V noci jsem snil, že jsem motýlem

Nástupcem druhého velmistra byl především za své zásluhy při II. křížové výpravě zvolen Evard de Bares, jež působil od roku 1143 jako velkopreceptor Francie. Dne 27. dubna 1146 předsedal společně s papežem Evženem III. řádové kapitule, při které dal papež řádu právo nosit červený kříž. Svou pověst si však vydobyl ve francouzském vojsku křížové výpravy, kdy po nepředloženém rozdělení vojska na pěší část postupující po pobřeží a jezdectvo, jež se plavilo pomocí loďstva, přeorganizoval vojsko Ludvíka VII. tak, že každé skupince 50 žoldnéřů dal za velitele jednoho templářského rytíře. Toto vojsko se ukázalo být mnohem více disciplinovanější a bojeschopnější tak, že začátkem ledna porazilo u Antiochie turecké vojsko. Což ostatně byl víceméně jediný úspěch celé II. křížové výpravy.

Krátce po svém zvolení se společně s Ludvíkem VII. vrátil zpět do Francie, ale na naléhání řádu se vrátil zpět do Palestiny. V roce 1152 se vzdal svého úřadu, odcestoval do Francie a přestoupil do řádu cisterciáků v Clairvaux.

Jeho nástupcem byl v politickém kompromisu zvolen dosud zcela neznámý Bernard de Trémelay. V době volby nového velmistra totiž vrcholil boj o jeruzalémský královský trůn mezi Balduinem III. a jeho matkou Melisendou, jež se nechtěla vzdát svého regentství a všichni významní jeruzalémští templáři byli buď zavázáni přátelstvím ke králi nebo k jeho matce.

Balduin se pokusil napravit své fiasko při obléhání Damašku a rozhodl se proto dobýt Askalon. Tažení se zúčastnili i templáři v čele s velmistrem Bernardem de Trémelayem. Ale dobývání města se nečekaně protahovalo, protože bylo velmi dobře opevněno i předzásobeno. Příležitost k dobytí města se naskytla dne 16. srpna 1153, kdy obránci zapálili jednu z dřevěných obléhacích věží, ale požár zasáhl i hradby, jež pod žárem praskly a puklinou se podařilo do města proniknout asi 40 templářům vedených svým velmistrem. Nikomu dalšímu se již ale nepodařilo do města proniknout a tak bylo těchto 40 nejodvážnějších zabito a jejich těla pověšena na hradby.

Po politické volbě Bernarda de Trémelaya mohl být po zažehnání vladařské krize v Jeruzalémě zvolen opět zvolen některý z nejvýznamnějších templářů, kterým jistě byl senešal a strýc Bernarda z Claivaux, André de Montbard. Ale úmrtím svého synovce, dne 22. srpna 1153, jakoby křižáky opustilo štěstí, a pomalu a jistě ztrácejí veškerá dobytá území, byť jejich vláda potrvá ještě 140 let. Předzvěstí tohoto pádu byla ztráta Damašku jež se roku 1154 připojil k Núr ed-Dínovi.

Hlavním nepřítelem templářů v polovině 12. století byl Núr-ed Dín, je6 ale byl v prvních letech vlády Bertranda de Blanqueforta plně zaměstnán obnovou syrských měst po ničivém zemětřesení. Toho období klidu využil antiochijský kníže Renaud de Chatillon a přepadl Kypr, který patřil do područí Byzancie. Tato událost paradoxně přinutila navázat politické přátelství mezi byzantského císařem Manuelem a jeruzalémským králem Balduinem III., nicméně Chatillona potrestal až Núr ed-Dín, který jej v roce 1160 zajal, při jednom z jeho loupežných nájezdů.

Mezi největší politické úspěchy, které Blanquefort dosáhl, beze jistě patřil dekret papeže Alexandra  III. z roku 1163, jež templáře osvobozoval od slibu manské věrnosti.

Blanquefort odmítl novému jeruzalémskému králi, Amalrichovi, jež nastoupil na trůn po svém zemřelém bratru roku 1162, poskytnout vojenskou pomoc při válečném tažení do Egypta. Amalrich se tedy s žádostí o pomoc obrátil k řádu johanitů a to za příslib města Bilbes. Ale válečné tažení se potkalo s naprostým neúspěchem a jako odškodnění bylo dobyto město Bilbes, jehož obyvatelstvo bylo zmasakrováno. Tento zcela nekřesťanský akt křižáckých vojsk měl dalekosáhlé důsledky - do té doby spřátelený Egypt se připojil na stranu Núr-ed Dína, kterému mu byl umožněn vstup do Káhiry, jež se mu stala odrazovým můstkem pro získání pozdější moci a křesťanům pomalé ztráty všech dosavadních výsep.

