17. Červen 2011
Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád
Leo Rosten sice vystudoval filozofii a ekonomii, ale po svém absolutoriu počátkem 30. let nemohl vzhledem k hospodářské krizi získat práci ve svém oboru a proto po několik let vyučoval angličtinu na večerní škole pro přistěhovalce. Své zážitky poté zhmotnil v sérii povídek v prestižním časopise The New Yorker. Aby ale tyto humoristické črty nebyly spojovány s jeho badatelským dílem a neohrozily tak jeho vědecké stipendium, vydával je pod pseudonymem Leonard Q. Ross.
Pod tímto přízviskem Rosten vydal v roce 1937 i první knižní vydání Kaplanových příhod a to pod názvem The Education of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. V roce 1959 Rosten napsal volné pokračování Kaplanových příhod, které byly knižně vydány pod názevm The Return of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*NK*A*P*L*A*N. V roce 1963 Rosten podepsal smlouvu s vydavatelem na souhrnné vydání Kaplanových povídek, ale rozhodl se, že jak třicet staré verze povídek psané pro časopis, tak jejich čtyři roky staré volné pokračování kompletně přepíše. Tato práce mu pro celkovou vytíženost - krom hlavního zaměstnání vědce Rosten psal i filmové scénáře - zabrala celých třináct let a teprve v roce 1976 vydává kompletní sbírku Kaplanových příhod a to pod názvem O K*A*P*L*A*N! My K*A*P*L*A*N!.
První české vydání z roku 1946 vydané pod názvem Pan Kaplan má třídu rád přeložil Pavel Eisner. - Samotný překlad lze vzhledem k náročnosti, kdy bylo nutné anglické zkomoleniny a chybnou gramatiku žáků večerní školy převést do českého jazyka a současně pro zachování vtipu a pointy z velké části anglické dvojsmysly i přeformulovat a přepsat do reálií a frází v češtině, je možné označit za svébytně originální dílo. Na Eisnerův překlad poté v roce 1987 navázal Antonín Přidal, kdy pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád přeložil Rostenovo přepracované vydání z roku 1976.
New Yorská škola pro dospělé má de facto pouze 2 třídy - třídu pro začátečníky, ve které se měli studenti z řad přistěhovalců naučit základy jazyka a gramatiky, a dále třídu, ve které byl již kladen důraz na studium složitějších literárních děl pro dokonalé ovládnutí angličtiny. - Hlavní postava Hyman Kaplan, původem z Kyjeva, je co do počtu let strávených ve škole suverénně nejstarším žákem, v Americe samotné dokonce pobývá již celých patnáct let, ale za celou dobu se mu nepodařilo pochopit základní principy mluvnice, což mu však nijak nebrání v tom, by kolem sebe nešířil neutuchající entuziasmus ale i netyranizoval své spolužáky, potažmo samotného učitele.
Kompozice pana Kaplana ho teprve čekala. Přesněji řečeno, čekala ho kompozice pana H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A, protože kdykoli na tohoto nezaměnitelného žáka pomyslel, vytanul mu před očima i jeho nezaměnitelný podpis. Zpočátku to červenomodrozelené a ohvězdničkované jméno považoval za obdobu firemní značky či za neškodný výraz hrdosti. Ale časem mu došlo, že jde o něco daleko hlubšího: písmena vyvedená barevnými tužkami nebyla jménem, nýbrž proklamací (pan Kaplan toužil být v mládí "primášem ve špitále"), byla symbolem individuality, byla vyhlášením nezávislosti na poutech konvencí. Vždyť právě před týdnem prohlásil pan Kaplan, že podstatné jméno manko má tyto pády: "Manko, manko, manko, pátej pád voláme mankote."
Dnes večer osudová hodina udeřila. Nic už nemohlo páně Kaplanovu slohovou práci odsunout, nic nezavdávalo důvod k naději, že Hyman Kaplan odejde z učebny před koncem vyučování: tento snaživý frekventant nepřišel nikdy ani o minutu později a neodešel nikdy o vteřinu dřív.
"Slečna Tarnovská..." slyšel profesor Parkhill svůj hlas. "Slečna Caravellová ... Pan Kaplan ... Myslím, že dnes je řada na vás, takže napište svůj úkol na tabuli."
