24. Duben 2008
A l’ombre des jeunes filles en fleurs, 1918
Byla-li první část Hledání ztraceného času, Svět Swannových, věnována lásce či posedlosti Swannově, je druhý díl tohoto šestidílného cyklu zaměřen na milostná vzplanutí dospívajícího vypravěče (Marcela Prousta). Děj samotný však netvoří podstatu, ale jen jakousi spojnici mezi náladami, myšlenkami a pocity, jež mají více než k běžnému chápání literárního díla blíže k malířství, k němuž autor ostatně nijak neskrývaně odbíhá pro výpomoc a často po dočtení několika stránek nelze v čtenářově vědomí určit, zda slovní obrazy jež se mu objevují před očima pocházejí z knihy nebo ze silného prožitku impresionistické výstavy.
První vypravěčova láska, dcera Swanna a jeho ženy Odette de Crécy, Gilberta, je téměř logickým vyústěním obdivu k panu Swannovi, ke kterému přes znalost detailů jeho milostného života paroháče nekriticky vzhlíží, a jeho manželce, paní Swannové, jež je proň, přes propastný rozdíl v původu, etiketě, vychování i pohrdáním ze strany vypravěčovy rodiny ale i přátel Swanna, první dámou Paříže. Již v závěru první části se ještě v chlapeckém věku snažil přiblížit do blízkosti paní Swannové alespoň tím, že ji mohl potkávat na jejích pravidelných popoledních procházkách v Boloňském lesíku, a přátelství k její dceři, byť ze strany Gilberty bylo opětováno mnohem chladnějším a odměřenějším způsobem, se zdála být jen možností, dostat se do blízkosti svého idolu. Ale posedlá touha se velmi záhy přenesla právě na Gilbertu tak, že se naskýtala velká paralela mezi láskou Swanna a hlavního hrdiny, který se však narozdíl od svého staršího rodinného přítele, zdál v psychické oblasti mnohem více vyspělejší a byl schopen se svou nenaplněnou a nikdy nenaplnitelnou touhou mnohem lépe „bojovat“.
»Zármutek způsobený milovanou ženou může být trpký,
i když zapadá mezi zaneprázdnění jinými starostmi a radostmi,
které se této ženy netýkají a od nichž se naše pozornost odvrací
jen tu a tam, aby se k němu opět vrátila. Ale když nás stihne -
jako tomu bylo u mne - ve chvíli, kdy nás celé proniká štěstí
z pohledu na tuto ženu, tu se naší dosud slunné, povznesené
a klidné mysli zmocní náhlá skleslost, která v nás rozpoutá
divokou bouři, v níž si nebýváme jisti, budeme-li schopni
bojovat až do konce. Ta, jež vypukla v mém srdci, byla tak
prudká, že jsem se vrátil domů otřesen a rozbolestněn, s pocitem,
že nebudu moci vydechnout, nepůjdu-li hned zase zpátky,
nevrátím-li se pod nějakou záminkou k Gilbertě. Ta by si ale
řekla: „Zase on! Zřejmě si mohu všechno dovolit, pokaždé
přijde znovu, tím poddajnější, čím nešťastnější odešel.“ Pak
mě k ní nepřemožitelně lákaly mé představy; ty střídající se
orientace, to prudké kousání mého vnitřního kompasu pokračovalo,
i když jsem byl doma, a projevovalo se náčrtky dopisů
protikladného znění, adresovaných Gilbertě.
Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností,
před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne
a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se
nezměnila jeho povaha - povaha sama, vytvářející naše lásky
a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových
chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na
vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen.
Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se
příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí
rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to
máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou,
což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení - nikoli
místně omezené ani částečné -, které nemůže být uklidněno
jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit
ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo
odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze
slabostí nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je
zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo,
a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti
letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy
příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se sice opakují, ale zároveň
mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života
prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje
lásku podílem zvyku, jaký mladistvý věk nezná, neboť
ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.
Právě jsem napsal Gilbertě dopis, kde jsem vybouřil svůj
vztek, neopomněl jsem však vyhodit bóji několika jakoby náhodných
slov, na niž by má přítelkyně mohla navázat smíření;
chvíli nato, když se vítr obrátil, oslovoval jsem ji něžnými větami
volenými pro sladkost některých truchlivých výrazů, slov
jako „nikdy víc“, tak pohnutlivých pro ty, kdo jich užívají,
a tak protivných pro tu, která je bude číst, ať už proto, že je
považuje za lživé a „nikdy víc“ překládá „hned dneska, kdybyste
mě chtěla vidět“, nebo protože myslí, že jsou pravdivé, a vidí
v nich jedno z těch oznámení konečného rozchodu, na nichž
nám v životě vůbec nezáleží, jde-li o lidi, do nichž nejsme zamilováni.
