Můj Malý princ

Jako olivy vydávají nejlepší olej, když se nejvíc mačkají, tak umělec vytvoří nejlepší svá díla zatímco se nachází na samotném dně bytí. A nejinak je to s Malým princem.

Jak vlastně popsat tuto pohádku pro děti, ve které se však skrývá poselství pro všechny generace všech příštích staletí?

Malý princ je krásný a hluboký, součastně však smutný a tragický a vlastně to ani nemůže být pohádka, protože je příliš pravdivý. A snad právě jen proto, že je příběh psán jako fikce o modré postavičce Malého prince se zlatými vlasy, který se však nikdy nenechá odbýt výmluvou či polopravdou, ale vždy řekne podstatu odvrácené strany lidské vlastnosti, která je opět personifikována charakteristickou postavičkou, ať již ve formě lišky, opilce nebo krále, jsou lidé ochotni naslouchat. Protože Malý princ nepoučuje o tom, co je správné, ale naopak je ze všech stran poučován. Právě rozpor mezi dětskou upřímností a všeobecně vládnoucí falší a pokrytectvím, ťukne vždy do živého. Nebo snad opravdu jsou mezi námi tací, které by nechalo poselství Malého prince jen tak bez odezvy? Pokud ano, věřím, že jsou v drtivé menšině vůči těm, kterým vždy tečou slzy a slibují si, že ho každý večer budou na hvězdné obloze vyhlížet.

V této knížečce se více než v kterémkoliv jiném Exupéryho díle odráží nejniternější autorova osobnost. Malého prince začal Antoine de Saint-Exupéry psát v nejničivější době svého života, v době porážky a ztráty svobody nejen rodné země, ale i celého světa. V době, kdy v leteckých bojích o Francii, zahynuli téměř všichni jeho kamarádi. Byl psán daleko za mořem v době, kdy musel nečinně sedět a tiše trpět. "Proč právě já, jsem měl zůstat naživu?!"

Ne, Malý princ opravdu není pohádka, nenajdeš v něm jedné místečko, kde by ses zasmál, ale hodně těch, kde tě zamrazí v zádech. Je to útloučká knížečka, přečteš ji bez námahy za dvě hodiny, ale během těch dvou hodin si musíš tiše nebo s výkřikem mnohokrát přiznat "ano, mnohokrát jsem se zachoval sobecky jako byznysmen, mnohokrát jsem se litoval jako opilec, mnohokrát jsem se vymlouval jako zeměpisec, mnohokrát jsem měl vůči někomu předsudky aniž bych se ho snažil poznat jen proto, že nevypadal tak, jak by se mi líbilo, stejně jako to bylo u tureckého hvězdáře, nevážil jsem si té obyčejné ale nejkrásnější a jedinečné květiny a kolik toužím, aby se mi stýskalo a já trpěl po někom, koho mám rád, stejně jako tak trpěla liška, protože si ji Malý princ ochočil.

Kolikrát jsem slyšel stejnou odpověď na otázku "kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov?". Nebudu ji tady říkat, není ani důležitý fakt, že ji nikdo z těch lidí nikdy nečetl ani neotevřel, důležité je, že bych bez váhání řekl, že Malého prince a že bych si sebou nevzal knížku, ale to, co zanechala v mé hlavě, lavinu, kterou způsobila v mém životě.

Odmítal jsem si Malého prince přečíst již v deseti letech, protože "je to přece knížka pro děti". Bylo mi třiadvacet, když jsem ji četl poprvé a četl jsem ji od té doby mnoho a mnohokrát v několika jazycích a teď se i prokousávám originálem, viděl jsem ji zdramatizovanou v několika podobách, dobře i špatně, ale vždy ve mně vyvolávala stále tytéž pocity, zástavu dechu a chuť zemřít i žít v jedné vteřině.

Ano existují dvě období lidského života, před Malým princem a s Malým princem.

Tomáš V. Odaha - 31.12.2003

P.S. Nakresli mi beránka…