1963

Graham Greene: Vědomí skutečnosti

odaha — Mon, 21 Oct 2013 15:58:31 +0000

Graham Greene: Vědomí skutečnosti

A Sense of Reality, 1963

Kniha Vědomí skutečnosti Grahama Greenea se ve svém anglickém originále skládá ze čtyř povídek a to Pod zahradou, Návštěva u Morina, Objev v lese a Sen o podivné zemi, z jediného českého vydání z roku 1963, které redigoval redaktor anglické sekce Státního nakladatelství krásné literatury a umění, Josef Škvorecký, však byla čtvrtá povídka v pořadí, Sen o podivné zemi, vypuštěna a to ani ne tak pro svůj obsah, jako spíše proto, aby v její alegorii snad čtenář nehledal jiný politický význam. Sbírka Vědomí skutečnosti je nevelká co do svého obsahu, kdy z celkových 120 stran navíc více než polovinu zabírá úvodní fantastická povídka Pod zahradou, ale o to význačnější je do svého myšlenkového sdělení, kdy v této čtveřici povídek Greene v kostce shrnuje základní filozofické motivy celého svého díla.

číst dál

Luchino Visconti: Gepard

odaha — Thu, 15 Aug 2013 20:26:01 +0000

Luchino Visconti: Gepard

Giuseppe Tomasi di Lampedusa, princ z Lampedusy a vévoda z Palma di Montechiaro, dokončil svůj jediný román Gepard, jenž dnes tvoří naprostou klasiku moderní italské literatury, v roce 1957. Ale první vydavatel jej odmítl, v té době šedesátiletý Tomasi, jehož dráha spisovatele trvala pouhé dva roky, v témže roce zemřel, a román tak byl publikován až posmrtně v roce 1958. - Gepard, jenž Tomasi začal psát jako poctu svému pradědečkovi, poté krom jiných ocenění získal i nejprestižnější literární cenu Premio Strega, ale zejména se jej rozhodl do filmové podoby adaptovat jiný příslušník italské šlechty a to milánský potomek vévody z Modrone a slavný neorealistický režisér Luchino Visconti, jenž do hlavní role Dona Fabrizia, knížete ze Saliny, přezdívaného jako Gepard, Burta Lancastera, a dále dvě vycházející filmové hvězdy 60. let Claudiu Cardinale a Alaina Delona.

číst dál

Mezi námi zloději

odaha — Mon, 28 May 2012 10:37:18 +0000

Mezi námi zloději

Soudruzi, u nás se krade a ve velkém.

Velmi málo známá komedie z roku 1963 Mezi námi zloději rozhodně nepatří mezi skvosty československé kinematografie a to přesto, že v hereckých úlohách nespatříme osobnost, jež by současně nebyla pojmem. Do hlavních rolí byli obsazeni Vladimír Menšík, Otomar Krejča a Jiří Sovák. V rolích vedlejších pak osobnosti ještě významnější: Josef Kemr, František Filipovský, Jaroslav Vojta či Miloš Nedbal. - To, ze snímku Mezi námi zloději činí asi vůbec nejhvězdněji obsazený český film všech dob, žel film trpí velmi nevýraznou režií Vladimíra Čecha, příběh nemá očekávaný spád a chybí mu i to, co by divák očekával asi nejvíce - vtip. Film je tak krom zmíněného obsazení zajímavý spíš svým námětem - je jedním z prvních filmů v státem řízené a cenzurované kinematografii, ve kterém se otevřeně hovoří o typickém českém fenoménu, jež se dá shrnout jako „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Velmi zajímavým výtvarným počinem, který však zůstal bez návaznosti ve vlastním filmu, jou úvodní titulky, kdy jsou jména herců a tvůrců zobrazeny v podobě zločinecké kartotéky.

