„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Marcel Proust: Hledání ztraceného času - Svět Swannových

Du coté de chez Swann, 1913

První část Proustova životního cyklu, jak již asi napovídá sám název, pojednává o panu Swannovi, který sice není v přímé spojitosti s životem hlavního vypravěče, přesto se ale jeho životem prolíná jak plazivá liána a jeho vliv má dalekosáhlé důsledky na jeho pozdější vývoj.
Celek je rozdělen do tří zdánlivě zcela nesouvisejících a nesourodé částí. V části první, jež zevrubně líčí vypravěčovo rané dětství až po první náznaky si uvědomování psychologické podstaty člověka, se Swann objevuje jen jako druhořadá postava, která se jen mimoděk zaplete do cestiček vypravěčova osudu. Vy se v této fázi můžete jen dohadovat budoucího vývoje, který je v této části zcela nečitelný, kdy autor jakoby si liboval v piplání se v těch nejnudnějších vzpomínkách, ve kterých se jen okamžiky zatřpytí myšlenka v podobě vzájemného soudu jednotlivých rodinných příslušníků a jejich nejbližších přátel. Přesto je ale právě toto rané období klíčem k pochopení nejen vypravěče, ale i všech jeho společenských vrstevníků.
Část druhá rozkrývá opravdické jádro Swanna, které z jeho strany zůstává pro ostatní dokonale skryto a tak se jen mohou dohadovat nad některými jeho životními kličkami. Ale není to jen osud a uličky jimiž se vydává, je to součastně i obžaloba společnosti a kruhů, kterých se Swann příslušníkem, a kterými, jak si myslí, pohrdá, ale s kterými je o to více nerozlučně spjat. Ale jsme u Prousta, který nežaluje, ale jen předkládá nitku, která nás vším tím velkolepým divadlem provází a nakonec musíme dojít k závěru, že nelze nikoho odsoudit, a když známe všechny důvody a příčiny jeho pozdějších činů, a musíme jen tiše přiznat, ano, není možné, aby se Swannovy osudy ubíraly jakýmkoliv jiným směrem. A to je ta genialita Proustova, kdy můžete nesouhlasit a říkat si, že byste vše udělali na Swannově místě od základu zcela jinak, ale velmi dobře budete vědět, že by to nebylo jinak možné.
Je asi zbytečné tady dopodrobna cokoliv dále převypravovávat už proto, že bych se na rozdíl od Marcela Prousta nevzdal svých pocitů a soudů a mé vyprávění by bylo velmi zkreslené a proto připojuji dvě ukázky z této druhé části, které jednak hodně napoví o autorově nezaujatém pohledu a jednak osvětlí samotnou postavu Swanna, jehož charakteristika, tedy jeho pochopení či naopak nepochopení je jen a jen v rukou čtenáře.
»Ale Swann měl tak rád ženy, že ode dne, kdy poznal víceméně všechny aristokratky a nemohl se od nich už nic dozvědět, záleželo mu na těch naturalizačních listinách, takřka šlechtických diplomech, které mu udělila čtvrt Saint-Germain, už jen jako na jakési směnné hodnotě, na akreditivu, o sobě vlastně bezcenném, ale dovolujícím mu narychlo si zajistit postavení v nějakém provinčním hnízdě nebo v nějakém pařížském temném prostředí, kde mu padla do oka dcera kobylkáře nebo soudního vykonavatele. Touha nebo láska mu totiž vracely marnivost, které se mezitím ve svých životních zvycích zbavil (ač ho právě tato vlastnost patrně kdysi přivedla ke společenské kariéře, v níž plýtval dary svého ducha v povrchních radostech a používal své erudice v oblasti umění, aby radil dámám ze společnosti při nákupech obrazů a zařizování jejich velkých domů) a která ho ponoukala, aby se před neznámou ženou, vzbuzující jeho vášeň, zaskvěl eleganci nevyplývající ze samotného jména Swann. Obzvlášť si to přál, když neznámá patřila k nižším vrstvám. Jako se inteligentní člověk nezalekne, že se bude zdát hloupý jinému inteligentnímu člověku, právě tak se elegantní muž neobává u vznešeného pána, ale spíš u chrapouna, že neocení jeho eleganci. Tři čtvrtiny duševní námahy a ješitných lží promarněných od počátku světa lidmi, které to jen znevažovalo, bylo věnováno nižším tvorům. A Swann se choval ve styku s vévodkyní prostě a nedbale, ale před panskou se třásl strachem z pohrdání a počínal si strojeně.«[1]
