V noci jsem snil, že jsem motýlem

Lev Nikolajevič Tolstoj je považován za jednoho z vůbec nejvýznamnějších spisovatelů všech dob. A Tolstoj všechny své literární předchůdce i následovníky převyšuje nejenom vysokou myšlenkovou úrovní svého díla, či úrovní stylistickou, kdy své díla psal a přepisoval po mnoho let, aby je poté zavrhl s tím, že nejsou v souladu s jeho morálním přesvědčením a nikdy (tedy za svého života) je nedal ke zveřejnění. Ale Tolstoj se vyvyšuje i snahou o soulad mezi světem, který popisoval ve svém díle, a světě skutečném, kdy Tolstoj po roce 1877, kdy se odvrátil od pravoslavného vyznání k vyznání bližšímu prvním křesťanům (a které mimochodem, jak jej upozornil Tomáš Garrigue Masaryk , jenž poté Tolstého i osobně navštívil, je jeho představa křesťanské církve v mnoha ohledech blízká tomu, co vyznávali Moravští bratři, odnož evangelické Jednoty bratrské) propustil své nevolníky, vzdal se autorských práv na knihy vydané po roce 1877 a působil zejména jako učitel a propagátor svého duchovního učení.

Toto období sice trvá až do jeho smrti v roce 1911, ale v roce 1899 se Tolstoj vrátil zpět k beletristické tvorbě a ve zběsilém tempu jednoho roku (pro srovnání román Vojna a mír napsal v průběhu šesti let a to mezi roky 1864 až 1869, román Anna Karenina psal pět let mezi roky 1873 až 1877) napsal svůj třetí vrcholný román Vzkříšení, ve kterém v příběhu morálně obrozeného knížete Něchljudova zaznamenal jak své morální učení tak kritiku nefunkčního carského systému. Za další literární vrchol pak lze považovat co do svého rozsahu novelu Hadži Murat, na které Tolstoj pracoval s přestávkami osm let a to mezi léty 1896 až 1904, ale poté ji zavrhl, že není v souladu s jeho morálním učením. Byla tak vydána až v roce 1912, rok po Tolstého smrti.

Novela Hadži Murat pojednává o skutečném dagestánsko-čečenském bojovníku za nezávislost území dnešní Čečny na carském Rusku. Z tradičního ruského historického pohledu je Hadži Murat popisován jako zákeřný, nelítostný a krutý. V objektivním pohledu pak Rusko v Čečně postupovalo klasickým způsobem vedení koloniální války, kdy v letech 1811 až 1864 Rusové vyvraždili polovinu obyvatelstva a v rámci metody zastrašování nešetřili a bez slitování vyvražďovali i ženy a děti, systematicky a bez rozlišování na přívržence či odpůrce pálily celé vesnice, káceli lesy a zabíjeli domácí zvířectvo.

Tolstoj, jenž se jako jednadvacetiletý důstojník dělostřeleckého oddílu také zúčastnil jedné z „trestných výprav“, jež měla za cíl exemplárně potrestat Avary tím, že do základů vypálili jednu vesnici, jež měla tu smůlu, že se nacházela nejblíže postavení ruské posádky, a značně tak z něj vyprchalo jeho romanticko-nacionalistické nadšení. A právě v tomto období na pomezí let 1851 a 1852 se Tolstoj s Hadži Muratem i osobně setkal a jak je zřejmé z jeho o půl století pozdější charakteristiky Muratovy osobnosti, byl jím celoživotně okouzlen.

Ale přes svou deziluzi zůstává Tolstoj nestranný, nesoustředí se na krutosti obou válečných stran a válku jako takovou ilustruje jen na vedlejším mikropříběhu vojáka Petruchy Andějeva, který byl při jedné z menších výprav střelen do břicha, Andějev v bolestech umírá a krátce lituje toho, že na vojnu nastoupil jako náhradník místo svého staršího bratra, jenž měl již tři děti. Avšak nakonec umírá smířený jak se svou smrtí, tak se svým někdejším rozhodnutím vstoupit na vojnu. V druhé části příběhu je popisován jak probíhal den, ve který Petrucha zemřel, na Andějevových statku, kdy veškerou práci vykonává starý otec, starší bratr nejenom pije a propil i mouku a matka se právě v tento den rozhodne napsat svému mladšímu synovi dopis, ve kterém synovi popíše neradostnou situaci na statku i to, že jeho manželka krátce poté, co narukoval na vojnu, od rodiny odešla a pracuje jako služka.

V popisu osobnosti Tolstoj zřejmě vycházel z osobního setkání s Hadži Muratem, jak to ostatně i vyplývá z úvodní kapitoly, kdy si jako vypravěč na Murata vzpomene při pohledu na krásný bodlák na cestě, který ač mu projíždějící drožka zlomila jeden ze tří květů, roste dál uprostřed cesty. Další životopisná fakta, ať již z předcházející období, kdy byl Hadži Murat nejnebezpečnější velitel z Šamilovy vzbouřenecké armády, tak okolnosti Muratovy smrti, kdy Hadži Murat zahyne při útěku z ruského zajetí, Tolstoj čerpal z ruských archivů a do značné míry tak korespondují se skutečnými událostmi, byť je Tolstoj romantizuje a ohýbá ve prospěch Hadžiho Murata:

Hadži Murat (narodil se někdy před rokem 1880 a zemřel 5. května 1852) byl přední Avarsko-čečenský vojevůdce (naíb) v rámci války z carským Ruskem z let 1811 až 1864, kdy pro své typické červené šaty od Rusů dostal i přezdívku Rudý ďábel. Bojoval jako naíb pod vedením chána Šamila, který se však rozhodl Murata zákeřně zabít, aby tak zpečetil nástupnictví pro svého syna. - Hadži Murat je však varován, uprchne a rozhodne v rámci své msty bojovat pro Šamilovi a to na straně Rusů, kterým se dobrovolně vzdá. A právě v tomto okamžiku začíná i Tolstého novela, která popisuje necelý rok Muratova zajetí, kdy Šamil držel jako rukojmí Muratova nejstaršího syna, jeho matku, manželky i ostatní děti, a Rusové odmítali dodržet původní slib a to, že Muratovu rodinu vymění za avarské zajatce. Hadži Murat se tak rozhodne vrátit zpět do hor a rodinu osvobodit sám, ale při útěku je obklíčen, zabit a jeho hlava je v rámci „turné“ ukazována všem kavkazským ruským posádkám (ve skutečnosti byla odvezena do Moskvy a položena k nohám cara Mikuláši I.).