují obrázek, který popisuje. „Jen se podívejte: to je ona, naše sestřička. Zlehka zaťuká na dveře. Košíček opletený pentlí. Mladý párek není ze samé radosti mocen slova. Manžel civí s otevřenými ústy, ženuška nepokrytě pláče. Pochválí jim hnízdečko. Slíbí jim poslat něco peněz na — písek na drhnutí, ovšem. Postaví košík doprostřed podlahy. A když náš anděl odchází — rozsévá vzdušné polibky, étericky se usmívá — je tak opojena slaďoučkým mlékem lidské laskavosti, jež tento dobrý skutek vyprodukoval v jejích mohutných ňadrech, že je samou šlechetností dočista bez sebe. Bez sebe, slyšíte? Zastaví se ve dveřích, přitáhne k sobě plachou nevěstinku a nabídne jí dvacet dolarů z vlastní kapsy: “Běžte, vy nešťastné, podvyživené dítě, běžte a kupte si nějaké slušné šaty. Chápu, že vám je manžílek nemůže dopřát, ale tumáte, vezměte si to a běžte.’ A náš párek je jí za tu dobrotu zavázán na věky věkův.“
Mluví pořád rychleji a rychleji, provazy na krku se mu napínají. Když zmlkne, padne na celé oddělení naprosté ticho. Neslyším nic než slabý otáčivý rytmus, podle mého je to magnetofon, který tohle všecko někde nahrává. Harding se rozhlédne, vidí, že na něm všichni visí očima, a dělá, co může, aby se zasmál. Vydere se z něj zvuk, jako když taháte hřebík z mokrého smrkového prkna. Hvííí-hvííí-hvííí. Nemůže to zastavit. Mačká si ruce jako moucha nohy a mhouří před tím hrozným skřehotáním oči. Zarazit ho ale nedokáže. Zní to pořád vyšším a vyšším tónem, až se nakonec sípavě zalkne a nechá bradu padnout do nastavených dlaní.
„Ta svině, ta svině, ta svině,“ cedí mezi zuby.
McMurphy zapálí další cigaretu a nabídne mu ji; Harding si ji beze slova vezme. McMurphy nespouští oči z Hardingova obličeje před sebou a ve tváři má zmatený úžas, dívá se na něj, jako by to byl první lidský obličej, co vůbec vidí. Dívá se, jak sebou Harding přestává škubat a cukat, jak zase zdvihá obličej z dlaní.
„Máte pravdu“ povídá Harding, „naprosto ve všem.“ Zdvihne oči k ostatním pacientům, co ho pozorují. „Ještě nikdo se to neodvážil vyslovit, ale není mezi námi jediný, kdo by si to nemyslel, kdo by k ní a k celému tomu cirkusu necítil přesně to co vy — kdo by tohle někde v hloubi své postrašené dušičky necítil.“
McMurphy zkrabatí čelo a zeptá se: „A co ten malej prďoch, ten doktor? Myslí mu to možná trochu pomalu, ale tak pomalu zas ne, aby nepoznal, jak tady ta ženská všecko drží v hrstí a co dělá.“
Harding si dá dlouhého šluka z cigarety a mlčky čeká, až kouř odtáhne. „Doktor Spivey..., ten je na tom stejně jako my ostatní, McMurphy, plně si uvědomuje svou nedostatečnost. Postrašený, zoufalý, bezmocný králíček, totálně neschopný řídit oddělení bez pomoci naší slečny Ratchedové, což taky dobře ví. A co je horší, ona ví, že doktor to ví, a využívá každé příležitosti, aby mu to připomněla. Vždycky když mu přijde na nějakou botu v chorobopisu nebo dejme tomu v osobních kartách, můžete vzít jed, že mu to otluče o hlavu.“
„To je fakt,“ povídá Cheswick a postaví se vedle McMurphyho, „otlouká nám všechny naše chyby o hlavu.“
„Proč ji tedy nevyrazí?“
