František Antonín Brabec: Máj
František Antonín Brabec je jedním z nejuznávanějších českých kameramanů, jenž byl krom jiného i ověnčen třemi Českými lvy (za filmy Jízda /1994/, Král Ubu /1996/, Kytice /2000/). Ale angažuje se též jako scénárista a režisér, kdy sice již nesklízí ocenění ze strany filmové kritiky, zato ale dokáže vždy vzbudit značný mediální rozruch.
Irena Pavlásková: Čas sluhů
Režisérka Irena Pavlásková k dnešnímu dni natočila pětici celovečerních filmů, ale co do kvality i renomé v její filmografii jednoznačně vévodí debut, který měl premiéru 1. listopadu 1989, Čas sluhů. Od premiéry tedy utekly více než dvě desetiletí, přesto je tento film nejen dodnes neuvěřitelně aktuální ale ve srovnání s produkcí, jež vznikala ke konci 80 let a v níž převažovaly buď tendenčně laděné snímky či nekritické lidové komedie, je až nepochopitelné, že tento satiricky pojatý snímek unikl cenzorským zásahům - samotná režisérka v této souvislosti zmiňuje kontroverzního filmového režiséra Otakara Vávru, jenž o zákaz filmu vehementně usiloval v rámci Svazu dramatických umělců, jemuž v té době předsedal.
Marekors, 2003
Po obrovském úspěchu trilogie Milénium, zesnulého švédského novináře a spisovatele Stiega Larssona, se u nás ale i ve světě znovuzrodila nová vlna zájmu o fenomén takzvané severské detektivky, jež co do čtenářské obliby jako žánr kulminoval v 60. a 70. letech, ale jako celek nikdy nepřekročil hranice brakové literatury. To se změnilo právě s Miléniem, jež svými sociálními, kulturními i genderovými extenzemi povýšilo tento okrajový žánr na plnohodnotný literární směr, jenž se začal těšit oblibě jak u čtenářů tak u nakladatelů tak, že namísto ještě nedávných paperbackových neoriginálních překladů z němčiny nebo z angličtiny si dnes český čtenář může dopřát překlad ale i grafické a dílenské zpracování té nejvyšší úrovně.
Středověká pověst o Modrouvosovi má svůj prapůvod v bretaňském baronu, rytíři a maršálovi Gilles de Rais (byl popraven v roce 1440), jenž více než jako velitel vítězného vojska ve francouzsko-anglické stoleté válce, proslul tím, že v rámci svých okultních praktik sodomizoval a následně zavraždil několik desítek až stovek dětí, z drtivé většiny chlapců. Příběh o Modrouvosovi již ve značně folklorní ba pohádkové podobě poprvé písemně zaznamenal Charles Perrault v roce 1697, kdy již postava Modrovouse neměla znaky pedofilního sadistky, ale v pohádce Modrouvous vraždil své manželky a to proto, že vkročili do zakázané komnaty. Tato pohádka poté inspirovala celou řadu dalších autorů, z nichž nejznámnější je verze od bratří Grimmů z 1. poloviny 19. století. V druhé polovině 20. století pak začala být pohádka interpretována ve smyslu mužského šovinismu, tedy v teorii o domnělé mužské víře v nadřazenost svého pohlaví. - Z Modrovouse sadisty, pedofila a vraha se tak legenda o Modrovousovi přes postavu krutého manžela vyvinula do podoby principu, v němž se mužské pohlaví instinktivně snaží ovládat pohlaví ženské.
Hal Ashby: Byl jsem při tom
Chance je silně mentálně retardovaný, neumí psát ani číst, od svých deseti let již celé půlstoletí nevyšel z domu, ve kterém pracuje jako zahradník a stará se malou zahradu a drobnou květenu v domě. Jeho jedinou zálibou je televize, která mu zprostředkovává styk s vnějším světem, i když je přirozenou otázkou nakolik dokáže vysílaným obrazům porozumět. Jednoho dne majitel domu zemře, a Chance, jenž nemá žádnou identitu, doklady, ani pomyslné papíry na hlavu musí z domu odejít do světa, který zná právě jen prostřednictvím obrazovek.
Oskar Roehler: Elementární částice
V pořadí druhý román dnes čtyřiapadesátiletého spisovatele Michela Houellebecqa Elementární částice vzbudil po své vydání v roce 1998 veřejné pobouření a kontroverzi u generace starších, ale i literární senzaci a kultovní záležitost u čtenářů generace mladší a to tím, že významně posunul hranice uměleckého estetického vnímaní na území, které bylo před jeho románem zasvěceno čistě pornografické literatuře. Ale stejně či spíše více kontroverzní jsou další z jeho doposud šestice publikovaných románů, kdy například pro ten třetí v pořadí, Platforma z roku 2001, byl Houellebecq obžalován z podněcování rasové nenávisti.
Vojtěch Jasný: Všichni dobří rodáci
Nejslavnější snímek jednoho z nejslavnějších českých režisérů Vojtěcha Jasného, Všichni dobří rodáci, je ve své vnější podstatě jen kronikou jedné malé moravské vesnice a to z období mezi roky 1945 až 1957. Proměny společenských vztahů po nástupu komunistické diktatury v únoru 1948, s následnou nucenou kolektivizací s následným terorem všech dle hesla „kdo nejde s námi jde proti nám“ jsou ilustrovány na osmici hlavních postav, původně kamarádů, jejichž vzájemné vztahy se postupně rozklížily tak, že se stali nesmiřitelnými nepřáteli.