V noci jsem snil, že jsem motýlem

Legenda o Jiřím Kajínkovi díky dlouholeté masáží bulvárních médií již bezmála dosahuje aureoly nejslavnějších českých lupičů a zbojníků v čele s Václavem Babinským či Nikolou Šuhajem. A vzhledem k tomu, že volné filmové rekonstrukce skutečných kriminálních případů u nás mají bohatou filmovou i televizní tradici, byla filmová podoba legendy o Kajínkovi sázkou na jednoznačný komerční úspěch.

Molière jednoznačně patří do úzkého okruhu autorů, jejichž dílo již po více než dvě staletí prakticky nikdy neslezlo ze světových divadelních jevišť a patří tak mezi úzký okruh nesmrtelných autorů, jejichž dílo stále vybízí k novým interpretacím tak, že Molièrovy hry neztratily nic ze své aktuálnosti a sarkasmu. Divadlo Na zábradlí uvedlo jedno z nejslavnějších Molièrových dramat Tartuffe s tím, že v režisér Jan Frič a dramaturgyně Lucie Ferenzová a Ivana Slámová se od původního textu, jenž se trefuje do kombinace lidské hlouposti, pokytectví, falešné morálky a pánbičkářství, odrazili k dramatických hrátkám, což ostatně i symbolizuje samotný název představení Tartuffe Games.

František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.

Režisérka Irena Pavlásková k dnešnímu dni natočila pětici celovečerních filmů, ale co do kvality i renomé v její filmografii jednoznačně vévodí debut, který měl premiéru 1. listopadu 1989, Čas sluhů. Od premiéry tedy utekly více než dvě desetiletí, přesto je tento film nejen dodnes neuvěřitelně aktuální ale ve srovnání s produkcí, jež vznikala ke konci 80 let a v níž převažovaly buď tendenčně laděné snímky či nekritické lidové komedie, je až nepochopitelné, že tento satiricky pojatý snímek unikl cenzorským zásahům - samotná režisérka v této souvislosti zmiňuje kontroverzního filmového režiséra Otakara Vávru, jenž o zákaz filmu vehementně usiloval v rámci Svazu dramatických umělců, jemuž v té době předsedal.

Po obrovském úspěchu trilogie Milénium, zesnulého švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona, se u nás ale i ve světě znovuzrodila nová vlna zájmu o fenomén takzvané severské detektivky, jež co do čtenářské obliby jako žánr kulminoval v 60. a 70. letech, ale jako celek nikdy nepřekročil hranice brakové literatury. To se změnilo právě s Miléniem, jež svými sociálními, kulturními i genderovými extenzemi povýšilo tento okrajový žánr na plnohodnotný literární směr, jenž se začal těšit oblibě jak u čtenářů tak u nakladatelů tak, že namísto ještě nedávných paperbackových neoriginálních překladů z němčiny nebo z angličtiny si dnes český čtenář může dopřát překlad ale i grafické a dílenské zpracování té nejvyšší úrovně.

Středověká pověst o Modrouvosovi má svůj prapůvod v bretaňském baronu, rytíři a maršálovi Gilles de Rais (byl popraven v roce 1440), jenž více než jako velitel vítězného vojska ve francouzsko-anglické stoleté válce, proslul tím, že v rámci svých okultních praktik sodomizoval a následně zavraždil několik desítek až stovek dětí, z drtivé většiny chlapců. Příběh o Modrouvosovi již ve značně folklorní ba pohádkové podobě poprvé písemně zaznamenal Charles Perrault v roce 1697, kdy již postava Modrovouse neměla znaky pedofilního sadistky, ale v pohádce Modrouvous vraždil své manželky a to proto, že vkročili do zakázané komnaty. Tato pohádka poté inspirovala celou řadu dalších autorů, z nichž nejznámnější je verze od bratří Grimmů z 1. poloviny 19. století. V druhé polovině 20. století pak začala být pohádka interpretována ve smyslu mužského šovinismu, tedy v teorii o domnělé mužské víře v nadřazenost svého pohlaví. - Z Modrovouse sadisty, pedofila a vraha se tak legenda o Modrovousovi přes postavu krutého manžela vyvinula do podoby principu, v němž se mužské pohlaví instinktivně snaží ovládat pohlaví ženské.

Chance je silně mentálně retardovaný, neumí psát ani číst, od svých deseti let již celé půlstoletí nevyšel z domu, ve kterém pracuje jako zahradník a stará se malou zahradu a drobnou květenu v domě. Jeho jedinou zálibou je televize, která mu zprostředkovává styk s vnějším světem, i když je přirozenou otázkou nakolik dokáže vysílaným obrazům porozumět. Jednoho dne majitel domu zemře, a Chance, jenž nemá žádnou identitu, doklady, ani pomyslné papíry na hlavu musí z domu odejít do světa, který zná právě jen prostřednictvím obrazovek.

