V noci jsem snil, že jsem motýlem

HaDivadlo v Brně již několik roků hledá svou vlastní tvář a i když se pohybuje na rozmezí experimentálního a tradičně laděného divadla, není ve skutečnosti ani jedním z nich. Divadlu dlouhodobě chybí silná vůdčí osobnost, jež by jasně vyprofilovala uměleckou koncepci a schází ji i osobnost na straně režie a dramaturgie. Ránou z milosti pak byl v uplynulých letech postupný odchod herecké výkladní skříně HaDivadla v osobách Pavla Lišky či Tomáše Matonohy a dalších.

Velkou nadějí na změnu bylo zvolení nového uměleckého šéfa, kterým se na počátku sezóny (nyní již končící sezóny 2004/05) stal Josef Kovalčuk, jenž značně oživil herecký soubor tím, že do něj přivedl několik mladých herců, výrazně zdynamizoval a zaktualizoval repertoár, který se vydal směrem autorského divadla. Avšak jeho koncepce, jež byla navíc umocněna i řadou hostujících studentů JAMU, narazila na odpor staré části hereckého souboru, který si svou stávkou vynutil Kovalčukovu rezignaci. Po několika měsíčním provizoriu byl novým uměleckým vedoucím a autorem koncepce divadla jmenován dosavadní šéf Divadla Husa na provázku a dramatik Luboš Balák (v Huse obdobný konkurz vyhrál režisér Vladimír Morávek a odchovanec Husy), ale zbytek sezóny byl odehrán ještě v Kovalčukově koncepci, jež sázela na mladé talentované herce a vynikající hostující tvůrce tak, že HaDivadlo se po letech vrátilo na výsluní své bývalé slávy.

A jedním z velmi zdařilých pokusů o změnu dosavadní orientace byla Kovalčukova sázka na režisérku Oxanu Smilkovou, která na půdě HaDivadla nastudovala velmi originální a vizuálně působivou parafrázi na Shakespearova Hamleta, kterou nastudovala, vzhledem ke stávce „staré“ části souboru, jež s ní odmítla spolupracovat, jen s novými mladými herci doplněnými o studenty II. ročníku činohry JAMU.

Co v této upravené verzi Hamleta zaujme již na první pohled, je naprostá variabilita a vzdušnost scény, jež je složena pouze z řady židlí, visícího lana a po zemi rozsypanými papírovými pilinami. A toto minimum kulis režisérka Smilková beze zbytku využila k tomu, aby divák, jenž je u Shakespeara zvyklý na velmi výpravnou scénu, kostýmy i „zasloužilé“ herce v hlavních rolích, zcela přistoupil na její minimalistické podání, ve kterém dominovala dynamičnost, proměnlivost a obrovské herecké nasazení, a to tak trochu na úkor původního smyslu hry a tragiky, ale i individuálních hereckých výkonů, avšak je nutné si uvědomit, že to od počátku nebylo ani cílem.

Jedinou Hamletovou slabinou je tedy, poněkud zvráceně řečeno, sám Shakespearův Hamlet, protože pro svou stálou přítomnost v pozadí, nedovolil zcela přistoupit na koncepci Oxany Smilkové. Bylo by tedy asi mnohem zajímavější nebát se a Hamleta uvést pod zcela jiným názvem i s odlišnými jmény postav, ať se již divák sám dovtípí.