V noci jsem snil, že jsem motýlem

Harry před chvílí seskočil z vagónu a šel po Alamedo směrem k Pedrovi na hrnek pěticentové kávy. Bylo brzy ráno, ale pamatoval si, že otvírají v pět. U Pedra jste s pěti centy mohli klidně vydržet pár hodin. Mohli jste si tam zapřemýšlet. Mohli jste vzpomínat, co jste kdy udělali dobře a co špatně.

Měli otevřeno. Mexická dívka, která přinesla kávu, na něj pohlédla jako na lidskou bytost. Chudí znali život. Dobrá holka. Dost dobrá holka. Všechny ale s sebou nesly problémy. Všechno v sobě neslo nějaký problém. Vzpomněl si na výrok, který kdysi slyšel: Definicí života je problém.

Harry si sedl k jednomu ze starých stolků. Káva byla dobrá. Bylo mu třicet osm a byl na dně. Srkal kávu a vzpomínal, kde udělal chybu - a kde ne. Prostě už byl unavený - hrou na pojištování, malými úřady a vysokými skleněnými přepážkami, klienty; už ho unavilo podvádět manželku nebo se mačkat na sekretářky ve výtahu a na chodbách; byl unaven vánočními večírky a silvestrovskými mejdany a narozeninami, splátkami na nová auta a nábytek, účty - světlo, plyn, voda -, celým tím pitomým komplexem životních nutností.

Unavilo ho to, a tak s tím praštil, to bylo vše. Rozvod na sebe nenechal dlouho čekat, zanedlouho začal pít a najednou byl mimo. Neměl nic a zjistil, že ani to není tak snadné. Byl to jen jiný druh břemene. Kdyby tak existovala nějaká mírnější střední cesta. Zdálo se, že chlap má pouze dvě možnosti - dělat kurvu nebo se toulat.

Když Harry zvedl hlavu, viděl, že si proti němu sedl nějaký chlápek, také s pěticentovou kávou. Vypadal, že mu je něco přes čtyřicet. Byl stejně odrbaný jako Harry. Ubalil si cigaretu, a když si ji připaloval, podíval se na Harryho.

„Jak je?“

„To je teda otázka,“ odpověděl Harry. „Jo, to jo.“

Seděli a pili kávu.

„Člověk se jenom diví, jak je možné, že se dostal až sem.“ ,Jo,“ ucedil Harry.

„Mimochodem, kdyby něco, tak já jsem William.“ „Harry.“

„Můžeš mi říkat Bille.“ „Díky.“

„Je na tobě vidět, že ses dostal až na konec.“

„Už mě prostě tenhle vandr nebaví, leze mi to krkem.“ „Chceš zpátky do společnosti, Harry?“

„Ne, to ne. Ale rád bych se nějak dostal z tohohle.“ „Můžeš se máznout.“

„To vím.“

„Hele,“ začal Bill, „to, co potřebujem, je trocha prachů, pokud možno v klidu, abysme si mohli dát trochu voraz.“

„Jasně, ale jak?“

„To víš, je v tom krapet rizika.“ „A co teda?“

„Trochu jsem vykrádal baráky. Ujde to. Bodnul by mi dobrý parťák.“

„Dobře, já jsem ochoten prubnout cokoliv. Už mě serou ty vodnaté fazole, týden staré koblihy, misie, kázání o Bohu, chrápáni . . .“

„Je tu ale problém, jak se dostat tam, kde bychom mohli působit,“ zkoušel ho Bill.

„Mám pár dolarů.“

„Dobře, sejdem se o půlnoci. Máš tužku?“ „Ne.“

„Tak počkej. Někomu řeknu.“

Bill se vrátil se špačkem. Vzal ubrousek a něco na něj psal. „Pojedeš autobusem na Beverly Hills a řidičovi řekneš, aby tě tady vysadil. Půjdeš dva bloky na sever. Tam budu čekat.

Zvládneš to?“

„Budu tam.“

„Máš ženu a děti?“ zeptal se Bill.

„Měl jsem,“ odpověděl Harry.

Tu noc bylo chladno. Harry vystoupil z autobusu a šel dva bloky na sever. Byla tma jako v pytli. Bill už čekal a kouřil ubalenou cigaretu. Nestál na chodníku, ale vzadu u velkého křoví.

