„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Černá mše

Kategorie
26. Únor 2008

Prolog

Černá mše - dřevoryt J. Hodek
Černá mše je základním projevem kultu Satana a její účastníci musí být věřícími v Boha, Peklo a Satana, který jako jediný Bůh vyžaduje parodii a profanaci křesťanských kultů, slučuje mešní oběť se sexuálními zvrácenostmi a někdy i krvavou obětí. Ovšem Černá mše se od konce X. století, odkdy je dle některých autorů[1] její vznik datován, postupně proměňuje. Magický obřad, který volně navazoval na přetrvávající pohanskou víru v magii a čarodějnictví přebíraje k nim nové prvky převzaté z křesťanství či přesněji z antikřesťanství a účastníky jen z těch společensky nejnižších a nevzdělaných vrstev, přitahuje svou tajemností zvědavost šlechtických a klerikálních kruhů, pod jejichž vedením se během XV. až XVII. století proměňuje z magických ritů, které měly původně přinést dobrou úrodu a živobytí, v krvavé rituály zajišťující osobní bohatství a prospěch, zaplacené krví, mozkovou hmotou či popelem z tělíček malých nemluvňat. Od století osmnáctého se ze satanských obřadů staly čistě sexuální a sadistické rituály, které mají v roušce víry v temného Boha zakrývat perverzi a zvrácenost svých účastníků, k čemuž od století XIX. přistupuje i móda a hlad po tajemnosti a Černé mše se stávají častým námětem pro mnohý laciný román.

Vznik

Černá mše - dřevoryt J. Hodek
S příchodem magického letopočtu 1000 se vyrojilo značné množství proroků předvídajících konec světa, konečné zúčtování a Apokalypsu. Celou Evropu sužoval hlad a mor, když byly snědena úroda, zásoby, dobytek i zvířata slabá vyhrabávat mrtvé a silní pojídat slabé. Oltáře se rozdělily na dvě části: pro Boha dobra a Boha zla.
První písemné komentáře o kultu Satanově pochází až z dob Jiřího IV., čarodějnické spisy až z XV. století z činnosti inkvizitorských mnichů. - První spis Formicarius německého benediktina Nidera je datovaný kolem roku 1440, ze kterého kompilací vycházení další spisy Spiny, Jacquera, Castra, Sprengera, de Lancrea, Disquisitiones magicae Del Ria, a Sprengerovo Kladivo čarodějnic a tak není snadné vypátrat původní scénář Černé mše.
Zpočátku se nepoužíval chrám, ale obřad se odehrával v pusté přírodě, nejlépe u paty vzrostlého stromu. Kropenkou byla díra v zemi či puklina ve skále, do které se účastnici vymočili. Do této svěcené vody přítomní namáčeli dva prsty levé ruky a obráceně činili znamení kříže. Velekněžkou Satanovy církve byla v protikladu k patriarchálnímu křesťanství žena, "Královna Sabatu", jež byla korunována magickou vrbinou a zahajovala obřad slovy: "Vstupuji na oltář svého Boha, Boha, jenž mstí slabé a ochraňuje je. Pane můj, zachraň mě od zrady a násilí!“ Následovalo zřeknutí se Krista, slib oddanosti Satanu a políbení zadku jeho sochy často s podobiznou kozla s mužským falem. Poté co jej políbila i kněžka a po souloži s ním ulehla na oltáři a byla zahalena dýmem. Na bedrech kněžky s tváří k zemi, jež byla součastně hostií i oltářem, přednášel první kněz satanické krédo a obětoval ptáky a obilí - obilí zemi, aby vydávala úrodu a ptáky pouštěl k nebi, aby donesly Bohu Svobody vzdechy utlačovaných nevolníků. Každému pak dal hostii upečenou ze směsy zředěné z moči.
Na tělo kněžky byly položeny dvě sošky představující posledního narozeného a zemřelého, které zvedla a vzývala blesk, aby do ní uhodil. Načež jí byla podána oblečená ropucha, kterou roztrhala na kusy. Když Bůh neseslal blesk a nereagoval na výhrůžky, byl považován za poraženého.
Černá mše byla ve svém vzniku záležitostí nejnižších vrstev a vyvrhelů a proto bylo s jejími účastníky zacházeno jako s hlupáky a šarlatány. Postupovalo se dle platných zákonů, ale nikdy se Satanské seance netrestaly smrtí. Kapitulát Karla Velikého: "Nechť se nikdo nedotazuje věštců, nevykládá snů, ani se nezabývá auguriemi, nechť se nenajdou nikde ani čarodějníci, ani kouzelníci vyrábějící filtry, vyvolávající bouře neb vázající lidi. Jsou-li někde takoví, nechť se polepší, nebo budou potrestáni." Jiný kapitulát z roku 805 předepisuje trest, ale nikoliv smrt. Pařížský koncil z roku 829 řádí magii a satanské obřady k nejtěžším hříchům a žádá císaře o přísné potrestání: "Jakmile budou viníci odhaleni, praví canon, ať jsou to muži neb ženy, musí býti vzati do vyšetřování a potrestáni s největší přísností, tím spíše, že jejich zpupná a nerozvážlivá odvaha nebála se sloužiti ďáblu."

