„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Anděl

Mladý závodčí s prstem za dohodovým pásem, na kterém bylo zastrčené pouzdro, a v tom pouzdru byl revolver, stál u magacínu šamotových trubek a díval se, jak trestankyně vykládají královské trubky. Vedle něj se vzpamatovávala jíva, kterou každým jarem roztrhaly lidské ruce skrz kočičky. A závodčí se díval na hromadu válečného šrotu, hromady obhořelých nemocničních postelí, roztahaných rentgenových přístrojů, kardiografů a jiných grafů, díval se na hromadu psacích strojů, nepotřebných po náletech, nějaká fabrika na psací stroje asi to dostala, klapky byly vyceněné proti slunci jak ústa mrtvoly, a v těch zpřeházených písmenkách sem tam byla krůpěj zelenkavého skla, protože při náletech se tavily okenní tabulky a hořelo všecko, dláždění i vzduch. A na těch psacích strojích, až na vršku, dětská postýlka a v hlavách té postýlky byl barvotisk a na tom barvotisku kráčela útlá dívenka přes lávku nad propastí, a ta dívčinka měla bílé šaty a za tou holčičkou se vznášel anděl strážný, byl také bílý, rukama se skoro dotýkal zad té děvenky a měl veliká křídla jako dvě nevěsty. A mladý závodčí byl bledý, dvě vrásky podle úst, jako dvě jizvy po řezu nožem. Díval se upřeně na barvotisk, vytáhl hodinky, nejdřív se zamyslil, usoudil, že bude jedna hodina, ale když se podíval na ciferník, jako vždycky, bylo o celé půldruhé hodiny míň. A do magacínu trubek dva dělníci v zástěrách přitlačili kocábku a začali nosit ty královské trubky, které právě složily trestankyně.
„Pane závodčí,“ řekla trestankyně Lenka, „musejí nosit ten materiál z takový dálky, nemohla bych jim pomoct? My jsme hotový.“
„Andělíček,“ řekl strážný a zastrčil hodinky a ukázal na postýlku.
„Můj strážníček,“ řekla Lenka a ukázala na strážného, „ale copak jsme vás někdy shodily?“ zašeptala a dotkla se rukávu uniformy.
„Jděte!“ zařval závodčí, „a vy ostatní! Koštátkem vymetat prázdný vagony!“ křičel a poroučel, ale trestankyně věděly, že se omlouvá.
„Děkuju,“ řekla Lenka a vešla do stínu magacínu, režné kalhoty a bílá blůzička se pohybovaly stínem, čtyři zlodějky vyskočily do vagonu a začaly tichounce zpívat: Jeden den bez tebe, co pro mne znamená, jak náruč sedmikrás do moře hozená… A strážný dál se vpíjel do barvotisku na dětské postýlce, která korunovala stovky vyceněných psacích strojů, a když zatahal za dohodový pás, cítil, že ten řemen mu stahuje křídla a drtí jejich peří, a že tou dětskou postýlkou si uvědomil, že to nebude jen tak, že mu v jeho strážném oddílu přátelé říkají „Anděl strážný“.
„Mám vám jít pomoct?“ řekla Lenka.
„Když vám to anděl dovolil,“ řekl Atomový Princ.
„Uděláme tedy řetěz,“ řekl pan Hulikán.
„Řetěz štěstí, ale sundejte si rukavice, prosím,“ pošeptala Lenka.
„Tělo na tělo,“ usmál se Princ.
A bral královské trubky ze štosu a podával je dívce a ona, když ty ostré šamotové hranolky brala, lehce zavadila prsty o dlaň Princovy ruky, a když je podala dál panu Hulikánovi, když vracela prsty, pohladila pana Hulikána po hřbetu ruky.
„To je hrůza,“ řekl pan Hulikán, „já teďka když dostanu vejplatu, tak nevím, jestli ji mám hodit do plotny nebo natotata prochlastat.“
„Šetřte,“ řekla Lenka, „a až vyjdu z kriminálu, půjdeme spolu na flámeček.“
„Než vy půjdete domů,“ povídá pan Hulikán, „kdepak mi bude konec. Ale tohle ať mi někdo jen vysvětlí. Patnáct let jsem rozvážel po hospodách led… a v každý hospodě jsem dostal pití a jídla, co jsem chtěl. A navíc, za takový léto, jsem si našetřil šest krabic od bot, šest krabic cigaret!“ prskal pan Hulikán, a jak se sklonil do kocábky, Lenka mu dala hubičku na jeho pěšinku uprostřed hustých vlasů.
„Co bysme měly říkat my?“ zeptala se.
„Vy jste mladice, ale mně je už přes padesát!“ vykřikl pan Hulikán, a ač mu nepadaly kalhoty, pořád si je loktem vytahoval, „nebo v takový Orionce! Ke svačině jsem dal do bandičky mandlovou čokoládu a smetanu a pustil do toho páru a ta to ušlehala! K tomu dezertky a hotovo! Anebo jak my jsme se tam nakárovali! Měli jsme paklíč od magacínu s kořalkama. A když zámky vyměnili, tak jsme do barelu od líhu nalili litr horký vody, pováleli, a trošku tresti a grog, že jsme si šlapali po rukách! Ale dneska! Kam jsem to šlápl? Ty prachy mi stačejí jen na pití a jídlo. Ale kde je rodina?“
Pan Hulikán rozpřáhl ruce a rychle vzal dvě královské trubky a položil je do kocábky.