Carmen Caravellová radostně zvolala "Bene!", slečna Tarnovská bolestně zasténala "Góspodi...", Hyman Kaplan vydechl jásavé "Jémináku!"
Slečna Caravellová křepce vyrazila k tabuli. Slečna Tarnovská se tam vlekla, jako by šla pod gilotinu. Pan Kaplan pochodoval územím slečny Tarnovské k poslední volné tabuli a - profesoru Parkihillovi to neuniklo - broukal si jakýsi blažený popěvek. Prozkoumal několik kříd, každou zavrhl, a když konečně našel pisadlo hodné svého úkolu, napsal na tabuli:
MÁ PRÁCE
Kompos.
H*Y*
"Na tabuli se podpisovat nemusíte," zvolal rychle pedagog.
Páně Kaplanův obličej se proměnil v trychtýř úžasu.
"To... kvůli úspoře času," zajíkl se pan profesor.
"Já mám fůra čásu!"
"Mám na mysli čas ostatních žáků."
Pan Kaplan zamžikal. "Ale muj podpis pačí nudně do mýho kompozicu."
"Jak myslíte."
Když si autor kompozice zajistil důstojné podmínky, dokončil svůj hvězdnatý podpis. Povzdech, jenž se mu vydral z prsou u závěrečného N, svědčil o mukách, jaká zakouší, když nemůže používat barevných kříd.
Zatímco vedle něj kmitala píšící ruka Carmen Caravellové a kvílela křída Olgy Tarnovské, držel v levici šustivý papír a přenášel z něj domácí úkol na tabuli, která se pod jeho pravicí ani nezachvěla. Z koutku úst mu při psaní čouhala špička jazyka, loket výmluvně kroužil, zápěstí zdobně baletilo sem tam. Malíček pravé ruky se však povzneseně odtahoval jako prst-aristokrat, na nějž robotí čtyři zbývající. Celou tuto elegantní operaci doprovázelo tlumené, ale radostné pokvokávání a hrdé pomňoukávání.
Slečně Tarnovské, zabrané do psaní, cinkaly houpavé náušnice a okázalé náramky. Pan Kaplan se na tyto pohoršlivé artefakty zamračil. "Tarnovská, píšete úkolu, nebo dáváte koncert?"
Pohled, kterým po něm střelila slečna Tarnovská, by zabil chrta barzoje. "Sem dáma!" odsekla.
"Podle zvuka bych žek, že ste orchestra."
"Ale přátelé..." vložil se mezi ně profesor Parkhill. "Přece byste..."
"Ať ty svý schvosty sundá, nebo naládí," doporučil pan Kaplan.
"Góspodi!" To přiškrcené zaklínadlo bylo - jako ostatně na Olze Tarnovské všechno, havraní vlasy i saténové šaty, parfémovaný kapesníček i horečnaté oči - mementem časů, kdy bývala hvězdou monackého baletu. (Slečna Tarnovská nejednou naznačila, že v oněch dobách se za památným Casinem utkávali v soubojích opravdoví princové, uhranutí její krásou.) "Góspodi!"
"Sme tady v kostelu nebo kde?" zavrkal pan Kaplan.
"Pane Kap -!"
Siréna s baletní minulostí šlehla ke Kaplanovu boku kapesníčkem jako nejjemnějším bičíkem, dopsala svůj úkol a majestátně odplula k lavici. Profesor Parkhill si přečetl, co napsala.
Má práce teď: Módistkou
Já dělám klobouky. Ony pěkné. Všechny ostiny. Ženštiny přichodí z celého New Yorku koupit sebe.
Ale to ne má láska. Má láska to balet. Ach balet, balet. Smutno mě.
O.T.
Slečna Caravellová uzavřela svou obětinu větou: "Jak Bella Bella je Roma!" Óda, kterou sepsala na krásy Říma, neměla ani deset řádek, a přece do ní směstnala dva triumfální oblouky, tři náměstí a značný počet fontán.
Pan Kaplan dopsal jako poslední a s váhavým "fajn" si jemně otřel prsty. Přimhouřenýma očima prostudoval svůj výtvor, velebným pokývnutím mistrovské dílo schválil a vrátil se do lavice krokem člověka očekávajícího korunovaci.
"Třído, nejdříve si přečtěte kompozici slečny Tarnovské..." oznámil nepřítomně pan profesor, neboť oči už mu pádily opisem pana Kaplana.