„Nazdar, Bille.“

„Ahoj, Harry. Jseš připravenej začít kariéru pracháče?“ „Sem.“

„Dobře. Pořádně jsem to tady omrknul. Vypadá to, že jsem něco našel. Barák o samotě. Smrdí prachama. Máš strach?“

„Ne. Nemám.“

„Paráda. Pojď za mnou a nezmatkuj.“

Harry za ním šel po chodníku asi blok a půl, Bill potom zahnul mezi dva keře a rozlehlý trávník. Šli za dům, pořádné dvoupatrové stavení. Bill se zastavil u zadního okna. Nožem rozřízl síťku proti hmyzu a chvíli čekal. Bylo to jako na hřbitově. Pak vyhákl rám s pletivem a nadzdvihl ho. Stáli tam a zkoušeli otevřít okno. Bill se s tím nějakou dobu mořil a Harry si už říkal, panebože, trčím tady s nějakým amatérem. Vždyť je to blázen. Pak se okno otevřelo a Bill skočil dovnitř. Harry viděl, jak kroutí zadkem. Vždyť je to k smíchu, pomyslel si. Tohle že dělají chlapi?

„Polez,“ ozval se zevnitř tiše Bill.

Harry vlezl dovnitř. Skutečně to tam smrdělo penězi, a také leštěnkou na nábytek.

„Jéžiš, Bille. Dostal jsem strach. Nemá to smysl.“

„Nemluv tak nahlas. Máš už přece dost těch vodnatých fazolí, ne?“

„Jo. „Tak se chovej jako chlap.“

Harry stál za ním a Bill zatím otevíral zásuvky a strkal si věci do kapes. Podle všeho byli v jídelně. Bill si cpal lžíce, vidličky a nože do kapes. Jak za tohle můžeme něco dostat? napadlo Harryho.

Bill si pořád rval stříbrné příbory do kapes u kabátu. Pak mu upadl nůž. Podlaha byla tvrdá, bez koberce, a tak to bylo zřetelně slyšet.

„Kdo je tam?“

Bill s Harrym ani nedutali. „Povídám, kdo je tam?“

„Co se děje, Seymoure?“ ozval se dívčí hlas.

„Zdá se mi, že jsem něco slyšel. Něco mě probudilo.“ „Tak pojď spát.“

„Ne. Něco jsem slyšel.“

Harry zaslechl vrznout postel a pak mužské kroky. Muž prošel dveřmi a stál s nimi v jídelně. Měl na sobě pyžamo, mladý muž asi šesta - sedmadvacetiletý, s bradkou a dlouhými vlasy.

„Vy hajzlové, co děláte v mém domě?“

Bill se obrátil k Harrymu. „Jdi do ložnice. Možná je tam telefon. Dej bacha, ať nikam nevolá. Tohohle si vezmu na starost já.“ Harry šel k ložnici, našel vchod, vešel a spatřil mladou blondýnku asi třiadvacetiletou, s dlouhými vlasy, v luxusní noční košili s obnaženými ňadry. Na nočním stolku stál telefon, ale žena se ani nehnula. Přitiskla si hřbet dlaně k ústům. Posadila se na posteli.

„Nekřič,“ varoval ji Harry, „nebo tě zabiju.“

Stál a koukal na ni, myslel na vlastní ženu, která ale vypadala úplně jinak. Harry se začal potit a točila se mu hlava. Upřeně hleděli jeden na druhého.

Harry si sedl na postel.

„Nech mou ženu na pokoji, nebo tě zabiju!“ vyjekl muž. Bill ho právě dostrkal do pokoje. Držel muže zezadu kolem krku a nůž mu tlačil doprostřed zad.

„Tvý ženě se nic nestane. Jen nám řekni, kde jsou ty pitomý prachy, a my zmizíme.“

„Už jsem ti to řekl, všechno, co mám, je v peněžence.“ Bill ho přiškrtil a přitlačil nožem. Mladý muž sebou škubl. „Šperky,“ naléhal Bill, „kde máš šperky?“

„Nahoře . . . “

„Dobrý. Doveď mě tam.“

Harry pozoroval Billa, jak ho postrkuje ven. Pořád upřeně hleděl na dívku a ona na něj. Modré oči, se zorničkami rozšířenými strachem.