První krvavý "hon na čarodějnice"

Černá mše - dřevoryt J. Hodek
První násilné potlačení nekřesťanských náboženských proudů označovaných za satanisty nastalo za vlády Roberta Zbožného roku 1022, kdy byli orleánští Manicheové nařčeni z vyvolávání a uctívání ďábla. Manichejští katarové hlásali dualismus, ve kterém je tvůrce hmoty židovský Jahve totožný se Satanem, ale uctívání náleží jen dobrému Bohu světla. Proto odmítali uctívat Krista, což bylo mylně považováno za zbožňování Satana a Katarům byly přisuzovány nejrůznější svatokrádežné rituály a zločiny.
Dle soudobého křesťana probíhala katarská eucharistie takto: "Těm, kdož jej neznají, chci vylíčiti způsob, jímž se připravuje svatý pokrm kacířů. Tito se shromáždí v určených nocích v některém domě. Nesouce všichni světlo utvoří průvod, zpívajíce na způsob litanií jména démonů, až se objeví ďábel v podobě zvířete. Když se zjev stane zřetelným, zhasnou všechna světla a každý uchopí ženu, jež je mu nejblíže a zneužije ji, aniž by považoval za hřích je-li to snad jeho matka, sestra neb řeholnice. Poskvrniti je považují za akt posvátný a nábožný. Zrodí-li se z tohoto hnusného styku dítě, vloží je osmého dne do ohně, zapáleného v shromáždění a spálí je podle příkladu starých pohanů. Pečlivě sebraný popel z tělíčka je nábožně uschováván tak, jako milosrdenství křesťanů uchovává tělo Kristovo, podávané jako posila umírajícím. Tento prach má mocí démona úžasnou moc, neboť přistoupí-li někdo k jejich kacířství a ochutná-li třeba jen málo zmíněného popele, nemůže již nikdy opustiti cestu záhuby a obrátiti se k pravdě."[2]
V tomto krátkém úryvku můžeme pozorovat všechny hlavní rysy, kterými se začaly v pozdějších staletích charakterizovat procesy s čarodějnicemi: incestní spojení, vraždy neviňátek a popel z jejich spálených těl používaný ke "svatému" přijímání.
A autor svůj popis zakončuje: "Všichni přítomní marně se snažili donutiti kacíře, aby se zřekli svých bludů. A když, tvrdí jak ocel, odpírali je litovati, byli oblečeni v šat svého řádu a pak je biskupové odstrojili. Tehdy, podle nařízení králova, královna Konstancie se postavila k chrámovým dveřím, aby zabránila davu ztýrati odsouzence. Během excomunikace ponořila královna hůl, již nosila, v oko Etienna, svého starého zpovědníka, a vyrvala je. Nešťastníci byli vyvedeni z města a když je byli uzavřeli v jakési chýši, byli za živa upáleni zároveň s popelem, o němž jsme již mluvili. Jen jeden kněz a řeholnice, kteří byli, díky Bohu, obráceni, unikli popravě."[3]

Slavnosti bláznů

Počátkem XII. století byly mezi křesťanským klérem velmi oblíbené orgiastické slanosti ne nepodobné pohanským saturnáliím, které se odehrávali na posvěcené půdě se zneuctěním oltáře a napodobováním nejsvatějších obřadů obscéními scénami. Slavnosti se odehrávaly od 26. prosince do 6, ledna, kdy byl jeden z kněží vyvolen a za obřadu sestávajícího se ze sprostých a zesměšovacích slov posvěcen na biskupa bláznů. Ten byl pak s berlí a mitrou v doprovodu s ostatními uveden do kostela, kde na biskupském křesle dával požehnání. Dne 1. ledna byl biskup za hlaholu zvonů doprovoděn ze svého domu do kostela na slavnostní mši, které se krom kleriků, převlečených za šašky, zúčastnily i ženy se zamazanými tvářemi či hrůznými maskami. Tanče a rozdovádění vínem prováděli nechutné orgie, s kterými se netajili ani po celebrování mše, když vyrazili do ulic. Tato slavnost napovídá o pokleslé morálce a úctě k dominantnímu náboženství i ze strany oficiálních představitelů církve.

