V noci jsem snil, že jsem motýlem

Chceme-li se skutečně seriózně zabývat touto otázkou , měli bychom si uvědomit, že Spojené státy jsou, a existuje pro to dobrý důvod, považovány ve velké části světa za čelní teroristickou zemi. Neměli bychom zapomínat, že například Světový tribunál v roce 1986 Spojené státy odsoudil za „nezákonné použití síly (mezinárodní terorismus), načež odsouzená země (Spojené státy) vetovala rezoluci Rady bezpečnosti, vyzývající všechny stáry (míněny byly Spojené státy) k dodržování mezinárodního práva. To je jen jeden z nesčetných příkladů.

Ale abych neodbíhal od dané otázky terorismu páchaného jinými a namířeného prosti nám. Velice dobře víme, jak bychom se řešení měli zhostit, chceme-li hrozbu terorismu snížit, a ne vystupňovat. Když IRA odpálila bomby v Londýně, nikdo nevyzýval k bombardování západního Belfastu či Bostonu, odkud plyne IRA podstatná část finanční podpory. Spíše byly podniknuty kroky k dopadení pachatelů a byla také vyvinuta snaha vypořádat se s tím, co se za spáchaným teroristickým činem skrývá. Když došlo k výbuchu ve federální budově v Oklahoma City, ozvaly se hlasy, které vyzývaly k bombardování Středního východu, k němuž by pravděpodobně bývalo došlo, kdyby se skutečně ukázalo, že se tam původci únosu nacházejí. Jakmile však vyšlo najevo, že jde o záležitost domácího původu, v níž vedly stopy k ultrapravicové domobraně (milici), již nevyzýval k srovnání Idaha a Montany se zemí. Místo toho došlo k pátrání po pachateli, který byl nakonec dopaden, postaven před soud a odsouzen, byla vyvinuta snaha pochopit rozhořčení, které se právě za takovými zločiny skrývá, a vypořádat se s problémy. Snad každý zločin (ať už jde o loupežné přepadení na ulici či zvěrstva ohromných rozměrů) má své příčiny a my často zjišťujeme, že některé z nich jsou skutečně závažné a měly by být vyřešeny.

Existují řádné a zákonné způsoby, jak postupovat v případě spáchání trestného činu, ať už je jeho rozsah jakýkoli. A existují precedenty. Nesporným příkladem je případ, o němž jsem se před chvíli zmínil, případ, který by neměl být považován za kontroverzní právě kvůli tomu, jak nejvyšší mezinárodní orgány zareagovaly.

Nikaragua se v osmdesátých letech stala předmětem amerického násilného útoku. Desítky tisíc lidí přišli o život. Země byla z velké části zničena a z této rány se možná nikdy nevzpamatuje. Tento mezinárodní teroristický útok byl doprovázen pustošivou ekonomickou válkou, v níž mohla malá zemička, odříznutá od světa pomstychtivou a krutou velmocí, jen stěží přežít, čímž se podrobně zabývali přední historici zkoumající dějiny Nikaraguy, za všechny jmenujme Thomase Walkera. Důsledky jsou pro tuto zemi dokonce mnohem krutější než důsledky nedávné tragédie v New Yorku. Nikaragujci neodpověděli odpálením bomb ve Washingtonu. Obrátili se na Světový tribunál, který rozhodl v jejich prospěch a nařídil USA přestat a zaplatit vydatné reparace. Spojené státy rozhodnutí soudu s opovržením odmítly a okamžitě reagovaly vystupňováním útoku. A tak se Nikaragua obrátila na Radu bezpečnosti, která navrhla rezoluci, vyzývající státy k dodržování mezinárodního práva. Rezoluci vetovaly pouze USA. A tak se Nikaragujci obrátili na Generální shromáždění, které schválilo podobnou rezoluci, přičemž Spojené státy a Izrael (jednou spolu se San Salvadorem) hlasovaly po dva roky proti. Takto by měla postupovat každá země. Pokud by byla Nikaragua dostatečně silným státem, mohla dosáhnout nového soudního řízení. To jsou kroky, o něž by Spojené státy mohly usilovat a nikdo by jim v tom nebránil. Žádají je o to jak lidé v islámském světě, tak američtí spojenci.

Uvědomte si, že vády států Středního východu a severní Afriky, jako je třeba jedna z nejničemnějších teroristických vlád vůbec - vláda Alžíru, by se velice rády přidaly ke Spojeným státům v boji s teroristickými sítěmi, jejichž terčem jsou. Jsou hlavními terči jejich útoků. Tyto vlády však žádají nějaký důkaz a chtějí tak učinit v rámci alespoň minimálního dodržování mezinárodního práva. Postavení Egypta je velmi komplikované. Tento stát patří do základního systému, který organizoval jednoty radikální islámských bojovníků, kam patřila i síť bin Ládina. A když došlo k atentátu na Sadáta, stal se zároveň jejich první obětí. Od té doby je největší obětí teroristů. Rád by je zničil, ale (jak tvrdí) pouze po předložení nějakých důkazů, označujících ty, kteří skutečně do tohoto činu zapojeni, a to v rámci Charty OSN a pod záštitou Rady bezpečnosti.

Tuto cestu volí pouze ten, kdo má v úmyslu snížit pravděpodobnost páchání dalších krutostí. Druhá cesta, kterou se lze vydat, je odpovědět krajním násilím a očekávat jeho vystupňování, což povede k dalším krutostem, jako jsou ty, které podněcují touhu po pomstě. Tento mechanismus je dobře známý.[1]