V noci jsem snil, že jsem motýlem

Na film Casablanca lze nahlížet ze dvou možných úhlů - jako na největší kýč a nejhorší film, který kdy Hollywood stvořil anebo jako na nejlepší americký film všech dob - a oba jsou pravdivé!

Celý film je postaven na jednoduché kriminálně-romanticko-válečné zápletce, kdy se Casablanca jako jedno z posledních míst svobody okupované Francie roku 1942 stává přestupním stanicí pro utečence před fašisty v jejich cestě přes Portugalsko do Ameriky. Ale pro další cestu je zapotřebí tranzitních víz, které si pro přemrštěné ceny místního místodržitelství mohou dovolit jen ti nejbohatší.

Druhou možností je získat víza na černém trhu od šmelinářů, pro jejichž obchody je ideálním místem kavárna navenek cynického a láskou zklamaného Ricka Blaina (Humprey Bogart), který nekalé obchody skrývá před zrakem policie pomocí finančních úplat prefektovi Louisi Renaultovi (Claude Rains). Krásný a dokonalý idol žen Rick se naoko nezaplétá ani do protifašistického ani do páté kolony a veškerou svou lidskost skrývá pod maskou cynismu a prezentovanou snahou jen "vydělávat peníze" - "Svůj krk kvůli nikomu nenasazuji."

Ale jednoho dne se v jeho kavárně objeví slavný vůdce celoevropského odboje Victor Laszlo (Paul Henreid), čech s maďarským jménem, jež dokázal utéct z německého koncentračního tábora a unikl mnoha dalším nástrahám i léčkám, jež mu fašisti nastražili a nyní se potřebuje dostat do USA, aby tam mohl dále vést protifašistický odboj. Naneštěstí byla jeho manželkou Ilsa (Ingrid Bergmanová), bývalá to milenka Ricka do niž byl nadále zamilován, ale nemohl ji odpustit její útěk v Paříži.

Nebudu vášnivého čtenáře dále napínat, Rick odhodí svůj předstíraný chlad a lhostejnost, sehraje před zhrzeným manželem divadlo, ve kterém ho ujistí o vášnivé lásce Ilsy a pomůže jim oběma se dostat na letadlo do Portugalska. Celý film vrcholí závěrečnou scénou, kdy Rick a policejní prefekt odcházejí do houstnoucí mlhy a Rick uzavírá kruh předstíraného cynismu a vlastenecké apatie větou: "Louisi, myslím, že je to začátek krásného přátelství."

Filmový scénář plně vychází z divadelní hry Murraye Burnetta a Joan Alisonové Všichni chodí k Rickovi, jež byla upravena pro potřeby Hollywoodu v rámci reakci na tehdejší světovou politickou situaci a zasazena pro vzoru filmu Alžír (Algiers, 1938) Johna Cromwella na západní pobřeží Afriky, byť film samotný se celý točil jen v interiérech studia. Na jeho tvorbě se vystřídalo několik scénáristů, začínaje Aeneasem MacKenziem a konče v titulcích uvedenými bratry Philipem J. a Juliem G. Epsteinovými, ale nejvýraznější práci v něm udělala tehdejší hvězda studia Warner Brothers Caey Robinson. Oproti původní předloze byla postava Ilsy, ženy poněkud pokleslých mravů, změněna v dokonalou, čistou a všemi milovanou sněhově bílou loutku, ale scénář nebyla zdaleka pevný a mnohé pasáže filmu jsou momentální improvizací, i Michael Curtiz, osvědčený režisér půldruhé stovky filmů jež zvládat natáčet čtyři "kusy" do roka, zřídka kdy nějaký záběr opakoval dvakrát.

V čem tedy spočívá síla Casablancy, když je to od začátku do konce romantický kýč, který neoplývážádnou originální myšlenkou, nemá ambice o umělecký výtvor, využívá osvědčeného klišé na nichž byly ve 40. let filmy stavěny takřka sériově, s výkony herců jež působí v černobílých trikotech svých postav poněkud strnule a jasným poselstvím americkému národu, který se již nemohl skrývat pod rouškou apatie a pod vedením Franklina Delana Roosevelta vstoupil do války?

Zdroj síly, který neporušen přetrvává již více než 6 desetiletí a je doposud jedním z nejsledovanějších a nejuváděnějších filmů vůbec, pramení právě v jeho spojení kýče a archetypálních filmových postupů díky nimž se Casablanca přes svou nepůvodnost stala vzorem pro celou pozdější americkou filmografii.