„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Kurt Vonnegut: Kolíbka

Kurt Vonnegut: Kolíbka

Kurt Vonnegut: Kolíbka

Cat's Cradle, 1963

Zařazovat Kurta Vonneguta mezi autory v tzv. sci-fi žánru je jednak určitá degradace samotného Vonneguta a jednak značí nepochopení skutečného poselství a významu jeho díla ze strany čtenářů, potažmo recenzentů. Jistě, počínaje již prvotinou Mechanické piano, přes Kolíbku, která jej proslavila, ale i další, Vonnegut používá vnějších kulis, jež nejsou nepodobné těm, které jsou do nekonečna obemílány právě u sci-fi laděných autorů, nicméně to, co je u Vonneguta prostředkem k mnohem širší výpovědi, je v oblasti sci-fi konečným cílem.
Tedy shrnu-li děj Kolíbky, autor se nás nesnaží dojmout možnou existencí tzv. ledu typu 9, který byl vytvořen na molekulární úrovni tak, aby jeho teplota tání stoupla až na 55 °C. Jak asi čtenář již předvídá, dojde k celosvětové katastrofě, kdy řetězovou reakcí zamrzne veškerá voda na zemském povrchu i pod ním. Naopak, ve Vonnegutově díle se jako červená nit prolíná odpor k civilizačním výdobytkům a přetechnizovanosti, což Vonnegut, snad pro své vzdělání biochemika, strojního inženýra a antropologa, jež mu dovolily začít tam, kde obyčejně sci-fi autoři končí, dále posouvá směrem k ironii, ne-li cynismu.
Kolíbka je tedy v prvé řadě výsměch a to nejen onomu žánru katastrofických románů, snahám o sestrojení dokonalé vojenské zbraně - paralela s dr. Hoenikkerem, kterého Vonnegut posadil za jednoho z tvůrců atomové bomby, jehož příběh se jako leitmotiv prolíná celým románem, je více než zjevná, ale zejména náboženskému vytržení 60. let, kdy Amerika masově objevila tzv. východní náboženství - Vonnegut neváhá a převrací tehdejší hlad po náboženství a duchovních mistrech, které je nutno bez okolků následovat, ať již je jejich učení o čemkoliv, do zcela opačného významu a na pomyslný ostrov San Lorenzo, s republikou stejného jména, umístí záhadnou postavu Bokonona, duchovního guru, filozofa a zejména autora Knih Bokononových, jejichž obsah nastínil sám Bokonon slovy:
Nic v této knize není pravda.
„Žijte ve fomě*, budete smělí,
dobří, zdraví a šťastní.“

*foma = neškodné nepravdy

Kolíbka přišla na svět v ten nejsprávnější čas a z Vonneguta, který již měl za sebou trojici vydaných knih, udělala velmi módního spisovatele, který bývá právě pro onen prvek ironie míšený s kritikou často zařazován mezi undergroundové tvůrce, čemuž se ale sám Vonnegut usilovně bránil.
Co do eschatologického tématu nalezneme podobně laděných dílek více než přehršel a síla Kolíbky je skryta, krom Vonnegutova velmi osobitého způsobu vyprávění, zejména v rovině velmi trefného pojmenování tehdejšího náboženského poblouznění.
Velmi zajímavé je porovnání přístupu Vonneguta s přístupem Aldouse Huxleyho v románě Ostrov, shodou okolností vydaného stejného roku: Huxleyho snahou bylo vytvořit pomyslný ostrov s osvícenými vládci i obyvatelstvem, jež s pomocí praktické náboženské filozofie, ne nepodobné mahajánovému buddhismu, vytvořil protiklad ke svému o tři desetiletí staršímu dílu Konec civilizace, což však jako snaha skončilo poněkud v rozpacích, ba, v přímém srovnání působí Bokononova antifilozofie a antináboženství mnohem věrohodněji.

