12. Leden 2009
William Styron: Sophiina volba
Sophie's Choice, 1979
Ač si William Styron své vavříny vydobyl již ve svých prvních čtyřech románech, kdy z nich ten poslední, Doznání Nata Turnera v roce 1968 obdržel i Pulitzerovu cenu, o jeho celosvětový věhlas se zasloužil až jeho román pátý, s přesahem k tradici vrcholného antického dramatu, Sophiina volba z roku 1979.
Symbolika Sophiiny volby se sice stala běžnou součástí naší kulturní vzdělanosti, ale přec jen se nelze ubránit pocitu jak málo z tak velkého tématu dokázal Styron vytěžit, ba jak jej do značné míry nechal rozplynout do umělkovitosti, která sice prozrazuje velkou literární zkušenost i rozhled, avšak postrádá autentičnost, psychologické pozadí a navíc svého čtenáře nudí popisem nevěrohodných zápletek i postav. Lze tak říci, že celá poměrně rozsáhlá Sophiina volba de facto stojí pouze na Styronových autobiografických reflexích literárního redaktora a právě na volbě Sophie, jež je donucena vybrat, které z jejích dvou dětí bude žít a které zemře. Vše ostatní, tedy v praxi cca 600 stran textu, více než svými literárními kvalitami více hovoří o americké tradici tvůrčího psaní, dle které je takřka každý schopen napsat „dobrý román“, avšak k Dostojevskému, kterým je Styron v Sophiině volbě inspirován asi nejvíce, přec jen schází mnohé, řekněme právě krom geniální myšlenky Sophiiny volby asi vše.
»Doktor trochu vrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se. „Takže ty věříš v Krista spasitele?“ řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: „Copak neřekl: 'Nechte maličkých přijíti ke mně'?“ Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.
Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: „Smíš si nechat jedno děcko.“
„Bitte?“ vyjekla Sophie.
„Smíš si nechat jedno děcko.“ Opakoval. „Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“
„Chcete říct, že si musím sama zvolit?“
„Jseš Polka, nejsi židovka. Máš výsadu - máš volbu.“
Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. „Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!“ začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. „Ich kann nicht wählen!“ vykřikla.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. „Neřvi!“ poručil jí. „Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!“
Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
„Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“
„Tak je tam pošlete obě,“ řekl doktor pomocníkovi, „nach links.“
„Mami!“ a už slyšela Evin tich, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované podlaze zvedla. „Vezměte si tu menší!“ vykřikla. „Vezměte si mou malou!“
A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku - na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout - a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí. Ale jelikož ji pak téměř oslepila záplava slaných slzí, přec jen byla ušetřena a výraz v Evině obličeji nerozeznávala, za což byla vděčná. Protože v tom nejsmutnějším koutě svého upřímného srdce naprosto jistě věřila, že to by nesnesla, protože už tak byla téměř šílená, když viděla, jak jí ta malá postavička na vždy mizí z očí.
„Držela pořád toho svého medvídka - a svoji flétnu,“ dodala Sophie na závěr. „Celá ta léta jsem nebyla s to tahle slova přenést přes srdce. Vyslovit je, v jakémkoli jazyce.“[1]«
Použitá literatura:
- William Styron, Sophiina volba, Euromedia group - Knižní klub: Praha, 2005.
[1] Styron, s. 666-668.
Verze pro tisk- Přidat komentář
- 13093x přečteno
Zaslat e-mailem
.preview.jpg "0. Obálka")