Zřízení inkvizičního tribunálu

Černá mše - dřevoryt J. Hodek
Mírová smlouva z roku 1230 podepsaná Jiřím VI. a pány císařství římského je prvním dokumentem předepisujícím formální postup při vyšetřování Satanových přívrženců. Byla schválena církví a papež Řehoř IX. jej přeložil i ostatním knížatům. Již v tomto roce byl zřízen inkviziční tribunál, jehož vedení bylo svěřeno řádu Dominikánů.
Bulou již papež roku 1233 adresoval inkvisitoru Konrádu de Marbourg, aby potrestal německé Luciferiány uctívající ďábla, se rozpoutalo krvavé období inkvizice. Dle rozkazu inkvisitora Roberta le Bougre byla za živa upálena celá 160-členná manicheiská obec z Mont-Aimé v Champagni, stejně jako Albigenští z Mas-Saintes-Puelles upálení na rozkaz inkvisitora Bernarda de Caux. Odtud hranice dále postupovaly do celé Evropě.
Historicky nechvalně slavným se stal proces s řádem Teplářů, který byl, ke své zkáze, neobyčejně bohatý. Dle obžaloby vyvolávali ďábla, provozovali kacířství, magii a svatokrádežné obřady, vzdali se trojnásobně Boha, Krista a Ducha Svatého, v okamžiku slibu bojovat až do konce života za hrob Kristův šlapali a plivali na kříž a na Velký pátek jej znečisťovali močí. Templáři byli za živa upáleni, jejich řád rozpuštěn a majetek zkonfiskován.

Gilles de Rais

Dalším důvodem příklonu k černé magii a satanismu byla touha po moci a mejetku. Gilles de Rais, francouzský maršál, de Laval, baron de Bretagne a pozdější Modrovous se po sňatku s Kateřinou de Thouars stal jedním z nejbohatších velmožů v Evropě, byl rádcem krále Karla VII. a společníkem Johanky a Arcu, ale ve svých 26 letech se vzdal veřejného života a hodlal se zabývat jen svými literárními a uměleckými ambicemi. Ve snaze o rozšíření své slávy se však geometrickou řadou tenčil jeho majetek a proto ve snaze zabránit úplné zkáze se vrhl na alchymii a okultní vědy, ale i největší alchymisté jeho doby nedokázali vyrobit zlato či kámen mudrců a proto se vrhl v náručí Satanovo.
Za pomoci nejvýznamějších magiků Evropy Jeana de Rivierea a především abbého Francoise Préláté z Florencie, který za zaklínadly udržoval styky s démonem zvaným Barron, pořádal de Rais Satanické obřady, při kterých dle pozdější obžaloby zahynulo na 140 dětí. Jeho počínání bylo považováno za neškodné až do roku 1440, kdy o Velikonoční mši vjel se svým vojskem do kostela a unesl kněze, čímž se jednak dopustil svatokrádeže, ale především bez povolení sestavil vojsko.
Dle rozkazu biskupa z Nantes ze dne 15. října 1440 byl předveden před soud, kde byl obviněn z kacířství, odpadlictví a zaklínání démonů. De Rais sice činil pokání a litoval svých činů, ale sémě již bylo zaseto. Dále se za nocích odehrávaly Černé mše, při kterých byly zabíjeny malé děti a odehrávaly se nejodpornější orgie.
Zlatý věk Satanských obřadů nastal v XV. až XVII. století, ale například ve Švýcarsku, kde dosud nebyla černá mše známa, byli lidé zavedeni do kostela, kde zapřeli Krista, odřekli křest, šlapali na kříž, slibovali, že již nikdy nebudou přijímat svátost oltářní a přísahali věrnost Satanu.
Dne 5. prosince 1484 byl papež Innocenc VII. nucen vyhlásit klatbu, dle které byli především v Německu, Rakousku a Skandinávii obviněni faráři a a kanovníci z praktikování zvrácených obřadů. Ve Švédsku vyžadovali sataničtí kněží od nového zasvěcence přísahu, že se budou Satanovi oddávat tělem i duší a po stvrzení přísahy se vlastní krví podepisovali do seznamů, načež se konal nový křest.
Stejné tomu bylo v Itálii, Savojsku, Piémontu a Lombardii, jak dokazuje list Adriena VI. ze dne 20. července 1523, který připomíná těžké zločiny jako jsou zřeknutí se katolické víry, satanský křest, šlapání kříže nohama, uznávání Satana za jediného Boha vypočítané již apoštolským listem jeho předchůdce Julia II.
Účast na Sabatech byla povinná a nepřítomnost byla pokutována. Lidé byli maskování, aby nemohli prozradit své společníky, ale Černá mše se ze svatokrádežného obřadu stala jen sadistickou a zločinnou praktikou se vzájemným pářením a vraždami malých dětí, jejími návštěvníky se namísto lidu stali šlechtici a kněží.
Svědectví o praktikách na dvoru Karla IX. vydává Bodin, královský prokurátor v Angers ve své knize z roku 1516 "La Démonomanie des Sorciers":
"Karel IX. téměř již umíral, jsa zachvácen chorobou, jejíž příčinu odkrýti a vysvětliti děsící příznaky nedovedl žádný lékař. Královna matka, Kateřina de Médicis, jež krále úplně ovládala, a jež by byla změnou panovníka vše ztratila, odvážila se všeho, jen aby mohla zachovati svou moc. Tázala se nejprve o radu svých italských i francouzských astrologů, než marně. Nemocný, jehož stav se denně zhoršoval a stával se beznadějným, hledal pomoc v magii a chtěl se dotázati věštby krvavé hlavy během Mše krve. Hle, jak se postupovalo při pekelném obřadu: Vzali krásné a úplně nevinné dítě, jež bylo tajně připraveno dvorským almužníkem k prvnímu přijímání. Pak když nastal den, či spíše noc oběti, počal jakýsi jakobínský mnich, oddaný dílům černé magie, o půlnoci ohavné a mrzké obřady černé mše, za přítomnosti jediné královny a několika důvěrných přátel.
Při této mši posvětil oficiant dvě hostie před obrazem démona, majícího u svých nohou převrácený kříž, jedna byla černá a druhá bílá. Bílá byla podána dítěti, jež přivedli oblečené jako ke křtu. Pak je mnich uchopil, zvrátil k zemi a neobyčejně prudkou ranou dýky mu uťal hlavu.
Ta, zachvívající se ještě a mokvající krví, byla položena na černou hostii, jež kryla dno patény a přenesena na stůl, kde hořela tajemná světla a magická vykuřovadla. Tu se pak odehrála podivná a úděsná scéna: Oficiant zaklínal démona, aby odpověděl ústy té krvavé hlavy k otázce, již se král neodvažoval nahlas vysloviti, nadtož se s ní někomu svěřiti.
Slyšeli pak slabý hlas, podivný, jenž jakoby přicházel z veliké dálky a jenž vycházeje z úst ubohého malého mučedníka, pravil: „Vim Patior“, Trpím násilí.
Po této odpovědi, jež bezpochyby oznamovala nemocnému, že konec se blíží a že peklo ho již neochraňuje, zachvátilo ho hrozné třesem, paže mu ztuhly… Chraptivým hlasem křičel: „Odstraňte tu hlavu! Odstraňte tu hlavu!“ a až do posledního jeho výdechu neslyšeli od něho jiného slova.
Ti, kteří mu sloužili a kdož se nezúčastnili Mše krve a ani nevěděli o tomto strašném tajemství, věřili, že král byl pronásledován fantomem Colignyho a že se mu asi zjevila hlava slavného admirála, zavražděného na jeho rozkaz. „Ale,“ praví Bodin, „co lomcovalo umírajícím, nebyly výčitky svědomí, nýbrž beznadějná hrůza a předčasné peklo."[4]