Navenek onen sebevědomý a společensky úspěšný Swann je ve skutečnosti znuděným stereotypem přesně rozděleného společenského života, kterým pohrdá, ale kterého se nemůže a ani nechce vzdát, a jen občas si jej zpestřuje milostným vzplanutím pro dívku z „nižších„ kruhů, kterou však ve své podstatě pro její původ a neznalost společenské etikety pohrdá a bere ji jen jako věc zprostředkujícímu mu občasné povyražení a zajišťujícímu mu tolik potřebný obdiv ze strany svých známých a přátel. Jeho duševní rozvoj je založen jen a pouze na společenské konverzaci, ve které je předem určena odpověď dle vzájemného postavení na společenském žebříčku. Avšak před těmi, kteří nebyli do těchto společenských zákonů pro svůj „nižší„ původ zasvěceni, si nemůže být Swann jist výhodou své dokonale ovládnuté konverzace a společensky významnými styky, kterými pohrdá, ale které mu dávají přesilu nad těmi chrapouny.
»Ve dnech, kdy večeřel v městě, dával zapřahat v půl osmé; oblékal se a vzpomínal přitom na Odettu, takže se necítil sám, neboť stálá myšlenka na ni dávala chvílím, kdy byl od ní daleko; týž zvláštní půvab, jako když byla přítomna. Nastupoval do kočáru, ale věděl, že do něho zároveň vyskočila tato myšlenka; usadila se mu na klíně jako oblíbené zvíře, které člověk bere všude s sebou a které s ním bude i u stolu, aniž to budou soustolovníci vědět. Hladil ji, hřál se o ni, a když si upevňoval na klopu kytičku orlíčků, pociťoval jakousi malátnost; poddával se lehkému chvění, které mu dráždilo hrdlo i nos a bylo pro něho novou zkušenosti. Cítil se již nějaký čas churav a smutný, hlavně od té doby, co Odette představila Forchevilla Verdurinovým, a byl by rád jel na venkov trochu si odpočinout. Ale nebyl by se odvážil opustit Paříž na jediný den, dokud je tam Odette. Vzduch byl teplý; byly nejkrásnější jarní dny. A darmo projížděl kamenným městem k nějakému nepřístupnému sídlu neustále měl před očima svůj park nedaleko Combray, kde vítr méségliských polí přinášel pod habří, než se přišlo k chřestovému záhonu, právě tolik svěžesti jako k rybníku, obrostlému pomněnkami a mečíky, a kde večeříval u stolů, který mu zahradník ovinul rybízovými a růžovými větévkami.
Po večeři, byla-li schůzka v Lesíku nebo v Saint-Cloud časná, odcházel od stolu tak brzy - hlavně když hrozil déšť, který by přiměl věrné, aby se dříve vrátili -, že kněžna, Laumesová (večeřelo se u ní pozdě a Swann se rozloučil, než se podávala káva; aby vyhledal Verdurinovy na, ostrově v Lesíku) jednou řekla:
„Opravdu, kdyby bylo Swannovi o třicet let víc a měl potíže s měchýřem, člověk by mu odpustil, že najednou uteče. Ale takhle jenom ukazuje, že si lidí neváží.“
Říkal si, že kouzlo jara, které nemůže vychutnat v Combray; najde aspoň na Labutím ostrově nebo v Saint-Cloud. Poněvadž však mohl myslet jen na Odettu, nevěděl, cítil-li vůni listí nebo svítil-li měsíc. Přivítala ho jeho věta ze sonáty, zahraná. na klavír restaurace. Když nebyl po ruce, snažili se Verdurinovi usilovně, aby jim klavír přinesli z některého pokoje nebo jídelny: ne že by Swann znova získal jejich přízeň, naopak. Ale ten nápad, připravit někomu vtipně požitek, třeba i někomu, koho nemají rádi, v nich vzbuzoval po dobu nutných příprav chvilkovou, příležitostnou sympatii a srdečnost. Někdy si říkal, že zas ubíhá další jarní večer, a hleděl si všímat stromů, nebe. Avšak vzrušení z Odettiny přítomnosti a také lehká horečnatá nevolnost, nějaký čas ho už vůbec neopouštějící, mu nedopřávaly klid a pohodu, které jsou nezbytným podkladem dojmů, jaké může příroda poskytnout.
