V noci jsem snil, že jsem motýlem

Slyšel jsem, jak kolem zahradní mříže přejíždějí vozy, někdy jsem je i zahlédl lehce se pohybujícími štěrbinami v listí. Jak praštělo za horkého léta dřevo loukotí a ojí! Dělnicí se vraceli z polí a smáli se až hanba.

Seděl jsem na naší malé houpačce, právě jsem odpočíval mezi stromy v zahradě svých rodičů.

Za mřížemi se nepřestávalo něco dít. Poklusem se kolem mihly děti; vozy naložené obilím s muži a ženami na snopech a kolem dokola zastínily květinové záhony; k večeru jsem uviděl pána s holí, jak si pomalu vykračuje, a několik dívek, které šly proti němu držíce se pod paží, s pozdravem ustoupilo do trávy.

Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je očima, jak jedním dechem stoupají vzhůru, až mi připadalo, že už nestoupají, ale já že padám, a drže se pevně provazů, začal jsem se samou slabostí houpat. Za chvíli, když už zavanul chladnější vzduch a místo létajících ptáků se objevily chvějící se hvězdy, houpal jsem se prudčeji.

Při světle svíčky jsem večeřel. Často jsem se oběma pažemi opíral o dřevěnou desku stolu a již unaven jsem ukusoval chléb s máslem. Bohatě prolamované záclony se nadouvaly teplým větrem a tu a tam je některý kolemjdoucí zvenčí přidržel rukou, chtěl-li na mne lépe vidět a promluvit se mnou. Svíčka většinou brzy zhasla a v jejím kouři se ještě jednou nějakou dobu prohánělo hejno komárů. Zeptal-li se mne někdo od okna, pohlédl jsem na něj, jako bych se díval do hor nebo do čirého vzduchu, a ani jemu zvlášť nezáleželo na odpovědi.

Překročil-li někdo okenní parapet a ohlásil, že ostatní jsou již před domem, pak jsem ovšem s povzdechem vstal.

“Ale proč tak vzdycháš? Copak se stalo? Snad nějaké zvláštní, nenapravitelné neštěstí? Nikdy se z něho nevzpamatujeme? Je doopravdy všechno ztraceno?”

Nic nebylo ztraceno. Vyběhli jsme před dům. “Zaplať pánbůh, konečně jste tady!” – “Ty zkrátka přijdeš vždycky pozdě!” – “Jak to já?” – “Právě ty, zůstaň si doma, jestli nechceš jít s námi.” – “Jen žádné milosti!” – “Co? Žádné milosti? Co to povídáš?”

Hlavami jsme rozráželi večer. Nebyl den a nebyla noc. Chvílemi o sebe drhly knoflíky našich vest jako zuby, chvílemi jsme pádili v pravidelné vzdálenosti, ústa plná ohně jako zvířata v tropech. Jako kyrysníci za starých válek, s dusotem a vysoko ve vzduchu, hnali jsme se krátkou ulicí dolů a s tímto rozběhem v nohou vzhůru dál po silnici. Někteří seskočili do příkopu, sotva zmizeli proti temnému náspu, už stáli jako cizí lidé na polní cestě a shlíželi dolů.

“Tak slezte!” – “Nejdřív pojďte vy nahoru!” – “Abyste nás shodili dolů, ani nás nenapadne, tak chytří jsme také.” – “Tak zbabělí, chcete říci. Jen pojďte, pojďte!” “Doopravdy? Vy? Zrovna vy že nás shodíte? Jací byste museli být?”

Zaútočili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotně padajíce, jsme se složili do trávy v přikopu. Vše bylo rovnoměrně vyhřáté, necítili jsme se v trávě ani teplo, ani chlad, jen únava nás zmátla.

Když ses otočil na pravý bok, dal ruku pod ucho, chtělo se usnout. Sice by ses rád jednou zvedl s bradou zdviženou, ale jen abys zato padl do ještě hlubšího přikopu. Pak by ses rád, s paží před sebe vztaženou, s nohama šikmo vlajícíma, vrhl do vzduchu a znovu padl do jistě ještě hlubšího přikopu. A vůbec se ti nechtělo s tím přestat.

Sotva jsi ještě pomyslel na to, jak se v posledním příkopě náležitě jak široký tak dlouhý natáhneš k spánku, zvlášť v kolenou, a s pláčem na krajíčku jsi ležel na zádech jako nemocný. Zamžikal jsi, když najednou některý z chlapců s lokty při bocích, s tmavými podrážkami skočil přes nás z náspu na silnici.

Měsíc byl už dosti vysoko, kolem přejel v jeho světle poštovní vůz. Zdvihl se lehký vítr kolkolem, i v příkopu ho bylo cítit, a nablízku se rozšuměl les. Tu člověku už na tom tolik nesejde, jestli je sám.

“Kde jste?” – “Pojďte!” – “Všichni sem!” – “Co se schováváš, nedělej hlouposti!” – “Cožpak nevíte, že pošta je už pryč” – “Ale ne! Už je pryč?” – “Ovšem, přejela, zatímco jsi spal.” – “Já že spal? Ale jdi!” – “Jen mlč, ještě je to na tobě vidět.” – “Ale prosím tě.” – “Pojďte!”

Běželi jsme těsněji u sebe, někteří se chytli za ruce, hlavu jsme zvedali co nejvýš, neboť cesta šla z kopce. Jeden vyrazil indiánský válečný pokřik, nohy se rozletěly tryskem jako nikdy, vítr nás zvedal v bocích, jak jsme skákali. Nic by nás nedokázalo zastavit; tak jsme se rozběhli, že i při předbíhání jsme si založili paže a klidně se ohlíželi za sebe.

Na mostě přes bystřinu jsme zůstali stát, kdo přeběhl, vrátil se zpět. Voda dole se tříštila o kamení a kořeny, jako by nebylo už pozdě večer. Nebylo proč si nevyskočit na zábradlí mostu.

Z houštin v dálce vyjel vlak, všechna kupé svítila, okna byla jistě spuštěna. Jeden z nás začal nějakou odrhovačku, ale nám všem bylo do zpěvu. Zpívali jsme mnohem rychleji, než jak jel vlak, kývali jsme pažemi, protože hlas už nestačil, naše hlasy se dostaly do chumlu a nám v něm bylo dobře. Smísíš-li svůj hlas s ostatními, jako by ses chytil na udici.

Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdáleným cestujícím do ucha. Dospělí ve vsi byli ještě vzhůru, matky stlaly na noc postele.

Byl již čas. Políbil jsem toho, co stál u mne, třem nejbližším jsem jen tak podal ruce, rozběhl jsem se cestou zpět, nikdo mě nevolal. Na první křižovatce, kde už mě nemohli vidět, jsem uhnul a polními cestami jsem znovu vběhl do lesa. Mířil jsem k městu na jihu, o němž se u nás ve vsi říkalo:

“Tam jsou lidé! Považte, oni nespí!”

“A pročpak nespí?”

“Protože nejsou unaveni.”

“A pročpak nejsou?”

“Copak blázni nebývají unaveni?”

“Jak by blázni mohli být unaveni?”