V noci jsem snil, že jsem motýlem

Síla i kvality Salmana Rushdieho spočívají, pomineme-li onu řemeslnou část, kterou zvládá lépe než na výbornou, zejména v jeho osobité derivaci magického realismu. Ne, že by snad Rushdie sám o sobě přinesl cokoliv nového, naopak, Rushdie se pouze svezl po proudu čtenářsky velmi oblíbeného stylu vyprávění, nicméně to, co jej odlišuje od mnoha podobně laděných romanopisců, je zejména Rushdieho unikátní životní příběh, všeobecné povědomí díky kontroverzním dílům Půlnoční děti a Satanské verše, ale i určitý kulturní most mezi západním a východním myšlením.

Sbírka povídek z roku 1994, Východ, západ, se pak k této asociaci střetávání dvou zcela nesourodých kultur Indie a Velké Británie hlásí již svým názvem, nicméně se zdá, že toto téma Rushdie již zcela vyčerpal v Satanských verších a Východ, západ tak nenabízí žádné nové téma, originální prvek či poutavě podaný příběh. Ba, absencí Rushdieho nejsilnější zbraně v podobě spojování každodennosti s magií do podoby „vyšší reality“, ztratil Východ, západ i ten poslední důvod, proč právě Východ, západ číst.

Jistě, při trochu větší námaze lze najít několik zajímavých témat, avšak ať již povídku Dobrá rada je vzácnější než rubíny s podtextem sociální kritiky běžné indické praxe rodiči domluvených sňatků, Rádio zdarma jež ve svém námětu zesměšňuje někdejší snahu vlády regulovat porodnost pomocí dobrovolných kastrací, variaci na Hamleta Yorick či Vyvrcholení vztahu mezi Kryštofem Kolumbem a královnou Isabellou Kastilskou, nicméně autorova snaha o ironii vždy ztroskotává na chabém příběhu i neschopnosti dát povídce spád, nečekané vyústění, potažmo i hlubší smysl.