Jednou Swann přijal pozvání Verdurinových, aby s nimi povečeřel, a když při jídle řekl, že má zítra banket bývalých kamarádů, Odette mu u obsazeného stolu před Forchevillem, jenž byl teď jeden z věrných, před malířem i Cottardem odpověděla:
„Ano, já vím, že máte ten banket; uvidím vás tedy až u sebe doma, ale nechoďte příliš pozdě.“
Třebaže se ještě nikdy opravdu vážně neznepokojoval pro Odettin přátelský vztah k některému z věrných, hluboce ho těšilo, když ji slyšel, jak se přede všemi s takovou klidnou bezostyšností přiznává k jejich každodenním večerním schůzkám, k jeho výsadnímu postavení u ní a - což je tím už řečeno - k tomu, že mu dává přednost před ostatními. Swann si ovšem často uvědomil, že Odette není nijak pozoruhodná žena, a vyhlášení jeho nadvlády nad bytostí o tolik nižších kvalit než on mu proto nemohlo připadat v očích „věrných“ příliš lichotivé, ale od té doby, co si všiml, že mnoho mužů považuje Odettu za úchvatnou a žádoucí, vzbudilo v něm kouzlo, které pro ně mělo její tělo, bolestnou potřebu zmocnit se jí cele až do posledních koutů jejiho srdce. A začal přikládat nesmírnou cenu chvílím, které u ni večer trávil, kdy si ji usazoval na. klín, dával si od ní vyprávět, co si myslí o tom či onom, kdy přepočítával jediné statky, na jejichž držení mu teď na světě záleželo. Proto ji také po té večeři vzal stranou, neopomenul jí vřele poděkovat a snažil se jí podle míry své vděčnosti ukázat stupnici radostí, které mu může poskytnout a z nichž nejvyšší je ta, že ho, dokud potrvá jeho láska a z ní plynoucí zranitelnost, uchrání před záchvaty žárlivosti.
Když nazítří odcházel po banketu, pršelo, jen se lilo, on však měl s sebou jen svůj otevřený kočár; jeden přítel mu nabídl, že ho odveze v kupé; poněvadž mu Odette řekla, aby přišel, dala mu tím jistotu, že nikoho nečeká, a mohl tedy s klidnou myslí a spokojeně, místo aby se vydával do deště, jít domů spát. Ovšem kdyby viděla, že on zřejmě netrvána tom, aby strávil bez výjimky každý konec večera s ní, opomenula by mu ho možná rezervovat, právě až po tom bude obzvláště toužit.
Dorazil k ní po jedenácté hodině, a když se omlouval, že nemohl přijít dřív, stěžovala si, že je skutečně velmi pozdě, bouřka prý jí způsobila nevolnost, bolí ji hlava, a upozornila ho, že ho u sebe nenechá déle než půl hodiny, o půlnoci prý ho pošle domů; krátce nato pocítila únavu a chtělo se jí spát.
„Dnes tedy žádné cattleje?“, zeptal se. „Já doufal, že bude malá, pěkná cattlej.“
Odpověděla trochu nevrle a nervózně.