Ale protože dokud milujeme, jsme neschopni jednat
jako důstojní předchůdci budoucí bytosti, jakou budeme, až
přestaneme milovat, jak bychom si mohli plně představit duševní
stav ženy, které jsme, i když jsme věděli, že jsme jí lhostejní,
neustále připisovali ve svém blouznění, a abychom se ukolébali
do krásného snu nebo utěšili ve velkém zármutku, stejnou řeč,
jako kdyby nás milovala? Před myšlenkami a jednáním milované
ženy stojíme podobně bezradně, jako snad stávali před přírodními
úkazy první fyzikové (než se ustavila věda a vrhla do neznáma
trochu světla). Nebo ještě hůř, jako tvor, pro jehož
mysl by stěží existoval princip kauzality, tvor, který by nebyl
schopen pochopit souvislost mezi jedním a druhým jevem a pro
něhož by podívaná na svět byla mlhavá jako sen. Snažil jsem
se ovšem uniknout z té zmatenosti a nalézt příčiny. Hleděl
jsem dokonce být „objektivní“, a přihlížet proto bedlivě k nepoměru
mezi Gilbertinou důležitostí pro mne a nejen mou
důležitostí pro ni, ale i tou, jakou měla Gilberte pro jiné bytosti než
pro mne, k nepoměru, který by mě, kdybych o něj
nedbal, uváděl v nebezpečí, že budu pouhou laskavost své
přítelkyně považovat za ohnivé vyznání a nějaký svůj směšný
a zneucťující krok za prostý a půvabný pohyb vedoucí člověka
ke krásné ženě. Ale vyhýbal jsem se také opačné krajnosti,
při níž bych viděl v Gilbertině opoždění na nějaké schůzce
nebo v projevu její špatné nálady nenapravitelné nepřátelství.
Snažil jsem se najít mezi těmi dvěma stejně deformujícími optikami
správné vidění skutečnosti; takřka početní zvažování,
které jsem kvůli tomu prováděl, rozptylovalo poněkud mé
utrpení; a ať už z poslušnosti k odpovědím čísel, ať proto, že
jsem je nutil mluvit podle svého přání, rozhodl jsem se nazítří
jít ke Swannovým; byl jsem šťasten, ale jen po způsobu lidí,
kteří se dlouho trápí kvůli nějaké cestě, do níž se jim nechce,
nedojedou však dál než k nádraží a vrátí se domů zas rozbalit
svůj kufr. A poněvadž zatímco člověk váhá, sama představa
možného rozhodnutí (ledaže tu představu umrtvil odhodláním
vůbec se nerozhodnout) ukazuje, jako klíčící semeno naznačuje
rudimenty rostliny, všechny podrobnosti, které by vznikly
z provedeného skutku, řekl jsem si, že když jsem zamýšlel
nestýkat se už s Gilbertou, bylo ode mne dost pošetilé trápit
se tolik, jako bych tento úmysl musel uskutečnit, poněvadž
když jsem se k ní měl nakonec vrátit, mohl jsem si ušetřit mnoho
nejistot a bolestných předsevzetí.«[1]
Vypravěč, poučen Swannovým osudem jaké jsou důsledky nešťastné lásky, sice dokázal nevtírat se do společnosti své milé, ale přese všechnu svou vůli se nedokázal vzdát alespoň odlesku aureoly její záře v podobě vyhasínající krásy její matky, kterou pravidelně navštěvoval v jejím salóně a ačkoliv dychtivě polykal jakoukoliv zmínku o Gilbertě, nenechal se zviklat několika zdvořilostními nabídkami na čaj, které, jak velmi dobře tušil, byly spíše příkazem milosrdné paní Swannové, jež se nemohla dívat na milostný zármutek svého nejmilejšího hosta. Ostatně dobrá společnost, narozdíl od Swanna, který byl nadále zván i do těch nejvyšších šlechtických kruhů, salón paní Swannové zcela ignorovala, a tak se v něm musela spokojit s několika manželkami vyšších úředníků a hovory se vedly jen na úrovni drbů o těch návštěvnících salónu, jež zrovna nebyly přítomny. Ostatně tento poznatek platí nejen pro salón paní Swannové na počátku 20. století, ale dá se interpolovat na ¾ všech hovorů vůbec.