„V téhle nemocnici,“ povídá Harding, „není v lékařově moci přijímat a propouštět zaměstnance. Tu moc má pouze správce nemocnice a správcem je tady žena, letitá a drahá přítelkyně slečny Ratchedové, sloužily spolu ve třicátých letech jako sestry v armádním zdravotním sboru. Jsme tady obětí matriarchátu, milý příteli, a doktor je proti tomu stejně bezmocný jako my. Ví moc dobře, že stačí, aby Ratchedka zdvihla tamhleten telefon, co vidíte u jejího lokte, brnkla správkyni nemocnice a naznačila, no dejme tomu, že doktor objednává trochu příliš velké množství demerolu —“
„Brzdi, Hardingu, tohle entepente mi nic neříká.“
„Demerol je syntetický opiát s dvojnásobným nebezpečím návyku než heroin. Doktoři si tenhle návyk běžně pěstují.“
„Ten malej prďoch? On je narkoman?“
„Tohle tedy rozhodně nevím.“
„K čemu jí to potom bude dobrý, když ho obviní —“
„Ale vy mi nevěnujete sluchu, příteli. Ona ho neobviní. Potřebuje to pouze naznačit, naznačit cokoli, nechápete? Ničeho jste si dneska nepovšimnul? Zavolá si pacienta ke dveřím sesterny, tam si ho postaví do haptáku a vyptává se na papírový kapesník, který se našel pod jeho postelí. A pacient si připadá jako lhář, ať už jí odpoví tak nebo tak. Když řekne, že s ním otíral pero, řekne: ‘Aha, pero,’ a když řekne, že má rýmu, řekne: ‘Aha, rýmu,’ a bude přitom kývat úhledným šedým účesem a usmívat se úhledným úsměvem a pak se obrátí a vrátí se do sesterny a jeho tam celého tumpovachového nechá stát a hloubat, k čemu ten kapesník vlastně potřeboval.“
Znovu se rozklepe a ramínka se mu ovinou kolem těla.
„Kdepak. Nepotřebuje nikoho obviňovat. Je géniem náznaku. Slyšel jste během naší dnešní debaty, slyšel jste jen jedenkrát, že by mě z něčeho obvinila? A přesto se zdá, že jsem byl obviněn ze spousty věd, ze žárlivosti, paranoie, z toho, že nejsem natolik mužem, abych dokázal uspokojit manželku, že jsem udržoval poměr s přáteli stejného pohlaví, že držím dgaretu afektovaným způsobem, dokonce — aspoň mi to tak připadá — obviněn z toho, že nemám mezi nohama nic než ostrůvek chlupů — a k tomu ještě hebkých, prachových a blonďatých vlásků! Kouložrout? Hochu, vy ji podceňujete!“
Harding zničehonic ztichne, natáhne se dopředu a vezme McMurphyho ruku do svých dlaní. Obličej má nějak divně vytočený, ostrý, rudě a šedě zubatý, rozbitá flaška od vína.
„Tenhle svět... patří silným, příteli! Rituál naší existence je založen na tom, že silní, aby se stali ještě silnějšími, požírají slabé, S tímhle se musíme smířit. Je to jen správné, že to takhle chodí. Musíme se to naučit přijímat jako zákon přírodního světa. Králíci svoji roli v tomto rituálu přijímají a uznávají ve vlkovi silnějšího. Králík se na svou obranu stává lstivým, vyjukaným a vyhýbavým, vyhrabává si nory a skrývá se, když je vlk nablízku. A přežívá, přetrvává. Zná svoje místo. Zcela určitě ho nenapadne vyzvat vlka na souboj. Copak by to bylo moudré? No řekněte sám?“
Pustí McMurphyho ruku, opře se do křesla, přehodí nohu přes nohu a dá si dalšího dlouhého sluka z cigarety. Vytáhne cigaretu z tenounké štěrbiny úsměvu a pustí svůj smích nanovo — vhííí-vhííí-vhííí, jako když leze hřebík z fošny.