V roce 1169 portugalský král templářům slíbil třetinu všech území jižně od řeky Tejo, jež byly doposud v držení Maurů, výměnou za naprostou oddanost. čímž došlo k částečnému odtržení portugalských templářů od svého mateřského řádu.

Na počátku téhož roku umírá šestý templářský velmistr Bertrand de Blanquefort.

Nově zvolený velmistr, Philippe de Milly, se vzhledem k novým okolnostem již krátce po svém jmenování usmířil s jeruzalémským králem Amalrichem, protože nový egyptský vezír, Saladin, napadl nejjižnější křižáckou pevnost Daron. Templáři do Daronu poslali většinu své posádky z blízké pevnosti Gaza, jež nyní chránilo jen vojsko Amalricha. Saladin se po templářské posile, již se podařilo dobít do obléhaného města, vzdal dalšího dobývání a vrhl se na oslabenou Gazu, již po krátkém boji až na vnitřní městskou pevnost dobyl a vyvraždil veškeré obyvatelstvo. V tomto stavu se jeruzalémský král rozhodl obnovit diplomatické vztahy s byzantským císařem v Konstantinopoli, kam jako vyslanec Jeruzalémského království odcestoval Philippe de Milly, jež ještě předtím abdikoval na svou funkci.

Na jeho místo byl roku 1170 nově zvolen Eudese de Saint-Amand. Křesťanská území byla tou dobou ohrožována z jihu egyptskými vojsky Saladina a ze Sýrie vojsky Núr ed-Dína, jemuž byl Saladin vazalem. Jeruzalémský král Amalrich se tedy rozhodl spojit s assassinským vůdcem (assasíni byli šíitskou sektou ismaelitů se jménem odvozeným od pohoří Assassin, ve kterém sídlili; druhá část ismaelitů sídlila u Kaspického moře a zanikla při pokusu svého vůdce prohlásit se bohem) Rašidem as-Dínem Sinanem, jemuž se říkalo Stařec z hor, a to výměnou za odpuštění daně 2.000 byzantských mincí, jež byl nucen platit templářům. Tato dohoda se templářům přirozeně nelíbila a tak při zpáteční cestě assassinských vyslanců z Tripolisu je pobila.

Rozzuřený Amalrich žádal vydání tripolského vůdce templářů, Waltera z Mesnilu, ale velmistr ho s poukazem na nedoknutelnost templářů odmítl vydat. Král tedy vtrhl do templářského sídla v Sidonu, kde se shodou okolností nacházel Walter z Mesnilu ale i velmistr Eudese de Saint-Amand, a tripolského vůdce odvlekl do zajetí v pevnost Tyru, ale nikdy nad ním nevynesl rozsudek, aby se neprovinil proti papežskému zákazu templáře soudit.

Ale ať již bylo zavraždění assassinských vyslanců provedeno s tichým souhlasem velmistra nebo šlo o vlastní akci tripolských templářů, konečné dohodě to nezabránilo.

Ovšem krátce poté, v červenci 1174, král Amalrich umírá a následuje tak svého největšího nepřítele, syrského Núr ed-Dina, jež zemřel na jaře. A z této situace těžil egyptský vezír, Saladin.

Na jeruzalémský trůn usedl syn zesnulého Amalricha, Balduin IV., který byl krom svých 13 let navíc malomocný. Johanité proto vykoupili ze zajetí tripolského hraběte Raimunda III., jež se stal na dva roky jeruzalémským regentem. Po dosažení plnoletosti ve svých 15 letech, král zvolil za svého rádce rytíře Guye de Lusignana, jež patřil k opačnému soupeřícímu táboru než Raimund a navíc v tomto roce 1176 vyrazil Saladin proti městu Askalon. Saladin necal část svého vojska obléhat Askalon a sám se zbytkem vyrazil proti nechráněnému Jeruzalému. Králi se ale podařilo z obležení poslat posla do opevněné templářské pevnosti v Gaze a templáři společně s částí Balduinova vojska, jemuž se podařilo probít z obklíčení, okamžitě vyrazili na pomoc nejsvatějšímu křesťanskému městu. Bez taktiky a ve velkém spěchu se templářům podařilo Saladinovo vojsko dne 25. listopadu 1177 dostihnout u Montgisardu. Saladinovo vojsko pak bylo v následné bitvě zcela rozprášeno.

Tuto drtivou porážku Saladin křesťanům vrátil o dva roky později v bitvě u Bejrútu, kde byl zajat i templářský velmistr, Eudese de Saint-Amand, který pro svou hrdost odmítl svou výměnu za muslimského zajatce a zemřel roku 1180 v Damašku.

