„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Marcel Proust: Hledání ztraceného času - Ve stínu kvetoucích dívek

A l’ombre des jeunes filles en fleurs, 1918

Byla-li první část Hledání ztraceného času, Svět Swannových, věnována lásce či posedlosti Swannově, je druhý díl tohoto šestidílného cyklu zaměřen na milostná vzplanutí dospívajícího vypravěče (Marcela Prousta). Děj samotný však netvoří podstatu, ale jen jakousi spojnici mezi náladami, myšlenkami a pocity, jež mají více než k běžnému chápání literárního díla blíže k malířství, k němuž autor ostatně nijak neskrývaně odbíhá pro výpomoc a často po dočtení několika stránek nelze v čtenářově vědomí určit, zda slovní obrazy jež se mu objevují před očima pocházejí z knihy nebo ze silného prožitku impresionistické výstavy.
První vypravěčova láska, dcera Swanna a jeho ženy Odette de Crécy, Gilberta, je téměř logickým vyústěním obdivu k panu Swannovi, ke kterému přes znalost detailů jeho milostného života paroháče nekriticky vzhlíží, a jeho manželce, paní Swannové, jež je proň, přes propastný rozdíl v původu, etiketě, vychování i pohrdáním ze strany vypravěčovy rodiny ale i přátel Swanna, první dámou Paříže. Již v závěru první části se ještě v chlapeckém věku snažil přiblížit do blízkosti paní Swannové alespoň tím, že ji mohl potkávat na jejích pravidelných popoledních procházkách v Boloňském lesíku, a přátelství k její dceři, byť ze strany Gilberty bylo opětováno mnohem chladnějším a odměřenějším způsobem, se zdála být jen možností, dostat se do blízkosti svého idolu. Ale posedlá touha se velmi záhy přenesla právě na Gilbertu tak, že se naskýtala velká paralela mezi láskou Swanna a hlavního hrdiny, který se však narozdíl od svého staršího rodinného přítele, zdál v psychické oblasti mnohem více vyspělejší a byl schopen se svou nenaplněnou a nikdy nenaplnitelnou touhou mnohem lépe „bojovat“.
»Zármutek způsobený milovanou ženou může být trpký, i když zapadá mezi zaneprázdnění jinými starostmi a radostmi, které se této ženy netýkají a od nichž se naše pozornost odvrací jen tu a tam, aby se k němu opět vrátila. Ale když nás stihne - jako tomu bylo u mne - ve chvíli, kdy nás celé proniká štěstí z pohledu na tuto ženu, tu se naší dosud slunné, povznesené a klidné mysli zmocní náhlá skleslost, která v nás rozpoutá divokou bouři, v níž si nebýváme jisti, budeme-li schopni bojovat až do konce. Ta, jež vypukla v mém srdci, byla tak prudká, že jsem se vrátil domů otřesen a rozbolestněn, s pocitem, že nebudu moci vydechnout, nepůjdu-li hned zase zpátky, nevrátím-li se pod nějakou záminkou k Gilbertě. Ta by si ale řekla: „Zase on! Zřejmě si mohu všechno dovolit, pokaždé přijde znovu, tím poddajnější, čím nešťastnější odešel.“ Pak mě k ní nepřemožitelně lákaly mé představy; ty střídající se orientace, to prudké kousání mého vnitřního kompasu pokračovalo, i když jsem byl doma, a projevovalo se náčrtky dopisů protikladného znění, adresovaných Gilbertě.
Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností, před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se nezměnila jeho povaha - povaha sama, vytvářející naše lásky a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen. Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou, což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení - nikoli místně omezené ani částečné -, které nemůže být uklidněno jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze slabostí nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo, a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se sice opakují, ale zároveň mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje lásku podílem zvyku, jaký mladistvý věk nezná, neboť ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.
