V noci jsem snil, že jsem motýlem

Legendární inscenace Homo `06 byla poprvé uvedena v roce 2006 na půdě studentského divadla Disk a to společně s další inscenací Soumrak bodů v rámci celovečerního představení Mužské záležitosti. V roce 2008 bylo Homo `06 znovuuvedeno na půdě divadla A Studio Rubín. A konečně do třetice hru v roce 2013 v obnovené premiéře a v nezměněném hereckém složení - Vojtěch Dyk, Lukáš Příkazký a Pavla Beretová - uvedlo divadlo La Fabrika. Inscenace tak za uplynulých sedm let prošla třemi divadly. O to delší cestu však vykonali samotní herci - Vojtěch Dyk se nyní hereckou i hudební celebritou, Pavla Beretová je členkou činoherního souboru Národního divadla a Lukáš Příkazký je v angažmá ve Vinohradské divadle.

Dílo Tennesseeho Williamse čítá několik desítek divadelních dramat, povídek i jednoaktovek. Z jeho rozsáhlého díla je ale nejznámější trojice dramat z jeho vrcholného období na přelomu 50. a 60. let a to Skleněný zvěřinec (1944), Tramvaj do stanice Touha (1947) a Kočka na rozpálené plechové střeše (1955), jež jsou s velkou mírou uváděny dodnes. - Konkrétně hra Tramvaj do stanice Touha je v současnosti na repertoáru hned dvou velkých pražských divadel a to v Divadle pod Palmovkou v režii slovenského herce Emila Horvátha a v Činoherním klubu v režii nestora a zakladatele tohoto divadla, Ladislava Smočka, kdy shodou okolností měly obě hry premiéru v rámci jedné divadelní sezóny s časovým odstupem několika měsíců.

Jan Saudek je beze sporu nejvýznamnější a v Českých zemích pak i suverénně nejznámější fotograf celé historie. A protože je Saudek exhibicionista a egocentrik, jenž miluje být středem pozornosti, je častým námětem i účinkujícím mnoha bulvárních televizních pořadů tak, že by se mohlo zdát, že Saudek je velmi známou osobností a jeho život i psýché jsou zmapovány do nejmenších podrobností. A tedy to, že se Adolf Zika, profesí reklamní fotograf a režisér ale též příležitostný fotograf komerčních aktů, rozhodl o Janu Saudkovi natočit dokonce celovečerní filmový dokument, nevzbuzuje apriori žádnou zvědavost, že by Zika dokázal o Saudkovi přinést něco nového.

Ambrózie je v původním významu řeckých bájí jiný výraz pro pokrm Bohů, který jim dával nesmrtelnost a věčnou mladost. V pozdějším období se ambrózií nazýval podzimní svátek na počest opilého boha Dionýsa. Současný německý dramatik Roland Schimmelpfennig pak Ambrózií nazval svou jednoaktovou črtu s podtitulem Dionýská slavnost na začátku 21. století , jež je opileckou seancí šestice mužů a jedné ženy. Tuto hru pak na sklonku roku 2010 nastudovalo pražské Divadlo na zábradlí a to ve svém nejsilnějším hereckém osazení v čele s Igorem Chmelou, Jiřím Ornestem, Pavlem Liškou, Petrem Čtvrtníčkem a Miloslavem Mejzlíkem.

Jan „Eskymo“ Welzl nebo též Arctic Bismarck či Nejdobrodružnější Čech byl pro české i světové čtenáře objeven na přelomu 20. a 30. let 20. století, kdy na základě jeho dopisů a osobního vyprávění formulovali nejprve Rudolf Těsnohlídek a později Bedřich Golombek a Edvard Valenta sérii pěti knih, jež tohoto českého polárníka proslavily po celém světě. Ale poté, co Welzl odcestoval zpět do USA, odkud se chtěl vrátit do své domoviny rozprostírající se na tisících kilometrech od polárních částí Sibiře až po Aljašku, Welzl opět do zapomnění a byl pro české čtenáře objeven až po roce 1990. A paradoxně v rozmezí pouhých několika měsíců Welzla znovu objevila i česká divadla, kdy nejprve v září 2010 hru na náměty z Welzlova života nejprve nastudovalo Severomoravské divadlo v Šumperku, jež tak vzdalo hold rodáku z jen patnáct kilometrů vzdáleného Zábřeha, a poté v březnu 2011 uvedlo pražské Dejvické divadlo inscenaci volně inspirovanou Welzlovými povídkami. (Obě tyto inscenace však již roce 1976 předstihlo brněnské divadlo Husa na provázku a to v režii Petra Scherhaufera).