„Ne, můj milý, dnes nebudou žádné cattleje, vidíš přece, že mi není dobře !“
„Možná že by ti to právě pomohlo, ale nechci naléhat.„ Požádala, ho, aby před odchodem zhasl světlo; zatáhl sám záclonu postele a odešel. Po návratu domů ho najednou napadlo, že Odette třeba dnes večer někoho čekala, že únavu jen předstírala a požádala ho, aby zhasil, jenom aby věřil, že chce spát, ale jakmile odešel, zas rozsvítila a pustila do domu toho, kdo u ní měl strávit noc. Podíval se, kolik je hodin. Od té doby, co ji opustil, uběhlo asi půl druhé hodiny. Vyšel zas ven, vzal si drožku a dal zastavit blízko jejího bytu v uličce přetínající tu, do které vedla zadní fronta jejího domu a kam někdy chodil zaklepat na okno její ložnice, aby mu šla otevřít; vystoupil z drožky, všechno v té čtvrti bylo opuštěné a tmavé, ušel pěšky jen několik kroků a stál skoro za jejím domem. Mezi temnými plochami všech v té ulici už dávno zhaslých oken viděl jen jedno, z něhož přetékalo - mezi okenicemi, svírajícími jeho tajemnou, zlatovou dřeň - světlo, které vyplňovalo pokoj a tolik jiných večerů, jakmile je z dálky zahlédl, když přicházel do ulice, těšívalo jeho srdce a ohlašovalo mu: „Je doma a čeká tě,“ teď ho však trýznilo slovy: „Je doma s tím, koho čekala.“ Chtěl vědět s kým; proklouzl podle zdi až k oknu, ale mezi šikmými prkýnky okenic nemohl nic vidět; v nočním tichu slyšel jen nejasný zvuk hovoru.
Trpěl sice, když viděl to světlo ve zlatovém oparu, kde se za oknem pohybovala neviditelná mrzká dvojice, když slyšel mumlání, prozrazující přítomnost toho, kdo přišel po jeho odchodu, Odettinu neupřímnost a štěstí, které s ním v té chvíli prožívala. A přece byl rád, že přišel: trápení, které ho donutilo opustit byt, nebylo už tak ostré, co ztratilo neurčité obrysy, když teď náhle a bezmocně vytušil Odettin druhý život a měl ho tu před sebou plně osvětlený lampou, uvězněný nevědomky v té ložnici, kam může, až bude chtít, vniknout, překvapit ho a přistihnout; nebo raději zaklepe na okenici, jak to často dělával, když přišel hodně pozdě; tak se aspoň Odette dozví, že on ví, že viděl světlo a slyšel hovor, on, který si ji před chvíli představoval, jak se s tamtím posmívá jeho iluzím, a teď vidí on je, důvěřivé v jejich omylu, vlastně oklamané, poněvadž si o něm mysli, že je velmi daleko, kdežto on už ví, že zaklepe na okenici. A možná že to, co mu v té chvíli skoro lahodilo, bylo ještě něco jiného než odstraněni pochyb a bolu: uspokojení rozumu. Jestli od té doby, co se zamiloval, získaly pro něho věci znova trochu lákavé zajímavosti, jakou v nich kdysi vídal,ale jen pokud byly osvětleny vzpomínkou na Odettu, teď křísila jeho žárlivost jinou schopnost jeho snaživého mládí, vášeň pro pravdu, avšak i pro pravdu stojící mezi ním a jeho milenkou, přijímající své světlo jen od ní, pravdu cele osobní, jejímž jediným, nesmírně cenným a téměř nestranně krásným předmětem bylo Odettino jednání, její styky, její úmysly a její minulost. V každém jiném období jeho života se Swannovi drobnosti z každodenního života nějaké osoby zdály vždycky bezcenné; klepům toho druhu nepřikládal význam, a když je poslouchal, věnoval jim jenom nejvšednější pozornost; byly to pro něj chvíle, kdy se cítil velmi průměrný. Ale v tomto zvláštním období lásky nabývá vše individuální takové hloubky, že probouzející se zvědavost, kterou pociťoval a která se týkala i nejmenšího zaneprázdnění jediné ženy, byla táž zvědavost, s níž kdysi studoval dějiny. A vše, zač by se byl dosud styděl, špehování u okna, kdož ví? zítra snad obratné vyzvídání od nezajímavých lidí, podplácení sluhů, poslouchání za dveřmi, vše považoval, stejně jako luštěni textů, srovnávání různých svědectví a výklad uměleckých památek, za pouhé metody vědecké práce, které mají skutečnou rozumovou hodnotu a způsobilost k vyhledávání pravdy.