Černá mše za Ludvíka XIV.

Činností inkvizice se Černá mše stala výhradní záležitostí šlechtických kruhů, ve kterých bylo záležitostí prestiže vznešených dam stát se satanskou kněžkou. Ilustrujícím příkladem je proces s madam Voisinovou (Mme Montvoisin), který byla kněžkou černé magie a na objednávku vyráběla filtry způsobující smrt nepohodlných manželů, filtry očarovající milence, zachovávající krásu a odstraňující nežádoucí plody lásky. Mezi jejími milenci byl i pařížský kat, který ji dodával sádlo z oběšenců potřebný pro výrobu černých svíček. Při svém procesu doznala, že její činnost se dotýkala samotného krále, kdy vrácení jeho milostné přízně mimo jiné žádaly komtesa de Rome, Mme de Polignac či Mme de Montespan.
"Policejní důstojník La Reynie uvádí ve svých zprávách několik příkladů ceremonií, konaných v Saint-Denis a Marthery na podnět a často za přítomnosti Mme de Montespan. Připomíná, že počátkem r. 1668 byli uvedeni dva knězi Lesage a Mariette do bytu paní de Thiauges na zámku Saint Germain a tam že Mariette, maje komži a štolu, žehnal svěcenou vodou a říkal evangelium králů nad hlavou markýzy de Montespan, zatím co ona přednášela zaklínání a Lesage pálil parfumy. Během tohoto zaklínání bylo prý několikráte opakováno jméno krále, jako i jméno slečny La Valliere, jejíž smrti si markýza žádala."[5]
Mezi nejznámější příslušníky kléru sloužící Černé mše patřili: "Barthélemy Lemeignan, vikář od sv. Eustacha, jenž během černé mše obětovával dvě děti, rozřezav je na více kusů, František Mariette, vikář od sv. Severina, Josef Cotton, kněz přidělený k chrámu sv. Pavla, abbé Tournet, jenž byl upálen na náměstí Greve, protože sloužil mši na břiše jakéhosi 14-tiletého děvčete a při níž, za oběti, si chlípně počínal"[6] a nejslavnější abbé Guibourg , kterého La Reynie ve zprávě adresované panu Louvois vylíčil jako:
"Jest knězem sedmdesátiletým, narozeným v Paříži. Prohlašuje, že jest synem nebožtíka pána de Montmorency; velmi mnoho cestoval; zhýralý; spravoval několik kostelů v Paříži a okolí, oddán stále svatokrádežným praktikám; travič — umělec znalý všech druhů očarování; přítel Voisinové, s níž udržuje již ode dávna styky: sdílí společnou domácnost se svou souložnicí (dívka jménem Chanfrain), s níž měl několik dětí, z nichž některé sám zabil; člověk zvláštní, jejž nemožno s někým srovnati; podřezal a obětoval mnoho dětí, kterýž zločin je mu zcela běžným, černé mše, sloužené na břichu žen neb jiné oběti a vůbec vše, co se od něho žádá nejbezbožnějšího z moci jeho úřadu, nepůsobí mu nikdy žádných starostí."[7]
Mše měly vždy rozkošnický nádech, který byl utvrzen nahou ženou, jejíž tělo sloužilo jako oltář, a se kterou kněz často páchal nechutnosti, mezi jejími ňadry stál kříž a na břiše kalich, do něhož při svitu černých svíček zachycoval krev malého děťátka zaříznutého s modlitbou: "Náš Pán Ježíš Kristus nechal přijíti k sobě děti. A já chci, abys i ty šel k Němu a ty jdeš se vtěliti v Boha, poslán mou rukou, jíž musíš žehnati, neboť jsem jeho knězem."[8] Kněz při přijímání ponořil půlku hostie do kalichu a druhou do genitálií ženy, odkud ji pět vyndal a namočil do krve. Kněz se napil z kalichu a mši zakončil: "Totoť jest tělo mé, totoť jest krev má"[9].