Právě jsem napsal Gilbertě dopis, kde jsem vybouřil svůj vztek, neopomněl jsem však vyhodit bóji několika jakoby náhodných slov, na niž by má přítelkyně mohla navázat smíření; chvíli nato, když se vítr obrátil, oslovoval jsem ji něžnými větami volenými pro sladkost některých truchlivých výrazů, slov jako „nikdy víc“, tak pohnutlivých pro ty, kdo jich užívají, a tak protivných pro tu, která je bude číst, ať už proto, že je považuje za lživé a „nikdy víc“ překládá „hned dneska, kdybyste mě chtěla vidět“, nebo protože myslí, že jsou pravdivé, a vidí v nich jedno z těch oznámení konečného rozchodu, na nichž nám v životě vůbec nezáleží, jde-li o lidi, do nichž nejsme zamilováni. Ale protože dokud milujeme, jsme neschopni jednat jako důstojní předchůdci budoucí bytosti, jakou budeme, až přestaneme milovat, jak bychom si mohli plně představit duševní stav ženy, které jsme, i když jsme věděli, že jsme jí lhostejní, neustále připisovali ve svém blouznění, a abychom se ukolébali do krásného snu nebo utěšili ve velkém zármutku, stejnou řeč, jako kdyby nás milovala? Před myšlenkami a jednáním milované ženy stojíme podobně bezradně, jako snad stávali před přírodními úkazy první fyzikové (než se ustavila věda a vrhla do neznáma trochu světla). Nebo ještě hůř, jako tvor, pro jehož mysl by stěží existoval princip kauzality, tvor, který by nebyl schopen pochopit souvislost mezi jedním a druhým jevem a pro něhož by podívaná na svět byla mlhavá jako sen. Snažil jsem se ovšem uniknout z té zmatenosti a nalézt příčiny. Hleděl jsem dokonce být „objektivní“, a přihlížet proto bedlivě k nepoměru mezi Gilbertinou důležitostí pro mne a nejen mou důležitostí pro ni, ale i tou, jakou měla Gilberte pro jiné bytosti než pro mne, k nepoměru, který by mě, kdybych o něj nedbal, uváděl v nebezpečí, že budu pouhou laskavost své přítelkyně považovat za ohnivé vyznání a nějaký svůj směšný a zneucťující krok za prostý a půvabný pohyb vedoucí člověka ke krásné ženě. Ale vyhýbal jsem se také opačné krajnosti, při níž bych viděl v Gilbertině opoždění na nějaké schůzce nebo v projevu její špatné nálady nenapravitelné nepřátelství. Snažil jsem se najít mezi těmi dvěma stejně deformujícími optikami správné vidění skutečnosti; takřka početní zvažování, které jsem kvůli tomu prováděl, rozptylovalo poněkud mé utrpení; a ať už z poslušnosti k odpovědím čísel, ať proto, že jsem je nutil mluvit podle svého přání, rozhodl jsem se nazítří jít ke Swannovým; byl jsem šťasten, ale jen po způsobu lidí, kteří se dlouho trápí kvůli nějaké cestě, do níž se jim nechce, nedojedou však dál než k nádraží a vrátí se domů zas rozbalit svůj kufr. A poněvadž zatímco člověk váhá, sama představa možného rozhodnutí (ledaže tu představu umrtvil odhodláním vůbec se nerozhodnout) ukazuje, jako klíčící semeno naznačuje rudimenty rostliny, všechny podrobnosti, které by vznikly z provedeného skutku, řekl jsem si, že když jsem zamýšlel nestýkat se už s Gilbertou, bylo ode mne dost pošetilé trápit se tolik, jako bych tento úmysl musel uskutečnit, poněvadž když jsem se k ní měl nakonec vrátit, mohl jsem si ušetřit mnoho nejistot a bolestných předsevzetí.«[1]
Vypravěč, poučen Swannovým osudem jaké jsou důsledky nešťastné lásky, sice dokázal nevtírat se do společnosti své milé, ale přese všechnu svou vůli se nedokázal vzdát alespoň odlesku aureoly její záře v podobě vyhasínající krásy její matky, kterou pravidelně navštěvoval v jejím salóně a ačkoliv dychtivě polykal jakoukoliv zmínku o Gilbertě, nenechal se zviklat několika zdvořilostními nabídkami na čaj, které, jak velmi dobře tušil, byly spíše příkazem milosrdné paní Swannové, jež se nemohla dívat na milostný zármutek svého nejmilejšího hosta. Ostatně dobrá společnost, narozdíl od Swanna, který byl nadále zván i do těch nejvyšších šlechtických kruhů, salón paní Swannové zcela ignorovala, a tak se v něm musela spokojit s několika manželkami vyšších úředníků a hovory se vedly jen na úrovni drbů o těch návštěvnících salónu, jež zrovna nebyly přítomny. Ostatně tento poznatek platí nejen pro salón paní Swannové na počátku 20. století, ale dá se interpolovat na ¾ všech hovorů vůbec.