„Pane McMurphy..., příteli..., já nejsem slepice, já jsem králík. Doktor je králík. Tamhle Cheswick je králík. Billy Bibbit je králík. Všichni jsme tady králíci nejrůznějšího věku a stupně, hupky hopky naším waltdisneyovským světem. Pozor, nepleťte si to, nejsme tady proto, ze bychom byli králíky — byli bychom králíky všude — jsme tady všichni proto, že se svému králíkovství nedokážeme přizpůsobit. My potřebujeme pořádného, silného vlka, jako je sestra, aby nás učil, kde je naše místo.“
„Člověče, ty mluvíš jako pošuk. Chceš mi snad říct, že tady budeš sedět se založenejma rukama a necháš si od nějaký báby s modrou kakadou nabulíkovat, že ses králík?“
„Ne, to mi nemusí nabulíkovat, to vůbec ne. Narodil jsem se už jako králík. Jen se na mě pořádně podívejte. Já prostě sestru potřebuju, když mám být ve své roli šťastny.“
„Ty přece nejseš žádnej pitoměj králík!“
„Vidíte ty slechy? Ten mrcavý čumáček? To hezké pírko na prdelce?“
„Mluvíš jako blá-“
„Jako blázen? Jaká prohnanost.“
„Krucinál, Hardingu, takhle jsem to nemyslel. Takovej cvok zase nejseš. Chci říct — ksakru, až jsem se divil, jak jste všichni normální. Podle mýho nejste o nic větší cvoci než ty průměrný sráči, co běhaj po ulicích —“
„Aha, sráči, co běhají po ulicích.“
„Ale rozhodně ne takoví cvoci, jak cvoky malujou ve filmu. Jste akorát rozhašený a — tak trochu —“
„Tak trochu jako králíci, chcete říct?“
„Běž s těma králíkama do hajzlu! Vůbec ne jako králíci, kruci.“
„Pane Bibbite, zahopkujte tady panu McMurphymu. Pane Cheswicku, ukažte mu, jaký máte chundelatý kožíšek.“
Billy Bibbit a Cheswick se před mýma očima promění v přihrbené bílé králíky, ale stydí se udělat, co po nich chce Harding.
„Jsou strašně upejpaví, McMurphy. Není to půvabné? Ale třeba si vyčítají, že se nezaslali kamaráda. Třeba mají provinilý pocit, že se opět nechali napálit a posloužili jí jako vyšetřovatelé. Hlavy vzhůru, kamarádi, nemáte se za co hanbit. Všechno je, jak má být. Králík se přece nepostaví za svého kamaráda. To by byla hloupost. Ne, chovali jste se moudře; zbaběle, ale moudře.“
„Podívej, Hardingu,“ povídá Cheswick.
„Ne, ne, Cheswicku. Pro pravdu se nezlob.“
„Tak podívej, byly doby, kdy jsem o babě Ratchedový říkal to samý, co tady McMurphy.“
„Ano, ale tys to říkal moc potichu a později jsi všechno zase odvolal. Ty jsi taky králík, neuhýbej před pravdou. Proto ti nezazlívám otázky, které jsi mi dneska při sezení dával. Hrál jsi pouze svoji roli. Kdybys byl na koberci ty, nebo ty, Billy, nebo ty, Fredricksone, napadal bych vás stejně krutě, jako jste vy napadali mě. Nesmíte se stydět za svoje chování; nám, malým zvířátkům, je už souzeno chovat se takhle.“
McMurphy se v židli otočí a změří si ostatní akuťáky od hlavy k patám. „Nejsem si takjistej, jestli by se neměli stydět. Já osobně jsem si říkal, že je to pěkná všivárna, když se s ní sčuchli proti tobě. Na moment mě napadlo, že jsem zpátky v zajateckým táboře...“
„Proboha, McMurph“ povídá Cheswick, „poslouchej mě.“
McMurphy se otočí a poslouchá, ale Cheswick dál nepokračuje. Cheswick nikdy nepokračuje dál; patří k těm chlápkům, co nadělají spoustu kraválu, jak povedou útok a tak, vyřvávají hesla, chvíli dupou na místě, pak udělají pár kroků a zdrhnou. McMurphy se po něm podívá, jak tam stojí, vyvedený z míry svým hrdinným začátkem, a řekne: „Zrovna jako v tom svinským zajateckým lágru.“
Harding zdvihne mírumilovně ruce. „Ne, ne, to není správné. Nesmíte nás odsuzovat, milý příteli. Ne, ne. Ve skutečnosti...“
Vidím, jak do Hardingových očí vstupuje zase ta lstivá horkost, myslím, že se užuž začne smát, ale místo toho si vyndá cigaretu z úst a ukáže tou cigaretou na McMurphyho — vypadá v jeho ruce jako další z těch tenkých, bílých prstů, jen z konečku se kouří.