Zrovna když chtěl zaklepat na okenici, na okamžik se zastyděl, poněvadž pomyslel na to, že se Odette dozví o jeho podezření a o tom, že se vrátil, že hlídal na ulici. Často mu říkala, jaký má odpor k žárlivcům, k milencům, kteří špehují. Co se chystal udělat, bylo velmi nešikovné, Odette ho bude nenávidět, kdežto ještě teď, dokud nezaklepal, ho má možná ráda, i když ho klame. Kolik možného štěstí a jeho uskutečnění člověk takto obětuje netrpělivému pachtění za okamžitým požitkem! Avšak touha znát pravdu byla, silnější a zdála, se mu ušlechtilejší. Věděl, že skutečné okolnosti, za jejichž přesné zjištění by dal život, jsou čitelné za tím světelně pruhovaným oknem jako pod zlatem iluminovanými deskami některého z těch drahocenných rukopisů, nad jejichž uměleckým bohatstvím nemůže zůstat lhostejný žádný učenec, který je studuje. Cítil rozkoš z poznávání pravdy, neodolatelně přitahován k tomu jedinečnému, pomíjivému a vzácnému kusu z průsvitné, tak teplé a krásné hmoty. Kromě toho se cítil proti nim v té výhodě - á tento pocit tolik potřeboval -, že nemusí vědět, jako spíš mít možnost ukázat, že ví. Zvedl se na špičky. Zaklepal. Neslyšeli, zaklepal silněji, hovor se zastavil. Ozval se mužský hlas a Swann se snažil rozeznat, komu z Odettiných přátel, které zná, asi patří.
„Kdo je tam?“
Nebyl si jist, že ho poznává. Zaklepal ještě jednou. Okno se otevřelo, pak okenice. Ted už se nedalo couvnout, teď se Odette všechno dozví, a aby nevypadal příliš nešťastný ani příliš žárlivý a zvědavý, spokojil se s tím, že nedbale, vesele zavolal:
„Nevyrušujte se, šel jsem kolem, viděl jsem světlo a chtěl jsem vědět, jestli je vám už dobře.“
Podíval se. U okna před ním stáli dva staří páni, jeden z nich s lampou v ruce, a tu uviděl pokoj, neznámý pokoj. Když přicházel k Odettě velmi pozdě, zvykl si rozeznávat její okno podle toho, že bylo mezi všemi stejnými okny jediné osvětleno; teď se zmýlil a zaklepal na. jiné okno, které patřilo k sousednímu domu. S omluvou odešel a vrátil se domů šťasten, že ukojeni jeho zvědavosti ponechalo jejich lásku neporušenou, a že když tak dlouho předstíral vůči Odettě jakousi lhostejnost, nedal ji teď svou žárlivostí důkaz, že ji miluje příliš, důkaz, který toho z milenců, jemuž se ho dostane, navždy zprošťuje povinnosti milovat dostatečně.«[2]
Ale stejně jako se nechodí jen s jedním džbánem pro vodu, stejně jednou Swann podlehl svému milostnému vzplanutí a od úrovně, kdy svou partnerkou pohrdá pro její snahu se zařadit do vyšších kruhů, do kterých, narozdíl od něj, nemá a nikdy nebude mít přístup, se postupně dostává do stavu, kdy svou milenku vydržuje a odměnou se mu dostává jen nejvyšší pohrdání a výsměch. Ze své strany si uvědomuje to obrovské ponížení a ztrátu veškerého snobismu v přístupu k ní, jenž mu jediný dával nad ní moc. Jeho degradace má ale stále rychlejší průběh, kdy se mu milenka vysmívá s jinými za zády, je žádaným zbožím pařížských kuplířek a rozhodně se to v pozdější fázi nesnaží před ním skrývat. Ale právě to odmítání a ponižování, ruku v ruce se žárlivostí žene Swanna k ještě většímu zaslepení nikdy neukojitelnou touhou svou milenku získat jen pro sebe.
