„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

La Putyka: Up End Down

La Putyka: Up End Down

Představení Up End Down je v pořadí druhým projektem La Putyky - nejznámějšího a jediného profesionálního českého souboru, jenž se věnuje žánru tak zvaného nového cirkusu a které působí v rámci multižánrové scény La Fabrika v pražských Holešovicích. La Putyka však v rámci svého pojetí nového cirkusu nesází jen na akrobacii a moderní tanec, jak je tomu v jiných o několik desítek let starších a věhlasnějších mezinárodních souborech, ale snaží se razit ryze českou cestu, kdy koncepce akrobatického představení je podřízena koncepci dramatické s ústředním leitmotivem a snahou o vyprávění takřka divadelního příběhu. Nedílnou a charakteristikou součástí všech představení La Putyky je pak živý hudební doprovod, kdy se prvé dvě inscenace La Putyka a Up End Down proslavily více než jako představení nového cirkusu tím, že v nich na živo improvizovala trojice Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a Jan Maxián, dnes známější z již zaniklé pop skupiny Nightwork. To je však již minulost a namísto Dyka, Prachaře a Maxiána, je dnes obě představení možné shlédnout v neméně kvalitním doprovodu v provedení trojice Andrej Rády (zpěv), Jan Kletenský (klávesy) a Jan Balcar (bicí).
Charles Baudelaire: Umělé ráje

Charles Baudelaire: Umělé ráje

Les Paradis artificiels, 1860

Původní vydání knihy Umělé ráje z roku 1860 sdružuje dva eseje Charlese Baudelaira na témata v té době velmi populárních a lehce dostupných drog hašiše a opia. - Baudelaire jejich účinky i celoživotní následky znal velmi zebrubně a to na základě vlastního dlouhodobého užívání.
Ladislav Klíma: Melia

Ladislav Klíma: Melia

1991

Klímova novela Melia je tématicky příbuzná s novelou Sus triumfans s tím, že byť je v Sus triumfans hlavním hrdinou muž a to hlubokomyslný Vittorio Romano z Říma, a hlavní hrdinkou Melie je stejnojmenná nevzdělaná španělská vesničanka Melia, jedná se o de facto totožné postavy, jež se v nejrůznějších obměnách objevují napříč celým Klímovo prozaickým dílem. - Základními znaky jsou železná vůle k tomu, aby se osvobodili od pout každodenní všednosti, strach, který vyvolávají v obyčejných lidech výší svého ducha, pohrdají zákony i společenskými normami, jež člověka pouze svazují a zabraňují mu v tom, aby dosáhl stavu blízkého Božství. A tak jak Vittorio tak Melia jsou v běžném pohledu nejsprostšími vrahy, kteří si nijak neváží životů těch, jež nedosahují jejich duchovní výše.
Ladislav Klíma: Sus triumfans

Ladislav Klíma: Sus triumfans

1991

V novele Sus triumfans Ladislav Klíma rozvíjí své velmi oblíbené téma a to osvobození se od své původní podstaty, kterou můžeme nazvat jak osudem tak rigorózní svázaností zákony a společenskými pravidly, jež člověku brání dosáhnout své ničím a nikým nesvázané přirozenosti, kterou můžeme nazvat stavem Božství. Vlastní příběh Sus triumfans je však nutné brát s velkou nadsázkou jako ironii, ve které Klíma parafrázuje vlastní filozofické názory.
Ladislav Klíma: Z

Ladislav Klíma: Z

1997

V roce 1997 nakladatelství Lege artis završilo to, co započalo již v roce 1991, a to postupné vydávání literárních i filozofických textů jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů Ladislava Klímy. - Sbírka byla editorem Miroslavem Kromišem nazvána Zet jako symbol pomyslné tečky za celým Klímovým dílem, kdy právě sbírkou Zet bylo ukončeno dlouholeté úsilí o znovuvydání všech již dříve vydaných Klímových textů (tedy s výjimkou Klímova dramatu Matěj Poctivý, jež bylo poprvé a zatím naposled vydáno v roce 1922) a dále je v této sbírce obsažena i čtveřice dopisů, jež nebyla doposud nikdy veřejně publikována.
29. Listopad 2013
Sežereš sám sebe (Platonov)

Sežereš sám sebe (Platonov)