číst dál

Josef Škvorecký: Legenda Emöke

odaha — Mon, 26 Mar 2012 22:41:52 +0000

Josef Škvorecký: Legenda Emöke

1958 (vydáno 1963)

Typickým hrdinou díla Josefa Škvoreckého je mladý cynik, literát či redaktor, který je značně přelétavý co do objektu své pohlavní vášně. - Ženy, respektive ty nejkrásnější z nich, jsou pro něj nejenom předmětem touhy, a částečně i citu, který se blíží lásce, jenž však tento hrdina vědomě potlačuje ve prospěch svého cynismu, ale zejména je pro něj dobívaní ženy sportem i životním krédem. Tento hrdina má též mnoho rysů samotného Škvoreckého a například hrdina jeho nejslavnějších románů, Zbabělci, Prima sezóna, Mirákl či Tankový prapor - Danny Smiřický - bývá pokládán za autorovo alter ego.

číst dál

Smrt si říká Engelchen

odaha — Sun, 10 Jul 2011 08:15:44 +0000

Smrt si říká Engelchen

Režijně-scénáristická dvojice, slovenský Ján Kadár a český Elmar Klos, natočila ve svém tvůrčím období mezi léty 1952 až 1969, kdy Ján Kadár emigroval do USA, celkem 8 filmů různorodé kvality. - Tím jednoznačně nejlepším byl snímek Obchod na korze z roku 1965, který byl v roce následujícím oceněn americkým Oscarem za nejlepší cizojazyčný film. Dalšími dvěma snímky, které odolaly zubu času a jsou oblíbené i současným filmovým publikem, je to provařená lidová komedie Hudba z Marsu z roku 1955 a dále snímek na motivy stejnojmenného románu Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen z roku 1963, který bývá zařazován mezi snímky československé nové vlny.

číst dál

Miloš Forman: Kdyby ty muziky nebyly

odaha — Mon, 09 Feb 2009 13:53:36 +0000

logo-film.png

Dnes o Milošovi Formanovi, jakožto o jednom z nejlepších filmových režisérů všech dob, pochybuje asi jen málokdo, jeho skutečné filmové začátky byly v nejlepším případě nesnadné, ba, svůj vůbec první celovečerní snímek Konkurs natáčel v amatérských podmínkách svou vlastní ruční 16mm kamerou a zvuk zaznamenával opět pomocí vlastního přenosného magnetofonu.

číst dál

Miloš Forman: Konkurs

odaha — Mon, 09 Feb 2009 13:44:42 +0000

Miloš Forman: Konkurs

Ačkoliv Miloš Forman vystudoval obor scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU již v roce 1955, nemohl se po celých 8 let uchytit v žádném dlouhodobějším projektu. Ba jeho výtvory z období mezi svým absolutoriem a prvním autorským filmem Černý Petr z roku 1963 lze hodnotit jen jako velmi nevyrovnané.

číst dál

Vittorio De Sica: Včera, dnes a zítra

odaha — Fri, 30 Jan 2009 10:16:05 +0000

Vittorio De Sica: Včera, dnes a zítra

Těžiště filmové tvorby Vittoria de Sica sice leží v jeho neorealistickém období 40. a 50. let, nicméně v létech 60. de Sica dosáhl vůbec největšího diváckého ohlasu, kdy v průběhu čtyř let vytvořil hned čtveřici filmů, které do značné míry ovlivnily světový film minimálně ve dvou dalších dekádách.

číst dál

Miloš Forman: Černý Petr

odaha — Thu, 29 Jan 2009 09:49:25 +0000

Miloš Forman: Černý Petr

Černý Petr, ve filmografie Miloše Formana vůbec první celovečerní snímek, v mnoha ohledech navazuje na italský neorealismus, ke kterému však přidává značnou dávku ironie, psychologie postav i své doby tak, že jej lze dodnes zařadit nejen jako nadčasový, ale zejména za vůbec první dílo vznikající československé nové filmové vlny.

