„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Roman Sikora: Jitro kouzelníků

29. Prosinec 2008
Svět se mění, nicméně William Shakespeare zůstává a každá generace se s ním musí po svém vypořádat a zařadit do kontextu své doby tak, že jeho dílo nejen nerezaví, ale právě Shakespearovi náleží primát nejhranějšího dramatika vůbec. A byť v Jitru kouzelníků z pera Romana Sikory nezůstal z původního Shakespearova Macbetha kámen na kameni, nelze jej neporovnat, a to dodejme hned úvodem, s mnohem vydařenější Shakespearovskou interpretací na motiv Večera Tříkrálového (úvodní představení letošního absolventského ročníku JAMU) či dokonce s loňským Hamletem v podání HaDivadla, ke kterému má svou volností i nejblíže.
Tedy, je-li Večer Tříkrálový vrcholem letošního absolventského ročníku, pak je to pro obrovské nasazení všech zúčastněných, jež je korunováno vynikající režií Vladimíra Kelbla. A právě režie, kdy režijní koncepce s jakou byl režisérkou Oxanou Smilkovou uchopen zmíněný Hamlet se svými nezpochybnitelnými kvalitami (byť inscenace nebyla zrovna po chuti mnohým konzervativně laděným divákům, kdy v představení režie zcela dominovala, ba k tomuto účelu i poněkud okleštila původní Shakeapearovu předlohu), je základním kamenem i v případě Jitra kouzelníků, jež však na rozdíl od výše srovnávaných představení stojí na zcela opačném konci kvalitativní škály a celé představení do značné míry utopila. - Skončilo-li Story jako první režijní pokus Jiřího Honzírka s lehkými rozpaky, dalo se to omluvit příliš velkými očekáváními, které se podbízely v kontextu loňského nastudování hry stejného autora, Martina Crimpa, Pokusů o její život Hanou Mikoláškovou, jež podobně jako letos Honzírek vsadila na nejširší spektrum použitých technických prostředků, avšak byla-li jí videokamera pouhou kulisou, tak Honzírek na ni vsadil koncepci celého představení, kdy promítaný video záznam měl sice prohloubit celkový dojem o nový rozměr, ale výsledek dopadl zcela opačně - nejenže představení rozdělil na několik zcela nespojitých částí a svou zbytečností i rozvleklostí unudil diváka k smrti, ale podtrhl i režisérovu nemohoucnost, kdy představení více než drama připomínalo parodii.
Jistě, ani samotnou předlohu Romana Sikory bych nezařadil k vrcholům současného dramatu (byť dodejme, že jej rozhodně nemůžeme při výčtu současných autorů opomenout, ba, řadím jej k pomyslné progresivnější části), avšak více než myšlenkové pozadí Macbetha, na kterém je Jitro kouzelníků postaveno, ve mne jako v divákovi zůstala určitá pachuť z překotnosti, nekonzistence a nedotaženosti v celkovém vyznění, kdy nelze takřka určit, do kterého časového období bylo Jitro kouzelníků převedeno; hra obsahuje mnoho rozporů, kdy se v ní mísí původní Shakespearovo drama s útoky na britský kolonialismus 19. století i současnou americkou politiku na blízkém východě. Ano, politické parafráze určitě patří na divadelní prkna, jen se domnívám, že Sikora šel za tímto cílem až příliš přímočaře.
Nicméně dodejme, že hru jako celek zcela zazdila zmíněná režie, kdy se Jiří Honzírek snažil o moderní divadlo, avšak právě kritizované videozáznamy i videopřenosy v představení nejen neměly své místo, kdy účel čistě světil prostředky, ale v necitlivě rozkouskovaném představení nebylo možné pevně uchopit jakoukoliv hereckou úlohu, natož aby hra jako celek gradovala k určitému sdělení (ať již v jakékoliv formě).
Z dalších režijních prohřešků zmiňuji leitmotiv v nepochopitelném sborovém odříkávání textu, jež však postrádá další návaznost; mučení malých dětí v bílých igelitových pláštěnkách, které musely celé představení přetrpět sedě v zadní části jeviště; zmatené pobíhání a gestikulace herců, opět bez dalšího zaústění; i zmíněné videozáznamy, řekněme s velmi chabou filmovou kvalitou, to vše pohřbilo jakékoliv naděje na alespoň průměrné představení.
A když, co nepohřbil Radomír Otýpka ve svém návrhu scény, jež budila vše, jen ne dojem postmoderny, o kterou se snažila, to dorazily Hanou Knotkovou zcela nepochopitelně zvolené kostýmy, kdy ve hře dominovaly zmačkané baloňáky, tak už vlastně ani nebylo co hrát, a byť z herců čišela úporná snaha z představení vykřesat alespoň zdánlivý divadelní dojem, výsledek byl spíše opačný, kdy Tereze Richtrové, na které ono zbylé torzo Macbetha zcela stálo, často nezbývalo nic jiného než uchýlit se k sprostému přehrávání. Ostatně právě jen díky Tereze Richtrové svou roli obstojně ustál i Robert Mikluš, zatímco ostatních zúčastněných, a Andrei Bursové, jež do své role evidentně dávala vše, asi nejvíce, mi bylo tak trochu líto, protože kde nic není, čert nebere a v takto špatně zrežírovaném představení nebylo možné cokoliv uhrát, byť minimálně zmínění Tereza Richtrová a Robert Mikluš, ale i Marek Pospíchal, Kristina Chrástová a Zdeněk Lambor v jiných inscenacích dokázali, že jako herci dostali do vínku nadání požehnaně.
Ve svých pocitech se pak nemohu zbavit dojmu, že celé představení bylo vytvořeno a nastudováno zcela překotně sotva v řádech týdnů a je možné, že v určitém časovém odstupu se herci se svými rolemi mnohem lépe ztotožní a představení vyzní přec jen poněkud lépe než ono počáteční, které jsem zhlédl já tak, že snad nebude kazit dobrou pověst a prestiž, kterou si Studio Marta svou kvalitou postupně vybudovalo.
Námět: William Shakespeare (Macbeth)
Autor: Roman Sikora
Režie: Jiří Honzírek
Dramaturgie: Gabriela Starečková
Scéna: Radomír Otýpka
Kostýmy: Hana Knotková
Obsazení:
Vendula Ježková, Andrea Bursová, Marek Pospíchal, Radomír Švec, Ondřej Havlík, Jan Holcman, Zdeněk Lambor, Eva Kodešová, Kristina Chrástová, Robert Mikluš, Tereza Richtrová
Premiéra: 29. ledna 2006, Studio Marta v Brně
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 1 (1 hodnocení )