Dle zprávy La Reynie "viděla [dcera Voisinové] abbého Guibourga celebrovati tuto mši v bytě své matky. Ona sama prý pomáhala připraviti nutné věci, jako žíněnku na židle nebo na stůl tvořící oltář, dva taburety na stranách, na nichž stály svícny se svíčkami. Když bylo vše připraveno, vešel z malé, přilehlé světnice Guibourg, oblečen jsa v svůj bílý mešní ornát, posetý černými šišticemi. Pak přivedla Voisinová ženu, na jejímž těle se měla černá mše sloužiti"[10].
Dr. Légué líčí Černou mši celebrovanou pro markýzu de Montespan koncem ledna roku 1678 takto:
"Když přišla ta, na kterou čekali, provázena mladou dívkou Markétou, dcerou to Voisinové, bylo jí řečeno, aby se úplně svlékla. Objevila se jedna z oněch nádherných nahot, stvořených, aby pokoušely dláto Coysevoxovo neb Coustouovo, odhalujíc formy podivuhodné kyprosti. Silné, hadovité kyčle podpíraly bezvadné torso a plné hrdlo dokazovalo sílu a prudkost ohnivého temperamentu. Tvář návštěvnice zůstávala stále maskovanou, bylo však viděti prameny světlých vlasů, řinoucích se k zemi, zkadeřených, těžkých, stvořených k nošení diadému, na nichž často lpěly rty zamilovaného prince, neboť touto ženou byla, jak jste snad již uhodli, pověstná de Montespan.
Ulehla na podivný oltář s nohama svěšenýma po jedné straně oltáře a na druhé majíc hlavu opřenu o podušku, již podpírala převržená židle. Abbé Guibourg postavil kříž na markýzina prsa, na břicho pokryté ubrouskem umístil kalich, načež započal bezbožný obřad. Markéta Voisinová nahrazovala ministranta. V okamžicích obětování, kdy celebrant má políbiti oltář, líbal Guibourg tělo markýzy de Montespan.
Při posvěcování zazvučel zvonek Markéty Voisinové a byl to umíráček, jenž zněl místností. Otevřely se dveře a objevila se žena, nesoucí v náruči asi dvou neb tříleté dítě… Guibourg uchopil slaboučkou oběť a pozdvihl ji nad kalich, pronášeje satanické zaklínání;
„Astaroth, Asmodée, knížata přátelství, zaklínám Vás, abyste přijali toto dítě jako oběť, již Vám nabízím a splnili, oč žádám.“ Pak položiv dítě na stůl, podřízl je. Děťátko sklonilo hlavu jak beránek pod nožem řezníka a jeho krev, stékající do kalichu, kapala na šat knězův, třísníc i nahé údy jeho spoluvinice. Po skončení oběti četl kněz tuto bizarní a nepochopitelnou formuli, psanou na panenském pergamenu:
„Já (zde vyslovil Guibourg tiše příjmení, jméno a hodnost Françoise Athénais de Mortemart, markýzy de Montespan) chci, aby mi král i Monseigneur Dauphin zachovali stálé přátelství, aby královna byla neplodnou, aby král opustil své lůžko i stůl pro mne a mé příbuzné, chci, aby mu bylo moje služebnictvo a moji přátelé příjemní. Milována a vážena velmoži, nechť jsem volána k poradám, abych věděla o všem, co se má díti. Nechť toto přátelství jest silnější než v minulosti; ať král opustí paní de Fontanges a nevšímá si jí a nechť zapudí i královnu, abych se mohla za něho provdati.“
Po skončení této hnusné mše vyrval kněz vnitřnosti dítěte a vloživ je zároveň s krví a úlomky hostie, jež zbyly po přijímání, do připravené již skřínky, odevzdal ji Montespanové.“"[11]
Aby měla mše žádoucí účinek, bylo nutné ji opakovat potřikrát za sebou. Poprvé se odehrávala v zámecké kapli ve Villebousin přímo na těle markýzy, druhá v Saint Denis a třetí v jednom zpustošeném domě, což byla právě mše popisovaná Dr. Légué. Král, který se chtěl vyhnout skandálu, nechal markýzu dne 15. března 1691 vstupit do řehole Sv. Josefa a zemřela v Bourbonu dne 27. května 1707.