Nejvýznamnější český dramatik 2. poloviny 20. století a hned po Karlu Čapkovi nejvýznamnější český dramatik vůbec, Václav Havel, působil jako kulisák v Divadle ABC, jako režijní asistent Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských ale zejména je spjat s jedním z nejmenších, počítáno co do počtu sedadel i velikosti souboru, a současně i jedním z největších, co do svého uměleckého vlivu, historie i renomé, pražských divadel - Divadle Na zábradlí. V roce 1960 zde na pozvání Ivana Vyskočila začínal jako kulisák, po absolutoriu DAMU pak jako dramaturg. V prosinci roku 1963 zde bylo uvedeno Havlovo vůbec první drama Zahradní slavnost, v červenci roku 1965 Vyrozumění a v dubnu roku 1968 Ztížená možnost soustředění. Vedle režiséra Jana Grossmanna tak Václav Havel byl tou nejvýznamnější osobností divadla Na zábradlí, jež v 60. letech tvořilo absolutní divadelní špičku celého evropského divadla.

V pořadí druhý román dnes čtyřiapadesátiletého spisovatele Michela Houellebecqa Elementární částice vzbudil po své vydání v roce 1998 veřejné pobouření a kontroverzi u generace starších, ale i literární senzaci a kultovní záležitost u čtenářů generace mladší a to tím, že významně posunul hranice uměleckého estetického vnímaní na území, které bylo před jeho románem zasvěceno čistě pornografické literatuře. Ale stejně či spíše více kontroverzní jsou další z jeho doposud šestice publikovaných románů, kdy například pro ten třetí v pořadí, Platforma z roku 2001, byl Houellebecq obžalován z podněcování rasové nenávisti.

Švédský básník, dramatik, prozaik ale i malíř August Strindberg napsal několik desítek básnických sbírek, divadelních her, románů a povídkových souborů, jež dodnes patří mezi živá a často vydávaná i uváděná díla. Přesto je dnes Strindberg více než pro své dílo více proslulý jako nepřítel manželství či dokonce i jako nepřítel žen. Je jisté, že Strindberg byl maniakální osobnost, kdy období horečného tvůrčího zápalu střídal s obdobími plných depresí. Současně se Strindberg hned třikrát oženil a zase rozvedl. Přesto bychom v jeho osobním životě jen stěží hledali pro tuto pejorativní nálepku nepřítele manželství a manželek nějaké reálné opodstatnění.

Lev Nikolajevič Tolstoj je jedním z nejnámějších a nejuznávanějších spisovatelů celé literární historie a to přesto, že napsal pouhé 3 romány (přirozeně krom desítek dalších povídek, novel, dramatů, traktátů, pohádek či pedagogických děl). Tolstoj rovněž proslul jako jedna z nejhumanističtějších osobností, ale též jako pedantický autor, jež svá díla domýšlel do nejmenších detailů, několikrát je přepisoval či část díla, jež nebyla zcela v souladu s jeho pozdějším světonázorem, potlačoval a odmítal je po několik desítek let vydat tak, že byla publikována až po jeho smrti. - Román Vojna a mír psal v průběhu šesti let mezi roky 1864 až 1869, Annu Kareninu pět let mezi roky 1873 až 1877 a například slavná novela Hadži-Murat, kterou Tolstoj psal osm let mezi roky 1896 až 1904 čekala na své první vydání v roce 1912, tedy rok po Tolstého smrti, dlouhých osm let.

Rakouský spisovatel Robert Musil napsal pouhé dva romány, několik sbírek povídek a dále též přispíval do novin svými eseji. Jeho dílo nezaznamenalo nijak závratný rozruch tak, že se takřka po celou svou literární kariéru potýkal s chudobou a dle legendy, se jeho pohřbu v Ženevě roku 1942, kam Musil emigroval po nacistickém záboru Rakouska, zúčastnilo osm lidí a vdova poté rozprášila jeho popel v opuštěné zahradě a prázdnou urnu hodila do řeky. Dnes Robert Musil sice také nemá dlouhé zástupy čtenářů, ale pro svůj vytříbený styl, smysl pro detail, intelektuální hloubku a celkové literární kvality je pokládán za jednoho z nejlepších spisovatelů 20. století a jeho vrcholný román Muž bez vlastností, na kterém pracoval více než dvacet let (od roku 1921 až do své smrti v roce 1942) je pokládán vedle Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Oddysea Jamese Joyce či Procesu a Zámku Franze Kafky za vůbec nejklíčovější literární dílo minulého století.

Nejslavnější snímek jednoho z nejslavnějších českých režisérů Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci, je ve své vnější podstatě jen kronikou jedné malé moravské vesnice a to z období mezi roky 1945 až 1957. Proměny společenských vztahů po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948, s následnou nucenou kolektivizací s následným terorem všech dle hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“ jsou ilustrovány na osmici hlavních postav, původně kamarádů, jejichž vzájemné vztahy se postupně rozklížily tak, že se stali nesmiřitelnými nepřáteli.

Inscenace divadla Na Zábradlí Ubu se baví se svým názvem odkazuje na slavné drama zakladatele patafyziky i žánru absurdního dramatu Alfreda Jarryho - Ubu králem. Ale již osobnost režiséra a autora koncepce Jiřího Havelky dává znát, že Ubu se baví nebude variací na Krále Ubu, ale hra si Ubuvo jméno pouze vypůjčuje pro zdůraznění absurdnosti svého námětu i provedení.

Milan Šteindler proslul zejména v 80. letech jako jeden ze zakladatelů a vůdčích osobnosti slavného divadla Sklep, či jako protagonista neméně slavné televizní satiry Česká soda z raných 90 let. Krom toho je znám prostřednictvím mnoha filmových rolí či v neposlední řadě i jako filmový režisér.