V noci jsem snil, že jsem motýlem

Milana Kunderu a Bohumila Hrabala lze charakterizovat nejen jako nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny XX. století, ale i jako představitele dvou zcela odlišných literárních a životních proudů.

Zatímco Hrabalovo dílo se vyznačuje poetičností, která je ukryta pod hrubou slupkou inspirace nezařaditelných lidí z pokraje společnosti a Hrabal, jež byl, přes své napůl básnické obrazy oslavující vnitřní krásu ale i nadpohlavní lásku a hledání skryté harmonie v naturalistických životních námětech, často obviňován z vulgarismu a morální zkaženosti, tak pro Kunderu je ústředním námětem láska ve svých nejcyničtějších polohách, ve kterých je za lásku považována neukojenost, ať již pohlavní či citová, překonání samoty, majetnickost či touha po vlastnictví.

Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších kunderových děl antilásky je sborník tří povídek Směšné lásky, jež poprvé vyšel v letech 1963, 1965 a 1968, tedy v dobách všeobecného uvolnění a tvůrčí svobody, jež může být směle označena za zlaté období českého moderního umění.

Adolf je zamilován do zcela netalentované a ještě hloupější studentky brněnské konzervatoře, Jany, nad kterou má sice intelektuální převahu, zcela otevřeně se jí na jedné straně pro její hloupost vysmívá, avšak na straně druhé se cítí být ponížen její kategorickou odmítavostí, kdy Jana čte jeho milostné dopisy svým spolužačkám předstíraje, že je píše dívčí idol, tenorista brněnské opery, pan Lambrecht, a proto si vymyslí krutou pomstu, která Janu nejen poníží, ale především uchlácholí jeho uraženou ješitnost: domluví se s jedním řeckým povalečem, Apostolkem, že bude před hrát s Janou světoznámého řeckého dirigenta, do kterého, jak autor pomsty zcela nepochyboval, se Jana zamiluje. Avšak pomsta se povedla jen zčásti - Apostolek sice Janu svedl, ba Jana po této jediné milostné noci svého života otěhotněla, avšak dál snila svůj velký dívčí sen a ve svých myšlenkách žila jen pro krásného světoznámého dirigenta a pro plod jejich lásky. Poslední ránu pomstě pak zasadil Apostolek, který se rovněž zamiloval. Ne do Jany, ale do krásného večera s ní. Avšak ani Jana nemilovala jeho, ale jen svůj dívčí sen, prince, po kterém toužila od svého dětství. - A když se s ní Apostolek snažil opět setkat, viděla v něm jen cizího pobudu.

Další cynický úhel milostnou posedlostí, jež je zaměňována za lásku, je příběh hudebního skladatele na počátku středních let, který je tak dlouze operován až pomalu přestává účinkovat jeho lokální umrtvení a jedna z operujících, Kamila, si všimne jeho utrpení a otře mu zpocené čelo. Druhý den jej ještě krátce navštíví v rekonvalescentním pokoji. Vypravěč, pro který byl zvyklý ženy brát jako věci, které se velmi rychle opotřebovávají a je nutné často střídat, je Kamilou posedlý tak, že po delší době spontánně napíše novou symfonickou skladbu. Na premiérové veřejné představení skladby přijde i Kamila, avšak jak velmi záhy zjistí, je šťastě vdána i zamilována do svého bývalého spolužáka, mimo jiné i špatného básníka. Při společném večeru doma u milenecké dvojice sžírá vypravěče závist, touha i nenávist a tak je mu velkým pokojením, když mu manžel Kamily recituje sérii svých básní, které jsou ještě horší, než které kdysi slyšel na jednom večeru mladých umělců. Ale když mu básník prozradí, že básně psal společně s Kamilou, ba dokonce ty nejhorší metafory vymyslela sama Kamila, odpustí jim, jako špatným básníkům ale dokonalým milencům.

Vypravěč třetího příběhu je sebejistý mladý cynik, který pracuje jako asistent katedry dějin umění a jeho sebejistota se pak zvedla do nebeských výšin poté, co mu výtvarná časopis otiskl sérii článků s novou interpretací dějin umění. Jako ohlas na jeho články mu jistý Záturecký pošle patolízalský dopis, ve kterém ho žádá o pozitivní lektorský posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi, na které pracoval po tři roky a jak doufal, vynese mu vědecké uznání. Avšak práce byla jen opsána z dalších autorů a neobsahovala ani nová fakta ani nějakou novou interpretaci, a všichni předchozí lektoři ji jako nepůvodní zcela jednoznačně odmítli.

Avšak vypravěč ovlivněn Zátureckého patolízalským dopisem, ale i svou leností, napsal Zátureckému jen neurčitý dopis, ve kterém o jeho práci nijak nevyjádřil s tím, že Záturecký tak dá sám pokoj a nebude již hodnocení dále požadovat. Ten se jej však jako klíště chytl jako své jediné naděje, začal jej pronásledovat ve škole i u něj doma tak, že byl nucen přeložit své přednášky na jiné dny, a Zátureckého nařkl ze sexuálních návrhů ke své přítelkyni, jež u něho načerno bydlela.

Avšak příběh se odehrává hluboko v padesátých letech, do sporu se vloží i Zátureckého, téměř slepá, manželka, pronásleduje vypravěčovu přítelkyni Kláru i v zaměstnání, spor nakonec řeší i školní rada a občanský uliční výbor tak, že Klára, jež to s vypravěčem táhla jen pro falešné sliby, že ji vytáhne ze zaměstnání švadleny na manekýnku, odejde za redaktorem výtvarného časopisu, sám ztratí své místo vysokoškolského asistenta ale i dekret ke svému podnájmu tak, že si může jen cynicky říct, že příhoda se Zátureckým byla přes veškerou svou tragiku komediální fraškou.