V noci jsem snil, že jsem motýlem

I bez použití patosu a nadměrné dramatičnosti lze Miroslava Macháčka položit jako jednoho z nejvýznamnějších divadelních režisérů 60. až 80. let. Ba Macháček přes mnohé a opakované zákazy tvůrčí činnosti - de facto mu byl zakázán vstup na půdu někdejší Československé televize i Rozhlasu a stal se tak nepřístupným pro jakékoliv masovější publikum, patří i dnes mezi nejrespektovanější a nejoblíbenější herce české historie.

Přesto však není charakteristika a vůbec poznání osobnosti Miroslava Macháčka nikterak jednoduché či dokonce přímočaré - naopak Macháček sám sebe v Zápiscích z blázince charakterizoval: „Mám značně nevyrovnanou povahu - na jedné straně po otci vznětlivou a na straně druhé po matce až chorobně přecitlivělou, projevující se bezdůvodnými skoky mezi cholerickými výbuchy a těžkou melancholií.“

K tomu navíc dodejme i tvrdošíjnou tvrdohlavost tak, že není divu že byl Macháček opakovaně vystavován politické perzekuci. Krom zmíněného zákazu vystupovat v televizi a v rozhlase, byl v roce 1951 obviněn z nepřátelské činnosti a vyloučen z Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (aby své útočiště na šest dlouhých let nalezl v té době velmi provinčním Jihočeském divadle, kde se však seznámil se svou asi nejvýznamnější múzou i partnerkou Ester Krumpachovou). Po srpnové okupaci jeho politické problémy kulminovaly v roce 1975, kdy pronesl kritický projev na půdě Národního divadla v Praze a bylo mu nepřímo doporučeno, aby se dočasně uklidil do psychiatrické léčebny.

A tak jako divadlo, i samotný léčebný pobyt bral Macháček s vervou a důsledností sobě vlastní a na doporučení ošetřujícího psychiatra si za pobytu v léčebně psal podrobný deník, ve kterém se mísí náhledy do vlastního nitra s banalitami z každodenního života či ohlasy na večerní televizní program.

Avšak i z těch nejbanálnějších zápisků čiší Macháčkova nezvolná energie, ba naprostá neporazitelnost i v režimu, který dokázal i ze silných osobností vychovat národ zbabělců a udavačů.

Počin Macháčkovy dcery, Kateřiny Macháčkové, vydat knižně deníky z otcovy pozůstalosti, lze hodnotit hodnotit jako čin záslužný nejen pro divadelní kritiky a historiky ale i pro paměť celého národa jako takového.