V noci jsem snil, že jsem motýlem

Jack London, někdejší americký autor první kategorie, bývá ne zcela právem degradován na spisovatele dobrodružného žánru určeného pro dospívající mládež. Nicméně jeho vrcholné romány v čele s Mořským vlkem (1904), Martinem Edenem (1909) a Tulákem po hvězdách (1915) se jednak vyznačují zcela neopakovatelným záznamem atmosféry i sociálních podmínek své doby, a jednak se staly synonymem celého literárního žánru, který je od Londona odvozován.

Po povídkové sbírce Smíme si půjčit vašeho manžela? je dalším z příspěvků Grahama Greenea do lehkého žánru humoristické literatury je hříčka z roku 1969 Cesty s tetičkou, jež se tři roky poté dočkala i svého filmového zpracování.

Souborné dílo Grahama Greena čítá celkem na padesát svazků od mladických básnických výlevů, přes dobrodružné a detektivní romány, vrcholné psychologické opusy, pro které se Greenovi přezdívá spisovatel svědomí, až po eseje, scénáře, divadelní hry a cestopisy. A k tomu všemu se Greene ve volných chvilkách a prvoplánovitě spíše pro vlastní pobavení pokouší proniknout i do čistě humoristického žánru.

Barry Gifford však má na svém autorském kontě více než dvě desítky dalších literárních zářezů, včetně zatím sedmidílné série Lulu & námořník, či spoluautorství scénáře slavného filmu Davida Lynche, Lost Highway z roku 1997.

Obyčejný život svým charakterem navenek plně zapadá do Čapkovy volné trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život z počátku 30. let, které jednotně nejprve vycházely na pokračování v Lidových novinách (Obyčejný život konkrétně mezi 30. 9. a 27. 11. 1934) a teprve poté se dočkaly svého knižního vydání. Všechna tato tři díla rovněž sdílí takřka filozofující pokus, kterým chtěl Čapek dokázat neuchopitelnost lidského života. To, co však Obyčejný život od předchozích dvou částí vyděluje, je zřetelná paralela „obyčejného člověka“, jehož jméno není v celém románu ani jednou zmiňováno, s autorem samotným. Obyčejný život tak lze položit za Čapkovo předčasné bilancování nad vlastním životem.

V pomyslném seznamu nejdůležitějších a nejvlivnějších her moderního dramatu by hra Vojcek německého dramatika, spisovatele a sociálního revolucionáře Georga Büchnera (17. října 1813 – 19. února 1837) zaujímala jedno z nejpřednějších míst a to ačkoliv, nebo právě proto, že Büchner libreto své hry nikdy nedokončil, ba její text se nám dochoval ve dvou odlišných verzích s nečitelnými pasážemi a s neočíslovaným pořadím scén tak, že každá její inscenace je svébytným dílem se spoluautorstvím, do kterého lze krom samotného Büchnera přinejmenším přidělit i celý kolektiv překladatelů, editorů a autorů třetího aktu, jež v Büchnerově textu zcela chybí.

Leonce a Lena, co do pořadí vzniku, druhá hra německého revolučního dramatika George Büchnera vznikla na jaře 1836, kdy se Büchner chtěl zúčastnit dramatické soutěže o nejlepší divadelní komedii, kterou vyhlásilo nakladatelství Cotta. Büchner však nestihl uzávěrku soutěže a libreto hry mu bylo vráceno nepřečtené zpět. Své premiéry se pak hra dočkala až o šest desetiletí později, kdy ji konkrétně dne 31. května 1895 uvedla mnichovské divadlo Intimes Theater.

Synonymem „mafiánské“ literatury, který tento žánr současně objevil, završil ale i svou kvalitou zcela uzavřel pro další interpretace, je román Maria Puza z roku 1969, Kmotr.

Jan Novák pronikl do povědomí širší čtenářské veřejnosti až v souvislosti s oceněním svého dokumentárně laděného románu Zatím dobrý jakožto nejlepší knihy roku 2005 v rámci nejprestižnější české literární ceny Magnesia Litera.

U většiny spisovatelů není příliš žádoucí pátrat v jejich skutečných životních osudech jako v paralelách a inspiraci jejich často nesmrtelného díla. Příliš horlivý čtenář se tak vystavuje riziku, že ve svém životním idolu často objeví obyčejného měšťáka, který ve své rozvinuté fantazii nahrazuje to, co nemohl či nedokázal prožít ve svém skutečném životě.

Gazdina roba Gabriely Preissové, jež byla poprvé inscenovaná v roce 1889 na scéně Národním divadle, je textem stále natolik živým, že v sezóně českých divadel takřka nemine rok, aby hra nebyla znovu a znovu nastudovávána ve stále nových a nových dramatických interpretacích. Za všechny příklady jmenuji tu z poslední doby asi vůbec nejvydařenější v podání divadla Na zábradlí v režii Jiřího Pokorného.

Velký Gatsby je dnes základním studijním materiálem v rámci osnov studia americké literatury a v nejrůznějších žebříčcích se umisťuje jako jedno z nejvýznamnějších literárních uměleckých děl 20. století. Toto privilegium se však Velkému Gatsbymu dostalo až po smrti svého autora, Francise Scotta Fitzgeralda v roce 1940. Ba naopak, Velký Gatsby nebyl čtenářským či ekonomickým propadákem, ale ohlas který vzbudil přeci jen neodpovídal, jak poději rozpoznaným kvalitám díla, tak obrovskému úsilí, které do něj Fitzgerald během své tříleté práce vložil.

Hodnocení osobnosti Lva Nikolajeviče Tolstého není, ačkoliv by se to vzhledem k aureole jeho jména mohlo zdát zcela opačně, nikterak jednoduché. Tolstoj díky své dílu proslul jako oddaný humanista, jehož krédem bylo „neprotivit se zlu násilím“. Za svého života však byl více znám jako pedant a tyran svých nejbližších; stoupenec patriarchálního systému, ve kterém by ženě nemělo být dovoleno samostatně myslet; odpůrce modernismu a moderní západní civilizace; ale zejména jako zcela neúspěšný sociální experimentátor, kdy přes relativně odvážné myšlenky à la dát nevolníkům vzdělání, nebyl nikdy schopen cokoliv dotáhnout do úspěšného konce.

Počátek 30. let je v díle Karla Čapka uvozen volnou trilogií Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, ve které rozvinul svou oblíbenou metodu vyprávění, kdy daný příběh popisuje z pohledu hned několika osob. Výsledný dojem a interpretaci skutečného průběhu událostí pak Čapek indiferentně nechává na samotném čtenáři.

Grahama Greena bychom mohli obvinit z ledasčeho. Od vlastního pokrytectví - v souladu s katolickou doktrínou, kterou sám vyznával jen velmi vlažně, se nikdy nenechal rozvést, ačkoliv drtivou část svého života strávil, eufemisticky řečeno, mimo manželské lože. Přes pokrytectví odražené ve svém díle, kdy právě archetyp nevěrného katolíka dominuje Greenovým nejúhlavnějším románům. Až po reakci literární kritiky, která Greena obviňovala z přílišné jednoduchosti nebo naopak přílišného filozofování, z pohrdání všeobecně uznávaných hodnot a zase naopak přílišného svatouškovství se skrývání se za náboženskou doktrínou. (Ať tak či onak, britská teoretická literární obec Greenovi nikdy příliš neporozuměla a ačkoliv byl hned několikrát favoritem na ocenění Nobelovu cenu, nikdy nezískal z této strany patřičnou podporu.)