MÁ PRÁCE
Kompos.
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N
Shaksper píše jaká Plázen je člověk! Tak to já sítím dyš myslim na má práce ve fabrik na rohu 38 ul. a 7 av.
Proč máme třít jako kolejníci v takovým tmu pod póvl šárofkami, kde je šecko rozpářený a žádnej vítrník? Pro komu? Pro ňákýmu šéfovi, kerej má velký banděro a přebichovou bouračku a myslí dycky jenom na něho?? Já ptám se! Já odpovědám: Protože sme upláčené pracovníci světa.
Och jak sou ty šárofky nahoupec! Och ta rozpářenost! A dyš já povím na majstr, ať polepší prácovní okolí, on hulákuje: "Kaplan, vy ste pod vrátnik!!" Já sem ne. Já sem člověk jako vy a já.
Panu profesorovi Parkihillovi začalo bušit ve spáncích.
No tak tetka držim ůsta. Ale pšíde den a odpory vyhrájou!! Po tom Kaplan udělá šéfa prácovnikem a dá mu číhat ty nejzlejší čihy! Správnědlivost.
Má práce je číhač na pánský saky.
K-O-N-E-C
"Takže, třído..." Na víc se profesor Parkhill nezmohl. "Začněme kompozicí slečny Tarnovské ... Kdo se hlásí?"
Do vzduchu se vymrštilo čtvero rukou.
"Pan Blattberg."
"Ostiny jsou špatně," hlásil Aaron Blattberg. "Má být odstíny."
"Výborně." Pan profesor smazal ostiny a nahradil je odstíny. "Slečna Kipnisová?"
"Neříká se ženštiny, ale ženy," upozornila slečna Kipnisová alias Zajda. "Ženštiny jsou škaredý."
Slečna Tarnovská se chtěla zákaznic svého podniku zastat, ale profesor Parkhill ji předešel. "Slečna Kipnisová chce říct, že jde o hanlivý výraz, kterým rozhodně neoznačujeme slušné dívky a ženy. V minulosti se sice slovo ženština používalo ve významu 'domácí paní', ale dnes je vyhrazeno jen pro ženy s jistými povahovými nebo mravními kazy či chybami -"
"Sou ženy, kerý nadělají fůra chybů," ušklíbl se pan Kaplan na Olgu Tarnovskou.
"- takže říkáme například vypočítavá ženština nebo zpustlá ženština nebo ... ale to stačí."
Třída spokojeně zašuměla nad novým poznatkem, ale Rochelle Goldbergová se zeptala: "Co snamená skustlá? Že má v zubách velký skus?"
"Zpustlá!" zvolal z plna hrdla pan profesor. "To znamená zanedbaná nebo zkažená."
"Neboska žena?" vykulila oči slečna Goldbergová. "Co snamená neboska?"
"Neřekl jsem neboska žena, řekl jsem nebo zkažená. Musíte pozorně poslouchat."
"Á, skašená! To znám," oddechla si slečna Goldbergová. "Děkuji vám." A sáhla do kabelky pro cukrátko. (Slečna Goldbergová s oblibou odměňovala svou píli bonbónem.)
Další připomínky? Slečna Valuskasová."
Gerta Valuskasová odmítla souhlasit s nešťastnou formulací slečny Tarnovské, že zákaznice přicházejí do jejího podniku "koupit sebe". Vyjádřila pevné přesvědčení, že si tam přicházejí koupit klobouky.
Třída její bystrost důrazně ocenila. "To je pravda!" "Jásně!" "Správný připomínka!"
"Výborně, slečno Valuskasová... Je vám to jasné, slečno Tarnovská?"
"Ne."
Profesor Parkhill si odkašlal.
"Podívejte - napsala jste, že kupují sebe. To by znamenalo, že nepřišly pro klobouk, ale pro sebe. Takže -"
"Čeba Tarnovská prodává ke kloboukám taky ženštiny -"
"Pane Kaplane!" ozval se co nejostřeji vyučující. (Nemohl připustit, aby se žáci v jeho třídě označovali za obchodníky s bílým masem.) "Správně měla věta znít: 'Ženy přicházejí z celého New Yorku, aby si koupily náš model.' Teď už tomu rozumíte, slečno?"
"Och! Já přepletla pády!" vzdychla Olga Tarnovská.