Vypravěč, stejně jako Swann, sice nebyl urozeného původu, ale v celém díle je vyznačen jasný předěl mezi měšťákem, který je sice bohatý, ale nemá to pravé vychování a srostlost s prostředím vyšších kruhů tak, že jeho snaha končí v nejlepším případě snobismem, a mezi šlechtickými kruhy, jež se sice nemohou po stránce výše duchovního života či inteligencí probíraných témat stavět nad měšťáky, ale převahu na nimi jim dává jejich výchova a etiketa. Vztah mezi vypravěčovými přáteli z měšťáckých a šlechtických kruhů se naoko vyznačuje vzájemnou ignorancí, za kterou se však ve skutečnosti skrývá závist a pohrdání na straně druhé.
Sondu do těchto vzájemných vztahů, jež se liší především tím, že jedni snobi jsou již od svého narození a druzí se jimi touží stát, ale úzkostlivě to skrývají, dává druhá část v níž se děj přesunuje do normandských mořských lázní v Balbecu, kde se schází představitelé vládnoucích úředníků a příslušníci již pohasínající šlechty.
Ale jak naznačuje název, Ve stínu kvetoucích dívek, je pozorování lidských vztahů a nepsaných společenských zákonů jakoby na druhé koleji a děj se vyznačuje především neuhasitelnou milostnou touhou, která hledá stále nové a nové objekty, pro které by mohla vzplát neuhasitelným plamenem.
Hlavní motiv této části, hlouček mladých dívek toulající se na mořské pláži, má opět více než k literatuře blíže k jiným formám vyjádření. Proměnlivé moře je v pohybu na chvíli spoutáno malířským štětcem a mladá voňavá těla dívek i jejich dívčí bezprostřední veselost se dá spíše charakterizovat polyfonní skladbou.
»Vystoupil jsem z výtahu, ale místo abych šel k svému pokoji,
zamířil jsem chodbou dál, protože v té době poschoďový sluha,
ač se bál průvanu, otvíral koncové okno, které nevedlo k moři,
ale směrem k návrší a do údolí, avšak nikdy je pohledu nenabízelo,
protože mělo tabulky z neprůhledného skla a bylo obyčejně
zavřeno. Zastavil jsem se u něho na krátkou chvíli, abych vykonal
pobožnost před „vyhlídkou“, kterou pro jednou odhalovalo
za návrším, o něž se opíral hotel a na němž stál jediný dům, ale
trochu opodál, takže perspektiva a večerní osvětlení zachovávaly
jeho objem, dodávaly mu však drahocennou výzdobu a sametové
pouzdro jako některé z těch miniaturních budov, klenotnicky
zpracovanému smaltovému kostelíku nebo kapličce,
sloužícím za relikviář, které se jen občas ukazují věřícím, aby
je uctívali. Ale ta chvíle adorace trvala už příliš dlouho, nebo
sluha držící v ruce svazek klíčů mě druhou rukou pozdravil,
dotknuv se své kostelnické čepičky, ale v tom večerním čistém
a svěžím vzduchu ji nesmekl, nýbrž jen zavřel obě okenní křídla jako víko schránky s ostatky a skryl mému zbožňování
zdrobnělé budovy i zlaté relikvie.
Vešel jsem do svého pokoje. S postupem roční doby se měnil
obraz, který jsem oknem viděl. Zpočátku tam bývalo jasno a jen
za špatného počasí se šeřilo; tehdy se moře v modrozeleném skle,
vzdouvaném oblými vlnami, moře zasazené do železných rámů
mého okna jako do olověných pásků barevné gotické vitráže
třepilo po celé hluboké a skalnaté obrubě zálivu v trojúhelnících,
lemovaných nehybnou pěnou, načrtnutou tak lehounce, jako
když kreslil peří nebo chmýří Pisanello, a ustálenou oním neporušitelným
a smetanovitým, bílým emailem, představujícím
na Galléových sklenářských výrobcích vrstvu sněhu.
