V noci jsem snil, že jsem motýlem

Počáteční ideou byl projekt Divadelního ústavu v Praze, New Dramatists Associate Artists v New Yorku a divadla Na zábradlí, který má zprostředkovát vzájemnou výměnu současných českých a amerických autorů. Hra The Eviction byla sice vytipována Divadelním ústavem, avšak coby režisér, překladatel i ústřední tvůrčí element, který dal hře nejen český název - Poslední pomazánka, ale i vyznění v kontextu českého prostředí je Jiří Ornest, jenž si ve hře zahrál i jednu ze dvou hlavních rolí - Čtenáře, co do obsahu hry de facto nahrávače na herecký smeč pro Pavla Lišku, který si v roli bezejmenného Muže opět střihl roli společenského outsidera.

Vlastní námět ale i zpracování do formy příběhu, který je veden a určován postavou Čtenáře, potažmo existenciální podtext se sálavou přítomností beznaděje, snad není ani tak objevný co do vlastního obsahu, avšak strhující je jeho přímočarost, kdy postava Čtenáře nenechá Muže zbytečně odbočovat, ba odkládat řešení beznadějné situace, kdy dva týdny před Vánoci dostal výpověď z nájmu a má se stát bezdomovcem.

Tím řešením, jak možná citlivější divák tuší již od samého začátku, je skok z okna. Avšak přes onu proklamovanou přímočarost, Čtenář, jenž v sobě přes svůj cynismus nedokáže potlačit svou lidskost, nechává Muže uspořádat své věci, ba nechá jej, aby mohl ohromit diváka náhodnými citacemi z kterékoliv z knih, jež do poslední řádky zná zpaměti - pro svou nesoustředěnost není totiž schopen číst jinak, než že knihy, které čte zcela náhodně bez jakéhokoliv výběru systémem, co odpadkový koš vydá. Dovolí mu i beznadějný a zbytečný telefonát matce, kterou ve smyslu té poslední nejméně pravděpodobné instance požádá o peníze, ale i telefonát náhodnému volanému, jenž mu přečte svou poslední báseň a zavěsí, aby nakonec provedl to, co bylo předurčeno možná i týdny či měsíce předem, avšak před čím dokázal ve svém vědomí zdatně uhýbat až do úplně posledního okamžiku.

Krom opravdu excelentního herectví jak Jiřího Ornesta tak Pavla Lišky, na kterém je znát ovoce soustavného režijního vedení, které se mu zcela nedostávalo v jeho předešlém angažmá v brněnském HaDivadle, je nutné pochválit scénické řešení Jana Štěpánka, jež v sobě snoubí minimalismus s přísnou účelovostí a dokonale tak podtrhuje atmosféru celé hry.