Italský režisér Pietro Germi se celosvětově proslavil zejména díky dvou svým filmovým komediím z 1. poloviny 60. let, ve kterých si bere na paškál nepsané sicilské zákony, kterými se chránila rodinná čest: V Rozvodu po italsku z roku 1961 se hlavní hrdina Fernando, jenž je již ženatý, zamiluje do jiné, přirozeně mnohem krásnější ženy. Na Sicílii však rozvod nepřichází v úvahu a proto Fernando plánuje způsob, jak svou manželku zabít. Situace se však prudce obrátí poté, co jeho manželka uteče s milencem a z Fernanda, jakožto podlého vraha, se dle společenských konvencí musí naopak stát vrah ze cti, který musí zabít manželčina milence a tím se mu otevře i cesta k bezproblémovému rozvodu. V druhém snímku z roku 1964 Svedená a opuštěná si Germi hraje s jinou sicilskou konvencí a to, že v případě znásilnění anebo svedení nezletilé se tento zločin promíjí v případě, že se násilník - svůdce se svou obětí ožení. Neboli svatba vše smaže.

Ve filmu Láska je láska opět ožil asi jen pro český film typický fenomén laskavé komedie, který se vyznačuje sázkou na nenáročné téma, podbízející se humor, moralizující podtext, prověřené herecké tváře, absence momentu překvapení a cílovou diváckou skupinu někde nad padesáti roky. - To vše v režii spolehlivého Milana Cieslara, jenž se v souladu s hlavním pravidlem „laskavých komedií“ hlavně svého diváka nešokovat a nezavádět jej mimo jeho známé vody, nikdy nepouští do žádných experimentů. Potažmo v produkci Kamila Kožíška, který má na svém producentském kontě filmové skvosty à la Veni Vidi Vici, Panic je nanic či Prachy dělaj člověka.

Život po francouzsku je jubilejní v pořadí desátý román francouzského novináře Jean-Paula Duboise, jehož prostřednictvím se mu ve svých čtyřiapadesáti letech podařilo proniknout do širšího čtenářského povědomí a z románu se nejen stal obchodní bestseller ale i byl nominován na ocenění hned ve čtveřici nejrespektovanějších francouzských výročních literárních cenách - Goncourt, Médicis, Renaudot a Femina (nakonec získal ocenění v rámci poslední zmiňované). Život po francouzsku je románová sága, jež zachycuje čtyřicet let vývoje francouzské společnosti a je vyprávěn pohledem padesátiletého Paula Blicka, jenž po sérii krátce po sobě jdoucích událostí - smrt manželky, krach rodinného podniku, psychická nemoc dcery, stařecká nemohoucnost matky - jež mu obrátí život zcela na ruby, bilancuje svůj možná pestrý ale současně i velmi fádní a nudný život.

V roce 2008, tedy čtyři roky po jejím úmrtí, měl ve francouzských kinech premiéru životopisný film Sagan, jež pojednává o v rodné Francii čtenářsky velmi oblíbené spisovatelce a dramatičce Françoise Saganové. - Saganové knihy, byť měly spíše klesající kvalitu a jejím nejoceňovanějším dílem byla její prvotina, novela Dobrý den smutku z roku 1954, který napsala ve svých sedmnácti letech, měly vždy vysokou prodejnost, ale ještě většího věhlasu Saganová dosáhla svým osobním životem, kdy její bohatý bisexuální život, drogové i alkoholové eskapády, láska k rychlým autům i rozhazování peněz doslova celými hrstmi byl častým námětem bulváru. Snímek Sagan, v českých kinech uvedený pod názvem Nehanebné lásky Françoise Sagan, ve filmovém klubu české televize zase pod původním Sagan, se pak soustředí právě na sérii perliček z osobního života Françoise Saganové a nečiní si ambice objevit v něm něco nového či snad dokonce složitou osobnost Saganové nějak interpretovat. Stejně se tak divák nic nedozví o jejím díle.

Podobně jako La Fabrika není jen divadelní scéna, ale multikulturní prostor mnoha uměleckých forem, není ani Pěna dní běžným divadelním představením, ale kombinuje v sobě prvky mnoha dalších žánrů tak, že blíže než k běžné divadelní inscenaci má charakter multimediální revue. - Ostatně i sám autor původního literárního námětu Boris Vian se více než za literáta, považoval za jazzového hudebníka či patafyzika a literaturu bral zejména jako zdroj své obživy. - Inscenace tak díky minimalistické scéně, jíž tvoří jen elipsovitě napjaté plátno, na které jsou promítány vizuální obrazy dokreslující aktuální téma hry, důrazem na hudební podkreslení, extravagantní kostýmy i neherecký projev pětice herců spíše připomínala představení sesterského Cirku La Putyka.