Dny se brzy zkrátily a ve chvíli, kdy jsem vcházel do pokoje,
se fialové nebe, které vypadalo jako stigmatizované ztuhlou geometrickou,
pomíjivou a oslňující tváří slunce (připomínající
znázornění nějakého zázračného znamení, nějakého mystického
zjevení), sklánělo k moři na stěžejích obzoru jako náboženský
obraz nad hlavním oltářem, kdežto různé části západu, vystavené
na skle nízkých mahagonových knihovniček, seřazených
podél zdí a které jsem v duchu spojoval s kouzelným obrazem,
od něhož se odpojily, vypadaly jako různé výjevy, namalované
starým mistrem pro některý cech na ozdobnou truhlu, jejíž rozebrané
části se teď skvějí jedna vedle druhé v muzeu, takže jedině
fantazie návštěvníka je vrací na jejich místo na podstavcích
retabula.
O několik týdnů později, když jsem se vracel do pokoje,
slunce bylo už zapadlé. Podobný pruhu oblohy, jaký jsem vídal
v Combray nad kalvárií, když jsem se vracel z procházky a chystal
se ještě před večeří seběhnout do kuchyně, pruh rudého
nebe nad mořem, hutný a ostře neříznutý jako kus masového
rosolu, a brzy nato, na moři už chladném a modrém jako ryba
zvaná parnice, nebe stejně růžové jako losos, jakého si za chvíli
třeba objednáme v Riva-Belle, oživovaly mou radost, že než
pojedu k večeři, převléknu se do fraku. Na moři u samého břehu
se pokoušela zvedat pára, jedna vrstva nad druhou ve stále širších
stupních, pára černá jako saze, ale také hladká, soudržná
jako achát a viditelně těžká, takže její nejvyšší vrstvy se nakláněly
přes deformovaný dřík až mimo těžiště těch, které je dosud
podpíraly, a zdálo se, že tuto nejistou konstrukci, sahající až do
půli nebe, každou chvíli strhnou a shodí do moře. Pohled na
velkou loď, vzdalující se jako noční poutník, působil na mne
týmž dojmem, jaký jsem pocítil ve vlaku, totiž že jsem osvobozen
od povinnosti spánku a uzavření v pokoji. V tom, kde jsem
byl, jsem se ostatně necítil uvězněn, protože za hodinu jsem ho
měl opustit a nastoupit do kočáru. Lehl jsem si na postel; a jako
bych byl na lehátku některé z lodí, které jsem viděl dost zblízka a
které by člověk v noci užasle pozoroval, jak se pomalu sunou
tmou, podobné zasmušilým a mlčenlivým labutím, ale labutím,
které nespi, byl jsem ze všech stran obklopen obrazy moře.
Velmi často však to byly skutečně pouhé obrazy; zapomínal
jsem, že pod jejich barvou se hloubí smutná prázdnota pláže,
kde se prohání nepokojný večerní vítr, který jsem po příjezdu
do Balbecu tak úzkostlivě pociťoval; ostatně ani ve svém pokoji,
ač j sem byl tak zaujat dívkami, které jsem viděl na hrázi, neměl
jsem již dost klidu ani dost nestrannosti, aby ve mně mohly
vzniknout opravdu hluboké dojmy z krásy. Očekávání večeře
v Riva-Belle mě uvádělo do ještě frivolnější nálady a má mysl,
pobývající v těch chvílích na povrchu mého těla, jež jsem se chystal
obléci tak, aby se jevilo co nejpříjemnější pohledům žen,
které na mě budou pohlížet v osvětlené restauraci, nebyla schopna
vkládat pod barvu věcí hloubku. A kdyby pod mým oknem
nebyl šuměl jako vodotrysk, jako ohňostroj života neúnavný,
i půvabný let jiřiček a vlaštovek, spojujících interval mezi rovným
vzepětím do výšky a nehybnou čárou dlouhých, vodorovných
I brázd, byl bych si mohl myslet - nebýt půvabného zázraku
onoho přirozeného a místního jevu, poutajícího krajiny, které
jsem měl před očima, ke skutečnosti -, že je to pouhý každý
den obnovovaný výběr obrazů, vystavovaných zcela náhodně
v místě mého pobytu, aniž k němu nutně mají nějaký vztah.
