V noci jsem snil, že jsem motýlem

Se jménem Mircea Eliade bývá nejčastěji asociován přívlastek „nejznámější Rumun“. Do studia religionistiky (vědy o náboženství) či filozofie zasvěcenější vášnivý čtenář připojí asi i výčet jeho celosvětově známých děl Dějiny náboženského myšlení, Pojednání o dějinách náboženství či Mýtus o věčném návratu, nicméně Eliadeho záběr je nepoměrně širší a mimo jiné patří jeho próza balancující na hraně mezi literaturou a mytologií, ke které, co do literární kvality, bohužel často sklouzává.

Z Eliadovy beletristické tvorby je jednoznačně nejznámější jeho první román Bengálská noc v níž se promítají Eliadeho zážitky z jeho čtyřletého pobytu v Indii, kde nejprve studoval východní filozofii u Surendranáta Dasgupty a později se u Svami Šivanandy věnoval studiu jógy. Z Eliadeho životopisu, který možná může být klíčem k pochopení jeho prózy dále vyjímám: po návratu z Indii v roce 1931 Eliade završí svá studia na bukurešťské univerzitě disertační prací na téma jógy a dále zde v letech 1934 až 1938 působí jako asistent Nae Ionesca, ale věnuje se i bohaté publikační činnosti, ve které mimo jiné aktivně podporuje fašistická a antisemitská hnutí známá jako „Legie archanděla Michaela“ či „Železná garda“. V roce 1938 byl za tuto činnost na několik měsíců uvězněn, avšak po nástupu fašistického režimu rehabilitován. A právě fašistickým režimem byl vyslán v roce 1940 do Londýna jako pracovník rumunského velvyslanectví a v letech 1941 až 1945 se dokonce stal kulturním atašé v Lisabonu. Po válce začal Eliade působit v Paříži, kde vznikla i dvě výše zmiňovaná díla Mýtus o věčném návratu (Le mythe de l’éternel, 1947) a Pojednání o dějinách náboženství (Traité d'histoire des religions, 1949). Nicméně asi nejdůležitější byl jeho odchod do Chicaga v roce 1957, kde na The Divinity School založil Katedru religionistiky. Z tohoto období pak pochází zrod časopisu Dějiny náboženství (History of Religions, od r. 1961), sepsání trojdílných Dějin náboženského myšlení (Histoire des croyances et des idées religieuses, od r. 1976) a vydávání šestnáctisvazkové Encyklopedie náboženství (Encyklopedia of Religion, od r. 1987).

Nicméně stejně rozporuplně jako Eliadeho život jsou velmi protikladně přijímány jak jeho religionistické práce, kdy zejména v posledních letech se stále více setkáváme se zavrhováním Eliadeho religionistické metody, jež vychází z fenomenologie a komparatistiky do, pro Eliadeho specifické, hermeneutiky, tak jeho dílo beletristické, kterému sice nelze vytknout nic co do čistoty jazyka, slovní skladby, výstavby příběhu či volby tématu, jež, jak jsem naznačil, velmi úzce souvisí s Eliadeho bádáním zejména na poli mytologie.

Výbor osmi povídek vydaný pod názvem Hádání z kamenů pak zasahuje do Eliadova chicagského období a byť jim v žádném případě nelze upřít nic z té řemeslné stránky literatury, přec jen v nich chybí to, co povyšuje literárního génia nad okolní šedivý průměr a snad krom sarkasticky laděných povídek Čtrnáct let stará fotografie a Sbohem !, nemají mnoho, co by mohly náročnějšímu čtenáři nabídnout. Nicméně, přec jen tyto dvě povídky dávají znát, že Eliade v sobě měl i notnou dávku spisovatelského nadání, které však bylo na úkor potlačeno vědeckou přesností a provázaností, jež v Eliadeho intelektuálním životě zcela dominovalo a znemožnilo mu tak vyjadřovat se zcela umělecky nezávazně.