Moderní Černá mše

Mezi největší znalce praktik ritů černé magie patřil Petr Michal Evžen Vintras, který po sobě zanechal bohaté písemné záznamy. Popisuje v nich například satanické sdružení z roku 1835 v Agen, které uneslo mladou asi dvanáctiletou dívku V., které dali podepsat vlastní krví formuli, dle které se zasvěcuje Satanu a bude nenávidět křesťanského Boha. Seskupení se zaměřovalo především na znesvěcování hostií, které dívka schovávala od svatého přijímání. Po čtvrt století se, ale rozhodla skoncovat se všemi ohavnostmi, které byla nucena provozovat a přiznala se paní de Belloc, která ji roku 1837 seznámila s knězem, abbém Dagensem. Roku 1838 onemocněla v nejvyšším stupni posedlosti démonem, který se zjevoval několikrát denně, mučil ji, tloukl, bil, pálil a to vše před několika svědky. Často ji našli v jiné místnosti, kde ležela ochrnutá a v bezvědomí, když s ní démon praštil o zem. Dagens se rozhodl ji exorciovat a při každodenních očistcích přikazoval Satanu, aby přinesl všechny hostie, které byly satanistu zneuctěny. Hostie padaly na její hlavu, do vlasů a byly ji vkládány do úst. "Často", píše abbé Degans, "krev stékala s hostií. Stíral jsem ji vlhkým plátnem a pak špendlíkem odtrhoval ty, jež krev přilepila na ruku." Zpráva dále pokračuje: "Několik dní před 15. srpnem r. 1838 oznámila V…, že se s ní stane zázrak jako s ochrnutým, o němž se vypravuje v bibli a že se tak stane 15. srpna přesně ve 3 hodiny. Toho dne jsme u ní zůstali s knězem řídícím exorcismy a jiným, jenž měl dosvědčiti zázrak. V… byla po celý den v největších bolestech. Sebrali jsme 80 hostií, z nichž 5 bylo zkrvavělých. Konečně, přesně ve 3 hodiny V…, jež byla jako bezduchá a v bezvědomí, zvedla se na svém lůžku a pravila nám: Mohu choditi! Sama sestoupila s lože, šla pevným krokem a vrhla se k nohám sošky Panny Marie. Od té doby chodila dobře." Ale démon tělo dále ovládal, bylo plné popálen, na které vkládal hostie, které nešlo utrhnout od živého masa. "Přiblížily se Velikonoce 1839. Počátkem svatého týdne bylo V… oznámeno, že na Vzkříšení bude úplně osvobozena. Na bílou sobotu byla přede mnou a dámou, jež u ní bděla, sražena k zemi. Hod Boží byl pro ni hrozným dnem. Přesně v 6 hodin jsme viděli, jak se V…, jež ležela na svém lůžku, nadouvá břicho, otevírají se ústa a smrtelná bledost se rozlila po jejím obličeji. Kněz vzkřikl v nejvyšší hrůze: Je mrtva! Pak bylo čteno evangelium Sv. Jana. Náhle se V… zvedla, vrhla se na kolena před knězem a řekla mu slavnostním hlasem: Knězi, Tvůj úkol je skončen, neboť byly již přineseny všechny! — Ruce majíc pozdviženy a obrácena k nebi, připojila: Gloria Marii! Navždy se zasvěcuji jejímu kultu…"
Ze dne 23. února 1842 se nachází v Vintrasových denících tento záznam:
"Před sebou viděl jsem velký sál, v němž se sedm lidí oddávalo nejbezuzdnějším orgiím. Čtyři mužové a tři ženy pili z kalichu a ciboria. Když je tato zábava již omrzela, zdálo se, že se rozvášňují a brzy byli jako šílenci, řvouce, aby vzbudili strach. Pak se vrhli na jednoho z nich a vyhrožujíce mu, ptali se po Kozlu. Ženy byly nejdivočejší a nejhnusnější.
