V noci jsem snil, že jsem motýlem

Námět z amerického divokého západu, neboli westernu, je synonymem braku té nejhorší literární úrovně. Přesto se však najde celá řada výjimek, ve kterých byl western povýšen do těch nejvyšších pater krásné literatury. A prvním z nich je Edgar Lawrence Doctorow, autor celosvětově proslulého románu Ragtime, jenž svou prvotinou z roku 1960, Vítejte do zlých časů, western etabloval jako seriozní žánr americké literatury, kdy obvyklou zápletku boje dobra a zla povýšil do existencialistické roviny.

Lev Nikolajevič Tolstoj jako spisovatel zazářil ihned po vydání svého vůbec prvního díla, fiktivního románu s autobiografickými prvky Dětství z roku 1852. Poté, co s dvouletými odstupy vydal i další dvě části Chlapectví a Jinošství stal po boku Gogola, Turgněva a Gončarova se jedním z nejrenomovanějších spisovatelů poloviny 19. století, jež byla v pozdějším hodnocení nazváno jako zlatý věk ruské (ale i světové) literatury.

Jak již napovídá název románu i jeho autora, pochmurného zpěváka Nicka Cavea, Smrt Zajdy Munroa není zrovna z žánrového soudku lehké a oddechové četby. Naopak - na knize je nejpozitivnější její název. Ale srovnáme-li toto Caveovo v pořadí druhé literární dílo s jeho o dvacet let starší prvotinou, A uzřela oslice anděla (And the Ass Saw the Angel, 1989, česky 1995), urazil Cave velmi dlouhou cestu k tomu, aby se stal mnohem vyrovnanějším a méně autobiografickým. - V Oslici Cave v postavě postiženého chlapce Euchrida řeší vztah ke svému otci, v románu představeném jako Taťka, v těch nejtemnější odstínech černi. Zatímco v Zajdovi líčí cestu otce Zajdy vstříc peklu nejen bez emocí ale i s občasnou dávkou černého humoru.

Francouzský režisér, scénárista a herec Abdellatif Kechiche má vzhledem k svému původu - narodil se a do svých šesti let vyrůstal v Tunisku - blízko k námětům z imigrantského prostředí. Snímek Černá Venuše z roku 2009, postavil na historické postavě Sarah Baartmanové, jež se narodila okolo roku 1790 jako otrokyně v Jihoafrické republice, s svým původem pocházela z kmene Khoikhoiů, nizozemskými kolonizátory posměšně přezdívaného jako Hotentoty. - Odtud její přezdívka z evropského turné, kdy byla v Londýně a Paříži uváděna jako Hotentotská Venuše. O skutečném životě Sarah Baartmanové toho není mnoho známo, naopak proslula až po své smrti, kdy byly v pařížském Přírodovědeckém muzeu po více než 150 let, konkrétně od roku 1815 do roku 1974, vystavovány její genitálie, mozek a kostra. - Některé z žen kmene Khoikhoiů totiž měly nadměrně vyvinuté pozadí a stydké pysky, jež o několik centimetrů přesahovaly hranici vaginy, a tyto tělesné znaky soudobé francouzské vědce inspirovalo k tomu, že právě genitálie, mozek a odlitek posmrtného těla Baartmanové brali jako vědecký důkaz velmi blízkého vztahu mezi domorodými afričany a opicemi.

Snímek Metoda z roku 2005 španělského režiséra Marcela Piñeyra má navenek všechny vlastnosti a ingredience k tomu, stát se kultovním filmem, jež příkladně rozpitvává metody velkých korporací, které své zaměstnance, a nejvyšší manažery pak zejména, nutí k tomu stát se bezcitnými stroji, jimž vládnou jen čistě ekonomické zájmy. A skutečně, snímek se na svém počátku rozehrává k velké filmové podívané, ve které by se hustá psychologická atmosféra doslova dala krájet. S postupem dalšího děje však úvodní velkolepý nástup ztrácí dech tak, že poslední třetina, která by měla naopak zvihat diváka napětím ze židle, už začíná silně nudit, divák začíná přemýšlet nad tím, že nastíněný příběh obsahuje řadu nedostatků a nedomyšlených detailů a konec filmu přijímá s tím, že by se daná látka dala natočit mnohem lépe.