A strážný se opřel o rozlámanou jívu, zíral na dětskou postýlku, která korunovala hromadu psacích strojů, a ten anděl strážný jej navlíkal do barvotisku, připínal mu křídla, perutě veliké jako dvě bílé nevěsty, a dával mu zadostiučinění, že on to byl, strážný, který zrovna tak, jako na té postýlce, dával záchranu trestankyni, která v loňských mrazech otěhotněla při noční skrz drátěný plot, ne jím, ale jistým mužem na druhé straně plotu, ta trestankyně měla od ostnatého drátu zraněné šlachy v kolenním kloubu a záda, ale oči jí zářily slzami, zrovna tak jako na podzim, když z jedné strany zdi cikánka vyhrabala díru a z druhé strany vyhrabal díru možná taky cikán, ale určitě nějaký žádostivý muž, a dírou v zemi ta cikánka otěhotněla, nic nebylo než ten otvor v zemi, pode zdí, pršelo tenkrát, jen lilo, strážný pak viděl rukama zdrásanou jílovou hlínu z obou stran, viděl ale i tu cikánku celou zablácenou, ale s očima plnýma štěstí.
„Princi,“ vydechla Lenka, „dělejte, že vám něco padlo do voka.“ A zvedla prsty a lehce krvácejícím prsteníkem potřísnila mladíkův ukazovák.
„Dyk mi tam nic nepadlo,“ dělal přitroublého Princ.
„Blbec,“ zadupala a zatřásla se Lenka, „ale tak mi tedy řekněte, co je ve světě novýho?“
A Princ neustále bral ze štosu královské trubky a podával je dál, a trestankyně pokaždé pohladila obě mužské ruce, zatímco tři páry ochranných rukavic ležely na prkně. Pak Atomový Princ popleskal kapsu montérek, ze které vyčuhoval Daily Worker, a řekl: „Nic zvláštního, akorát Bessie Smithová, která chtěla ukázat barevnému mistrovi světa ve váze polotěžké Sugarovi svoji panenku, Sugarovi, který bydlí v hotelu Central, tak ta dívenka se nevrátila do bytu svých rodičů.“
„Aby se jí tak něco stalo,“ řekla Lenka.
„Taky jo, anděl strážnej ji vopustil,“ pokračoval Princ, „v uzávěrce listu stojí, že Bessie Smithová byla nalezena nedaleko hotelu Central v křoví, zaškrcená hedvábnou šálou, ale že barevný mistr světa ve váze polotěžké Sugar se nepamatoval, že by mezi svými ctiteli viděl jmenovanou dívenku s panenkou. Scotland Yard zahájil pátrání… Ale mně vlítlo něco do voka!“ zvolal Princ a packal a mnul si víčko.
„Padl mu střípek do voka,“ řekla Lenka a vyšla před magacín, „smím mu to vytáhnout? Smím?“
,Vytáhnout!“ zakřičel závodčí.
A Lenka odcházela a on se za ní díval, viděl sebe sama, jak kráčí za ní, jak drží ruce pět centimetrů od trestančiných zad, cítil ten andělsky strážný proud mezi ochrannýma rukama a chráněnými zády, tak jak to je na barvotisku na té postýlce na hromadě válečného šrotu, viděl sebe, jak po skončení šichty bude převádět trestankyně přes lávku nad seřazovacím nádražím, a už teď slyšel, jak se mu bude sypat peří z jeho křídel, velikých jako dvě nevěsty, křídel stažených dohodovým pásem, na kterém je strážný revolver.
Pan Hulikán seděl ve vyrovnané kocábce s královskými trubkami, kouřil a šklebil se. Lenka držela kučeravou hlavu Atomového Prince a palcem mu zvedala víčko a tiskla se k němu.
„Máš krásný voči,“ vydechla.
„No jo,“ řekl.
„Buď na mě trošku hodnej, Ježíši Kriste, já bych potřebovala chlapa, chlapa, pro milosrdenství boží, chlapa,“ šeptala horkým dechem, „ale co je ve světě novýho?“ zvolala, „teď se podívejte nahoru, ták!“
„Američani se vylodili v Koreji,“ řekl. „Ale MacArthura suspendovali, přeškoda, protože chtěl shodit atomovou pumu.“
„Teďka se podívejte dolů,“ řekla a vsunula plné koleno mezi stehna Atomového Prince, „a vy byste z tý pumy měl radost?“
„A jakou,“ řekl Atomový Princ.
„I kdyby dole byli lidi?“ optala se a zvedla ještě výš koleno.