Potom za gest, při nichž jeden předstihoval sprostotou druhého, vyndali vše, co je zapotřebí k oblečení kněze, sloužícího mši. Na tyto šaty činili tisíce urážek a úsměšků a za divokého smíchu oblékli do nich člověka, jenž mně připadal jako pitomý. Když byl bizarně oblečen, otevřeli dvířka vedoucí do malé alkovny, v níž stál stůl… Na něm byl úplně změněný krucifix a malá dřevěná soška Panny Marie, vysoká asi 50 cm, již sami oblékli. Proklatci vrhli se na tuto sošku i krucifix a nebylo snad urážky, jíž by byli zapomněli je zneuctíti.
V jednom okamžiku se malý ten hlouček seskupil a křičeli jediným hlasem: „Satane, o Satane, přijď, přijď! Hle, obětujeme Ti svého i Tvého nepřítele. Přijď k nám, kteří přísaháme věčné záští Matce i Synu.“ Pak kořenili tato slova hnusnými epithety…
V alkovně byl malý otvor, z něhož vyndali malou plechovou skřínku, uzavřenou visacím zámkem. Jak ji otevřeli, spatřil jsem v ní velké hostie, jež všichni brali do rukou a pak…!!
Sotva tato scéna minula, když tu všichni zdvojnásobili svou zuřivost, křičíce: „Naše záští nebeskému tyranu!“ — Náhle povstal hrozný hluk a myslel jsem, že blesk udeřil, aby zničil to hnusné doupě…
„Ježíši Kriste — křičel jsem — zabraň Satanu, aby se Tě dotekl! Marie, zastraš démony, kteří urážejí Tvého božského Syna.“ Zdvihaje se pak ze všech svých sil, vzkřikl jsem na ně: „Ďáblové, odstupte… volám blesk na vaše hlavy!“ Všichni ti zuřivci se ke mně vrhli, aby nasytili svůj vztek. Nemohouce se mě však dotknouti, foukali mně do tváře, což mně působilo pocit dušení, jehož jsem se počal obávati. Stále jsem však říkal: „Ježíš a Marie zvítězí.“ Kout, kde jsem byl schoulen, byl již pln otráveného dechu, obklopujícího mě jak hustý mrak. Soustřediv trochu svou energii, zvolal jsem: „Pro svou božskou přítomnost v těchto hostiích, vydaných tolika zneuctěním, osvoboď mě, ó Svatá Trojice, a pomoz mně vyrvati je z rukou těchto ohavných nestvůr!“ V tom okamžiku se všichni ti bídníci vrhli na hostie a kousali do nich. Tehda, volaje: „Luthmarael! Ophrimmael!“ opustil jsem místo, kde jsem stál, a vrhl jsem se mezi ně. Nedbaje jejich křiku a ran, vyrval jsem jim brzo hostie až na malé úlomky, jež chtivě sbírali, zneuctívajíce je ještě…"[12]
Petr Vintras byl posedlý druhým extrémem ve spojitosti s vírou v Satana - s exorcismem. Předešlá ukázka byla napsána na základě jeho duchovního zážitku, když žádal Boha, aby jej po zkušenosti z Agen použil jako smírnou oběť a patrně zcela propadl svým halucinacím. Jeho bohatý archiv byl později prozkoumán J. K. Huysmansem, který z něj části opsal s svěřil Julesi Boisovi pro jeho knihu Le Satanisme et la Magie[13].
Následující popis je psán dle údajného Vintasova zážitku ze seance jedné pařížské společnosti, jejímiž členy byli i kněží:
"Jest večer, 10 hodin. Všichni čekají. Ve čtvrt na jedenáct se otevrou dveře, ve kterých se objeví sluha, ptaje se, má-li vpustiti návštěvníky. Je mu odpověděno kladně a okamžik po té vstoupí muž, následován jsa ženou. — Přinesli jste něco? ptá se příchozích jeden z kněží. — Ano, neřekli jsme však sluhovi ničeho a nechali tělo v kočáře. — Odbilo půl jedenácté.
— Nuže, vstupme do pracovny a zazvoňte na sluhu, ať připraví kabinet — pravil kněz, jenž dosud nepromluvil. Zatím přinesli tělo. Pak obraceje se k ženě: — Nepila jste žádný silný likér? — Ona odpovídá: Ne! — Kdy jste posledně jedla? — Před čtyřmi hodinami.
