„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Leopold von Sacher-Masoch: Venuše v kožichu

Das Vermächtnis Kains, Teil 1.: Die Liebe - Venus im Pelz, 1870

Leopold von Sacher-Masoch: Venuše v kožichu

Leopold von Sacher-Masoch: Venuše v kožichu

Když Leopold von Sacher-Masoch v roce 1870 vydal spis Láska, který měl tvořit první část plánovaného šestidílného cyklu Kainovo dědictví, vzbudil velmi příznivý ohlas jak u čtenářů tak u soudobých recenzentů a Sacher-Masoch se konečně etabloval jako úspěšný spisovatel. A byť byla součástí románu i novela Venuše v kožichu, která je dnes považována na bibli sexuální deviace masochismu, nevzbudilo to žádné pohoršení ani ze strany soudobých velmi konzervativních čtenářů, natož pak reakci jinak velmi přísné rakousko-uherské cenzury. - To, že německý psychiatr Richard von Krafft-Ebing ve svém spisu z roku 1886 Psychopathia Sexualis označil Venuši v kožichu jako typické dílo typu sexuální deviace, kterou po autoru novely nazval masochismus, se sice zasloužilo o nesmrtelnost této novely i samotného autora, současně to však Sacher-Masocha vyřadilo ze všech veřejných knihoven, ale i dějin literatury.
Richard von Krafft-Ebing: Psychopathia Sexualis (první vydání z roku 1886)

Richard von Krafft-Ebing: Psychopathia Sexualis (první vydání z roku 1886)

Krafft-Ebing byl, podobně jako ještě známější rakouský psychiatr Sigmund Freud, významný objevitel, který však ve svém pionýrství v mnoha oblastech šlápl zcela vedle a jeho spis Psychopathia Sexualis tak bylo možné prohlásit za překonaný a zastaralý již na počátku 20. století. Ale již nikoliv názvosloví, které si vypůjčil ze jmen literárních autorů a tak se právě Krafft-Ebingovou zásluhou stává z někdejšího libertiána Donatiena-Alphonse-François de Sade krutý sexuální deviant, ostatně stejně jako z Leopolda von Sacher-Masoch, jehož Venuše v kožichu má co do formy i příběhu nejblíže k romantickému manifestu Utrpení mladého Werthera Johanna Wolfganga von Goethe.
Románový cyklus Kainovo dědictví Sacher-Masoch nakonec nedokončil - v roce 1877 vydal ještě druhou část Majetek a mezi léty 1875 až 1883 časopisecky publikoval novely, které plánoval později do cyklu zařadit. A se zánikem rodného Haliče po I. Světové válce upadlo do zapomenutí i dílo Sacher-Masocha, přirozeně s výjimkou Venuše v kožichu, jejíž proslulost a současně i neznalost - podobně jako o Markýzi de Sadem každý o Sacher-Masochovi zasvěceně mluví, ale nikdo jejich dílo skutečně nečetl - brání tomu, aby byl Sacher-Masoch zmiňován nejen jako významný spisovatel a myslitel, který bojoval proti soudobému tmářství - a to nikoliv snad na poli sexuálním, nýbrž jako jeden z vůbec prvních bojovníků proti v Evropě, v Rakousku-Uhersku pak zvláště, hluboce zakořeněném antisemitismu.
O soukromém životě Sacher-Masocha přirozeně kolují legendy, ve skutečnosti toho však o něm mnoho nevíme - krom Venuše v kožichu, která je považována za biografickou, po sobě Sacher-Masoch nezanechal žádné písemné záznamy, jež by ho usvědčovaly z toho, za koho je obecně považován. Jediný důkaz tak pochází z pera jeho v pořadí první manželky Aurora von Rümelin, který vydala anonymně pod pseudonymem Wanda v. Dunajew ve spisku Meine Lebensbeichte v roce 1906, tedy tři desetiletí poté, co se s ní Sacher-Masoch rozvedl, a je proto důvod k pochybnostem o tom, jakou má věrohodnost.
Leopold von Sacher-Masoch a Fanny Pistor

Leopold von Sacher-Masoch a Fanny Pistor

Dle legendy podepsal dne 8. prosince 1869 Leopold von Sacher-Masoch smlouvu se začínající literátkou Fanny Pistor, která se vydávala za baronku von Bogdanoff, smlouvu podobného znění: „Pan Leopold von Sacher-Masoch dává paní Pistor své čestné slovo, že se pro příštích šest měsíců stane jejím otrokem, že bez výhrad vyhoví všem jejím touhám a splní všechny její příkazy. Paní má právo mučit svého otroka způsobem, jaký uzná za vhodný, za jakékoliv chyby, nedbalosti, nebo přečiny proti jejímu majestátu, kterých by se dopustil.“. Poté Masoch (v novele jako Severin von Kusiemski) jakožto sluha Gregor a baronka von Bogdanoff (v novele je postava nazvána Wanda von Dunajew) odcestují do Benátek (v novele do Florencie), aby se zde mohli bez skandálu oddávat svým sexuálním hrám. V novele navíc Severin podepíše i sebevražedný dopis na rozloučenou tak, aby nad ním Wanda von Dunajew měla absolutní moc.
Tizian: Venuše v zrcadle

Tizian: Venuše v zrcadle

Základním leitmotivem novely je přirovnávání Wandy von Dunajew k antické bohyni lásky Venuši, respektive k obrazu renesančního malíře Tiziana Venuše v zrcadle, kdy je Severin von Kusiemski nejvíce rozdrážděn, ostatně o tom sepíšou i smlouvu, nosí-li jeho milovaná kožich, a zvlášť pak, je-li k němu i krutá.

Pavučina:

  1. Leopold von Sacher-Masoch, Venuše v kožichu, Volvox Globator: Praha, 2009.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (1 hodnocení )