Na jeho místo byl v roce 1179 zvolen dosavadní španělský preceptor, Arnaud de Torroge. V roce 1181 umírá syn a následník Núr ed-dína. Saladin se snažil osiřelý syrský trůn uchvátit, což dalo křesťanům krátkou dobu oddechu a to až do roku 1183, kdy Balduin a templáři společně odvrátili Saladinovu trestnou výpravu proti antiochijskému knížeti, Renaudu de Chatillonovi, jež byl po roku 1176 propuštěn z muslimského zajetí.

Arnaud de Torroge umírá ve Veroně dne 30. září 1184.

Jeho nástupcem byl zvolen senešal Gérard de Ridefort, jež byl jedním z nejkontroverznějších templářských velmistrů.

Na jaře roku 1185 umírá Balduin IV., jež na počátku své vlády upřednostňoval skupinu šlechticů okolo Guye de Lusignana, ale ke konci skupinu okolo bývalého regenta, Raimunda III., která byla u moci i během jednoroční vlády osmiletého synovce zesnulého krále, Balduina V. Balduin IV. si byl vědom problému, jenž by mohl nastat v případě smrti svého nástupce a vypracoval tzv. „dynastické řešení“, kdy měli o novém králi společně rozhodnout papež, římský císař a králové Francie a Anglie. Raimund a velmistr Johanitů se tomuto řešení chtěli podřídit, ale Guy de Lusignan za pomoci jeruzalémského patriarchy a templářského velmistra prosadil za vládkyni sestru Balduina IV, matku Balduina V. a zároveň svou manželku, Sibyly, čímž se sám stal po korunovaci dne 20. července 1186 vládcem Jeruzaléma.

Gérard de Ridefort se takto chtěl Raimundovi pomstít, za dávný nedodržený sliv z dob, kdy ještě nebyl templářem, ale právě Raimundovi sloužil. Raimund se vrátil do Tripolisu, kde uzavřel soukromé příměří se Saladinem, která Saladinovi umožňovala průchod Raimundovým panstvím, což Guy de Lusignan, pobízený Ridefortem, považoval za zradu a poslal proti němu delegaci, která na cestě do Tripolisu narazila na mnohem početnější syrskou skupinu. Přes svou diametrální početní nevýhodu křesťanská skupina, složená z 80 templářů, 10 johanitů a 40 královských rytířů, napadla muslimské vojsko a byla jak jinak než zmasakrována. Masakr přežil jen velmistr a několik rytířů. Ale i nadále se Ridefort ze svých špatných rozhodnutí nepoučil a když Saladin vyrazil na další trestnou výpravu proti Chatillonovi, jež přepadl syrskou karavanu, nabídl Lusignanovi část pokladu Jindřicha II., který si Jindřich u templářů uschoval. Mezitím se Lusignan s Raimundem usmířil, ale nenávistí hnaný Ridefort donutil Lusignana opustit výhodné strategické postavení u Safurie a cestou bez vody se pouští hnát proti Saladinovi. Ale těžcí rytíři neměli v boji proti lehkým Saladinovým lučištníkům šanci, byli po stovkách koseni. Večer se rytíři utábořili u kopců Kafr Hattin (Rohy Hattinů), ale během noci Sladin jejich tábor obklíčil a zapálil suchou trávu. Pěšáci se pokusili před ohněm zachránit útěkem, nechráněna jízda byla zmasakrována. Uniknout se nakonec podařilo jen Raimundovi a hrstce jeho mužů. Král a 15.000 křižáků bylo zajato, 230 templářů a zbytek johanitů bylo popraveno.

Saladin nikým neobtěžován postupně dobýval téměř všechny oslabené křesťanské pevnosti včetně Jeruzaléma, který dobyl dne 2. října 1187. Křesťanům tak zůstala jen města Antiochie, Tripolis a Tyrus, hrad Marquab, johanitská velepevnost Krak des Chevaliers a templářské hrady Tortosa a Chastel Blanc.

Na následky rozrušení z tohoto neblahého vývoje umírá dne 20. října 1187 papež Urban III., na jehož místo byl zvolen Řehoř VII., který plánoval další křižáckou výpravu, jíž se pod vedením Friedricha Barbarossy dočkal až jeho nástupce papež Inocenc III.

Friedrich Barbarosa však svedl jedinou vítěznou bitvu, kdy rozdrtil vojsko vedené Saladinovým zeťem, Qutb ad-Dínem. Dne 12. července 1190 se Barbarosa utopil při přechodu řeky Salef a demoralizovaná německá armáda se stala pro turecká vojska snadnou kořistí a do Antiochie dorazily jen naprosté zbytky původní 50.000 armády.