číst dál

Federico Fellini: 8½

odaha — Mon, 26 Jan 2009 11:37:32 +0000

Federico Fellini: 8½

Celkem 12× byl Federico Fellini nominován na Oscara, za film 8½ pak hned nadvakrát - za nejlepší režii a nejlepší scénář (snímek nakonec získal ocenění „jen“ za nejlepší zahraniční film a nejlepší kostýmy), aby nakonec svého Oscara získal až jako ocenění za své celoživotní dílo. Jistou kompenzací může pro Felliniho být alespoň vysoké cenění ze strany filmových kritiků, kdy právě film 8½ bývá všeobecně pokládán za jeden z nejlepších filmů všech dob (Britský filmový institut jej řadí na místo 3. hned za Občana Kanea a Kmotra).

číst dál

Akira Kurosawa: Nebe a peklo

odaha — Sun, 25 Jan 2009 11:42:16 +0000

Akira Kurosawa: Nebe a peklo

Zobecníme-li dílo Akiry Kurosawy jako celek, lze říci, že Kurosawa je přes japonské reálie a množství historických výprav do japonského středověku, formálně režisér evropský, pročež se ostatně stal celosvětově jedním z nejoblíbenějších filmových tvůrců. A jeho snímek z roku 1963, Nebe a peklo, lze v tomto kontextu označit za výtvor, který si nese všechny rysy typického evropského produktu žánru kriminálních filmů 60. let, ba s jistou nadsázkou lze říci, že se příliš neliší ani od toho, co se točilo v tehdejším socialistickém Československu.

číst dál

Kurt Vonnegut: Kolíbka

odaha — Thu, 01 Jan 2009 14:16:46 +0000

Kurt Vonnegut: Kolíbka

Cat's Cradle, 1963

Zařazovat Kurta Vonneguta mezi autory v tzv. sci-fi žánru je jednak určitá degradace samotného Vonneguta a jednak značí nepochopení skutečného poselství a významu jeho díla ze strany čtenářů, potažmo recenzentů. Jistě, počínaje již prvotinou Mechanické piano, přes Kolíbku, která jej proslavila, ale i další, Vonnegut používá vnějších kulis, jež nejsou nepodobné těm, které jsou do nekonečna obemílány právě u sci-fi laděných autorů, nicméně to, co je u Vonneguta prostředkem k mnohem širší výpovědi, je v oblasti sci-fi konečným cílem.

číst dál

Mircea Eliade: Hádání z kamenů

odaha — Tue, 30 Dec 2008 12:36:17 +0000

Mircea Eliade: Hádání z kamenů

Ghicitor în pietre, 1963

Se jménem Mircea Eliade bývá nejčastěji asociován přívlastek „nejznámější Rumun“. Do studia religionistiky (vědy o náboženství) či filozofie zasvěcenější vášnivý čtenář připojí asi i výčet jeho celosvětově známých děl Dějiny náboženského myšlení, Pojednání o dějinách náboženství či Mýtus o věčném návratu, nicméně Eliadeho záběr je nepoměrně širší a mimo jiné patří jeho próza balancující na hraně mezi literaturou a mytologií, ke které, co do literární kvality, bohužel často sklouzává.

číst dál

Milan Kundera: Směšné lásky

odaha — Wed, 28 May 2008 13:04:18 +0000

Milan Kundera: Směšné lásky

Milana Kunderu a Bohumila Hrabala lze charakterizovat nejen jako nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny XX. století, ale i jako představitele dvou zcela odlišných literárních a životních proudů.

Zatímco Hrabalovo dílo se vyznačuje poetičností, která je ukryta pod hrubou slupkou inspirace nezařaditelných lidí z pokraje společnosti a Hrabal, jež byl, přes své napůl básnické obrazy oslavující vnitřní krásu ale i nadpohlavní lásku a hledání skryté harmonie v naturalistických životních námětech, často obviňován z vulgarismu a morální zkaženosti, tak pro Kunderu je ústředním námětem láska ve svých nejcyničtějších polohách, ve kterých je za lásku považována neukojenost, ať již pohlavní či citová, překonání samoty, majetnickost či touha po vlastnictví.

Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších kunderových děl antilásky je sborník tří povídek Směšné lásky, jež poprvé vyšel v letech 1963, 1965 a 1968, tedy v dobách všeobecného uvolnění a tvůrčí svobody, jež může být směle označena za zlaté období českého moderního umění.

Já truchlivý bůh

Adolf je zamilován do zcela netalentované a ještě hloupější studentky brněnské konzervatoře, Jany, nad kterou má sice intelektuální převahu, zcela otevřeně se jí na jedné straně pro její hloupost vysmívá, avšak na straně druhé se cítí být ponížen její kategorickou odmítavostí, kdy Jana čte jeho milostné dopisy svým spolužačkám předstíraje, že je píše dívčí idol, tenorista brněnské opery, pan Lambrecht, a proto si vymyslí krutou pomstu, která Janu nejen poníží, ale především uchlácholí jeho uraženou ješitnost: domluví se s jedním řeckým povalečem, Apostolkem, že bude před hrát s Janou světoznámého řeckého dirigenta, do kterého, jak autor pomsty zcela nepochyboval, se Jana zamiluje. Avšak pomsta se povedla jen zčásti - Apostolek sice Janu svedl, ba Jana po této jediné milostné noci svého života otěhotněla, avšak dál snila svůj velký dívčí sen a ve svých myšlenkách žila jen pro krásného světoznámého dirigenta a pro plod jejich lásky. Poslední ránu pomstě pak zasadil Apostolek, který se rovněž zamiloval. Ne do Jany, ale do krásného večera s ní. Avšak ani Jana nemilovala jeho, ale jen svůj dívčí sen, prince, po kterém toužila od svého dětství. - A když se s ní Apostolek snažil opět setkat, viděla v něm jen cizího pobudu.

Ve čtyři hodiny jsme vešli do Bellevue. Připadal jsem si jako muž vedoucí po svém boku výstřední krasavici. Několik stolů se na nás ohlédlo. Ano, byl to především stůl, kde seděla Jana a její dvě kolegyně. Nevšímavě jsme prošli a udešli u malého stolku u okna. Měli jsme krásnou vyhlídku na stanici tramvaje, špinavý chodník a chodce. Kavárna se nejmenovala nadarmo Bellevue.

Asi po pěti minutách jsem se zvedl a přišel k Janinu stolu. Pozdravil jsem. Slečny shovívavě odpověděly. Povídám: „Janičko, jdu za tebou.“ „Ale di,“ řekla Janička. „Protože by tě možná zajímalo,“ pokračoval jsem. „Je tu se mnou dirigent athénské opery, Řek. Byl v západním Německu na koncertním turné a vrací se zpět přes Československo. Je tady docela soukromě. Chce si v Brně prostudovat partituru Janáčkova Osudu.“

Zdálo se mi, že je přede mnou stůl U tří zkamenělých kačen. Nevím, jestli na vás taky působí kačenky tak roztomile jako na mne. Husy ne. Všimněte si hus! Husa, zejména svých zobákem, zosobňuje hloupost, a to hloupost autoritativní. Kdežto kačenka, a opět zejména svým zobákem, zosobňuje hloupost nevinnou a dojemnou. Střídavě, co jsem ji znal, nazýval jsem Janičku husou a kačenkou. Dnes, kdy jsem stoupal vzhůru po svahu pomsty, stal jsem se lítostivějším a smířlivějším a chápal jsem ji jako kačenku.

„Jak jsi se k němu dostal?“

„Ale to víš, jazykové potíže, Pan Apostol Achilles zná jen italsky a řecky. A já tak trochu řecky umím.“

„Ty umíš řecky?“ udiveně se ptala Jana.

