„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

O slunci

Kategorie
22. Únor 2008
Spalující vášeň nedává spát a tvé myšlenky patří pouze minulosti, kterou jsi nemilovala. Jen na kratičkou chvíli jsem otevřel tvou smrdutou kobku, plnou rozkládajících se těl a ten jediný paprsek slunečního obra, ten závan příslibu naděje, tě nutí opět povstat a rozbít zpráchnivělým koncem bývalé končetiny železné víko svých vzpomínek, rozbít ten žulový náhrobek dávno padlých hrdinů i žen. Opět zříš na potemnělou oblohu zaplněnou nebeskými tělesy, po létech odloučení opět podáváš svou pravici starověkému pastýři, jež se o holi belhá skrz bludiště zapomenutých cest. Ale ta jasná záře již nedává naplnění - ty jsi vyšla ze světla dávno vyhořelého knotu svíce a teď ti hraje monumentální orchestr celého vesmíru, tvůj zrak je oslepen, ale všude je stále jen ta dávná vzpomínka, jež v bolestech císařským řezem rodí tvůj nový Život.
Ten jediný paprsek je vlečným lanem do země, ze které jsi již před staletími se zbabělostí v zádech dezertovala, lámala své křehké kosti skokem z vrcholku skal, propichovala své nitro hroty kamenných nástrojů. Celé ty věky jsi snila o novém běhu na nastavené bajonety dávného nepřítele, celá ta staletí jsi snila o jekotu svého hrdla. A právě ten den, kdy Neznámý pocestný zajel rýčem do toho náhrobního kamene, který se již dávno nehonosí těmi slovy, která jsi hodinu před svou smrtí určila jako tečku za svým nebytím, jsi vycítila, že ten odpolední půlnoční paprsek v podobě citu uvnitř útrob, bude již navždy neprobádaným územím za hranicemi všech slov.
Zažiješ ještě mnoho půlnočních úplňků, uvidíš tisíce ze zářivých vesmírů, mnohokrát budeš oslepena odrazem východního slunce na mořské hladině, ale ty vždy budeš toužit jen létat v poledním jasu, vždy budeš snít s peruti orlími, stále budeš nenasytná toho krvavého západu, každý den, každého rána i večera. Ten jediný paprsek navždy rozbil něco z tvé minulosti a tys poznala sladkou pachuť čerstvé krve. Potřebuješ znovu a znovu zvrátit svou hlavu a nechat zalévat svá bělostná ňadra, obličej i konečky vlasů těmi nádhernými krůpějemi rudé krve, opět a stále musíš každého večera zřít ten nádherný zápas, ve kterém je předem známý poražený, přesně jako před tisíci i po tisících let. Každého soumraku chceš dále zabíjet, ale přec tvé ruce zůstávají čisty, tvá duše má stále bělostný nádech, vždyť přec jen slunce umírá …!

 

Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.5 (2 hlasy)