V noci jsem snil, že jsem motýlem

Fjodor Michajlovič Dostojevskij si svůj věhlas spisovatele vydobyl hned ve svém prvním románu Chudí lidé z let 1844-45, avšak na dílo podobného významu si musela čtenářská veřejnost počkat více než dvacet dalších let, kdy časopisecké vydání Zločinu a trestu z let 1865-66 Dostojevského takřka bezprostředně katapultovalo mezi nejvýznamnější ruské, potažmo se zpožděním několika desítek let i mezi největší světové, spisovatele. Avšak ono dvacetileté období má v životě Dostojevského doslova klíčový význam, kdy nebýt rozsudku smrti, vězení a několikaletého sibiřského vyhnanství, smrti bratra s následným finančním krachem, ze kterého se Dostojevskij vzpamatovával takřka do konce svého života tak, že byl ve finanční nouzi nucen prodávat svá nejvýznamnější díla hluboko pod úrovní honorářů svých někdejších kolegů, po kterých ovšem dnes nevzdechne ani pes, je možné se do jisté míry domnívat, že Dostojevského jméno by dnes znalo jen několik zapálených bibliofilů a rusofilů.

V krátkém prozaickém útvaru s mnohé vypovídajícím názvem Román v devíti dopisech z roku 1845 se Dostojevskij neúspěšně vrátil k literární formě své slavné prvotiny Chudí lidé. V tomto velmi neumělém pokusu o humoristickou formu, jež ostatně snad až na výjimku Strýčkova snu nepatří mezi jeho nejzdařilejší literární počiny, Dostojevskij nejen podruhé nevstoupil do stejné řeky, ale schází mu takřka vše co činí z průměrného díla dílo nesmrtelné.

Se samotným námětem okatě klamaného manžela se pak mnohem lépe vyrovnal ve své o rok pozdější novele Cizí žena a muž pod postelí, potažmo v jednom ze svých vrcholných psychologických námětů Věčný manžel z roku 1870.