„Vidíš, to to ani nevíš. To je ostuda. A znávala jsi mne přece trochu.“

„Nikdy jsi mi nic neříkal. Jak jsem to mohla vědět!“

Měl jsem jí v té chvíli skutečně za zlé, že se o nic nezajímala než o sebe a že ani nevěděla, že umím řecky. Vidíš, říkal jsem si, egocentrická holka, Buď rád, žes ji nechal být. Vzápětí jsem si ovšem uvědomil, že jsem ji jednak nenechal já, nýbrž ona mne, jednak že vlastně řecky neumím, a že tedy Jana za nic nemůže. Ale přesto, obžaloval jsem ji znovu, kdybych uměl řecky jako Homér, stejně by to nevěděla, protože na celém světě nevidí než samu sebe a neslyší nic než tóny svých hlasových cvičení.

Řekl jsem jí zdvořile: „Jestli chceš, Janičko, pojď si k nám na chvíli sednout. Můžeš se leccos dozvědět.“

„Hm…“ řekla Jana a uvedla několik důvodů, o nichž věděl, že budou vyvráceny: „Ale jak se s ním domluvím?“

„Budu vám tlumočit.“

„Ale to já nemůžu. Vždyť se s ním neznám.“

„Seznámím vás.“

„A třeba ho budu otravovat.“

„Ale kdepak, on bude rád, když se seznámí s krásnou dívkou.“

Jana už zvolna vstávala. Rozhlížela se nesměle a pyšně zároveň. Poblíže byl stůl, kde pil svou kávu Lambrecht. Ano, opravdu. Lambrecht zvedl hlavu od kávy a díval se roztěkaným, nepřítomným pohledem na Janu. Jana byla šťastna a šla za mnou.

Chodil jsem naštěstí na klasické gymnázium. Od kvinty je tam stará řečtina jako povinný předmět. Zuřil jsem, že se jí musím učit. Neviděl jsem v tom žádný užitek. Skutečně jsem v životě starou řečtinu nepotřeboval a zapomněl jsem ji zcela s výjimkou asi desítky slov, jež se mi zadřela vpaměti. A hle, přišel den, kdy čtyři roky otravného gymnazijního učení obdržely svůj smysl a byly vykoupeny. Existuje zřejmě přece jen nějaký řád věcí, který praví, že nic není na světě zbytečné a že každé sémě jednou vzklíčí.

Přistoupiv ke stolu přítelovu, pravil jsem: „To je, Janičko, mistr Achilles Apostolo. Ejnar gar estin Jana Malátová.“

Apostol vstal a podával Janičce ruku. Řekl přitom jakási řecká slova, jimž jsem samozřejmě, nemusím to snad zdůrazňovat, nerozuměl.

„Mistr říká, že je velmi šťasten,“ povídám Janičce.

Janička se zapýřila a sedla si na svou židli. Musil jsem si vypůjčit od posledního stolu jinou a přisedl jsem.

Janička se velmi pýřila. Apostolek se na ni usmíval.

„No, Janičko, nestyď se. Mistr je velice skromný, Jak vidíš, je mlád, a už je šéfdirigentem athénské opary.“

„Zeptej se mistra,“ povídala Jana, „jak se mu líbí v Brně.“

„Ho makrobos ofthakoj Brno?“

Apostol řekl několik řeckých slov a já jsem tlumočil: „Mistr říká, že se mu velice líbí, avšak od chvíle, kdy vidí tebe, zdá se mu Brno krásnější než Neapol, na jejíž pláže často ve svém dětství jezdil.“

Janička byla rudá jako krocaní zadek. Ale neskláněla oči.

Apostol opět řekl řecká slova.

Řekl jsem: „Mistr se tě ptá, čím se zabýváš.“

„Učím se zpívat,“ řekla Janička.

Řekl jsem Apostolovi: „Makros kantaté.“

Apostol zvedl udiveně oči a opět zamumlav jakousi řeckou větu. Bůhví jakou větu to pořád říkal. To už zůstane pro mne tajemství. říkal vlez mi na záda, říkal nějakou řeckou rozpočítavanku, co asi říkal? Nedovím se to, a proto ani vy se to nedovíte.