Brněnské HaDivadlo v letošní sezóně uvádí dramaturgický cyklus Hrdinové a monstra a jeho prvním příspěvkem je v kontextu tohoto spíše komorně laděného divadla velkolepě pojatá hra Antona Pavloviče Čechova Platonov s tím, že inscenace je pro zdůraznění nové dramatické koncepce nazvána jako Sežereš sám sebe. Původní Čechovův text byl autorskou dvojicí, dramaturžkou Annou Saavedra a režisérem Mariánem Amslerem, důkladně revidován, proškrtán a přenesen ke zcela vlastnímu pojetí, ve kterém se ztrácí původní umístění na ruském venkově koncem 19. století a to směrem k současnosti, avšak místo i čas děje není ve hře nijak blíže určen a původní ruský námět tak připomínají jen jména jednotlivých postav. Divákovu pozornost již od počátku nejvíce zaujme velmi neobvykle řešená scéna, jež je tvořena konstrukcí stavebního lešení, které v jednotlivých dějstvích představuje jezerní molo, odehrává se na něm večerní banket, stojí na něm škola a konečně v dějství posledním se mění na školní třídu.
Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Divadlo Antonína Dvořáka: Hrdý Budžes

Dnes je to již více než deset let, co Příbramské Divadlo Antonína Dvořáka poprvé uvedlo suverénně nejúspěšnější inscenaci své šedesátileté historie a to literární adaptaci románu Ireny Dousková Hrdý Budžes a to s Bárou Hrzánovou v hlavní roli osmileté Helenky Součkové, v jejíž dětské interpretací si zapomnětlivý český divák, dnes již dvacet čtyři let poté připomene, že „Rusáci a komunisti jsou svině, akorát se to nesmí říkat“.
26. Listopad 2013
Alice Nellis: Ene Bene

Alice Nellis: Ene Bene

Autorský snímek a celovečerní filmový debut Alice Nellis Ene Bene byl v roce 2000 doslova zjevením, kdy původně vystudovaná scénáristka a dramaturgyně z pražské FAMU, zcela samostatně zrealizovala vlastní scénář (včetně scénáře technického) a to na základě vlastního námětu, sama si sestavila kompletní realizační tým tak, že úkolem hlavního producenta, České televize, bylo jediné a to zajistit velmi nízkorozpočtových deset miliónů. Nakonec ČT zajistila jen poloviční rozpočet, zbytek zajistil koproducent a to společnost Negativ Pavla Sodomky. - Zde jen pro srovnání v témže roce dala ČT na Tmavomodrý svět Jana Svěráka, tedy film po kterém dnes nevzdechne ani pomyslný pes, trojnásobek této částky.
Dejvické divadlo: Muž bez minulosti

Dejvické divadlo: Muž bez minulosti

Inscenace Muž bez minulosti by alespoň dle výčtu nejprestižnějších českých divadelních ocenění, které získala, měla být nejenom v kontextu tvorby Dejvického divadla zcela mimořádným majstrštychem, kdy byla ohodnocena jako inscenace roku 2010 a to jak v Ceně Divadelních novin tak v Ceně Alfréda Radoka, a David Novotný za tuto hru navíc získal i Cenu Alfréda Radoka za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Nicméně s odstupem téměř čtyř let od premiéry inscenace v lednu 2010, respektive tří let od udělení výše zmíněných cen, na mne inscenace Muž bez minulosti působí zcela průměrným dojmem, co do svého dramatického zpracování, a jako naprosté zklamání v porovnání se svým originálem a to stejnojmenným filmem finského režiséra Akiho Kaurismäkiho.
Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo komedie: Weissenstein

Divadlo Komedie se na konci roku 2009 nacházelo ve schizofrenní finanční situaci, kdy souboru vypršel čtyřletý grant a o grantu nové, tedy vůbec o tom, zda bude soubor Pražského komorního divadla na této scéně vůbec pokračovat, se mělo rozhodovat až v nejzazším možném termínu v 17. prosince. Ředitel Dušan D. Pařízek tedy ohlásil konec divadla s tím, že veškerý aktuální repertoár byl derniérován a to včetně mimořádné hry Weissenstein na motivy povídky Johannese Urzidila, jež patřil do legendárního kroužku pražských německy píších autorů sdružených kolem věhlasné kavárny Arco, do které mimo jiné patřil Kafka, Werfel, Brod, či Kisch.
Ivan Vojnár: Lesní chodci

Ivan Vojnár: Lesní chodci

V pořadí třetí celovečerní film vystudovaného kameramana Ivana Vojnára Lesní chodci z roku 2003 není v žádném případě počinem určeným pro masové publikum (a skutečně jej v kinech neshlédlo ani deset tisíc diváků), ale přesto či právě proto, že se Ivan Vojnár nemusel sklánět přes (ne)vkusem majoritního diváka, jsou Lesní chodci počinem mimořádným a to jak samotnou látkou, kdy lze film charakterizovat také jako hraný dokument či filmový esej, tak způsobem natáčení, kdy byl film točen od května 2001 do dubna 2002 (běžným snímkům to zabere dvacet až pětadvacet natáčecích dnů), tak obsazením, kdy krom ústřední role Rufuse v podání mimořádně herecky silného Jiřího Schmitzera a role Puklice hranou Jitkou Prosperi se v dalších hlavních rolích objevují výhradně neherci, tak režijní koncepcí, kdy Vojnár sázel na improvizace, i na to, že před svými (ne)herci tajil scénář a jednotlivé natáčené scény neměly jasný začátek a konec, což společně s použitím dlouhých záběrů dává filmu dokumentární atmosféru.
Zdeněk Jiráský: Poupata