V roce 1188 Saladin propustil ze zajetí Guye de Lusignana a Gérarda de Rideforta, které však Konrád de Montferrat, jež jako velitel dokázal před Saladinem ubránit pevnost Tyrus, odmítl vpustit do města a velmistra templářů i jeruzalémského krále určil za hlavní viníky porážky křesťanů. Lusignan společně s templáři oblehl pevnost Akkon, kde Gérard de Ridefort dne 4. října 1190 padl.

Templáři pokračovali v oblehání Akkonu i po zvolení nového velmistra Roberta Sablého, ale město kapitulovalo až 12. července 1191 po připojení francouzských a anglických vojsk ve čele s Filipem Augustem a Richardem Lvím srdcem. Křesťané nyní byli rozděleni na dva tábory, Lusignanův v Akkonu, ke kterému se připojili Angličané, johanité a Pisánci, a Montferratův v Tyru s francouzi, templáři a Janovany. Obě strany se nakonec dohodli, že Montferrat se stane králem Jeruzaléma a Lusignan stane králem Kypru, který však patřil templářům, jež jej dostali od Richarda Lvího srdce. Ale po několika vzpourách se ostrova templáři vzdali a dali jej zpět Richardovi, který jej postoupil Lusignanovi.

Dohodu navíc paradoxně podpořila smrt Monteferrata, jež byl dne 28. dubna 1192 zavražděn Assassiny a jeho manželka a královna se provdala za Henriho de Troyes, hraběte z Champagne.

Byl-li templářský řád založen s hlavním úkolem poskytovat ochranu poutníkům do Svaté země, mělo jeho působení zcela opačný efekt a svým bojechtivým fanatismem málem způsobili další vojenskou porážku během bitvy u Arsufu, kde se se Saladinem střetla spojená křesťanská vojska. Templáři zde nevyčkali Richardova rozkazu k útoku a jen díky štěstěny a značného vyčerpání nepřítele se podařilo nekoordinovaným křesťanskému vojsku dosáhnout vítězství.

Pod vedením Richarda Lvího srdce dosáhli křesťané několika dalších vítězství a vynutili si tak uzavření pětiletého příměří včetně volného přístupu křesťanských poutníků do Svatého města. Krátce poté v říjnu roku 1192 Richard odplul zpět do Evropy. (Filip tak učinil již v červenci.)

Dne 3. března 1193 umírá Saladin a 28 září téhož roku i templářský velmistr Robert de Sablé.

Hlavní událostí jež se udála za působení nového velmistra Gilberta Éraila bylo roku 1197 vypuknutí křížové výpravy pod vedením německého krále Jindřicha IV., který však velmi záhy, stejně jako Friedrich Barbarossa, zahynul a tak jediným vojenským úspěchem bylo dobytí Sidonu. Ze zbytku německého vojska se při špitálu založeném kupci z Lübecku a Brém vytvořil nový duchovně rytířský řád, řád německých rytířů (Ordo equitum Teutonicorum[1]), jež byl založen roku 1197 a následného roku potvrzen papežem. Řád od johanitů převzal péči o chudé a nemocné, od templářů pak vojenské stanovy.

V témže roce 1197 umírá jeruzalémský král Henri ze Champagne a královna Isabela se provdala za bratra svého druhého manžela Guye Lusignana, Amalricha Lusignana. Dne 21. prosince 1200 pak umírá velmistr Gilbert Érail.

Templáři byli krátce po zvolení nového velmistra Philippe de Plaissieze zataženi do války o nadvládu nad Antiochijským knížectvím, kdy arménský vládce Kilikie, Leon III., jež byl vazalem antiochijského knížete Bohemunda III. se pokusil o ovládnutí Antiochie. Leon měl na své straně nižší antiochijskou šlechtu, ale po vítězné bitvě u Hattinu zabral bývalé templářské pevnosti, jež dobyl a opustil Seladin. Templáři se dožadovali jejich vrácení a proto se vojensky spojili s Bohemundem. Bohemund, ale roku 1201 umírá, na trůn měl usednout Raimund z Roupen, který byl ale dosud mladý a nezpůsobilý vlády a jeho poručníkem nebyl nikdo jiný než Leon III., což se nelíbilo antiochijskému obyvatelstvo, které vládou pověřilo knížete Bohemunda z Tripolisu, s čímž zase pro změnu nesouhlasili johanité, jež za vládce prosazovali Raimunda z Roupen.

Philippe de Plaissiez se ještě před svou smrtí dne 12. února 1209 zasadil o neobnovení mírové smlouvy se sultánem Saifem ed-Din el-Adil, o které jednala korunní rada a jejímiž členy byli i velmistři všech třech rytířských řádů.

