„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leonid Andrejev: Fixní idea

Leonid Andrejev: Fixní idea

Leonid Andrejev: Fixní idea

Мысль, 1902

Dílo Leonida Andrejeva není rozhodně četbou nijak snadnou a to nejen pro jeho stylistickou a lingvistickou náročnost, ale zejména pro jeho filozoficko-psychologické pozadí, jež svádí k Andrejevově interpretaci jako autora pesimismu, avšak mnohem výstižnější ba bližší k jeho původním záměrům by bylo Leonida Andrejeva vykládat jako ruského Nietzscheho, jež kladivem rozboural obrazy člověka tak, jak je nezávisle na sobě vybudovali Lev Nikolajevič Tolstoj a Fjodor Michajlovič Dostojevskij.
Není tedy divu, že Leonid Andrejev bývá spíše znám v kruzích zapřísáhlých bibliofilů, rusofilů či opravdových literárních labužníků a to už proto, že jeho dílo vzbuzovalo již v dobách svého vzniku příliš velké zděšení a nebylo-li rovnou na dlouhá desetiletí zakázáno, nesetkalo se, snad na rozdíl od podobně laděných západních autorů, jež zdaleka nedosahují literárních kvalit Andrejeva, takového čtenářského ohlasu.
Útočí-li Moje zápisky na lidský alibismus, jenž v roušce intelektuálního hledání vyšší pravdy i náboženské snahy spočinout v ní, si nasazuje ty nejkřiklavější falešné masky tak, že i ten nejbezcitnější vrah a zločinec je sám sebou i svým okolím považován za světce, jež je však uvnitř zmítán pochybnostmi natolik, že z podobného zločinu neváhá obvinit i Ježíše Krista:
„Myslíte si, že když Ho ďábel pokoušel na poušti, tak On se ho nezřekl, jak později tvrdil, ale souhlasil, zaprodal sám sebe - nezřekl se, ale zaprodal se, chápete? Nezdá se vám tahle pasáž v Evangeliu podezřelá?“
Na tváři mého přítele se objevil neobvyklý úlek; oběma dlaněmi opřený o mou hruď jako by mě odstrkoval, neobyčejně tichým hlasem, tak, že jsem sotva byl schopen rozeznat jednotlivá nevýrazná slova, pronesl:
„Co to má být? Co to říkáte? Ježíš se zaprodal… Proč?“
Tiše jsem mu to vysvětlil:
„Aby lidé, dítě moje, aby v Něho lidé uvěřili!“[1]
, pak Fixní idea navenek hraje právě na onu nihilistickou strunu, na které se hlavní hrdina, doktor Keržencev snaží svými dopisy lékařskou komisi přesvědčit, že svého nejlepšího přítele Savelova zavraždil v náhlém pominutí smyslů způsobeném jeho duševní nemocí, kterou v souladu s dlouhodobě plánovanou vraždou předem úspěšně předstíral. Avšak jeho cynismus v pohrdání všemi společenskými i lidskými hodnotami, se obrátí proti němu samotnému a Keržencev si při psaní jednotlivých listů začne postupně uvědomovat, že jeho nemoc není předstíraná, ale ve skutečnosti se mu jen dařilo dlouhá léta předstírat duševní zdraví tak, že namísto o uznání své nemoci usiluje o trestní soud a lékařské komisi se tudíž do nejmenších detailů svěřuje se svými pohnutkami, jež ho k jeho brutálnímu zločinu přivedly, aby ji tak přesvědčil, že jeho čin byl proveden za plného vědomí.

Použitá literatura:

  1. Leonid Andrejev, Fixní idea, Votobia: Olomouc, 1996.
  2. Leonid Andrejev, Moje zápisky, Volvox Globator: Praha, 2004.
[1] Leonid Andrejev, Moje zápisky, s. 43-44. Cit. dle Moje zápisky.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.8 (5 hlasů)