Podíváme-li se do seznamu vítězů Nobelovy ceny za literaturu za poslední dvě či tři desetiletí, asi se nebudeme moci zbavit dojmu, že umělecké kvality oceněných laureátů upadají a komise Nobelovy ceny tak namísto kvality sleduje spíše snahu o rovnoměrné zastoupení autorů co do národností, ras a pohlaví. Napíši-li tedy, že John Maxwell Coetzee byl v roce 2003 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, nemíním tím vyzvihovat Coetzeeho mimořádné umělecké kvality, jako spíše jen konstatovat, že Coetzee tak nakrátko pozvedl prestiž tohoto kdysi velmi renomovaného ocenění.

Po tzv.utopické fázi svého díla, kdy Karel Čapek napsal sérii divadelních her a románů, jež ho katapultovaly mezi nejznámější, potažmo celosvětově nejvydávanější a nejčtenější autory meziválečné literatury, se Čapek obrátil k všednější tématice a více než jedno desetiletí se mezi léty 1922 a 1936, tedy v mezičase od napsání utopického Krakatitu a antimilitaristické Války s mloky, věnoval všednějším a lokálnějším tématům.

Petr, Honza a Karel, z nichž dva, jak se dozvíme v úvodní pasáží, dělají plastického chirurga a učitele, mají v nepřítomnosti rodičů marihuanový dýchánek. Slovo dá slovo a zavolají si prostitutku, která se však předávkuje kokainem a zemře na zástavu srdce - uprostřed koitu jedním z nich. Rozvíjí se tak bláznivá zápletka, do které dále vstoupí poslíček s pizzou - je třemi kamarády poté, co uvidí v ložnici, mrtvou prostitutku, svázán a zavřen do komory. Dále pasák a nesmiřitelný nájemný vrah, kterému tato trojice poněkud nešťastně ukradne auto, aby mohla uklidit tělo… - Toť nosná rovina příběhu jednoho z nejzoufalejších a nejnudnějších snímků poslední dekády, filmu Brak.

Finsko bývá mnohdy líčeno jako země, kde panuje deprese, chmurná nálada a dlouhé večery se zde přežívají s lahví tvrdého alkoholu. A přesně v tomto duchu svou zemi líčí ve svých filmech její celosvětově nejznámější, respektive jediný známý, filmový tvůrce, Aki Kaurismäki. Asi ne náhodou jsou tak Kaurismäkiho filmy mnohem známější a oceňovanější za hranicemi Finska. Kaurismäkiho opus Ariel z roku 1988, pro který sám napsal scénář, režíroval jej, ale jej i sám produkoval, patří do volné trilogie ztracenců (společně se snímky Stíny v ráji 1986 z roku a Děvče ze sirkárny z roku 1990), ale její leitmotiv lze vysledovat napříč celou Kaurismäkiho filmografií. Ariel samotný má pak hodně blízko ke Kaurismäkiho prvotině - ke stejnojmenné adaptaci slavného románu F.M. Dostojevského, Zločin a trest z roku 1983.

Režisér Marcel Bystroň má na svém kontě již tři celovečerní snímky, které celkem bez většího vzruchu prošly kiny a filmovým recenzentům nestály ani jako ten nejsnadnější cíl pro jejich naprosté rozcupování - až neuvěřitelně chabé kvality napsaly recenzi samy o sobě. Marcel Bystroň tak více proslul ve sporu s Deanou Deana Horváthovou-Jakubiskovou, kdy měl původně točit svůj scénář filmu Post Coitum, ale Horváthová režii nakonec vnutila svému manželovi Juraji Jakubiskovi.