Velmistr Guillaume de Chartres pokračoval ve válce proti Leonovi, ale byl velmi vážně zraněn a při cestě na hrad Port Bonel padl do nastražené léčky. Boje skončili až v roce 1216, kdy byl korunován Raimund z Roupen, jež výměnou za své uznání templářům vrátil hrad Baghras.

IV. křížovou výpravu zorganizoval papež Inocenc III. za účelem znovudobytí ztracených území ve Svaté zemi. Vojsko mělo být přepraveno přes moře za pomocí loďstva benátských kupců, ale pro obstarání dostatečných finančních prostředků křižáci přes papežovy hrozby vyplenily uherské město Zadar. Dále se již křížová výprava zcela zvrhla a křižácké vojsko přijalo nabídku Alexiose IV. Angelose dosadit zpět na byzantský trůn svrženého císaře a otce Alexiose, Isaakia II., a to za příslib spojení východní a západní církve i za odměnu 200.000 marek.

Dne 23. června 1203 dorazila křižácká vojska ke Konstantinopoli, ale jejich útok po souši byl obyvateli města odražen, ale Benátskému vojsku se podařilo z moře dobýt části hradeb a zapálit jednu městskou čtvrť. Po obsazení města dne 17. července 1203 dosavadní vládce, bratr Isaakia, utekl do Thrákie a na trůn byl opět dosazen svržený císař.

Ale poté, co Issakius odmítl slíbené spojení řecké a latinské církve i zaplacení slíbené odměny a obyvatelé se bouřili proti vypalování čtvrtí, ve kterých stála židovská synagoga či islámská mešita, křižáci dne 13. dubna 1204 podruhé dobyli město a během tří dnů jej zcela vyplenili.

Zbylí příslušníci vládnoucí vrstvy založili Nikajské císařství a Byzancie byla rozdělena mezi jednotlivá křižácka vojska: Bénatčani získali Krétu, Euboii a další ostrovy v Egejském a Iónském moři, Balduin z Flander čtvrtinu bývalé Byzantské říše, Bonifác z Monferratu Soluňské království jež se rozkládalo na Peloponéském poloostrově a na zbytku území bylo zřízeno tzv. latinské císařství, jež se udrželo až do roku 1261.

Italské městské republiky si na základě těchto územních zisků vytvořily námořní nadvládu nad celým Středozemím, Nikajské císařství za pomoci Janovanů dobylo severní část bývalé Byzancie, roku 1261 i Konstantinopol a během 13. století i celé Řecko, přesto se však Byzancie již nikdy z důsledků IV. křížové výpravy nevzpamatovala a byla celkem snadno dobyta Turky.

Tragickými důsledky a naprostým krachem křížové výpravy se v Evropě objevil názor, který si získal řadu stoupenců a to, že Svatou zemi mohou pro křesťanství získat jen lidé bez hříchu. Reakcí byla tzv. dětská křížová výprava v roce 1212, jež byla vedena francouzským pasáčkem Štěpánem a desetiletým Mikulášem z Kolína. Výprava tisíců chlapců a dívek však skončila již v Itálii, kde značná část „bojovníků“ zahynula hladem a zimou, zbylé zločinní italští obchodníci prodali do otroctví.

Další křižácká vojska se v letech 1217 a 1218 vypravila do Egypta, kde se jí podařilo dobýt dne 5. listopadu 1219 Damiettu. Při dobývání dne 25. srpna 1218 zahynul velmistr Guillaume de Chartres, když bránil sultánem al-Kámilem napadené křesťanské vojsko, jež tak uniklo zcela jisté zkáze.

V létě 1221 posílil křižácké vojsko kontingent vévody Ludvíka Bavorského, ale výprava podél Nilu na sever skončila velmi záhy poté, co křižáci zvolili špatnou cestu, Egypťané otevřeli stavidla a celou armádu rozmetali tak, že byli nuceni opustit celý Egypt včetně dobytého Damiettu a uzavřít se sultánem osmileté příměří. Tohoto egyptského tažení se v čele templářských vojsk zúčastnil i nový velmistr Pierre de Montaigu.

Roku 1223 se německý císař Friedrich II. von Hohenstaufen oženil s jeruzalémskou královnou Jolantou a v roce 1225 se vydal splnit svůj slib daný před deseti lety a vyrazil na křížovou výpravu. Cestou však onemocněl a byl nucen výpravu na několik měsíců přerušit, což si papež Řehoř IX. vyložil jako opětovné porušení slibu a císaře exkomunikoval.

V září roku 1228 Friedrich konečně dorazil do Akkonu a vyjednáváním s muslimy dosáhl v únoru 1229 dohody, jíž křesťané bez boje získali část Galileje, Město Betlém, Nazaret a Jeruzalém, kam císař ihned odcestoval, aby se nechal korunovat králem jeruzalémským, ale protože se nenašel jediný kněz, jež by porušil papežovu klatbu, korunoval se sám.

