V noci jsem snil, že jsem motýlem

Vrcholné období Michelangela Antonioniho sice spadá do hloubi 60. let, nicméně jeho počin z roku 1995, Za mraky, jež Antonioni natáčel jako třiaosmdesátiletý po třináctileté odmlce, navíc se zdravotním handicapem, jež jej upoutal na kolečkové křeslo, byl očekáván napříč všemi vrstvami filmových labužníků. Očekávání pak bylo navíc umocněno i hvězdným hereckým obsazením v čele s Sophií Marceauovou, Johnem Malkovichem, Jeanem Reno, Irène Jacobovou ale i stárnoucím Marcellem Mastroiannim.

A Antonioni očekávání do něj vložená rozhodně nezklamal, právě naopak se mu podařilo v minimalistické podobě navázat na své nejzdařilejší snímky v čele s tzv. tetralogií citů (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina) z první poloviny 60. let.

Jádro filmu Za mraky tvoří čtyři navzájem velmi volně provázené povídky dle vlastních původně literárních námětů, jež jsou doplněny třemi kratičkými intermezzy v podání velkého Antonioniho obdivovatele Wima Wenderse. V popředí snímku stojí sjednocující linie milostně-eroticko-melancholické nálady s s velkým důrazem na vizuální zpracování tak, že dokonalost v každém detailu, záměrná absence hlubšího příběhu ale i zkratkovitost činí ze snímku Za mraky takřka filmový kýč, byť s velkými uměleckými ambicemi.

Tak či onak nám Antonioni dává nostalgicky zavzpomínat na typ snímků, jež v 90. letech dokázal točit snad už jen Krzysztof Kieślowski a Za mraky je filmem par excellence bez jediného slabšího momentu s poetickou atmosférou, jež by se doslova dala krájet.