„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Vymezení religionistiky jako vědy a teologie jako nástroje náboženské víry

Kategorie
26. Únor 2008
Předmětem této práce je porovnání tří prací autorů: Jana Hellera a Milana Mrázka: Nástin religionistiky: Uvedení do vědy do náboženstvích, Břetislava Horyny: Úvod do religionistiky a Karla Skalického: Po stopách neznámého Boha, které mají společné téma - vědu o náboženstvích. Komparace těchto titulů není jen porovnáním tří různých pohledů na problematiku, jíž se religionistika jako věda zabývá, ale porovnání prací tří autorů z různého výchozího bodu pohledu: Nástin religionistiky a Po stopách neznámého Boha mají své kořeny v teologickém prostředí, ale mají ambice být i tituly religionistickými a Úvod do religionistiky jako fundovaný úvod do problematiky vědního oboru religionistiky.
První krok, který religionistika, chtěla-li se stát samostatnou i všeobecně uznávanou vědou, musela ve svém počátečním rozvoji učinit, bylo oproštění se od myšlení, celkového principu a vlastního smyslu teologie, je-li to ovšem vůbec možné, protože religionistika je neodmyslitelně spojena s evropským myšlením a evropské myšlení je nerozlučně spjato s myšlenkami křesťanství a jeho teologie. Určité náznaky o nemožnosti plně objektivní metodiky religionistiky vyslovují krom Horyny, i autoři dvou zbývajících titulů, kteří chápou náboženství jako jev, který se musí nějakým způsobem dotýkat každého člověka, a popírají skutečnou existenci ateizmu, který je ve své vlastní podstatě ještě větším přimknutím se k náboženské víře.
Rozdíl v chápání náboženství v teologii a religionistice si alespoň částečně uvědomují autoři všech tří komparovaných titulů a v každém z nich je religionistika chápána jako věda zabývající se náboženstvím jako nezbytnou a neodmyslitelnou součástí člověka a religionistické metody vedoucí k poznání fenoménu náboženství jsou uznávány jako vědecky objektivní.
Ale jednota, která je všem třem titulům společná u vědecké metodiky religionistiky, je narušena v uchopení samého jevu náboženství a v pochopení základního smyslu religionistiky.
Horyna náboženství chápe v plně religionistickém duchu, tj. jako soustavu výpovědí a představ o světě přístupných lidskému poznání a religionistiku v podstatě jako vědu o člověku a společnosti, a současný vztah teologie a religionistiky charakterizuje jako vzájemné respektování se již bez dřívějšího odsuzování, démonizování a zároveň volá po utvoření teorie vzájemného dialogu v rámci daných obecných pravidel, zdůrazňuje, že „religionistika nepoznává vírou, ale popisem a analýzou náboženství a náboženských jevů, jejich srovnáváním, historickým řazením, výzkumem jejich sociálního, kulturního a historického prostředí a jejich jazykovým rozborem“[1] a nemůže pracovat s myšlenkou práva na určení definitivní pravdy. Křesťanství je pro něj jen jedním z více zkoumaných náboženství, které nemá v religionistice nijak výsadní roli, i když, jak bylo zmíněno v počátku, upozorňuje, že religionistika se zrodila v západním myšlenkovém světě a nemůže se zcela odříznout od pupeční šňůry, která ji spojuje s křesťansky laděným myšlením, s kterým se často může ve snaze o svou objektivnost vyrovnávat s negativním přístupem.
Heller a Mrázek zdůrazňují podstatný rozdíl mezi náboženstvím – „výplodem strachu“[2] a křesťanstvím jako absolutní pravdou, kde religionistika hraje pro účely teologie jen roli, v níž má dokázat nadřazenost křesťanství: „Čím je náboženství kritičtější vůči sobě samému, tím oprávněnější je jeho nárok na absolutnost.“[3] Z religionistiky jako úhlavního nepřítele se tedy z pohledu křesťanské teologie stává další pomocný teologický nástroj, z jehož výsledků teologie částečně čerpá a který má částečnou kritikou a popřením na počátku dané pravdy tuto pravdu opět ve vědeckém duchu prokázat.
Heller a Mrázek ovšem uznávají smysluplnost paralelní existence a rozdílné předměty zkoumání a teologie a religionistiky, kde teologie bude vždy řízena svou vírou a bude vždy hájit osobitost křesťanství a orientovat se na všímání si rozdílů mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími, kde bude pro religionistiku křesťanství jedno z více zkoumaných náboženství a bude se zabývat pozorováním a porozuměním náboženských projevů ve všech kulturních tradicích bez konečných soudů o kvalitě či pravdivosti jednotlivých náboženských učení a bez snahy o určení odpovědi na kterékoliv metafyzické otázky.