"Hlásí se ještě někdo? Pan Schmitt..."
"Já se zajimám, kolik ze platí za jednu pozdel."
Pedagogovi se stáhlo hrdlo. "Za jakou postel?"
"U slečny Tarnovské."
Profesor Parkhill litoval, že svůj výklad o zpustlých ženštinách podstatně nezkrátil. "Ale jak jste přišel -"
"Vy ržíkal, že tam kupujou motel. Já ze zajimam, kolik ze platí za -"
"Probůh ne!" Pedagog rychle napsal na tabuli MODEL.
"Schmitta by neměli pouštívat nakupovat," poznamenal pan Kaplan.
Hodiny ukazovaly 21.30. Čas utíkal. Profesor Parkhill řekl: "Podívejme se na kompozici pana Kaplana."
"Joj," zaprorokovala paní Moskowitzová. (Pro Zeldu Moskowitzovou nebylo joj pouhé slovo. Byl to celý slovník.)
Pan Kaplan řekl: "Asi budou chypy..."
"Ehm... ano, pane Kaplane. Bohužel ano."
"To proto, že snáším dát chlupoký myšlenky."
Profesor Parkhill zvážil své vnitřní zdroje. "Tedy především bychom, třído, mohli říct, že pan Kaplan se popisem své práce příliš nezabýval -"
"To neni šádná sajimavá práce -"
"- a že nenapsal ani tak slohový úkol jako - ehm - úvodník."
"Úfotník? Tak já píšu úfotníky?" zaradoval se pan Kaplan.
"Chce-li se někdo časem pokusit o politický článek," pravil pan profesor přísně, "musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení."
"Tak podruhý šádný myšlenky?" zeptal se pan Kaplan. "Jenom sprostý fakty?"
"Jen prostá fakta, pane Kaplane."
Obličej pana Kaplana nenechával nikoho na pochybách, že jeho majiteli byla přistřižena orlí křídla.
"A smím se vás, pane Kaplane, zeptat, proč o sobě v závěru kompozice mluvíte ve třetí osobě? Proč jste místo 'Kaplan udělá šéfa pracovníkem' nenapsal 'já udělám šéfa -'?"
Já, prosim, sem nechtěl, aby čtenáš myslel, že píšu jednoustraně. Tak sem tu nepšítelskou narážku na muj šéfa udělal, jako že ji má v hubě četí osoba."
Profesor Parkhill vyzval žáky k připomínkám.
Nad lavice se vymrštil les paží, dlaní, tužek, per, pravítek, zápisníků.
"Slečna Mitnicková."
Slečna mitnicková nasbírala celý věrtel chyb - pravopisných, interpunkčních, slovních, skladebných - a jednu po druhé uváděla na pravou míru, jako když bičem mrská. "- tetka se správně píše teďka a ústa nemají kroužek, ale -"
"Nemají kroušek?" našpulil zamyšleně rty pan Kaplan.
"- čárku, protože je to na začátku slova, a držet ústa se neříká, říká se to jinak -" Slečna Mitnicková zrudla. "- ale to není slušné!"
"Velmi správně," řekl pan profesor.
"Špíčkově!" zajásal pan Kaplan k slečnině úžasu.
"Pan Bloom..."
Norman Bloom vypáli salvu na osm špatně použitých slov, šest zmrzačených vět, devět deformovaných vazeb a dvě vykloubené časovací přípony. Tento masakr zakončil slovy: "- a píše se uplakaný, né upláčený!"
"No Bloom," usmál se pochvalně pan Kaplan, "vy se požád zlepšováte!"
"Já?" bránil se pan Bloom a utíral si zpocenou leb. "Teď nejsou připomínky na mě, ale na vaši úlohu!"
"A čipomínkama se zlepšováte!"
"Ten čelověk," sténala slečna Tarnovská, "ten čelověk..."
"Pan Matsukas."
"Gus Matsukas pohoršeně opravil bouračku na bouráka, saky na saka a ohnivě odsoudil to, že "správnědlivost" osiřela bez pomoci: "Jedno slovo - žádná věta!" rozhodl. A nikdo se s tímto Platónovým potomkem neodvážil polemizovat, když byla v sázce spravedlnost.
Poté prohlásila slečna Gidwitzová, a dosti důrazně, že pan Kaplan zřejmě nemyslel upláčené, ale utlačené pracující.