Jednou to byla výstava japonských rytin: vedle úzkého výseku
rudého slunce, kulatého jako měsíc, vypadal žlutý mrak jako
jezero, na jehož pozadí se rýsovaly černé meče stejně jako stromy
na jeho břehu, něžně růžový pruh, jaký jsem nikdy neviděl
od své první krabice s barvami, vzdouval se jako řeka, na jejíchž
obou březích čekaly loďky jakoby na suchu, až je někdo
stáhne do proudu. S pohrdlivým, znuděným, lehkomyslným
pohledem sběratele nebo ženy, která se mezi dvěma společenskými
návštěvami zastavila v galérii, jsem si říkal: „Ten západ
slunce je zajímavý, je to jiné, ale vlastně jsem takové věci už
viděl, stejně jemné, stejně překvapivé jako tohle.“ Víc požitku
jsem míval za večerů, kdy velká loď, pohlcená a zkapalněná
. obzorem, jevila se mým očím v tak stejných barevných tónech
jako on - podobná impresionistické malbě -, až se zdálo, že
je i z téže hmoty, že její trup a lanoví, v něž se zúžila a zprůsvitněla,
jsou jen vystřiženy z parnaté modře oblohy. Občas oceán
vyplňoval skoro celé mé okno, zvýšené ještě pruhem nebe vroubeným
jen nahoře čárou stejně modrou jako moře, kterou jsem
taky proto za moře považoval, a vděčící za svou odlišnou barvu
jen světelným efektům. Jindy bylo moře namalováno jenom na
dolejšku okna, jehož zbylá část byla zaplněna tolika mračny
hnanými proti sobě ve vodorovných pruzích, že tabulky vypadaly,
jako by umělec chtěl z vlastního rozhodnutí, nebo protože
se na to specializoval, podat „studii mraků“, kdežto různé
vitríny knihovny, ukazující podobné mraky, ale z jiné části
oblohy a světlem odlišně zbarvené, představovaly, jak se zdálo,
ona u některých soudobých mistrů oblíbená opakování jednoho
a téhož motivu, zachyceného vždy v různých denních dobách,
která je však možno nyní při stabilnosti umění vidět všechna
pohromadě v jednom a témž pokoji, provedená v pastelu
a zasklená. A někdy doplnila jednotvárnou šeď nebe a moře
trocha rafinovaně vybrané růžovosti, zatímco nějaký drobný
motýlek, který usnul dole na okně, jako by označoval svými
křídly dole na této „harmonii v šedé a růžové“ po způsobu
Whistlerově oblíbený podpis mistra z Chelsea. I sama růžovost
se ztrácela, nebylo už nač se dívat. Na okamžik jsem vstal, a než
jsem si zas lehl, zatáhl jsem velké záclony. Nad nimi jsem z
postele viděl čáru světla, která tam zůstávala a postupně se tenčila,
ale nerozesmutňovalo mě to a nelitoval jsem, že tak nechávám
umírat nad záclonami chvíli, kdy obvykle bývám u stolu, nebol
jsem věděl, že ten den je jiného druhu než ostatní, že je delší
jako dny polární, které jsou přerušovány nocí jenom na několik
minut; věděl jsem, že z kukly tohoto soumraku se chystá
vystoupit v zářivé proměně nádherné osvětlení rivabellské
restaurace. Řekl jsem si: „Je čas,“ protáhl jsem se na posteli,
vstal jsem a dal se do posledních příprav; a nalézal jsem půvab
v těch neužitečných chvílích, zbavených jakéhokoli hmotného
břemene, v nichž jsem, zatímco druzi dole večeřeli, používal
svých sil, nastřádaných za té podvečerní nečinnosti, jen k osušování
vlastního těla, k oblékání smokingu, k uvazování kravaty,
ke všem těm gestům vedeným již očekávaným požitkem, že
znovu spatřím ženu, jíž jsem si v Riva-Belle naposledy všiml
a která se na mne, jak se mi zdálo, dívala a odešla na chvilku od
stolu možná jen proto, že doufala, že půjdu za ní; s potěšením
jsem se opatřoval všemi lákadly, abych se cele a odpočatě oddal
novému, svobodnému, bezstarostnému životu, v němž se budu
při své váhavosti opírat o Saint-Loupův klid a vybírat si z plodů
přírody a cizokrajného zboží ze všech zemi světa takové, které
by upraveny v nezvyklá jídla a objednány mým přítelem zlákaly
mou mlsnost nebo mou obraznost.«[2]
Použitá literatura:
- Marcel Proust, Hledání ztraceného času II, Odeon, Praha: 1979.