Vypravěč, stejně jako Swann, sice nebyl urozeného původu, ale v celém díle je vyznačen jasný předěl mezi měšťákem, který je sice bohatý, ale nemá to pravé vychování a srostlost s prostředím vyšších kruhů tak, že jeho snaha končí v nejlepším případě snobismem, a mezi šlechtickými kruhy, jež se sice nemohou po stránce výše duchovního života či inteligencí probíraných témat stavět nad měšťáky, ale převahu na nimi jim dává jejich výchova a etiketa. Vztah mezi vypravěčovými přáteli z měšťáckých a šlechtických kruhů se naoko vyznačuje vzájemnou ignorancí, za kterou se však ve skutečnosti skrývá závist a pohrdání na straně druhé.
Sondu do těchto vzájemných vztahů, jež se liší především tím, že jedni snobi jsou již od svého narození a druzí se jimi touží stát, ale úzkostlivě to skrývají, dává druhá část v níž se děj přesunuje do normandských mořských lázní v Balbecu, kde se schází představitelé vládnoucích úředníků a příslušníci již pohasínající šlechty.
Ale jak naznačuje název, Ve stínu kvetoucích dívek, je pozorování lidských vztahů a nepsaných společenských zákonů jakoby na druhé koleji a děj se vyznačuje především neuhasitelnou milostnou touhou, která hledá stále nové a nové objekty, pro které by mohla vzplát neuhasitelným plamenem.
Hlavní motiv této části, hlouček mladých dívek toulající se na mořské pláži, má opět více než k literatuře blíže k jiným formám vyjádření. Proměnlivé moře je v pohybu na chvíli spoutáno malířským štětcem a mladá voňavá těla dívek i jejich dívčí bezprostřední veselost se dá spíše charakterizovat polyfonní skladbou.
»Vystoupil jsem z výtahu, ale místo abych šel k svému pokoji, zamířil jsem chodbou dál, protože v té době poschoďový sluha, ač se bál průvanu, otvíral koncové okno, které nevedlo k moři, ale směrem k návrší a do údolí, avšak nikdy je pohledu nenabízelo, protože mělo tabulky z neprůhledného skla a bylo obyčejně zavřeno. Zastavil jsem se u něho na krátkou chvíli, abych vykonal pobožnost před „vyhlídkou“, kterou pro jednou odhalovalo za návrším, o něž se opíral hotel a na němž stál jediný dům, ale trochu opodál, takže perspektiva a večerní osvětlení zachovávaly jeho objem, dodávaly mu však drahocennou výzdobu a sametové pouzdro jako některé z těch miniaturních budov, klenotnicky zpracovanému smaltovému kostelíku nebo kapličce, sloužícím za relikviář, které se jen občas ukazují věřícím, aby je uctívali. Ale ta chvíle adorace trvala už příliš dlouho, nebo sluha držící v ruce svazek klíčů mě druhou rukou pozdravil, dotknuv se své kostelnické čepičky, ale v tom večerním čistém a svěžím vzduchu ji nesmekl, nýbrž jen zavřel obě okenní křídla jako víko schránky s ostatky a skryl mému zbožňování zdrobnělé budovy i zlaté relikvie.
Vešel jsem do svého pokoje. S postupem roční doby se měnil obraz, který jsem oknem viděl. Zpočátku tam bývalo jasno a jen za špatného počasí se šeřilo; tehdy se moře v modrozeleném skle, vzdouvaném oblými vlnami, moře zasazené do železných rámů mého okna jako do olověných pásků barevné gotické vitráže třepilo po celé hluboké a skalnaté obrubě zálivu v trojúhelnících, lemovaných nehybnou pěnou, načrtnutou tak lehounce, jako když kreslil peří nebo chmýří Pisanello, a ustálenou oním neporušitelným a smetanovitým, bílým emailem, představujícím na Galléových sklenářských výrobcích vrstvu sněhu.