„Mistr říká,“ povídám, „že nezná krásnějšího poslání pro ženu než zpěv.“

„Zeptej se mistra,“ řekla Janička, „co teď v Athénách dává.“

Ptám se: „Hoplitoj toj samoj gelastiké anér andros?“

Apostol řekl slova.

Tlumočím: „V athénské královské opeře dává mistr především antické řecké opery. Stará řecká opera je základem celé pozdější evropské opery. Znáš řecké opery, že!“

Janička řekla: „Tak trochu.“

„Mistr právě povídal, že je zarmoucen, jak málo se tu dává starých řeckých oper. Co prý na to říkáš.“

Jan chvíli váhala a pak povídá: „Řekni mistrovi, že na to nemáme hlasy. U nás všichni zpěváci řvou. Mají vyřvané hlasy a neutáhnou větší part. Wagner by také neutáhli.“

Podivoval jsem se vždycky Janě, jak si okamžitě dovedla utvořit zcela jasnou představu o věcech, které neznala, nebo dokonce o věcech, jež neexistovaly. řeckou antickou operu, kterou jsem si právě vymyslil, si okamžitě připodobnila k Wagnerovi, asi proto, že Wagnera také nikdy neslyšela, protože se ani v Brně za její život nikdy nedával.

[…]

Ještě téhož večera mi nadšeně vyprávěl. Gestikuloval. „Adolfku, ona se vůbec nehejbala. Já sem nesmel nyc mluvit a tak jenom mlčím a du k ný a tak ju chytým a ona nyc a dývá se na mne a tak já ju teda políbím a ona, Adolfku, ona si všechno nechala, co jsem ji delal, rozumíš, Adolfku, všcko a ona nevedela, že já rozumim česky a ona mi povídala takovy veci, Adolfku, to bylo neco, co se neda ržikat.“

„Co ti říkala, Apostolku?“ ptal jsem se stísněným hlasem.

„Adolfku, to mi ještě žádný ženská neržikala, miláčku mne povídala, můj jedyný, a povídala mi, že na mne čekala cely život, že čekala jenom na mne, a že nykoho jinyho už v životě nechce a nebude moct myt, a Adolfku, ona byla, jak se ržika, ještě tohle, ona nemela chlapa.“

„Panna.“

„Ano… Já sem se musel držet, abych ji taky česky neco neržekl, protože to bylo neco, no, proste co mám povidat. Co ty mám povidat!“

„Adolfku, ty seš kamarád. Ty seš kamarád. Ona poržád vykladala. Ona pak ležela a ržikala: ty stejně nerozumíš co já ržikam, tak aspoň mužu mluvit. Ta toho napovídala, to si nedovedeš pržedstavit. A já jsem všecko rozumel. Ona mi ržikala, že nykdy nikoho nemohla mit ráda, protože laska je neco velikyho a že ona nechce maly laska, ale jenom veliky laska a ržikala mi, ty na mne, Achilles, stejne zapomeneš, ale to nevadý, já te mám ráda a ržikala mi poržad Achillečku, Achillečku, Achillečku, a já jsem ji, Adolfku, nemohl nyc ržict jenom ržecky a tomu ona nerozumela.“[1]