Zdeněk Jiráský: Poupata

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.
Lev Nikolajevič Tolstoj: Hadži Murat

Lev Nikolajevič Tolstoj: Hadži Murat

Хаджи-Мурат, 1912

Lev Nikolajevič Tolstoj je považován za jednoho z vůbec nejvýznamnějších spisovatelů všech dob. A Tolstoj všechny své literární předchůdce i následovníky převyšuje nejenom vysokou myšlenkovou úrovní svého díla, či úrovní stylistickou, kdy své díla psal a přepisoval po mnoho let, aby je poté zavrhl s tím, že nejsou v souladu s jeho morálním přesvědčením a nikdy (tedy za svého života) je nedal ke zveřejnění. Ale Tolstoj se vyvyšuje i snahou o soulad mezi světem, který popisoval ve svém díle, a světě skutečném, kdy Tolstoj po roce 1877, kdy se odvrátil od pravoslavného vyznání k vyznání bližšímu prvním křesťanům (a které mimochodem, jak jej upozornil Tomáš Garrigue Masaryk , jenž poté Tolstého i osobně navštívil, je jeho představa křesťanské církve v mnoha ohledech blízká tomu, co vyznávali Moravští bratři, odnož evangelické Jednoty bratrské) propustil své nevolníky, vzdal se autorských práv na knihy vydané po roce 1877 a působil zejména jako učitel a propagátor svého duchovního učení.
Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Divadlo Na zábradlí: Buržoazie

Inscenace Buržoazie z pražského divadla Na zábradlí se odvolává jak na původní inscenaci z brněnského divadla Reduta, kde byla prakticky totožná inscenace uvedena o šestnáct měsíců dříve a to pod názvem Nenápadný půvab buržoazie, ale také je přirozeně inspirována svou filmovou předlohou od nejpřednějšího filmového surrealisty Luise Buñuela. Další zajímavostí pak je v historii českého divadla ojedinělý fenomén a to že dvě divadla v Praze a v Brně sdílí ve stejné sezóně nejen totožný repertoár nastudovaný stejnými tvůrci - v tomto případě režisérem Janem Mikuláškem - ale i totožnými herci tak, že má-li někdo tu chuť a to potěšení, může představení shlédnout hned ve dvou divadlech současně. Ba, totéž může udělat i u několika dalších inscenací, jež jsou uváděny paralelně v de facto v totožném složení tvůrců i herců, a to Kabaret Kafka, Annu Kareninu, Korespondenci V+W, Zlatá šedesátá či Europeanu, kdy pro vysvětlení v této divadelní sezóně přešla z Reduty do divadla Na zábradlí klíčová část tvůrců i herců a opakování původních inscenací má být jakýmsi the best of z brněnské éry.
Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha

Utrpení knížete Sternenhocha, nejslavnější dílo polozapomenutého českého filozofa Ladislava Klímy, jenž však po roce 1989 zažívá nebývalý věhlas. A jak Sternenhoch tak celé Klímovo dílo je všeobecně považováno za zcela svébytné, neinterpretovatelné, potažmo nedramatizovatelné a to včetně Klímova dramatu Matěj poctivý. Přesto se Utrpení knížete Sternenhocha dočkalo mnoha divadelních dramatizací (ba bylo i zfilmováno a to Janem Němcem), avšak tyto dramatizace doposud skončily s rozpaky ne-li pocitem trapnosti, kdy se úvodní čtenářské nadšení nepodařilo přenést do srozumitelné divadelní podoby. A i proto se Divadlo Komedie, respektive jeho kmenový režisér David Jařab vydal zcela vlastní cestou a z původního Klímova textu si vybral jen několik scén a celou inscenaci více než jako obvyklou honoraci Klímy pojal v intencích moderního divadla jako oslavu minimalistického divadla, bez kulis, bez hereckého přehrávání a s prohozeným jevištěm a dějištěm, kdy diváci sedí za oponou a krom úvodní scény se celá inscenace odehrává mezi obvyklými sedadly diváků, kde byly kulisy i obvyklé prostředky spojené s nasvícením scény nahrazeny tlumeným barevným světlem, které svou červenou, zelenou či žlutou barvou zdůrazňovalo atmosféru aktuálního děje.