Dny se brzy zkrátily a ve chvíli, kdy jsem vcházel do pokoje, se fialové nebe, které vypadalo jako stigmatizované ztuhlou geometrickou, pomíjivou a oslňující tváří slunce (připomínající znázornění nějakého zázračného znamení, nějakého mystického zjevení), sklánělo k moři na stěžejích obzoru jako náboženský obraz nad hlavním oltářem, kdežto různé části západu, vystavené na skle nízkých mahagonových knihovniček, seřazených podél zdí a které jsem v duchu spojoval s kouzelným obrazem, od něhož se odpojily, vypadaly jako různé výjevy, namalované starým mistrem pro některý cech na ozdobnou truhlu, jejíž rozebrané části se teď skvějí jedna vedle druhé v muzeu, takže jedině fantazie návštěvníka je vrací na jejich místo na podstavcích retabula.
O několik týdnů později, když jsem se vracel do pokoje, slunce bylo už zapadlé. Podobný pruhu oblohy, jaký jsem vídal v Combray nad kalvárií, když jsem se vracel z procházky a chystal se ještě před večeří seběhnout do kuchyně, pruh rudého nebe nad mořem, hutný a ostře neříznutý jako kus masového rosolu, a brzy nato, na moři už chladném a modrém jako ryba zvaná parnice, nebe stejně růžové jako losos, jakého si za chvíli třeba objednáme v Riva-Belle, oživovaly mou radost, že než pojedu k večeři, převléknu se do fraku. Na moři u samého břehu se pokoušela zvedat pára, jedna vrstva nad druhou ve stále širších stupních, pára černá jako saze, ale také hladká, soudržná jako achát a viditelně těžká, takže její nejvyšší vrstvy se nakláněly přes deformovaný dřík až mimo těžiště těch, které je dosud podpíraly, a zdálo se, že tuto nejistou konstrukci, sahající až do půli nebe, každou chvíli strhnou a shodí do moře. Pohled na velkou loď, vzdalující se jako noční poutník, působil na mne týmž dojmem, jaký jsem pocítil ve vlaku, totiž že jsem osvobozen od povinnosti spánku a uzavření v pokoji. V tom, kde jsem byl, jsem se ostatně necítil uvězněn, protože za hodinu jsem ho měl opustit a nastoupit do kočáru. Lehl jsem si na postel; a jako bych byl na lehátku některé z lodí, které jsem viděl dost zblízka a které by člověk v noci užasle pozoroval, jak se pomalu sunou tmou, podobné zasmušilým a mlčenlivým labutím, ale labutím, které nespi, byl jsem ze všech stran obklopen obrazy moře.
Velmi často však to byly skutečně pouhé obrazy; zapomínal jsem, že pod jejich barvou se hloubí smutná prázdnota pláže, kde se prohání nepokojný večerní vítr, který jsem po příjezdu do Balbecu tak úzkostlivě pociťoval; ostatně ani ve svém pokoji, ač j sem byl tak zaujat dívkami, které jsem viděl na hrázi, neměl jsem již dost klidu ani dost nestrannosti, aby ve mně mohly vzniknout opravdu hluboké dojmy z krásy. Očekávání večeře v Riva-Belle mě uvádělo do ještě frivolnější nálady a má mysl, pobývající v těch chvílích na povrchu mého těla, jež jsem se chystal obléci tak, aby se jevilo co nejpříjemnější pohledům žen, které na mě budou pohlížet v osvětlené restauraci, nebyla schopna vkládat pod barvu věcí hloubku. A kdyby pod mým oknem nebyl šuměl jako vodotrysk, jako ohňostroj života neúnavný, i půvabný let jiřiček a vlaštovek, spojujících interval mezi rovným vzepětím do výšky a nehybnou čárou dlouhých, vodorovných I brázd, byl bych si mohl myslet - nebýt půvabného zázraku onoho přirozeného a místního jevu, poutajícího krajiny, které jsem měl před očima, ke skutečnosti -, že je to pouhý každý den obnovovaný výběr obrazů, vystavovaných zcela náhodně v místě mého pobytu, aniž k němu nutně mají nějaký vztah. Jednou to byla výstava japonských rytin: vedle úzkého výseku rudého slunce, kulatého jako měsíc, vypadal žlutý mrak jako jezero, na jehož pozadí se rýsovaly černé meče stejně jako stromy na jeho břehu, něžně růžový pruh, jaký jsem nikdy neviděl od své první krabice s barvami, vzdouval se jako řeka, na jejíchž obou březích čekaly loďky jakoby na suchu, až je někdo stáhne do proudu. S pohrdlivým, znuděným, lehkomyslným pohledem sběratele nebo ženy, která se mezi dvěma společenskými návštěvami zastavila v galérii, jsem si říkal: „Ten západ slunce je zajímavý, je to jiné, ale vlastně jsem takové věci už viděl, stejně jemné, stejně překvapivé jako tohle.