»Swann odmítl; řekl přece panu de Charlus, že až půjde od paní de Saint-Euverte, vrátí se přímo domů, a šlo mu teď o to, aby návštěvou u princezny Parské třeba nepropásl zprávu, o níž pořád doufal, že mu ji během večera odevzdá některý sluha a kterou za chvíli možná najde u svého domovníka. „Ten chudák Swann,“ řekla toho večera paní des Laumes svému muži, „je pořád milý, ale vypadá hodně nešťastný. Uvidíte ho, slíbil, že některý z těchhle dnů přijde na večeři. Zdá se mi to v zásadě směšné, když tak inteligentní člověk trpí pro osobu takového druhu, která ještě ani není zajímavá, je prý úplné pitomá," dodala s moudrostí nezamilovaných, kteří se domnívají, že člověk vynikajícího ducha má být nešťastný jedině kvůli někomu, kdo za to stojí; je to asi stejné jako divit se, že si někdo zamane dostat choleru, když je původcem této nemoci tak nepatrný tvor jako tyčinkovitá baktérie.“« [3]
Ale kruh se třetí částí uzavírá a vypravěč dospěl do věku zamilovanosti, kdy nekriticky obdivuje a adoruje vše, co je s objektem svého vzplanutí spojeno a není tedy divu, že Swann jako otec jeho první lásky se dostává na roveň bohů společně, a to přes veškeré předsudky a škodolibé poznámky vypravěčovy rodiny, jeho zákonná manželka, která mu po dlouholetém mučivém odmítání dala své svolení, i když si tím sama splnila svůj životní sen se vdát do vyšších kruhů a dosáhnout tak plné rehabilitace svého poněkud bouřlivějšího mládí.
»I lidé, kteří ji neznali, cítili se upozorněni něčím zvláštním a výstředním - nebo snad oním telepatickým zářením, které při vrcholných výkonech Bermy rozpoutávalo potlesk nevědomého davu -, že je to asi nějaká známá osobnost. Ptali se v duchu: „Kdo je to?“, kladli tu otázku náhodnému chodci nebo si hleděli zapamatovat, jak je oblečena, aby měli vodítko pro informovanější přátele, kteří jim to hned řeknou. Jiní korzující se napolo zastavovali a říkali:
„Víte, kdo to je? Paní Swannová! Nic vám to neříká? Odette de Crécy?“
„Odette de Crécy? Však jsem si říkal, ty smutné oči… Ale víte, ta už nemůže být moc mladá! Pamatuji se, že jsem s ní spal v den MacMahonovy demise.“
„Myslím, že byste jí to radši neměl připomínat. Je to teď paní Swannová, žena pána z Jockey-clubu a přítele prince Waleského. Je ostatně pořád ještě nádherná.“
„Ano, ale kdybyste ji byl znal tenkrát, ta vám byla hezká! Bydlela v malém, velmi divném soukromém domě s čínskými bibeloty. Pamatuji se, jak nás otravoval křik prodavačů novin, nakonec mě přinutila, abych vstal.“
Ty úvahy jsem neslyšel, přece však jsem kolem ní vnímal nejasný šum proslulosti. Srdce mi tlouklo netrpělivostí při pomyšlení, že uplyne ještě chvíle, než všichni ti lidé - s velkým politováním jsem mezi nimi neviděl mulatského bankéře, který mnou, jak jsem cítil, pohrdal -, než ti lidé uvidí neznámého mladíka, jak zdraví (upřímně řečeno aniž ji zná, ale cítil jsem se k tomu oprávněn, protože moji rodiče znali jejího muže a já byl kamarád její dcery) tuto ženu, jejíž pověst krásy, nemorálního života a elegance byla obecně rozšířena. Tu však jsem byl už docela blízko paní Swannové a pozdravil ji tak hlubokým smeknutím, tak rozmáchlým a dlouhým, že nemohla potlačit úsměv. Lidé se smáli. Sama mě nikdy s Gilbertou neviděla, neznala mé jméno, ale byl jsem pro ni - jako kterýkoli z hlídačů v Lesíku nebo lodkař, nebo kachny na jezeře, kterým házela kousky chleba - jednou z vedlejších, povědomých, bezejmenných postav, patřících k jejím procházkám v Lesíku a postrádajících jakékoli osobní znaky jako divadelní statisté. Za dnů, kdy jsem ji neviděl v Akátové aleji, se stávalo, že jsem ji potkal v aleji Reine-Marguerite, kam chodívaly ženy vyhledávající samotu nebo dělající, že ji vyhledávají; nezůstávala dlouho sama, brzy se k ní připojil nějaký přítel, často muž v šedivém cylindru, kterého jsem neznal, a dlouho s ní hovořil, zatímco jejich kočáry jely za nimi.« [4]

Použitá literatura:

  1. Marcel Proust, Hledání ztraceného času I, Odeon, Praha: 1979.
[1] Proust, s. 184.
[2] Proust, s. 251-256.
[3] Proust, s. 314-315.
[4] Proust, s. 383-384.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.7 (3 hlasy)