V noci jsem snil, že jsem motýlem

Věra Chytilová je jednou z nejvýraznějších filmových umělkyň české kinematografie. Do světového povědomí se dostala již díky svým filmům, jež spadají do éry Československé nové vlny - Sedmikrásky (1966) a Ovoce stromů rajských jíme (1969), ale Chytilová jakožto režisérka, originální a svébytná filmová tvůrkyně tak, jak je chápána dnes, vznikla paradoxně až v 70. a 80. letech a to po sérii zákazů filmovat, kdy jí bylo nakonec dovoleno točit jen scénáře, o které nikdo jiný nestál. Velmi klíčové je v její filmografii dvojice filmů z přelomu 70.  a 80. let, jež byly natočeny právě na základě scénářů, o které neměl nikdo jiný zájem a které byly poté střídavě zakazovány a povolovány tak, aby se snímky dostaly co k nejmenšímu počtu diváků. - Jedná se o snímek Kalamita, na němž práce započaly již v roce 1978, ale po sérii zákazů pokračovat ve filmování byl dotočen až v roce 1981, aby byl poté až do roku 1990 zakázaný a to jednak pro své sarkastické pojetí a jednak proto, že do Austrálie emigrovala herečka v hlavní roli Dagmar Bláhová, ale i neherec a hudebník Laco Déczi, jenž emigroval do USA. Dále to byl snímek Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který byl dotočen v roce 1979 a to na základě scénáře, jenž byl Chytilové podstrčen jako kompenzace za zakázanou Kalamitu, ale do kinodistribuce se dostal až v roce 1988.

Původní scénář Kalamity pojednával o nezralém mladém muži, který předčasně odejde z vysokoškolských studií a hledá své místo ve společnosti, které nakonec nalezne jako strojvedoucí na železnici. Tento scénář však Chytilová zcela od základu přepsala, původní základní rys hlavního hrdiny Honzy Dostála posunula z nezralosti do roviny poctivosti, upřímnosti a nezištnosti, které se však tvrdě střetávají s okolní realitou a vzniká tak řada humorných, či spíše trpkých a sarkastických situací. Do hlavní role Chytilová obsadila v té době zcela neznámého Bolka Polívku a Dagmar Bláhovou, kteří se velmi dobře znali z brněnského divadla Husa na provázku (po nástupu normalizace v 70. letech se divadlo muselo přejmenovat na Divadlo na provázku, aby ironie v názvu náhodou nebyla něco proti něčemu). Navíc pak Chytilová dala Polívkovi a Bláhové značný prostor k improvizacím tak, že snímek je v tomto směru velkou legendou. Spolupráce Chytilové a Polívky pak navíc pokračovala v dalších snímcích a to Šašek a královna (1987) a Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1993), ve kterých byl Polívka i spoluautorem scénáře.

Název filmu odkazuje na vrcholnou závěrečnou pasáž, kdy na vlak, který řídí Honza Dostál, spadne lavina. - Zde není bez zajímavosti, že tato ucelená pasáž nebyla točena souvisle, ale před jejím dokončením přišel další ze zákazů pokračovat v natáčení tak, že se scéna musela dotáčet až v létě a namísto sněhu byla použita hasící pěna. Chytilová ale pojem kalamita pojala i v širších souvislostech a tak jako kalamitu lze chápat jak postavu Honzy Dostála, tak jeho střety s okolní realitou, tak tehdejší společenskou atmosféru jako celek.

Další velmi výraznou osobností, kterou Chytilová do filmu přizvala byl jazzman Laco Déczi, jenž ve filmu sice ztvárnil jen okrajovou úlohu strojmistra Doudy, ale jeho charakteristická trubka tvoří hudební doprovod celého filmu tak, že snímek je co do hudební složky asi o vůbec nejlepší, co kdy v české kinematografii vzniklo. - Zde se nabízí paralela s dalším snímkem Věry Chytilové a to Faunovým velmi pozdním odpolednem z roku 1983, pro který hudbu vytvořil Jiří Stivín.

Bez zajímavosti jistě nebude, že Laco Déczi měl původně hrát výraznější roli učitele, ale zřekl se jí a Chytilová do ní nakonec obsadila Zdeňka Svěráka, jenž roli dle legendy přijal pod podmínkou, že na něj Chytilová nebude řvát.

V neposlední řadě je také nutné vypíchnout kameru Ivana Šlapety, jenž se výrazně zasloužil o to, že snímek má svou svébytnou a neopakovatelnou atmosféru.