„...vy taky, pane McMurphy, přes všechno vaše kovbojské povykování a jarmareční chvástání, jste pod tím tvrdým škraloupem pravděpodobně stejně mírný a chlupaťoučký králík jako my všichni.“
„Jo, to si piš. Králíček ušáček. Co vlastně ze mě dělá králíka, Hardingu? Moje psychopatický sklony? Moje rváčský sklony, nebo moje šoustací sklony? Určitě ty šoustací, jaký jiný. To moje: co vám, dámo, schází, když se pingl hází. Jo, tenhle pingl, to je nejspíš to, co ze mě dělá králíka —“
„Počkat; obávám se, že jste nadhodil věc, která stojí za úvahu. Nemyslíte, že králíci jsou právě tímhle svým rysem proslulí? Pověstní svým házením pinglem. Ano. Hmm. V každém případě však argument, který jste právě vynesl, naznačuje pouze to, že jste zdravý, funkční a vyhovující králík, kdežto většina z nás postrádá i tu potřebnou pohlavní zdatnost, abychom se kvalifikovali jako vyhovující králíci. Jsme zmetci — nanicovatí, zakrnělí, slabí tvorečkové slabé rasy. Králíci sans pingl; dojemná představa.“
„Tak moment; všecko, co řeknu, pořád překrucuješ —“
„Ne. Měl jste pravdu. Vzpomeňte si, nebyl jste to vy, kdo obrátil naši pozornost k místu, kam sestra soustřeďuje svoje klofance? Měl jste pravdu. Není mezi námi jediný, kdo by se nebál, že ztrácí nebo že už ztratil svůj pingl. My, komická stvořeníčka, nedokážeme ani v králičím světě nabýt mužností, tak jsme slabí a nevyhovující. Chichi! Dalo by se také říci, že jsme — králíci králičího světa!“
Nakloní se zase kupředu a ten napjatý, skřehotavý smích, na který pořád čekám, mu začne stoupat z úst, ruce se vznesou do vzduchu, v obličeji mu cuká.
„Hardingu! Sklapni už tu zatracenou hubu!“
Je to jako facka. Harding zmlkne, jako když utne, s pusou ještě otevřenou v nerozhodném šklebu, ruce se mu splihle klátí v oblaku modrého tabákového kouře. Na vteřinu takhle zamrzne, potom se mu oči zúží do prohnaných teček, nechá je sklouznout k McMurphymu a mluví tak tiše, že musím zakormidlovat smeták až k jeho křeslu, abych slyšel, co povídá.
„Příteli..., vy... možná budete vlk.“
„Krucinál, já nejsem žádnej vlk a ty nejseš žádnej králík. No ne, takovou blbost jsem teda jakživ —“
„Rozhodně jako vlk řvete.“
McMurphy ze sebe syčivě vypustí dech a obrátí se od Hardinga k ostatním akuťákům. „Heleďte, vy všichni. Co to pořád máte? Nejste přece takoví cvoci, abyste si mysleli, že jste nějaký zvířata.“
„Ne,“ povídá Cheswick a přistoupí k McMurphymu. „Ne, přisámbůh, já ne. Já nejsem žádný králík.“
„Tak se mi to líbí, Cheswicku. A vy ostatní už toho taky nechtě. Jen se na sebe podívejte, namlouváte si, že máte vítr z nějaký padesátiletý brécy. Co vám vlastně může udělat?“
„Nojo, co?“ povídá Cheswick a rozhlídne se kolem.