“ Víc požitku jsem míval za večerů, kdy velká loď, pohlcená a zkapalněná . obzorem, jevila se mým očím v tak stejných barevných tónech jako on - podobná impresionistické malbě -, až se zdálo, že je i z téže hmoty, že její trup a lanoví, v něž se zúžila a zprůsvitněla, jsou jen vystřiženy z parnaté modře oblohy. Občas oceán vyplňoval skoro celé mé okno, zvýšené ještě pruhem nebe vroubeným jen nahoře čárou stejně modrou jako moře, kterou jsem taky proto za moře považoval, a vděčící za svou odlišnou barvu jen světelným efektům. Jindy bylo moře namalováno jenom na dolejšku okna, jehož zbylá část byla zaplněna tolika mračny hnanými proti sobě ve vodorovných pruzích, že tabulky vypadaly, jako by umělec chtěl z vlastního rozhodnutí, nebo protože se na to specializoval, podat „studii mraků“, kdežto různé vitríny knihovny, ukazující podobné mraky, ale z jiné části oblohy a světlem odlišně zbarvené, představovaly, jak se zdálo, ona u některých soudobých mistrů oblíbená opakování jednoho a téhož motivu, zachyceného vždy v různých denních dobách, která je však možno nyní při stabilnosti umění vidět všechna pohromadě v jednom a témž pokoji, provedená v pastelu a zasklená. A někdy doplnila jednotvárnou šeď nebe a moře trocha rafinovaně vybrané růžovosti, zatímco nějaký drobný motýlek, který usnul dole na okně, jako by označoval svými křídly dole na této „harmonii v šedé a růžové“ po způsobu Whistlerově oblíbený podpis mistra z Chelsea. I sama růžovost se ztrácela, nebylo už nač se dívat. Na okamžik jsem vstal, a než jsem si zas lehl, zatáhl jsem velké záclony. Nad nimi jsem z postele viděl čáru světla, která tam zůstávala a postupně se tenčila, ale nerozesmutňovalo mě to a nelitoval jsem, že tak nechávám umírat nad záclonami chvíli, kdy obvykle bývám u stolu, nebol jsem věděl, že ten den je jiného druhu než ostatní, že je delší jako dny polární, které jsou přerušovány nocí jenom na několik minut; věděl jsem, že z kukly tohoto soumraku se chystá vystoupit v zářivé proměně nádherné osvětlení rivabellské restaurace. Řekl jsem si: „Je čas,“ protáhl jsem se na posteli, vstal jsem a dal se do posledních příprav; a nalézal jsem půvab v těch neužitečných chvílích, zbavených jakéhokoli hmotného břemene, v nichž jsem, zatímco druzi dole večeřeli, používal svých sil, nastřádaných za té podvečerní nečinnosti, jen k osušování vlastního těla, k oblékání smokingu, k uvazování kravaty, ke všem těm gestům vedeným již očekávaným požitkem, že znovu spatřím ženu, jíž jsem si v Riva-Belle naposledy všiml a která se na mne, jak se mi zdálo, dívala a odešla na chvilku od stolu možná jen proto, že doufala, že půjdu za ní; s potěšením jsem se opatřoval všemi lákadly, abych se cele a odpočatě oddal novému, svobodnému, bezstarostnému životu, v němž se budu při své váhavosti opírat o Saint-Loupův klid a vybírat si z plodů přírody a cizokrajného zboží ze všech zemi světa takové, které by upraveny v nezvyklá jídla a objednány mým přítelem zlákaly mou mlsnost nebo mou obraznost.«[2]

Použitá literatura:

  1. Marcel Proust, Hledání ztraceného času II, Odeon, Praha: 1979.
[1] Proust, s. 146-148.
[2] Proust, s. 341-344.
Zatím nikdo nehlasoval