TĚM, KOHO TO MŮŽE ZAJÍMAT

Vzpomněl jsem si na reklamní inzerát na dětskou knížku nazvanou Kniha všeho vědění. Chlapeček a holčička tam s důvěrou vzhlíželi ke svému otci. „Tati," ptal se chlapeček, „pročpak je nebe modré?“ Odpověď měla být patrně obsažena v Knize všeho vědění.
Mít vedle sebe tatiho, když jsme s Monou sestupovali cestou od hradu, držel bych se ho pevně za ruku a sypal bych ze sebe jednu zvědavou otázku za druhou. „Táti, proč jsou všechny ty stromy přelámané? Tati, proč jsou všichni ti ptáci mrtví? Tati, proč má nebe takovou ošklivou barvu a proč je červivé? Táti, proč je moře takové tvrdé a nehybné?“
Napadlo mě, že bych tyto neodbytné otázky dokázal zodpovědět mnohem lip než kterýkoli jiný smrtelník, pokud ovšem ještě nějací smrtelníci žijí. Ale tak nebo tak, jenom já jsem věděl, proč se věci vymkly z kloubů - kde a jak.
Ale co na tom?
Uvažoval jsem, kde mohou být mrtví. Odvážili jsme se s Monou už přes kilometr od naší hladomorny, a nespatřili jsme dosud jedinou lidskou mrtvolu.
Živí mě ani z poloviny tak nezajímali, pravděpodobně proto, že jsem přesně cítil, že bych měl nejprve narazit na spoustu mrtvých. Nikde jsem neviděl sloupce kouře, jež by mohly stoupat z ohnišť, ale na obzoru plném červů by je beztak bylo sotva vidět.
Jedno však mé oko upoutalo: levandulová koruna kolem podivného klínu, kterým vrcholil hrb McCabeho hory. Měl jsem pocit, že mě volá, a dostal jsem bláznivý, filmový nápad, vyšplhat s Monou na jeho vrchol. Ale k čemu by to bylo dobré?
Kráčeli jsme již krabatinou na úpatí McCabeho hory. A Mona, jakoby maně, se ode mě odpoutala, sešla z cesty a vyšplhala najeden z pahrbků. Šel jsem za ní.
Připojil jsem se k ní na vrcholu hřbetu. V němém vytržení zírala do široké, přírodní kotliny. Oči měla suché, neplakala.
Nebylo by to nic divného.
V kotlině byly nahromaděny tisíce a tisíce mrtvých. Na rtech všech nebožtíků stála modrobílá jinovatka ledu typu 9.
Jelikož mrtvoly nebyly porůznu roztroušeny ani nakupeny jedna přes druhou, bylo zřejmé, že se zde ti lidé shromáždili až po ústupu strašných větrů. A protože každá mrtvola měla prst v ústech nebo v jejich těsné blízkosti, usoudil jsem, že každý přišel na toto pochmurné místo sám a sám se pak také otrávil ledem typu 9.
Byli tam muži, ženy i děti, mnozí z nich v pozici bokomaru. Všichni byli obráceni tvářemi ke středu kotliny jako diváci v amfiteátru.
Zadívali jsme se s Monou do ohniska všech těch zledovatělých očí, zadívali jsme se do středu kotliny. Svítil tam volný kruhový prostor, místo tak pro jediného řečníka.
Obezřetně jsme se přibližovali k prázdné mýtině, vyhýbajíce se morbidním sochám. Našli jsme na ní balvan. A pod balvanem ležel lístek, na němž bylo tužkou napsáno:
 
Těm, koho to může zajímat: Tito lidé kolem vás jsou bezmála všichni obyvatelé San Lorenza, kteří přežili řádění větrů, jež se zdvihly, když zamrzlo moře. Tito lidé zajali falešného světce nazývaného Bokononem. Přivedli ho sem, postavili do svého středu a poručili mu, aby jim řekl, co s nimi Všemohoucí zamýšlí a co mají dělat. Ten podvodník jim pak řekl, že Bůh se je bezpochyby pokusil zabít, pravděpodobně proto, že s nimi nadobro skoncoval, a že by tedy měli způsobně a vychovaně zemřít. Což, jak vidíte, také udělali.
 
Lístek byl podepsán Bokononem.

DLOUHO VÁHÁM S ODPOVĚDÍ

„To je ale cynik!“ vydechl jsem. Vzhlédl jsem od lístku a vytřeštěně jsem se rozhlédl kotlinou naplněnou smrtí.
„Je tady někde?“
„Nevidím ho,“ vydechla slabě Mona. Nebyla zdrcená ani rozezlená. Naopak, zdálo se, že nemá daleko do smíchu. „Vždycky říkal, že by se jakživ neřídil vlastní radou, poněvadž ví, jak jsou bezcenné.“
„Bylo by pro něj lepší být mezi nimi!“ řekl jsem hořce. „Považ jen tu nestoudnou drzost, poradit všem těmhle lidem, aby se zabili!"
A teď se Mona skutečně rozesmála. Ještě nikdy jsem ji neslyšel se smát. Její smích byl křečovitě hluboký a drsný.
„Připadá ti to k smíchu!“
Líně zdvihla paže. „Je to tak prosté, nic víc. Tak prostě se tím tolik vyřešilo, a pro tolik lidí najednou.“
A stále rozesmátá vstoupila beze spěchu mezi zkamenělé tisíce. V půli svahu se zastavila a obrátila se ke mně. A zavolala na mě: „Přál by sis, kdyby to bylo možné, aby někdo z těchhle lidí zase obživl? Odpověz rychle!
Moc dlouho ti to trvá,“ zavolala rozmarně, když přešlo asi půl minuty. A stále ještě trochu rozesmátá se dotkla prstem země, napřímila se, přiložila si prst na rty a zemřela.[1]

Použitá literatura:

  1. Kurt Vonnegut, Jr., Kolíbka, Euromedia Group, Praha: 2005.

Pavučina:

[1] Cit. dle Vonnegut, s. 195-197.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (4 hlasy)