„Zmrskat vás dát nemůže. Pálit žhavým železem taky ne. Ani natáhnout na skřipec. Na tyhle věci jsou dneska zákony, nemáme žádnej středověk. Neexistuje nic, co by vám mohla —“
„Vi-vi-viděls, co nám může u-u-udělat! Na tom se-se-sezení dneska.“ Vidím, že se Billy Bibbit z králíka proměnil zas nazpátek. Naklání se k McMurphymu, chtěl by pokračovat, ústa má plná slin, obličej jako rak. Potom se otočí a jde pryč. „Ne-ne-nemá to cenu. Měl bych se za-za-zabít.“
McMurphy za ním zavolá. „Dneska? Co jsem viděl dneska na tom sezení? Do prdele, viděl jsem akorát to, že se zeptala pár otázek, navíc docela nevinnejch, lehkejch otázek. Otázky nikomu kosti nezpřelámou, nejsou to klacky ani kamení.“
Billy se otočí zpátky. „Ale j-j-jak se ptá —“
„Nemusíš přece odpovídat, musíš?“
„Když ne-ne-neodpovíš, tak se jen usměje a u-u-udělá si poznámky do no-no-notýsku a po-potom — do prdele!“
Scanion se postaví vedle Billyho. „Když jí na ty otázky neodpovíš. Macku, přiznáváš se už tím, že ses zticha. Zrovna takhle tě vždycky nachytá ta naše gaunerská vláda. Na tohle ses krátkej. Jediný, co se dá udělat, je vyhladit všechno tohle svinstvo z povrchu celý tyhle zasraný země — všecko to vyhodit do povětří.“
„Proč jí teda, když vám dá jednu z těch otázek, neřeknete, aby si trhla nohou?“
„Nojo,“ povídá Cheswick a zahrozí pěstí, „řekněte jí, aby si trhla nohou.“
„A co potom. Macku? Akorát by ti na to odpálila: ‘A proč vás právě tahle otázka tak rozrušila, paciente McMurphy?’“
„Jo, tak jí řekneš znova, aby si trhla nohou. Všichni si můžou trhnout nohou. A zase ti nic neudělaj.“
Akuťáci se k němu tlačí blíž a blíž. Tentokrát mu odpoví Fredrickson. „No dobře, ty jí to řekneš a zapíšou si tě jako potencionálně nebezpečného a šoupnou tě nahoru do oddělení pro narušený. Mně se to už stalo. Třikrát. Ti šusové tam nahoře nesmějí z oddělení ani na krok, ani v sobotu odpoledne do kina. Nemají tam ani telinu.“
„A když budete, milý příteli, i nadále projevovat takovéto nepřátelské “sklony, jako říkat lidem, aby si trhli nohou, máte naději dostat se do šokárny, a třeba i na něco většího, na operaci, nebo —“
„Ksakru, Hardingu, už jsem ti povídal, že tohle je pro mě španělská vesnice.“
„Šokárna, pane McMurphy, je hantýrkový výraz pro místnost, kde se provádí elektrošoková terapie, krátce EST. Vynález, o kterém lze říci, že koná práci prášku pro spaní, elektrického křesla a mučícího žebříku. Šikovná procedura, prostinká, rychlá, takřka bezbolestná při své rychlosti, ale nikdo by ji nechtěl prodělat prodruhé. Nikdy.“
„Co to dělá?"
„Připoutají vás ke stolu ve tvaru kříže, ta ironie, a hlavu vám přizdobí korunou z elektrických jisker, namísto z trní. Po obou stranách hlavy se vás dotýkají dráty. Prsk! Mozkem vám projede za pět centů elektřiny a dostane se vám jak léčebné kúry, tak trestu za vaše nepřátelské vybízení k trhnutí nohou, a navíc se šest hodin až tři dny, záleží na nátuře, nebudete nikomu plést do cesty. A i když se vám vědomí zase vrátí, jste ještě několik dní naprosto dezorientovaný. Nedokážete souvisle přemýšlet. Na nic se nemůžete rozpomenout. Větší počet takovýchto léčebných kúr a může z vás být třeba pan Ellis, jak ho vidíte tamhle na zdi. Uslintaný idiot, který si v pětatřiceti letech močí do kalhot. Nebo to z vás udělá nemyslící organismus, který pouze jí, vyměšuje a ječí: ‘Do prdele se starou’ jako Ruckly. Nebo podívejte na náčelníka Hbitý koště, který vedle vás svírá svého jmenovce.“
Harding na mě ukáže cigaretou, už je pozdě, abych couvnul. Dělám, že jsem si toho nevšimnul. Zametám dál.