Pak jeden z laiků otevřel dveře a uzřel jsem dosti prostranný sál, v jehož středu byl postaven stůl. Žena usedla. Zavázali jí oči, nejdříve černou páskou opatřenou vycpávkami téže barvy na oční dutiny, pak páskou bílou a konečně třetí, v podobě masky, ponechávajícím volným pouze nos a ústa. Zatím odešli dva účastníci a za chvíli se vrátili, nesouce mrtvolu, již položili na stůl. Bylo ta žena. Kněží oblékli komže a štoly, otevřeli skříň, vyňali z ní ciborium, mešní knihu a svěcený kámen. Jeden četl rituál a druhý vzal hostii. Magneticky uspaná žena promluvila, byl to však ve skutečnosti Satan, jenž mluvil jejími ústy.
Rozkázala, aby přijímali hostii, říkajíce při tom:
„Zošklivuje si úchvat anděla Ježíše, proklínaje anděla velké Trojice, jím talisman tvořící jeho sílu, abych jej tak přemohl a vyhladil jeho jméno z paměti lidské.“
Pak somnambula třikráte vzkřikla:
„Přijímej, mrtvolo! Přijímej, mrtvolo!“
Bylo přijímáno třikráte. Ku konci mrtvola zdvihla ruku, pak nohu! Zaklínači křičeli: „Vítězství!“ slavíce svůj triumf. Avšak paže, pohnuvši sebou, padla zpět, studena jako dříve a i noha zůstala stále ztuhlou.
Somnambula již nepromluvila. Magnetická síla byla vybita…"[14]
Dalším z velkým satanistických badatelů, který shromáždil velké množství materiálu o satanistických obřadech i výpovědí kněží, kterým se mnoho mladých dívek svěřilo, že jim bylo nabízeno za peněživou odměnu získání neporušených hostií, byl již zmiňovaný J. K. Huysmans, který se sám zúčastnil jedné Černé mše, kterou popsal ve svém románu Là-Bas[15].
Svou zprávu o satanických seancích vydal i fyziognom Eugen Ledos a Serge Basset, který svůj hrůzný zážitek popsal v listě Matin, ale mnohem vypovídající je zpráva zveřejněná v tomto listu dne 21. června 1899:
"Mnozí z čtenářů Matinu na nás žádali informace o Černé mši, již popsal náš spolupracovník pan Serge Basset, vylíčiv její rozčilující a často až nechutný děj. Mnozí čtenáři žádali dokonce zprávu, jak by se mohli těchto obřadů zúčastniti, jiní chtěli zvěděti pravdu, pochybujíce o věrohodnosti vypravovaného příběhu. Všem těm Matin odpovídá, že referoval až úzkostlivě přesně o scénách, jichž byl jeho redaktor svědkem — někdy — pravda, trochu je zahaluje. Jsme s to je dokázati. Pokud se však týče usnadnění ať komukoliv přístupu do „Kaple“, kde jsou slavena tato mysteria, odmítáme jakékoliv naléhání co nejrozhodněji. Hranice, jež dělí kult Satana od pouhé nečistoty a prostého souhrnu erotických výstředností jest příliš nezřetelnou a nejistou, než abychom pomáhali ještě k najímání stoupenců."[16]
Satanismus a Černé mše se tak staly čistě módní záležitostí či prostředkem pro ukojení perverzního sexusu se vzrušujícím nádechem magie a přirozeně také námětem pro mnohý laciný román z prostředí údajných satanistických spolků.

Použitá literatura:

  1. Joanny Bricaud, Černá mše, V. Žikeš: Plzeň, 1925.
  2. Paul Johnson, Dějiny křesťanství, Centrum pro studium demokracie a kultury : Brno, 1999.
[1] P. Christian: Dějiny Magie.
[2] Recueil des historiens de la France (Actes du Concile d’Orléans.) Díl X., str. 538.
[3] Tamtéž.
[4] Bricaud, s. 14.
[5] Tamtéž, s. 15.
[6] Tamtéž.
[7] Tamtéž, s. 16.
[8] Tamtéž, s. 17.
[9] Tamtéž.
[10] Tamtéž.
[11] Dr. G. Légué: Médecins et Empoisonneurs au XVII Siècle.
[12] Bricaud, s. 19.
[13] Viz La messe noire selon Ezéchiel et Vintras a Une messe noire terrassée v Le Satanisme et la Magie, str. 225 a následující.
[14] Bricaud, s. 19 - 20.
[15] J. K. Huysmans, Là-Bas, str. 369 až 374.
[16] Bricaud, s. 25.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.5 (13 hlasů)