"Dyš sou utláčené, tak sou taky upláčené," opáčil pan Kaplan.
"Pan Blattberg?"
Masakrování páně Kaplanovy kompozice neustávalo ani neochabovalo. Pan Blattberg ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Paní Tomasicová se přihlásila s otrávenou kyticí chvály: "Pan Kaplan má velkou fantázii, ale podívejte, jak napsal špatně Shakespearovo meno!" Do líté řeže se vrhl i Casimir Scymczak a jeho útok byl na rozdíl od složitosti jeho jména zcela jednoduchý. "Proč Kaplan píše odpory? Jsou odbory. A proč vrátnik? Je vrátný."
"Bravo!" vykřikla krvežíznivě slečna Caravellová.
A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova profesor Parkhill. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se pan Kaplan dokázal dopustit na ploše tak omezené. Pedagog změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát "Já jsem člověk jako vy a já", protože začíná-li věta "Já jsem", je druhé "já" nadbytečné.
Během celé té dlouhé palby neupadl pan Kaplan ani na chvíli do pasivity nebo deprese. Naopak, povzdychával, pokašlával, pomlaskával, zavíral oči, chytal se za hlavu a ve strategických intervalech vykřikoval "Jémináku!" nebo "Kch!" nebo "Je to mošný?" Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ego.
"Nakonec vás chci, třído, upozornit na jednu chybu - velmi závažnou chybu - které si nikdo nevšiml." Profesor Parkhill projel ukazovátkem pod slovy oznamujícími, jaký osud čeká Kaplanova mistra, bude-li tento tyran někdy v budoucnu nahrazen panem Kaplanem:
...a dám mu číhat ty nejzlejší čihy!
"Že zde má být stříhat a střihy, to už víme. Ale všimněte si, prosím, toho přídavného jména. Nejzlejší je, třído, tvar zcela nesprávný! Slovům začínajícím předponou nej říkáme superlativy..."
"Joj," zaúpěla paní Moskowitzová.
"Slova superlativ se nemusíme vůbec bát," řekl odhodlaně pedagog. "Jde o to, že tvar přídavného jména se různí podle toho, zda nějakou vlastnost prostě označujeme, zda ji s něčím srovnáváme nebo zda chceme vyjádřit její prvenství mezi vším, s čím ji chceme srovnat."
Nové jojjj signalizovalo, že paní Moskowitzová se nebojí, ale přímo trne hrůzou.
"Podívejte, jak je to jednoduché!" zvolal vyučující. "Například někdo je silný..." Napsal na tabuli SILNÝ, a třída ho ještě nikdy neviděla psát tiskací písmena tak rychle. "To je první stupeň neboli pozitiv. Chceme-li říci, že někdo - nazvěme ho třeba Jan - je silnější než například jeho sestra -" zasvištěla křída a SILNĚJŠÍ zastínil SILNÉHO, "- je to druhý stupeň neboli komparativ. A chceme-li říci, že Jan je silnější než všichni v jeho rodině nebo nějaké jiné skupině - to znamená, srovnáme-li více než dvě osoby nebo věci - řekneme, že je nejsilnější!" NEJSILNĚJŠÍ rychle přerostl své blížence. "A tento tvar s předponou nej se nazývá - superlativ čili třetí stupeň! Chápete?"
"Já chápu!" zruměněla slečna Mitnicková.
"Jó," řekl pan Scymczak.
"Jémináku!" rozzářil se pan Kaplan.
Slečna Goldbergová shltla pralinku.
"A teď si, třído, ukážeme, že je to snadné i u jiných přídavných jmen. Například - zámožný. "Zámožný... zámožnější... nejzámožnější..." Předvedl mohovitou trojici na tabuli. "Štíhlý... štíhlejší... nejštíhlejší..."
Třída byla uchvácena. Radostnými výkřiky pozdravila další div vzdělanosti.
"Viďte, že je to snadné?"
"Snadné!" ozvala se ozvěnou paní Yanoffská, pro kterou bylo snadné jen máloco.
"Hráčka!" zubil se Sam Pinsky.
"Vy ste páječnej!" plesal pan Kaplan.
Profesor Parkhill měl z nadšení třídy takovou radost, že si dovolil odpovědět skromným úsměvem. "Zkuste uvést další příklady sami."
