Kategorie
01. Květen 2008
Zvuk rohu zní: jen dál a dál!
Psům sotva někdo stačí,
vždyť srdce lovčích, to je sval
protkaný karabáči…
Loveckou vášní prodchnuti,
lidé smrt nesou labutím.
Sokoly vypustili.
A lučištníci – v očích žár –
vidí ten roztoužený pár,
který se zná jen chvíli.
Jí domovem byl teplý jih,
v modři tam hvězdy plály.
Labutě bílé jako sníh
vysoko vylétaly.
Nad útesy a nad moři,
nad modří božích pohoří
leží stín rozkřídlený.
K takové výšce mohou snad
na věky věků dolétat
jen andělé a steny.
A tam ji našel. Šťastný sen
naplnil se v té chvíli.
Labutí písní byl však den,
v kterém se seznámili.
Andělská bělost září z nich,
když po své cestě v oblacích
nevracejí se zpátky.
Dole je střelců víc než dost –
a ti si vezmou na starost,
aby byl konec krátký.
Po lovu každý, unaven,
pot ždímá z kapesníku.
Těm dvěma vyplněn byl sen
o věčném okamžiku.
A tak ta láska zářivá
v labutí písni zaznívá
a s ní se zřítí dolů.
Ti dva – jak každý z nich si přál –
létají v sedmém nebi dál
a provždycky jsou spolu.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 8311x přečteno
Zaslat e-mailem
