„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Rozhodně se nechci pouštět do objasňování snové symboliky Carrollovy knížky (což by ostatně dost dobře nešlo, neboť by se muselo začít s výkladem skrytých přání pana Carrola samého), ale chtěl bych těmto snům ve filmové podobě propůjčit nejvyšší možnou pravděpodobnost. Jinými slovy: "naturalismus formy" spojit se snovou logikou. Chtěl bych naprosto konkrétní svět bdělé Alenky (bez jakékoliv stylizované deformace "tvůrčího rukopisu") transponovat do jejího snového světa, viděného přes plot Alenčiných řas. Tedy rozhodně ne fantastická pohádka, ale také žádná asociace volných představ, nýbrž čistý sen.[1]
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Při sledování filmových výtvorů Jana Švankmajera často lituji, že filmové prostředky, které se dnes podbízejí pro natáčení netalentovanými tvůrci pro tupé masy, jak se alespoň dle meziřádků zdá, nebyly přístupné již před nějakými 70 lety, kdy u nás surrealismus, k jehož odkazu se Jan Švankmajer hrdě hlásí, nejen zapustil své kořeny, ale bohužel byl současně na svém vrcholu smeten nastupujícími diktaturami fašismu a komunismu. Tak mohu jen litovat, že Švankmajer je nejen u nás jen jeden.
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer je jednou z posledních zářících loučí českého filmu, který si však svůj první celovečerní film vybojoval až v roce 1987, tedy 23 let po svém krátkometrážním debutu Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara, a to navíc jen díky zahraniční koprodukci. České premiéry se dočkal až o další tři roky později, kdy však vzhledem k atmosféře doby, jež nebyla umění zaslíbena, prošel takřka bez povšimnutí našimi kinosály.
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

A snad právě k nelehkým politicky znesnadněným podmínkám svého vzniku se film Něco z Alenky nedostal do širšího povědomí diváků a to i mezi, řekněme, vnímavějšími diváky, což je u Švankmajera jako persony primery českého filmu škoda dvojnásobná, zvlášť když je Alenka jako mezistupeň mezi krátkometrážními čistě výtvarnými snímky a pozdějším odklonem k filmům s větším prostorem pro živé herce prostředkem pro plné pochopení celého Švankmajera díla, v kterém navíc bývá Alence přisuzována kvalitativně nejvyšší příčka.
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Zatímco po-alenkovské Švankmajerovy počiny lze charakterizovat jako hrané filmy, jenž kombinují výtvarné techniky, Alenka je film, jak ostatně nasvědčuje i pohled do titulků filmu, o jedné herečce, jejíž fyzická přítomnost, potažmo osamocenost, jen zdůrazňuje tu nejdůležitější „švankmajerovskou“ složku.
Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Jan Švankmajer: Něco z Alenky

Vlastní scénář, jak ostatně osvětlují i vlastní slova Jana Švankmajera citované v úvodu, je Lewisem Carrollem inspirován co do příběhu samotného jen velmi volně, kdy se Švankmajer více než o výtvarnou podobu původní knihy snaží o její převedení do surrealistické podoby - tedy někam na rozmezí snu, naturalismu a protikladu běžné racionality. Alenčin příběh samotný tak stojí daleko v pozadí, což můžeme, byť na první vjem poněkud paradoxně, interpretovat jako tu nejvyšší poctu Lewisi Carrollovi, jenž byl masami čtenářů léty degradován na pouhého spisovatele pro děti. (A nemám tím na mysli, že Lewis Carroll byl zejména vynikající matematik.)
Něco z Alenky, Československo / Švýcarsko / Velká Británie / NSR 1987, 85 min.
námět: Lewis Carroll
režie: Jan Švankmajer
scénář: Jan Švankmajer
kamera: Svatopluk Malý
střih: Marie Zemanová
výtvarník: Eva Švankmajerová, Jan Švankmajer
hraje:
Kristýna Kohoutová … Alenka
[1] Jan Švankmajer. Cit. dle Jan Švankmajer - kompendium.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (4 hlasy)