„Čím víc lidí, tím líp.“
„Ale přeci lidi jsou lidi,“ vydechla a krůpěj potu se jí utrhla z čela, „ale teď se podívejte doprava, ták. A děvčata chtějí vědět, jak včera běžel Zátopek.“
„Národní neštěstí,“ řekl Atomový Princ, „napakovanej závod to ale byl. Na začátku se držel vepředu Schade, Pirie, Chataway, placama se blejsknul i rytíř Gaston Reif. Ale vod vosmýho kola tekly nervičky. Zátopek nasadil ty svoje trháky, pak se ale dostal dopředu Mimoun – a jaká škoda!“
„Copak Zátopek prohrál? A my jsme mu držely palce!“ řekla Lenka a vytáhla kapesník a přejížděla cípkem rohovku Princovu.
„A ten ďábel Zátopek šel dopředu,“ pokračoval Princ otráveně, „a zvítězil v olympijským rekordu.“
„To je krása,“ šeptala Lenka a třásla se, jako by šila na šlapacím šicím stroji, „to je dobře.“
„Ovšem, Američani zkoušeli v Tichomoří vodíkovou pumu, která je tisíckrát silnější než ta, kterou shodili na Hirošimu,“ řekl Princ.
„Dejte mi pokoj s Amerikány,“ řekla, „nemám s nima, dostali mě do kriminálu, pořád radějí, jak máme vzdorovat, ale minulej tejden přivezli vlak švédský rudy, musely jsme tu rudu shazovat z vagonů označených jako americká okupační zóna…“ vydechla a zatřásla se.
Ani neviděla, jak kolem její hlavy pan Hulikán hodil čtvrtý oharek sirky, aby si zapálil další cigaretu, a dál seděl na předprsni kocábky, se skloněnou hlavou, jako by se svým osudem chtěl udělat berany berany duc. Teď mrštil cigaretou a seskočil:
„Anděl strážnej mě vopustil!“ řekl pan Hulikán a vyšel před magacín a opakoval strážnému, „anděl strážnej mě vopustil! Dycky jsem byl zvyklej buďto na deputát, nebo že jsem si něco ukrad. Ale tady? Dyk mi bylo líp i na tý lesní brigádě na Šumavě! Tam jsme aspoň měli pitího! Rusíni mě naučili vylejvat dvacet litrů denaturovanýho lihu do studánky, pak zapálit a v jistý chvíli to uhasit dekama… A studánka se proměnila v kořalnu. Ale úder na buben do mý šlamastiky byla ta rána pěstí, kterou jsem zabil pivovarskýho koně, s kterým jsem rozvážel led. A vyhodili mě. Zkrátka, anděl strážnej mě vopustil,“ řekl pan Hulikán najisto strážnému.
„Už je to venku, zvolala Lenka a vyšla s kapesníkem, na cípu nesla neexistující smítko z Princova oka, vydechla až odkudsi z nehtů na nohou, trestankyně dál zametaly košťátkem podlahy vagonů, ale strážný neslyšel, byl opřen o prkennou vyhřátou stěnu magacínu na královské trubky a domýšlel hlouběji obsahy svých opominutí, dál se díval na barvotisk dětské postýlky a dál mu šly obrazy, ve kterých jak strážný bílý anděl sváděl po schodech za mrazivých dní trestankyně před koncem šichty dolů, k mužským koupelnám, kde ty trestané seděly u ústředního topení, dívaly se na zeď, ale očima šilhaly do chodby, kterou přicházeli ze šaten nahatí hutníci s mýdlem a ručníkem v rukách, a ty ženy šilhaly na mužská těla, doprovázely ty naháče i za roh, proměňovaly se ty ženské oči ve sprchy a samy omývaly svou touhou ta prachem voňavá těla. A závodčí psal zprávu, cítil, jak skvrny ve tvářích trestankyň přecházejí i v jeho ruměnec, věděl, že to, co dovolil, je proti předpisům, ale víc než předpisy cítil, že je tolik potřebí takovým lidem, jaké mu svěřili, aspoň jednou za den ukázat vánoční rozsvícený stromeček…
„Jděte napřed!“ rozkřičel se závodčí. „Vymejte kbelíky od polívky! A čekejte tam na mě!“ poroučel. Ale trestankyně dobře věděly, že je to hlas, který se omlouvá.
Když pak odcházely, když z magacínu dělníci vytlačili kocábku naloženou královskými trubkami, závodčí vyšel na hromadu psacích strojů, stáhl tu dětskou postýlku, pak si vypůjčil na šrotišti od paliče nůžky a vystříhal ten barvotisk z plechové pelesti. A potom vzal ten obrázek, vešel do magacínu, rozhlédl se a za štosem královských trubek odepjal dohodový pás, potom svlékl uniformu a pod košili si položil na záda toho anděla strážného, křídly na svoje lopatky, oblékl kabát a přes něj utáhl dohodový pás, aby mohl ten barvotisk pronést branou. Když vyšel do slunce a doběhl za trestankyněmi a potom kráčel za nimi jako stráž, cítil, jak ta křídla v barvotisku mu vrůstají do těla a že ani dohodový pás, ani vůbec nic na světě nezabrání, aby neměl bílá křídla, perutě tak veliké jako dvě nevěsty, a nic už nemůže zabránit, aby dál špatně a proti předpisům hlídal svěřené ženské a tak sám u sebe byl spasen.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 5 (2 hlasy)