„Slyšel jsem, že náčelník dostal před lety, kdy to byl ještě poslední výkřik módy, přes dvě stě šoků. Představte si, co to asi udělalo s myslí, která už beztak ujížděla. Jen se na něho podívejte: obří uklizeč. Tady máte svého vymírajícího Američana, dvoumetrový zametací stroj, který se bojí vlastního stínu. Tak tímhle, milý příteli, tímhle nám mohou vyhrožovat.“
McMurphy se na mě chvíli dívá a potom se zas otočí k Hardingovi. „Člověče, jak se s tímhle vůbec můžete smířit? A co ty žvásty o demokratickým oddělení, co do mě hustil ten váš doktůrek? Proč nehlasujete?“
Harding se na něj usměje a zase pomalu potáhne z cigarety. „A o čem bychom měli hlasovat, příteli? Aby se sestře zakázalo dávat nám na skupinových sezeních otázky? Aby se na nás nedívala jistým způsobem? Povězte mi, pane McMurphy, o čem bychom měli hlasovat?“
„Kruci, to je přece putna. Vo čemkoliv. Copak nechápete, že něco udělat musíte, abyste dokázali, že vám pořád ještě zbejvá špetka vodvahy? Copak nechápete, že jí nesmíte dovolit, aby se tady stala neomezeným pánem? Dyť se na sebe podívejte: povídáte, že tady náčelník se bojí vlastního stínu, ale řeknu vám, že podělanější bandu, než jste vy, chlapi, jsem jakživo neviděl.“
„Já podělaný nejsem!“ povídá Cheswick.
„Ty možná ne, kámo, ale všichni ostatní se strachy ani neodváží otevřít hubu a zachechtat se. Víte, tohle bylo první, co mě v tomhle špitálu zarazilo, že se tady nikdo nesměje. Co jsem prošel těma dveřma, neslyšel jsem ještě, že by se někdo pořádně zachechtal, je to vůbec možný? Chlapi, když ztratíte smích, ztratíte pevnou půdu pod nohama. Chlap, kterej připustí, aby ho ženská dobila tak, že ho přejde smích, ztratí jednu z největších výhod, co má na švy straně. Najednou si začne říkat, že ona je silnější než on, a —“
„A, mám takový dojem, že to našemu příteli začíná docházet, kamarádi králíci. Povězte mi, pane McMurphy, jak může člověk ženské ukázat, kdo je pánem, tedy jinak, než že se jí vysměje? Jak jí ukáže, kdo je králem hory? Člověk jako vy by to přece měl vědět. Určitě ji nebudete fackovat, to ne, že? Ne, to by na vás poštvala zákon. A jistě se nerozčlíte a nezačnete na ni řvát; to pak zase vyhraje, až svého velkého rozzlobeného chlapce začne usmiřovat: ‘Náš moudlý mužíček takhle hloupě lámusí? Ale, ale?’ Zkusil jste si někdy uchovat zdání důstojnosti a hněvu tváří v tvář takovému chlácholení? Takže vidíte, příteli, že to asi bude tak, jak jste sám prohlásil: muž má pouze jedinou skutečně účinnou zbraň proti molochovi moderního matriarchátu, ale tou rozhodně není smích. Jednu jedinou zbraň, a s každým dalším rokem dospívá v této progresivní motivačně probádané společnosti víc a víc lidí k objevu, jak tuto zbraň zneškodnit a jak si podmanit ty, kteří až doposud byli podmaniteli —“
„Bože, Hardingu, tobě to ale jede,“ povídá McMurphy.
„— a vy si myslíte, přes všechnu čest vašim psychopatickým schopnostem, že byste dokázal svoji zbraň účinně použít proti našemu šampiónovi? Myslíte, že byste ji mohl použít proti slečně Ratchedové, McMurphy? Vůbec někdy?“
A máchne jednou rukou ke skleněné kukani. Všechny hlavy se rázem otočí. Je tam, dívá se tím svým oknem a někde, kam nevidíme, má schovaný magneťák a všechno si to nahrává — jistě už plánuje, jak to vpravit do programu. Sestra vidí, že se na ni všichni dívají, a kývne hlavou a všichni se zas odvrátí. McMurphy si sundá čapku a zajede si rukama do těch zrzavých vlasů. Všichni teď koukají na něj; čekají, jak odpoví, a on o tom ví. Má pocit, že se nějak nechal chytit do pasti. Narazí si čepici zpátky na hlavu a škrábe si na nose jizvy po štychách.