Skalický rovněž vyznává nadřazenost křesťanství nad ostatními náboženstvími, ovšem než již v roli absolutní pravdy ale jako dalšího rovnocenného náboženství. Vývoj vědy o náboženství, jejímž prvopočátečním úkolem bylo jen “…odhalit náboženství jako jednu velikou a nehoráznou iluzi, a tím osvobodit lidstvo od jejího poručnického vlivu“[4], se přes tuto ranou antináboženskou a ateistickou fázi a skrz její uvědomění si, že není vědou o bohu, ale vědou o náboženském chování člověka a „…že jí nepříslušejí vynášet soudy filozoficko-metafyzické povahy, byť i ve formě popírání a negace“[5], se dostal do dnešního rovnocenného partnerství s teologií a filozofií náboženství, kde religionistika předesílá, že jí nepřísluší zabývat se ontologickou podstatou náboženství a že se nemůže zabývat podstatou boha ale jen jeho ideou, až se dokonce dostává k otázce, že „…nějaký ten Bůh za všemi svými postavami, tvářnostmi, funkcemi a jmény přece jenom být musí?“[6].
Vývoj religionistiky dle názoru Skalického lze tedy interpretovat jako počáteční vzpouru proti náboženství a přímý protiklad k teologii, její postupné uvědomění si role, která ji přísluší, a následné uznání religionistiky samotné i jejích výsledků ze strany tradičních věd, zabývajících se problematikou náboženství. Skalický dále zdůrazňuje postupné sbližování se religionistiky a teologie do dnešního stavu, kde religionistika již potajmu uznává existenci Boha, a předpokládá jejich postupné opětovné splynutí do vědy jediné, kde religionistika bude hrát roli sebereflexe a ověření pravdivosti náboženské (v případě Skalického křesťanské) víry.
V otázce smyslu a vzniku náboženství si Horyna plně uvědomuje „…tendenci interpretovat náboženské skutečnosti pod předpojatými kulturními a náboženskými hledisky“[7] a v souladu se zkušenostmi, které religionistika ve svém vývoji nabyla, ji orientuje na výzkum náboženství různých kultur a etnik a jejich vzájemným porovnáváním. Na položené otázky odpovídá jen konstatováním, že náboženství je s člověkem spjato zcela nerozlučitelně, ale odpověď na smysl náboženství, lze hledat jen částečně a to pro každé jednotlivé náboženství samostatně.
Heller a Mrázek odpovídají na vznik a smysl náboženství vysvětlením o hluboké potřebě člověka v něco věřit a někam se zařadit a připouštějí, že i mimokřesťanská náboženství mohou být v nějakém vztahu k Bohu (tj. ke křesťanské víře v boha). Samotné křesťanstvím, jak již bylo napsáno v souvislosti s Hellerovým a Mrázkovým pochopením úlohy religionistiky, není náboženstvím, ale „…dílo boží, ovoce Slova a Ducha, jež nepřichází z lidského nitra“[8].
Dle Skalického lze přistupovat k bohu jen skrz člověka, protože vše, co bylo vyřčeno závažného o bohu, je i výpovědí o člověku. Samotné vysvětlení smyslu a vzniku náboženství je podobné jako u Hellera a Mrázka – jako výsledek požadavku smyslu a vyššího principu dávající jistotu v odpovědi na základní existenciální otázky.
Rozdílný přístup ve vztahu k religionistice a pochopení samotného smyslu náboženství zvolený ve všech třech porovnávaných titulech je velmi výrazný, od Horynova přísně vědeckého, který se vyhýbá jakýmkoliv soudům o opodstatněnosti kteréhokoliv z náboženství a které zůstává jen v rovině poznání náboženství jako nerozlučně antropologického jevu, přes názory Hellera a Mrázka, kteří se sice nijak nezakrývají své teologicko křesťanské názory, ale uznávají religionistiku jako vědu vedoucí k poznání podstaty náboženství, i když její smysl nevidí v religionistické snaze o poznání, ale v pochopení vzniku a smyslu náboženství jako odchylky od zjevené pravdy, tj. křesťanského učení, až po skrytě teologické a navenek religionistické názory Skalického, pro kterého religionistika hraje jen podružnou roli vedle teologie a je jí ve svém skutečném významu sou podstatná.

Použitá literatura:

  1. Břetislav Horyna, Úvod do religionistiky, Oikúmené, Praha: 1994.
  2. Karel Skalický, Po stopách neznámého boha, Aula a Křesťanská akademie v Římě, Praha: 1991.
  3. Jan Heller – Milan Mrázek, Nástin religionistiky: Uvedení do vědy o náboženstvích, ÚCN – Kalich, Praha: 1988.
[1] Břetislav Horyna, Úvod do religionistiky, Oikúmené, Praha: 1994, s. 10.
[2] Jan Heller – Milan Mrázek, Nástin religionistiky: Uvedení do vědy o náboženstvích, ÚCN – Kalich, Praha: 1988, s. 50.
[3] Heller - Mrázek, s. 42.
[4] Karel Skalický, Po stopách neznámého boha, Aula a Křesťanská akademie v Římě, Praha: 1991, s. 14.
[5] Skalický, s. 146.
[6] Skalický, s. 146.
[7] Horyna, s. 53.
[8] Heller - Mrázek, s. 49.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 3.7 (3 hlasy)