Sestřičko mých sestřiček

Další cynický úhel milostnou posedlostí, jež je zaměňována za lásku, je příběh hudebního skladatele na počátku středních let, který je tak dlouze operován až pomalu přestává účinkovat jeho lokální umrtvení a jedna z operujících, Kamila, si všimne jeho utrpení a otře mu zpocené čelo. Druhý den jej ještě krátce navštíví v rekonvalescentním pokoji. Vypravěč, pro který byl zvyklý ženy brát jako věci, které se velmi rychle opotřebovávají a je nutné často střídat, je Kamilou posedlý tak, že po delší době spontánně napíše novou symfonickou skladbu. Na premiérové veřejné představení skladby přijde i Kamila, avšak jak velmi záhy zjistí, je šťastě vdána i zamilována do svého bývalého spolužáka, mimo jiné i špatného básníka. Při společném večeru doma u milenecké dvojice sžírá vypravěče závist, touha i nenávist a tak je mu velkým pokojením, když mu manžel Kamily recituje sérii svých básní, které jsou ještě horší, než které kdysi slyšel na jednom večeru mladých umělců. Ale když mu básník prozradí, že básně psal společně s Kamilou, ba dokonce ty nejhorší metafory vymyslela sama Kamila, odpustí jim, jako špatným básníkům ale dokonalým milencům.

Nikdo se nebude smát

Vypravěč třetího příběhu je sebejistý mladý cynik, který pracuje jako asistent katedry dějin umění a jeho sebejistota se pak zvedla do nebeských výšin poté, co mu výtvarná časopis otiskl sérii článků s novou interpretací dějin umění. Jako ohlas na jeho články mu jistý Záturecký pošle patolízalský dopis, ve kterém ho žádá o pozitivní lektorský posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi, na které pracoval po tři roky a jak doufal, vynese mu vědecké uznání. Avšak práce byla jen opsána z dalších autorů a neobsahovala ani nová fakta ani nějakou novou interpretaci, a všichni předchozí lektoři ji jako nepůvodní zcela jednoznačně odmítli.

Avšak vypravěč ovlivněn Zátureckého patolízalským dopisem, ale i svou leností, napsal Zátureckému jen neurčitý dopis, ve kterém o jeho práci nijak nevyjádřil s tím, že Záturecký tak dá sám pokoj a nebude již hodnocení dále požadovat. Ten se jej však jako klíště chytl jako své jediné naděje, začal jej pronásledovat ve škole i u něj doma tak, že byl nucen přeložit své přednášky na jiné dny, a Zátureckého nařkl ze sexuálních návrhů ke své přítelkyni, jež u něho načerno bydlela.

Avšak příběh se odehrává hluboko v padesátých letech, do sporu se vloží i Zátureckého, téměř slepá, manželka, pronásleduje vypravěčovu přítelkyni Kláru i v zaměstnání, spor nakonec řeší i školní rada a občanský uliční výbor tak, že Klára, jež to s vypravěčem táhla jen pro falešné sliby, že ji vytáhne ze zaměstnání švadleny na manekýnku, odejde za redaktorem výtvarného časopisu, sám ztratí své místo vysokoškolského asistenta ale i dekret ke svému podnájmu tak, že si může jen cynicky říct, že příhoda se Zátureckým byla přes veškerou svou tragiku komediální fraškou.

Použitá literatura:

Milan Kundera, Směšné lásky, Československý spisovatel, Praha: 1963.

[1] Kundera, s. 13-17 a 24-25.

Ingmar Bergman: Mlčení

odaha — Wed, 30 Apr 2008 10:01:35 +0000

Ingmar Bergman: Mlčení

Vyznačuje-li se tvůrčí koncepce Ingmara Bergmana silným symbolickým podtextem, pak je jeho autorský počin z roku 1963 Mlčení symbolikou prodchnut až na dřeň, ba, tento Bergmanův film lze interpretovat z mnoha navzájem až protikladných úhlů: počínaje psychologickými polohami hlavních postav, malého Johana, sester Anny a Ester, vzájemnou nenávistí, jež se mísí s odcizením, osamělostí i závislostí, či pohledem sexuálním, kdy je Anna nejprve svědkem divoké soulože neznámé dvojice, jíž se oddává v přítmí balkónu uprostřed varietního představení skupiny zakrslých liliputánů a poté se ona sama na podlaze kina pomiluje s neznámým mužem uprostřed promítání, zatímco Ester, jež leží nemocná v hotelovém pokoji, osaměle masturbuje.

číst dál