„Nekřič,“ opakoval, „nebo tě zabiju, rozumíš, zabiju tě!“

Rty se jí začaly chvět. Byly neznatelně růžové, a pak na ně přitiskl ústa. Měl strniště a páchl, byl odporný a ona byla bílá, hebce bílá, jemná a celá se chvěla. Držel jí hlavu v dlaních. Odtáhl se a hleděl jí do očí. „Ty kurvo,“ ucedil, „ty děvko jedna mizerná!“ Znovu ji políbil, tentokrát hruběji. Svalili se na postel. Odkopával boty a tlačil ji k posteli. Pak ze sebe rval kalhoty, stahoval si je a neustále ji držel a líbal. „Ty kurvo, ty kurvo mizerná . . . “

„NE! Proboha, ne. Ty svině, manželku ne.“

Harry je neslyšel přicházet. Mladý muž prudce vykřikl. Potom Harry slyšel zabublání. Vytáhl ho a rozhlédl se. Muž ležel na podlaze s proříznutým hrdlem; krev rytmicky vytékala na podlahu. „Tys ho zabil!“ vyjekl Harry.

„Křičel.“ „Nemusel jsi ho ale zabíjet.“

„Tys nemusel znásilňovat jeho ženu.“

„Já jsem ji neznásilňoval, ale tys ho zabil.“ Pak začala ječet. Harry jí zacpal rukou ústa. „Co budeme dělat?“ zeptal se.

„Taky ji musíme oddělat. Je to svědek.“ ,Já to nedokážu,“ couval Harry.

„Já ji zabiju,“ rozhodl Bill.

„Ale bylo by škoda ji trochu nevyužít.“ „Tak dělej, vlez na ni.“

„Narvi jí něco do pusy.“

„Nech to na mně,“ ušklíbl se Bill. V zásuvce našel šátek a nacpal jí ho do pusy. Potom roztrhal povlak na polštář a šátek převázal.

„Tak dělej,“ pobídl ho.

Dívka se vůbec nebránila. Zdálo se, že je v šoku.

Když Harry skončil, vystřídal ho Bill. Harry ho pozoroval. To bylo ono. Takhle to fungovalo po celém světě. Když přitáhla vítězná armáda, vzala si ženy. Byli vítěznou armádou.

Bill slezl. „Do prdele, tahle ale byla dobrá.“ „Hele, Bille, nezabíjej ji.“

„Bude mluvit. Je svědek.“

„Když ji necháme žít, nic neřekne. To jí přece stojí za to.“ „Stejně promluví. Znám lidskou náturu. Řekne to později.“ „A proč by nás taky neměla prásknout, když jí děláme takové věci?“

„Tohle právě myslím,“ řekl Bill, „tak proč ji tedy nechávat být?“

„Zeptáme se jí. Řekneme jí to. Zeptáme se, co si myslí.“ „Já vím, co si myslí. Zabiju ji.“

„Prosím tě, Bille. Proč nemůžeme být aspoň trochu slušní?“ „Brát nějaké ohledy Teď? Už je moc pozdě. Kdyby ses choval alespoň trochu jako chlap a nechal toho svýho podělanýho pinďoura tam, kde bvl . . . “

„Bille, nezabíjej ji, já to . . . nesnesu . . . “ „Tak se otoč.“

„Bille, prosím tě.“

„Už jsem ti řekl, ksakru, otoč se!“

Harry se otočil. Zdálo se mu, že nic neslyší. Minuty ubíhaly. „Bille, udělals to?“

„Jo. Můžeš se otočit a podívat.“ „Nechci. Já už chci jít. Já chci jít pryč.“

Vylezli stejným oknem, jako přišli. Noc byla ještě chladnější. Šli podél neosvětlené strany domu a pak prolezli živým plotem. „Bille?“

„Co je“

„Už je mi fajn, jako by se nic nestalo.“ „Stalo.“

Šli zpátky na autobusovou zastávku. Autobus měl v noci dlouhé intervaly, možná budou muset čekat celou hodinu. Stáli na stanici a hledali stopy po krvi; bylo to divné, ale žádné nenašli. Ubalili si tedy dvě cigarety a zapálili si.

Bill ji náhle vyplivl. „Co je, Bille?“

„Zapomněli jsme vzít tu peněženku!“

„A do prdele,“ ulevil si Harry.