Evald Schorm, přední představitel Československé nové vlny, je celosvětově znám zejména pro svou stejnojmennou filmovou adaptaci novely Josefa Škvoreckého Farářův konec z roku 1968, jež v alegorii popisuje skutečné události z 50. let, kdy byl farář Josef Toufar z kostela Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti mučen a umučen k smrti v rámci chystaného monstr procesu, ve kterém měla tajná bezpečnost, respektive komunistická soudní justice zatočit s katolickými kněžími. Ale ani jeho další klíčové snímky Den sedmý, osmá noc z roku 1969 a Každý den odvahu z roku 1964 nelze označit za smířlivé - Každý den odvahu se své premiéry dočkal až rok po svém natočení v roce 1965, kdy s předvěstí Pražského jara začalo všeobecné tání a větší tolerance cenzorský zásahů. A už vůbec ne syrové podobenství sovětské okupace Československa Den sedmý, osmá noc, jež okamžitě po svém dokončení putovalo do trezoru a své premiéry se tak tento snímek dočkal až v roce 1990, tedy dva roky po Schormově smrti.

Alois Nebel byl suverénně nejočekávanějším snímkem mnoha posledních let, kdy první trailer byl uveřejněn již více než rok a půl před premiérou filmu. Avšak od této úvodní ochutnávky udělali jeho tvůrci značný kus práce, zásadně změnili koncepci, zcela přetvořili původní scénář a značně se tak odklonili od původní předlohy v podobě komixové trilogie. - A udělali tak dobře, protože původní příběh trpí mnoha dějovými inkonzistencemi a zejména mu chybí uchopitelný leitmotiv a pointa, jimiž se ve filmovém scénáři stal odsun sudetských Němců. Výsledný snímek tak přišel do kin o rok později než byly původní plány - koncem září 2011, a na poměry českého filmu s obřím rozpočtem 80. miliónů.

Způsob zpracování autorského filmu Tomáše Řehořka Piko, s podtitulem „Skutečný příběh drogy, která změnila svět“, balancuje na rozmezí mezi hraným filmem a hraným dokumentem. V každém případě o české droze pervitin, celosvětově známé jako piko, se toho ve filmu nedozvíme celkem nic nového. Podobným způsobem ustoupil do pozadí i původní záměr filmového dokumentu s někdejšími třemi hlavními aktéry české pervitinové scény na pomezí 70. a 80. let - jedním z vynálezců pervitinu, Pavlem Gregorem, policistou z protidrogového oddělení přezdívaným Fífa a jedním z nemála přeživších prvotních aplikátorů drogy, zpěvákem skupiny Vitacit Danem Horynou. Dějové vsuvky měly původně jen dramaticky doplňovat rozhovory s těmito třemi pamětníky, ty ale ve výsledné verzi zcela upozaděny a zařazeny až na samý konec filmu - to, o čem film ve skutečnosti pojednává, se tak divák dozvídá jaksi jen mimoděk.

Americký autor Robert Coover ve svém díle kombinuje mystifikaci a fikc, s prvky postmodernistického bourání stylu i uceleného vypravěčského příběhu. Svého tvůrčího vrcholu dosáhl na rozmezí 60. a 70. let, kdy napsal své dva klíčové romány The Universal Baseball Association, Inc., J. Henry Waugh, Prop. (1968) a The Public Burning (1977).

Robert Sedláček se po svém absolutoriu vrhl do světa filmových dokumentů, vesměs s produkcí České televize, a v průběhu let se zaměřil na ústřední téma politiky a zejména fenoménu českých politiků - legendární jsou jeho dokumenty Cesta k moci (2006), Miloš Zeman - nekrolog politika a oslava Vysočiny (2007) a V hlavní roli Gustáv Husák (2008). V roce 2006 pak jako střela vznikl i do kategorie celovečerních filmů a během pěti následujících let dokázal do kin uvést hned čtveřici svých čistě autorských filmů - Pravidla lži (2006), Muži v říji (2009), Největší z Čechů (2010) a Rodina je základ státu (2011).