„No, jestli chceš vědět, jestli by se mi jako nad touhle starou megerou postavil, tak to ne, to teda silně pochybuju...“
„Není zas tak nehezká, McMurphy. Tvářičku má docela pěknou a slušně zachovanou. A i když dělá, co může, aby je tím bezpohlavním převlekem zatajila, přesto vám nemohou uniknout její nesporně mimořádná ňadra. V mládí to musela být krasavice. Nicméně — jen v zájmu debaty, myslíte, že by se vám nad ní postavil, i kdyby nebyla stará, i kdyby byla mladá a krásná jako Helena?“
„Žádnou Helenu neznám, ale je mi jasný, co chceš říct. A přisámbohu, máš pravdu. Nevlez bych na tu starou zmrzlou tlamu, ani kdyby byla krásná jako Marilyn Monroe.“
„Tak vidíte. Vyhrála.“
To je fakt. Harding se pohodlně rozvalí v křesle a všichni čekají, co na to řekne McMurphy. McMurphy vidí, že je přitlačený ke zdi. Chvilku se rozhlíží po obličejích kolem, potom pokrčí ramenama a vstane ze židle.
„No co, vo mou kůži tady nejde.“
„To je pravda, o vaši kůži nejde.“
„A vůbec už netoužím mít za patama nějakou starou čertici s tréma tisícema voltů. Koř když z toho pro mě nekouká nic než malý povyražení.“
„Ne. Máte pravdu.“
Harding tenhle spor vyhrál, ale nikdo se dvakrát šťastně netváří. McMurphy zahákne palce do kapes a zkusí se zasmát.
„Kdepak, hochu, to jsem fakt ještě neslyšel, že by někdo nabíd dvacetidolarovou prémii za přefiknutí kouložrouta.“
Všichni se tomu zubí, ale šťastný nejsou. Jsem rád, že si McMurphy přece jen bude dávat majzla a nenechá se uvrtat do něčeho, na co nestačí, ale je mi jasné, jak se chlapi cítí; já taky moc šťastný nejsem. McMurphy si zapálí další cigaretu. Nikdo se ještě ani nehnul. Všichni postávají, zubí se a je jim nanic. McMurphy se znova poškrábe na nose a otočí se od chumlu tváří, co kolem něj visí, podívá se na sestru a hryže se do rtu.
„Ale povídáte..., že vás nepošle nahoru do toho druhýho oddělení, když se nedáte vyprovokovat? Jenom když se necháte vyhecovat a začnete ji posílat do háje nebo rozflákáte vokno nebo něco takovýho?“
„Jenom když uděláte něco takového.“
„A víte tohle na beton? Mně už totiž pomalu svítá, jak vás hejly pořádně oškubat. Ale moc nerad bych se připálil. Měl jsem co dělat, abych se dostal z jedny díry; nechce se mi skákat z pekáče do ohně.“
„Spolehněte se. Pokud neuděláte nic, co by si právem zasloužilo oddělení pro narušené nebo EST, je zcela bezmocná. Jestli jste dost silný, abyste si ji nepustil k tělu, nemůže proti vám hnout prstem.“
„Takže když budu hodnej a neseřvu ji —“
„Nebo když neseřvete někoho z ošetřovatelů.“
„— nebo když neseřvu někoho z ošetřovatelů nebo tady z toho nenadělám kůlničku na dříví, tak si nemůže nic dovolit?“
„Tak zní pravidla hry. Ona ovšem vyhraje vždycky, milý příteli, vždycky. Je to nezničitelnost sama, a protože čas pracuje pro ni, nakonec se stejně každému dostane na kobylku. Proto ji tady v nemocnici pokládají za nejlepší sestru, proto jí ponechávají takovou pravomoc; je skutečnou mistryní v umění, jak vaše rozechvělé libido vypáčit na světlo boží —“
„Tohle si nech vod cesty. Chci akorát vědět, jestli budu v suchu, když ji zkusím porazit v její vlastní hře? Když na ni budu jako med, nebo se jí jinak vlichotím, jestli jí pak nerupne v bedně a nepustí do mě elektriku?“
„Pokud se dokážete ovládat, budete v suchu. Pokud vám nepovolí nervy a neposkytnete jí pádný důvod, aby požádala o vaši izolaci na oddělení pro narušené nebo léčebnou kůru elektrošokem, pak jste v suchu. Ale to vyžaduje v první řadě pevné nervy. Máte je? Při té vaší červené kštici a černém trestním rejstříku? Proč se blamovat?“
„Fajn. Tak dobře.“ McMurphy si zamne ruce. „Napadlo mě tohleto. Vy ptáci si zřejmě myslíte, že tady máte kdovíjakýho borce, co? Naprosto — jaks to o ní řek? — naprosto nezničitelnou ženskou. A teď bych rád věděl, pro kolik z vás je natolik tutovkou, abyste na ni vsadili pár babek?“
„Natolik tutovkou...?“
„Jak jsem řek; má někdo z vás, vy chytráci, chuť na mejch pět lupenů, který tvrděj, že tu ženskou položím na lopatky — no, do tejdne a — ona nepoloží na lopatky mě? Jedinej tejden, a když s ní zamávám tak, že nepozná, jestli čehý nebo hot, jsou ty prachy vaše.“
„To se teda vsaď.“ Cheswick hopsá z nohy na nohu a mne si ruce zrovna jako McMurphy.