Jako jeruzalémská král ale neměl příliš mnoho příznivců, jednak pro svou exkomunikaci, jednak se znepřátelil s johanity i templáři konfiskací jejich majetku na svých evropských panstvích. Po příjezdu do Svaté země navíc templářům zabral i hrad Athlit (Hrad poutníků), který sice templáři záhy získali zpět, ale Friedrich se jim pomstil napadením okrsku v Akkonu.

Poté co v květnu 1229 Friedrich vzhledem ke své všeobecné neoblíbenosti odcestoval zpět do Evropy a nechal za sebe vládnout jen svého správce, narostla moc templářů a johanitů, kteří se roku 1230 pokusili dobýt posvátný muslimský vršek Haram, kde se nacházelo bývalé hlavní sídlo templářů al-Aksa a Skalní dóm, ale padli do nastražené léčky. O dva roky sice společně dobyli Dschabalu, ale vzápětí ji byli nuceni opět opustit.

28. ledna 1232 se Pierre de Montaigu vzdal svého úřadu a novým velmistrem byl zvolen Armand de Périgord.

V roce 1237 porušili velmistři templářů a johanitů, Armand de Périgord a Bertrand de Comps, papežovo nařízení pokřtít všechny zajaté muslimy pokud o to projeví zájem, protože by tak ztratili levnou pracovní sílu. Bojovné řády totiž vyznávali šíření křesťanství válečnou cestou namísto obvyklého misionářství a jejich vzepření se prošlo bez následků.

Téhož roku templáři z hradu Baghas zaútočili na turkmenské kmeny u Antiochijského jezera, což znamenalo porušení příměří uzavřeného před šesti lety jeruzalémským králem Bohemundem V. Muslimové proto na Baghras zaútočili, ale zachránilo je královské vojsko s Bohemundem v čele. Bohemund vzápětí obnovil příměří, což templářský preceptor v Antiochii Guillaume de Montferrat pokládal za urážku a dobyl hrad Darbsaq. V následném boji byl Montferrat zabit a zbytek templářů odvlečen do zajetí.

V záři roku 1239 do Svaté země dorazila další křižácká výprava vedená navarrských králem Thibaudem de Champagne, ale ačkoliv sem byl král hnán vidinou velkých vítězství, skončila se jeho výprava spojená s vojsky templářů, johanitů a Řádu německých rytířů dne 13. listopadu porážkou u Gazy.

Templáři, kteří se necítili být vázáni smlouvou mezi Richardem Lvím srdcem a Aybem, přepadli roku 1242 město Hebron, na což muslimové reagovali obsazením cesty do Jeruzaléma, jež vedla přes jejich území a vybíráním mýtného od poutníků. Templáři, jež byli jako vojenský řád založeni pro ochranu poutníků, reagovali 30. října dobytím města Nublus.

V létě 1244 přepadli Jeruzalém Choresmité a křesťané se pro pomoc obrátili na an-Nasira, který však poslal jen slabý oddíl, s jehož pomocí křesťané útočníky jen odrazili. Choresmité poté nabídli křesťanům volný odchod z města, pokud jim vydají všechna dosud nedobytá městská opevnění, což přijali a ztratili tak pro křesťanství již podruhé a tentokrát nadobro jeho nejsvatější město.

V Evropě se templáři za vlády Armanda de Périgorda zapojili do vypuzení Maurů z Pyrenejského poloostrova a nájezdu Zlaté hordy. Roku 1241 se zapojili do bojů o Valencii a v roce 1241 bránily Uhry před mongolskými nájezdníky.

Řády templářů a johanitů již od svého vzniku, ač měli navenek stejné zájmy, rozdělovala nesmiřitelná rivalita. A zatímco templáři se ucházeli o spojenectví se Sýrií, johanité s Egyptem, ale poté co templáři uzavřeli roku 1244 s Damaškem spojeneckou smlouvu, připojili se k ní i johanité, ale spojenecké armády utrpěli dne 17. drtivou porážku, kdy z tří set templářů přežilo naživu jen sedmnáct rytířů a mezi padlými zůstal i velmistr Armand de Périgord.

Nový velmistr Richard de Bures, ale bývá v literatuře často opomíjen a často se udává, že Armand de Périgord vládl až do Buresovy smrti v roce 1247.

