„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leonid Andrejev: Moje zápisky

Leonid Andrejev

Leonid Andrejev

Svým způsobem jsou někdejší výroky kritiky charakterizující Moje zápisky Leonida Andrejeva jako „psychopatologické dílo“, „obraz duševního života psychicky nemocného vězně“, „hrůza bezúčelnosti“ či „naprostý pesimismus“ velmi vystihující a ani pro současného člověka odkojeného nihilismem, ateismem, materialismem či egosolismem nejsou Moje zápisky nijak lehce stravitelné, ba chtě nechtě se nimi nechává strhávat do temné propasti, jež sice existovala a existuje dávno před Andrejevem, ale do jeho příchodu se ji dařilo celkem úspěšně popírat tak, že i smrt Boha v Nietzscheho Tak pravil Zarathustra se jeví jako pohádka pro ty z nejmenších.
Není tedy divu, že Moje zápisky na celých sedm desetiletí zmizely z povrchu zemského, protože jak pro režim carský, tak pro režim komunistický nemohl unést tíhu pochybností, jež toto Andrejevovo dílo vyvolává. Historie Zápisků je tak velmi stručná: dne 15 září 1908 poprvé o díle informovaly petrohradské noviny Epocha a několik dnů poté přinesly i stručný obsah a několik nejpůsobivějších ukázek z díla. Cenzura však toto vydání novin zabavila a redaktora M. Jalkubceova obvinila z šíření pornografie a rouhačství. Celé dílo pak poprvé vyšlo v roce 1909 v almanachu Šipovnik, vyvolaly značný rozruch a většinou drtivě negativní reakce kritiky, jež v hlavním hrdinovi a jeho pokrytecké filozofii a mysteriózně-křesťanském učení našla paralely s dílem a myšlenkami Lva Nikolajeviče Tolstoje. Cenzura poté dílo zakázala a jeho nové vydání přišlo až s nástupem perestrojky v 80. letech.
 
Hlavní hrdina je odsouzen na smrt za brutální vraždu svých nejbližších, rozsudek je sice carem zmírněn na doživotí, ale nikdo krom samého hlavního hrdiny a jeho milé, nepochybuje o jeho vině, matky nevyjímaje. Tvrdý vězeňský řád pak snáší zpočátku jen velmi těžce, zvlášť když jej postupně opustí všichni přátelé, milá se provdá za jeho bývalého nejlepšího přítele. Hlavní hrdina si postupem času vytvoří svůj vlastní svět, kdy sice na jedné straně nepochybuje o své nevinně, ale vězeňský režim a samota postupně prostoupí jeho myšlení a stane se nedílnou součástí jeho života tak, že plnění vězeňského řádu bere jako plnění biblického desatera, na základě četby Bible si vytvoří vlastní nábožensko-mysteriózní kosmologické učení, které se rozšíří i za zdmi věznice a hlavní hrdina pro mnohé není vrah ale světec.
Avšak když byl po několika desítkách let propuštěn, setkává se se svou bývalou milenkou, které jednak za celá léta neodpustil, byť ona jej dle svých slov nikdy nepřestala milovat, ba popadá jej vražedný amok podobný tomu, se kterým povraždil svou rodinu. Tato událost dá hlavnímu hrdinovi natolik dostatečný impuls, by prohlédl své dlouholeté lži a pokrytectví nejen o své nevinně, ale i své svatosti, kdy věřil i v podlehnutí a modloslužebnictví Krista Ďáblovi, nechá si vybudovat kopii své bývalé vězeňské cely a svému sluhovi přikáže, aby naň plně uplatňoval vězeňský řád, včetně trestů za sebemenší přestupek.
»„Tak vy říkáte: lidská tvář; a víte, že na svět není nic horšího než lidská tvář? Dokonce když mluví pravdu, dokonce když vykřikuje něco o pravdě, tak lže, lže, dědečku, protože mluví svým vlastním jazykem. Víte, dědečku, stala se mi strašlivá příhoda, bylo to v jedné galerii ve Španělsku, prohlížel jsem si Krista a najednou… Krista, rozumíte mi, Krista: ohromné oči, černé, strašlivá muka, žal, stesk, láska - prostě jedním slovem Kristus. A zčistajasna mě to napadlo: najednou se mi zdálo, že je to největší zločinec, zkoušený největšími, neslýchanými útrapami pokání… Dědečku, proč se na mě tak díváte? Dědečku!“
Přiblížil jsem své oči k samotné tváři malíře a obezřetným šepotem, tak jak to okolnosti vyžadovaly, jsem se ho pomalu, zřetelně vyslovuje každé slovo, zeptal:
„Myslíte si, že když Ho ďábel pokoušel na poušti, tak On se ho nezřekl, jak později tvrdil, ale souhlasil, zaprodal sám sebe - nezřekl se, ale zaprodal se, chápete? Nezdá se vám tahle pasáž v Evangeliu podezřelá?“
Na tváři mého přítele se objevil neobvyklý úlek; oběma dlaněmi opřený o mou hruď jako by mě odstrkoval, neobyčejně tichým hlasem, tak, že jsem sotva byl schopen rozeznat jednotlivá nevýrazná slova, pronesl:
„Co to má být? Co to říkáte? Ježíš se zaprodal… Proč?“
Tiše jsem mu to vysvětlil:
„Aby lidé, dítě moje, aby v Něho lidé uvěřili!“
„Co?!“
Usmál jsem se. Oči p. K. se rozšířily jako kdyby jeho krk svírala oprátka; a najednou, s tou neúctou ke stáří, kterou se vyznačoval, mě prudce povalil na postel a sám uskočil do kouta. Když jsem se však s pomalostí, jenž je stáří vlastní, začal dostávat z nepříjemné pozice, do které mě dostala prchlivost toho mladíka, hlasitě na mě zakřičel:
„Neopovažuje se! Neopovažuje se vstát! Ďáble!“«[1]
 