„Taky že vsadím.“
Harding a ještě další povídají, že jim to nedošlo.
„To je přece jednoduchý. Nic křivýho ani komplikovanýho na tom není. Mám rád hazard. A taky rád vyhrávám. A podle mýho tuhle hru vyhrát můžu, jasný? V Pendletonu by se se mnou žádnej mukl nevsadil ani o falešnej pětník, jak jsem pořád vyhrával. Nojo, proč myslíte, že jsem se nechal přeložit sem k vám? Teda proč hlavně? Protože jsem potřeboval nový kořeny. Něco vám povím: pár věcí jsem si o tyhle pakárně zjistil, než jsem se přesunul. Dobrá polovina z vás sem dostává nemocenskou, tň, čtyři stovky měsíčně, který jsou vám lautr na houby, leda že tu chytaj prach. Napadlo mě, že bych z toho moh něco vytřískat a svůj i vaše životy kapku obohatit. Mluvím s váma na rovinu. Jsem hráč a prohrávat nemám ve zvyku. A ještě jsem nepotkal ženskou, která by v mejch vočích byla větší chlapák než já, ať se mi kvůli ní postaví, nebo ne. Pro ni možná hraje čas, ale já mám na svým štítě pěkně dlouhou řádku vítězství.“
Stáhne si čapku, roztočí ji na prstě a druhou rukou ji chytne za zádama; něco tak šikovnýho jste neviděli.
„Další věc: jsem tady mezi várna, protože se mi to hodí do krámu, stručně a jasně, poněvadž je tady lip než v rajtačce. Magor nejsem, nebo aspoň nevím, že bych byl. Ale vo tom ta vaše sestra nemá páru; nenapadne ji, že by mohla mít tu čest s někým, komu to tak bleskově zapaluje jako zrovna mně. Tohle všecko tomu dává přesně ten šmrnc, jakej mám rád. A tak povídám, pět lupenů každýmu, kdo má zájem, když tyhle vaší sestře do tejdna nenasadím parádního štíra do posady...“
„Pořád si nejsme jistý —“
„Jak povídám. Stírá do posady, klíšťata do mlíkáren. Pořádně jí pohnu mandlema. Budu ji štengrovat tak dlouho, dokud se v těch jemně spíchnutejch švech nerozklíží a neukáže vám, aspoň jedinkrát, že není tak neporazitelná, jak si myslí. Jeden tejden. A jestli jsem vyhrál nebo ne, rozsoudíte sami.“
Harding vytáhne tužku a píše něco do binoklovýho bloku.
„Prosím. Dlužní úpis na deset dolarů z peněz, které tady v pokladně chytají prach na moje jméno. Spatřit tenhle nepravděpodobný zázrak na vlastní oči, milý příteli, má pro mě dvojnásobnou cenu.“
McMurphy se podívá na papírek a přeloží ho.
„Tak co, ptáci, stojí to ještě někomu z vás za to?“
Akuťáci se staví do fronty a střídají se u bloku. Když dopíšou, bere si od nich lístky, skládá je do dlaně a přibodává je tam velkým pevným palcem. Vidím, jak mu v dlani ty papírky utěšeně přibývají. Prohlídne je.
„Důvěřujete mi, abych si moh sázky nechat u sebe, kámové?“
„Věřím, že v tomhle ohledu se nemáme čeho bát,“ povídá Harding. „Nějaký čásek si tady pobudete.“«[1]

Použitá literatura:

  1. Ken Kesey, Vyhoďme ho z kola ven, Maťa: Praha, 2001.
[1] Kesey, s. 73-98.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.9 (7 hlasů)