V noci jsem snil, že jsem motýlem

Já, Mirek Ondříček a Ivan Passer jsme se pustili do natáčení jakéhosi němého dokumentu o divadle Semafor, které právě začínalo být v Praze velkým šlágrem. Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, kteří to divadlo založili, jsem dobře znal, takže nás nechali dělat si v divadle, co nás napadlo. Chodili jsme tedy po budově a zaznamenávali její život. V té době se v Semaforu zrovna pořádal konkurs na zpěvačku, a to mě vzalo ze všeho nejvíc. Bylo až neuvěřitelné, jakou moc má mikrofon. Ty dívky k němu přistupovaly, jako by to byla kouzelná hůlka, která je obdaří skvělým hlasem a krásou. Tuctové nanynky se před tímhle baňatým kusem drátu lascivně nakrucovaly a diblíkovaly, hudebně hluché holky do něho z plna hrdla vyly a upejpavé trémistky se před ním nechaly natahovat na skřipec veřejné kritiky. Během konkursu nastaly chvíle, kdy se člověk cítil vyloženě nepříjemně. Mladé ženy se odhalovaly až na samu dřeň svého ctižádostivého já a jejich sebeláska byla často tak nestoudná, až se člověk styděl na to koukat.

Rozhodl jsem se, že udělám o konkursu film, ve kterém se nebudu stydět koukat, a že donutím diváky, aby se na ten krutý tyátr koukali se mnou.

Požádal jsem o pomoc Šebora, který na Barrandově vydyndal miniaturní rozpočet pro dokumentární film. Barrandov nám poskytl filmový materiál, jednoho osvětlovače a pár lamp, dodávku a později přidal i střihače. Natáčeli jsme mou novou kamerou a zvuk jsme nahráli na můj starý grundig, který jsem si přivezl ještě z Bruselu. Konkurs byl patrně nejamatérštější film, jaký kdy na Barrandově vznikl.

V Semaforu jsme vyhlásili falešný konkurs na místo zpěvačky a pak to celé snímali víceméně jako čistý dokument, přestože jsem do filmu vsunul i řiďoučký příběh. Jedna z pěveckých adeptek je prodavačkou v obchodě, kde požádá šéfa, aby ji pustil na konkurs. On jí to kategoricky zakáže, ale dívka se rozhodne, že do divadla půjde, ať se děje, co se děje. U mikrofonu ale totálně propadne. Jiná holka sleduje, jak se prodavačka děsivě ztrapní, a na poslední chvíli uteče, ačkoli stabilně zpívá s kapelou a zřejmě by konkurs vyhrála. Tu zpěvačku hrála Věra Křesadlová, mladá dívka, kterou jsem objevil na prvním velkém beatovém koncertu v Praze.

Přestože byl ten konkurs falešný, místo v Semaforu stejně dostala a dlouhá léta, až donedávna, tam hrála a zpívala. Postupně přestala odolávat i mým milostným návrhům, začali jsme spolu chodit a po čase se nastěhovala ke mně do Všehrdové.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale do Konkursu se všichni, co na něm dělali, zamilovali. Tvrdí barrandovští profíci makali zadarmo přesčas, abychom se vešli do našponovaného rozpočtu. Střihače Mílu Hájka ten natočený materiál tak chytl, že se zavřel ve střižně, pracoval ve dne v noci, a dokonce tam i spal. Jeho úkol byl naprosto šílený, ale on ho zvládl. Obraz jsme totiž natáčeli na kameru a zvuk na magnetofon, takže neexistoval žádný synchron. Dokonce jsme neměli ani klapku. Na zpracování do střižny jsme Milošovi dali jen horu neoznačeného filmového materiálu a kopec magnetofonové pásky. Bůhvíjak se mu podařilo sladit zvuk s obrazem, jenže hned se to začalo zase rozjíždět a on tu a tam musel ustřihnout nějaké to okýnko, aby zvuk s obrazem udržel pohromadě - proto je Konkurs dnes místy trochu trhavý. V každém případě nás Míla nakonec zachránil.

Konečně byl film nahrubo sestříhán a my mohli pozvat Šebora s Borem na projekci. Řekli, že něco takového v československé kinematografii sice ještě neviděli, ale otázka byla, co s tím. Na krátkometrážní snímek to bylo moc dlouhé a na celovečerní film zase moc krátké. Jediným řešením bylo sestříhat to z padesáti minut na dvacet.

„Ale tím to celý zničíme,“ protestoval jsem.

Hrozba zmaru dokonale bystří mozek, a mě ihned napadla spásná myšlenka. Co kdybychom natočili paralelní snímek o mladých lidech kolem dechovky? To byl přece typ muziky, který komunisti měli rádi.

Vymyslel jsem prostinký příběh jako spojovák dalšího dokumentu, tentokrát o dechových kapelách a motocyklových závodech a nazval jsem to Kdyby ty muziky nebyly.

Šebor nabídl druhý díl Konkursu Barrandovu jako součást jiné produkce, kterou jsem mezitím dostal k režii jako svůj první celovečerák. Měl se točit v Kolíně, a tak jsme navrhli, že s ním Muziky sfoukneme najednou se stejným štábem a stejnými herci. Vyhradili jsme si na to víkendy. Náklady na Muziky se tímhle zdvojením tak omezily, že Barrandov prostě musel souhlasit. Tehdy jsem si tu extra práci velmi rád přibral, ale faktem je, že Kdyby ty muziky nebyly pro mě byly spíš něco jako melouch. Prostě jsem se jim nemohl věnovat tak jako všem svým ostatním filmům.

Oba polodokumenty šly do kin v roce 1963 pod názvem Konkurs. Byl to v tomto roce můj druhý film, protože pár měsíců před ním už měl premiéru můj první celovečerák Černý Petr (1963).[1]