Avšak tím nepřijatelným jádrem Zápisků není samotné pochybnosti o pravdě Kristově, ale o lidské lži, jež je tak dlouho předkládána za pravdu, až se pravdou stane.
Sám autor svého hrdinu charakterizuje:
»Ptáte se mě, zdali je hrdina Mojich zápisků vrah, nebo jak sám tvrdí, oběť justičního omylu? Zpočátku jsem byl přesvědčen o jeho nevinně, ale od určité chvíle jsem ho začal ze spáchání vraždy podezřívat. Ano, je to tak, mám podezření, že staroušek lže, když nás téměř na každé straně ujišťujem že je nevinen. Nedivte se mi, že to nevím jistě. Věc se má ostatně takto. Opravdu se nemohu považovat za větší autoritu než kdokoliv jiný, abych zodpověděl vaší otázku. Vždyť my spisovatelé nemáme ani zdaleka takovou moc, abychom své hrdiny nutili dělat to, co si usmyslíme, můžeme po nich chtít pouze to, co koresponduje s jejich duchem a charakterem. Jinak z toho nebude umělecké dílo, ale podvod. Naše moc nad postavami, které vytváříme, je tím pádem čistě iluzorní. Od určité chvíle mnou vytvořený obraz ožívá a začíná žít samostatným, na mé vůli nezávislým životem; jak pak můžu být odpovědný za jeho činy a proč bych je měl znát lépe než kdokoliv jiný? Řekl jsem, že podezírám hrdinu Mojich zápisků z vraždy. Podezírám ho kvůli některým, málo hmatatelným příznakům, a také proto, že dospět k takové zvrácenosti myšlení, k takovým obludným konstrukcím mohl pouze člověk, na jehož bedrech spočívá nějaký těžký zločin. Pro mě je snadné vysledovat i tu mravní cestu, kterou prošel po spáchání zločinu. Mladý vědec, doktor matematiky, se dopouští svou krutostí téměř neuvěřitelné, trojnásobné vraždy otce, bratra a sestry, jež je doprovázena zneuctěním mrtvol. K takovým vraždám dochází, v okamžiku kdy dojde k činu, se osobnost člověka jako by rozdvojí, jeho ruka vraždí neuvědoměle pod tíhou strašlivých pudů, které do té doby dřímaly kdesi v hloubi jeho duše. A pak se u soudu před jeho očima znovu odehrává ten strašlivý obraz vraždy se všemi podrobnostmi, tentokrát však již za jiného duševního stavu, kdy rozum nabyl svého původního stavu a zardousil krvavé instinkty. Pochopitelně, že tento obraz pachatelem, který mezitím přišel k sobě, natolik otřese a ohromí jej, že se dokonce i sám sobě bojí přiznat svoji vinu. A pak samozřejmě není schopen, aby se přiznal někomu jinému. A dokonce i tehdy, když se ocitne před božím soudem, bude tvrdit: ne, jsem nevinen… Celý svůj život nepřestane lhát a není nic překvapivého na tom, že dokonce i Krista podezřívá ze lži.«[2]

Použitá literatura:

  1. Leonid Andrejev, Moje zápisky, Volvox Globator: Praha, 2004.
[1] Cit. Andrejev, s. 43-44.
[2]Tamtéž, s. 100-101.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (3 hlasy)