V noci jsem snil, že jsem motýlem

Inscenace Muž bez minulosti by alespoň dle výčtu nejprestižnějších českých divadelních ocenění, které získala, měla být nejenom v kontextu tvorby Dejvického divadla zcela mimořádným majstrštychem, kdy byla ohodnocena jako inscenace roku 2010 a to jak v Ceně Divadelních novin tak v Ceně Alfréda Radoka, a David Novotný za tuto hru navíc získal i Cenu Alfréda Radoka za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Nicméně s odstupem téměř čtyř let od premiéry inscenace v lednu 2010, respektive tří let od udělení výše zmíněných cen, na mne inscenace Muž bez minulosti působí zcela průměrným dojmem, co do svého dramatického zpracování, a jako naprosté zklamání v porovnání se svým originálem a to stejnojmenným filmem finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.

Ze syntézy několika velmi příznivých recenzí se můžu pouze dohadovat, proč tato hra byla hned několika odborníky a teoretiky divadla oceněna jako nejlepší divadelní počin roku 2010: Oceňováno bylo zejména „neherectví“ či naopak důraz na vnitřní herectví a to zejména u dvou hlavních postav v podání Davida Novotného a Tatiany Vilhelmové. Vyzdvihována byla i absence přehrávání, patosu či jen emocionálních výkřiků, kdy se celé představení nese v poklidném duchu, nikam nic a nikoho netlačí a nesnaží se za každou cenu k divákovi promlouvat. V neposlední řadě je pak oceněn samotný absurdní příběh muže, kterého v Helsinském metru přepadnou a on úderem do hlavy ztratí paměť tak, že si nepamatuje ani kdo je zač a jak se jmenuje. - Bohužel všechny tyto přednosti a to v mnohem méně naředěné koncentraci má již Kaurismäkiho filmová předloha, charizma dnes již bohužel zesnulého finského hudebníka a herce Markky Peltoly by se ve filmu dalo krájet, ostatně podobně jako u Kaurismäkiho dvorní herečky Kati Outinenové. Příběh samotný je přirozeně mnohem lépe podán ve svém originále, který navíc oproti adaptaci Miroslava Krobota má pro Kaurismäkiho zcela typický černý, někdo by řekl že i severský či finský, humor. - Tento humor bohužel divadelní představení postrádá a nahrazuje jej humorem mnohem podbízivějším, kdy se diváci smějí zejména u šaškovských scén Martina Myšičky a jeho voříškovského „psa trhače“.

Představení pak navíc postrádá to vůbec nejdůležitější - příběh sám o sobě vypráví drama o lidech na nejspodnějším dně lidské společnosti, ale v Kaurismäkově podání jsou tito lidé vykresleni jako charismatičtí a svobodní, film, jenž má navenek formu sociálního dramatu, působí jako inteligentní komedie s obrovskou vnitřní silou lásky k životu. Dále, velmi důležitou složkou Kaurismäkových filmů je hudební doprovod, kdy však Krobot nevsadil na původní filmový soundtrack ale na kombinaci neumělého hereckého hrané a zpívané interpretaci upravených hudebních motivů připravených Markem Doubravou, jež byly dále doplňovány několika pasážemi z písní Beach Boys. Tyto živé hudební vstupy, jež byly do představení vpašovány jako produkce kapely Armády spásy, jež nejprve přehrává spasitelské křesťanské motivy a později se pod vlivem „muže bez minulosti“, který kapelu začíná vést jako manažer pouští i do rockandrollových motivů.

Ale nechci inscenaci pouze strhávat, hra má všechny typické rysy z produkce Miroslava Krobota a jeho Dejvického divadla, jež od poloviny 90. let patří k tomu nejlepšímu, co lze v pražských divadlech shlédnout. Avšak současně se toto divadlo nikam nevyvíjí, hraje prakticky stále stejný typ inscenací a Muž bez minulosti, jež je jako drtivá většina her z repertoáru Dejvického divadla vždy beznadějně vyprodána, nenabízí, a s výjimkou hostující herečky Tatiany Vilhelmové, kterou lze označit za jednoznačnou personu primeru celého představení a zcela zastiňuje žoviálního a švejkovského Davida Novotného, nic nového a nic co by se v Dejvickém divadle neobjevilo již v několika variacích. Vedle Vilhelmové mě tak paradoxně nejvíce zaujala velmi variabilní a elegantně řešená scéna Andreje Ďuríka, jež dávala vzpomenout na původní atmosféru filmu, současně však nepůsobil rušivě při neustálém přestavování a přemísťování v rámci děje inscenace.