Ale se nestalo za působení velmistra Richarda de Bures nic významného, vypukla po roce od jmenování nového velmistra Guillaume de Sonnac šestá křížová výprava vedená francouzským králem Ludvíkem IX. se stejným cílem jako měla V. výprava, tj. dobytí Egypta. V květnu 1249 se francouzské vojsko vylodilo v nilské deltě, bez boje opět získalo Damiettu a poučeni předchzoím neúspěchem zde počkali až do listopadu, kdy již nehrozilo nebezpečí zaplavení. Ale výprava dne 11. února 1250 opět skončila neúspěchem, když králův bratr, Robert de Artois, nepočkal až se celému křižáckému vojsku podaří přebrodil na druhý břeh, zaútočil a v následném boji bylo křesťanské vojsko poraženo. Z templářů přežilo jen pět rytířů, mezi padlými byl i velmistr Guillaume de Sonnac.

Ludvík, ale udržel své postavení před al-Mansúrou až do dubna, kdy jej muslimové odřízli od zásobování a při ústupu padla celá armáda do zajetí. Propuštěni byli výměnou za vysoké výkupné a odevzdání Damietty.

V Akkonu byl zvolen nový velmistr Renaud de Vichiers a přes určité potíže se Ludvíkovi podařilo urovnat svárlivost mezi templáři a johanity.

Po smrti Renauda de Vichierse dne 20. ledna 1256 byl novým velmistrem zvolen Thomas Bérard. Křesťané byli od roku 1250 rozděleni banálním sporem mezi Benátčany a Janovany, který v roce 1256 vyvrcholil otevřenou srážkou, kdy se na stranu Benátčanů dali templáři a na stranu Janovanů johanité, ale rozbroje byli ukončeny vpádem Mongolů, kdy armáda vedená ílchánem Hülegem smetla do té doby všemocný Bagdád i s kalifátem, Aleppo i Damašek, ale další výboje do Egypta byly zastaveny smrtí ilchánova bratra, Velkého chána Möngekeho, kdy se Hülegü vrátil s vetší částí své armády zpět do Persie a zbytek armády byl v bitvě u Ain Jaludu dne 3. září 1260 Egypťany rozdrcen.

V roce 1260 templáři odkoupili od Julia ze Sidonu město Sidon a od dva roky později uzavřeli s johanity dohodu o uzavření všech sporů týkajících se majetku v Orientu. V roce 1263 se křesťanům podařilo uzavřít dohodu s egyptským sultánem Bajbarsem o výměně zajatců, ale k dohodě se odmítli připojit válečné řády, což Bajbars ztrestal dobytím Nazaretu.

V roce 1265 Bajbars shromáždil vojsko, se kterým chtěl zpět dobýt sever Sýrie od Mongolů, se kterými si však poradila místní armáda a Bajbars tedy svou pozornost obrátil ke křesťanům. - Dobyl Caesareu, Haifu, nepodařilo se mu dobýt templářskou pevnost Athlitu, ale se lstí, kdy obráncům slíbil možnost volného odchodu popravil posádku johanitského hradu Arsufu, templářského hradu Safed, ve kterém přešla syrská posádka na stranu muslimů a templářským rytířům tak nezbylo nic jiného, než Bajbarsovým slibům uvěřit. 15. dubna 1268 dále dobyl hrad Beaufort, město Antiochii, templáři opustili své hrady La Roche de Russole a Baghras. V témže roce byl bratrem francouzského krále Ludvíka IX., Karlem z Anjou, popraven jeruzalémský král Konradin a o uvolněný trůn usilovali Hugo a Maria z rodu kyperského královského Lusignanů. Templáři se postavili za Marii, manželku antiochijského knížete a johanité za Huga. V roce 1269 byl nakonec jeruzalémským králem korunován Hugo.

V roce 1271 se ve Svaté zemi vylodil anglický princ Edward a po jednáních s ílchánem Abagem, synem Hülegeho, dosáhl toho, že Abaga vytáhl proti Bajbarsovým oddílům v Allepu a město následně dobyl. Křesťané tak mohli následně s Bajbarsem uzavřít v roce 1272 mírovou smlouvu. Dne 25. května 1273 umírá velmistr Thomas Bérard.

Posledním templářským velmistrem ve Svaté zemi byl zvolen preceptor řádu v Apulii, Guillaume de Beaujeu.

Poté co byl v červenci 1277 otráven Bajbars, uzavřeli křesťané novou mírovou smlouvu s jeho nástupcem Qalavunem, ale johanité varovali před jeho proradností a radili, aby se raději spojili s Mongoly. A poté, co se johanité spojili s mongolskými vojsky v bitvě u Homsu a krátce na to v roce 1282 zemřel mongolský ílchán Abaga, Qalavun v roce 1285 dobyl johanitský řád Marquab.

V Evropě mezitím v letech 1283-85 vypukla válka mezi Aragonem, na jehož straně stáli i templáři, a francouzi, se kterými bojoval bratr templářského velmistra, Louis de Beaujeau.

