„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Milan Kundera: Nesmrtelnost

Milan Kundera: Nesmrtelnost

Milan Kundera: Nesmrtelnost

L'Immortalité, 1990

Stěžejní bod díla Milana Kundery, v současnosti zcela neoddiskutovatelně nejlepšího českého spisovatele, lze definovat zejména jako přesah od čistě beletristického pojetí k filozofickým a estetickým úvahám tak, že je Kundera často zmiňován jako stvořitel moderního esejistického žánru.
A právě tímto křížením beletrie s esejí a často i moralizujícím podtextem se snahou o filozoficko-estetickou nadčasovost lze uvodit Kunderův v pořadí sedmý a současně i poslední český psaný román Nesmrtelnost, který vnikal v letech 1987-88 - česká verze, respektive 1988-1990 - verze francouzská, kterou Kundera položil za originální. (V tomto kontextu je Nesmrtelnost označována za Kunderovo poslední česky psané dílo.)
Nesmrtelnost není románem v klasickém slova smyslu, ba naopak, onu nosnou strukturu románu Kundera ohýbá zcela dle svých potřeb tak, že do děje v několika místech vstupuje sám jakožto postava autora, míchá vlastní reflexe s čistě prozaickými oddíly, aby vzápětí nechal své postavy „zhmotnit“ do reálného života a zkombinoval je s předlohami svých přátel. To vše v umocnění leitmotivu nesmrtelnosti, či v Kunderově pojetí více charakterizující imaginologie, kterou rozebírá na historickém podkladu Johanna Wolfganga Goetha a Bettiny von Arnim, kteří byli na základě podvržené korespondence Bettiny von Arnim po více než sto let považováni za milence.
V konečném součtu lze Nesmrtelnost označit především za bibliofilský výtvor, kdy se lze domnívat, že dvěma rokům (respektive včetně překladu do francouzské verze rokům více než čtyřem) předcházelo dlouhé období sbírání pramenů a jazykovědné práce tak, že Kundera se na prvním místě profiluje jako literární badatel a teoretik. Proklamované přesahy k filozofii a estetice mají sice svou vnitřní logiku a Kundera je i velmi zdařile obhajuje, nicméně se nelze nedomnívat, že mnohý čtenář bude Kunderovou snahou o nadčasové úvahy mírně znuděn, protože Nesmrtelnost zdaleka neobstála v náporu myšlenkového vývoje uplynulých dvaceti let tak, že mnohé Kunderovy úvahy lze položit za dobové, ne-li tendenční. - Naopak lze říci, že Kunderovo rané, prvoplánově mnohem méně vzletné dílo, se s uplynulým časem vyrovnalo, díky výbornému pozorovacímu talentu i sklonu k ironii a v 60. letech velmi módní absurditě, s mnohem větším úspěchem tak, že jej lze na rozdíl od Nesmrtelnosti položit jako aktuální.
Svého tradičního čtenáře, potažmo i sám sebe, však Kundera nezklamal alespoň v šesté kapitole svým silným čistě sexuálním příběhem, kdy sice lze Kunderu ve svých názorech na tuto oblast opět položit za překonaného, ne-li nemohoucně senilního, nicméně tato kapitola je důležitá k porozumění Kunderova vývoje v pojetí erotiky, která se velmi významně prolíná celým jeho dílem.

Použitá literatura:

  1. Milan Kundera, Nesmrtelnost, Atlantis, Brno: 2006.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.4 (7 hlasů)