"Nemocný, nemocnější, nejnemocnější," zapěla slečna Mitnicková.
"Dobře!"
"Hloupý, hloupější, nejhloupější," přispěl pan Feigenbaum.
"Velmi dobře."
"Enerdžický, enerdžickejší, nejenerrdžickejší," zadrnčela Carmen Caravellová.
"Totiž... v podstatě ano, ... ale říkáme energičtější a nejenergičtější, protože u některých přídavných jmen dochází při stupňování k hláskovým změnám. O tom až příště, dnes vás chci upozornit na některé výjimky -"
Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala. K takzvaným výjimkám zpravidla se začátečníci už dávno naučili přistupovat se strachem - ne, s nenávistí. Byla to kletba ohrožující jejich studium, had číhající v zahradě poznání. (Jeden ze zasloužilých pedagogů VPŠD, profesor Krout, kdysi oživil schůzi sboru prohlášením, že "plíživé množství výjimek zpravidla je fatálním monstrem strašícím na hradbách gramatiky". Profesor Parkhill kolegovu formulaci hluboce obdivoval. Obdivoval ji téměř tolik jako odpověď ředitele Robinsona: "Vřele s vámi souhlasím, kolego Kroute. V mluvnici je tolik výjimek co v Bagdádu zlodějů!" Lze na takové přirovnání zapomenout? "Avšak změnit mluvnická pravidla nemůžeme, ani - abych tak řekl - vyhostit všechny výjimky... Nevzdávat se! To je povinností nás všech. Nevzdávat se!" A pokud profesor Parkhill po svých předcích něco zdědil, pak schopnost nevzdávat se.
"Ne, třído," řekl, "není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například přídavné jméno dobrý. Neříkáme přece dobrý - dobřejší - nejdobřejší, viďte, že ne?"
"Jistěže ne," přisvědčila slečna Mitnicková.
"Niky!" zvolal neochvějně Norman Bloom.
"To by bylo do smíchu!" zasmál se pan Kaplan.
"Přesně tak. Dobrý - dobřejší - nejdobřejší by bylo jen k smíchu... Co tedy říkáme? X je dobrý, Y je -"
"Kdo to je, ten Iks?" chtěla vědět paní Moskowitzová.
"X je jen symbol," řekl pan profesor, "znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc... Takže X je dobrý, ale Y je -"
"Kdo je Ypsilon?"
"Jinej cymbol!" zasyčel pan Kaplan. "Proboha všivýho, Moskowitz, vy nerosumíte, že je to načiklad?"
"Mně z toho bučí v hlávě," zaúpěla paní Moskowitzová.
"Nebučí, fučí," opravil ji pan Kaplan. "Tak si dejte od pamprésora porodit."
"Poradit, pane Kaplane!" zaklepal pedagog rezolutně ukazovátkem. "Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý," zesílil hlas, a že někdo je ještě -" Zvedl obočí.
"Lepčí," zívl pan Trabish, mistr pekařský.
"Správně! A chceme-li pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je -?"
"Špíčkový!"
Páně profesorovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu. "To ne, pane Kaplane."
"Né špíčkový?" Pan Kaplan nemohl uvěřit svým uším.
"Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vašemu výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý... Víte to někdo? No tak. Zlý -"
"Horší," osmělila se Goldie Pomeranzová.
"Výborně! A třetí stupeň?"
"Horšejší?"
"Nnne, slečno Pomeranzová. Ale určitě na to přijdete. Když X je zlý a Y horší, tak Z je -"
"Čí zeť?" Paní Moskowitzová měla oči navrch hlavy.
"Zet jako Z! Ještě jednou. Něco je zlé... něco je horší... a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to -"
Ahá!" vykřikl pan Kaplan. "Já mám ho!"
"To jsem rád."
"To spráfný slofo!"
"Tak je řekněte."
"Průsr!"
Ukazovátko vypadlo panu profesorovi z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli N-E-J-H-O-R-Š-Í.
Při všech těchto úkonech mu bušil v hlavě nejnovější vynález páně Kaplanova nevyzpytatelného ducha: "Zlý... horší... průsr. Zlý... horší..."[1]
Použitá literatura:
- Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Odeon: Praha, 1987.
[1] Cit. dle Rosten, s. 36-46.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 14686x přečteno
Zaslat e-mailem