V roce 1291 se v Akkonu, jedné z posledních křesťanský bašt ve Svaté zemi, vylodila skupina fanatiků a nepokoje, jež vyvolala, posloužily egyptskému sultánovi el-Malek-el-Ashraf Hhalilovi, synovi Qalavuna zesnulého v roce 1290, jako záminka pro napadení města, kam dne 5. dubna dorazil s obrovským vojskem, zatímco obránců bylo jen asi 14 000 (celkového obyvatelstva 40 000). V noci z 15. na 16. dubna udělalo asi osm set jizdních templářských rytířů (na straně Egypta bylo přes 60 000 mužů jízdy) výpad z města na nic netušící muslimské ležení, ale ve tmě se zamotali do stanových provazů a byli pobyti. Stejný pokus zopakovali o několik nocí později johanité, ale stejně neúspěšně.

4. května připlul do Akkonu s posilami kyperský král a pokusil se dojednat s Khalilem příměří, ale bez úspěchu tak, že dne 18. května po měsíci obléhání muslimové zaútočili. Podařilo se jim dobýt vnější hradby a rytíři johanitů a templářů pod vedením svých velmistrů, Guillaumee de Beaujeuem a Jeana de Villiers, se pokusili o výpad, ve kterém však urpěli obrovské ztráty a byli nuceni se stáhnout. V boji templářský velmistr padl a velmistr johanitů byl těžce raněn.

Muslimům se postupně podařilo dobýt i vnitřní opevnění a jako poslední v něm odolávala Věž templářů. Po několika dnech bojů Khalil obráncům nabídl bezpečný odchod, který využila většina civilního obyvatelstva, ale po obtěžování křesťanských žen ze strany opilých muslimů, udělali templáři výpad a došlo k dalším bojům. Další nabídka bezpečného odchodu byla již jen lstí. Templářští vyslanci byli zavražděni a velitel templářů, Piere de Sevry, vyslal budoucího velmistra, Thibauda Gaudina, s řádovým pokladem do hradu v Sidonu. Obránci dále vzdorovali až do 28. května, kdy se postupným podhrabáváním a odstřelováním věž zřítila. Zbylí obránci. kterým se podařilo přežít, se přepravili do templářského Hradu poutníků nebo na Kypr.

O měsíc později neměli templáři dostatek mužů pro obranu celého Sidonu a rozhodli se tedy bránit jen pevnost na nedalekém ostrůvku. Muslimové však začali stavět násep, Gaudin odplul na Kypr pro pomoc, ale již se nevrátil a tak zbytek posádky odplul do Tortosy. Během několika dalších týdnu křesťané bez boje opustili Bejrút a Tyrus, 3. srpna Tortosu a jako poslední z křesťanů opustili Svatou zem dne 14. srpna 1291 templáři, když opustili Hrad poutníků.

Templáři pod vedením Thibauda Gaudina zvoleného v Sidonu založili svůj nový hlavní stan v Laimassolu na Kypru. Ostrov jako svůj nový hlavní bod zvolili i johanité a němečtí rytíři. Kyperský král, jež se snažil upevnit svou moc, zavedl daň za každého řádového rytíře, ale papež daň zakázal a tak alespoň řádům zakázal kupovat bez svého souhlasu majetky na Kypru.

V roce 1292 se církevní koncil vyslovil pro sloučení řádů templářů a johanitů i pro zrušení osvobození od placení papežských dávek, jež nyní neměl svůj původní smysl ulehčit náročné finanční náklady ve Svaté zemi.

Dne 16. dubna 1293 pak Thibaud Gaudin umírá.

Posledním templářským velmistrem byl zvolen burgundský rytíř Jacques de Molay, který do řádu vstoupil roku 1265 v komturství Beaune a kolem roku 1275 odešel do Svaté země a na velmistrem se stal v roce 1293 na Kypru.

V roce 1299 byli templáři a johanité požádání o vojenskou pomoc ze strany mongolů, s nimiž byli vázáni volným spojenectvím ještě z dob, kdy měli v držení území ve Svaté zemi. V léte 1300 podnikla spojená řádová vojska několik výpadů na syrskou Tortosu, egyptskou Alexandrii a do ústí Nilu. U Tortosy pak křižáci čekali na mongolský vojska, která nepřišla a křižáci se proto opevnili na nedalekém ostrově Ruad. Egyptský sultán poslal proti ostrovu své vojsko, obránci se po dlouhém boji vzdali pod sultánovým slibem volného odchodu, ale byli vzápětí uvrženi do otroctví. Tato výprava byla nejen poslední křížovou výpravou templářů, ale i křesťanů vůbec.