V noci jsem snil, že jsem motýlem

Obyčejný život svým charakterem navenek plně zapadá do Čapkovy volné trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život z počátku 30. let, které jednotně nejprve vycházely na pokračování v Lidových novinách (Obyčejný život konkrétně mezi 30. 9. a 27. 11. 1934) a teprve poté se dočkaly svého knižního vydání. Všechna tato tři díla rovněž sdílí takřka filozofující pokus, kterým chtěl Čapek dokázat neuchopitelnost lidského života. To, co však Obyčejný život od předchozích dvou částí vyděluje, je zřetelná paralela „obyčejného člověka“, jehož jméno není v celém románu ani jednou zmiňováno, s autorem samotným. Obyčejný život tak lze položit za Čapkovo předčasné bilancování nad vlastním životem.

Jan Novák pronikl do povědomí širší čtenářské veřejnosti až v souvislosti s oceněním svého dokumentárně laděného románu Zatím dobrý jakožto nejlepší knihy roku 2005 v rámci nejprestižnější české literární ceny Magnesia Litera.

Počátek 30. let je v díle Karla Čapka uvozen volnou trilogií Hordubal, Povětroň a Obyčejný život, ve které rozvinul svou oblíbenou metodu vyprávění, kdy daný příběh popisuje z pohledu hned několika osob. Výsledný dojem a interpretaci skutečného průběhu událostí pak Čapek indiferentně nechává na samotném čtenáři.

Gabriela Preissová v krátkém rozmezí let 1889 a 1890 zazářila jako jasný plamen, aby vzápětí upadla do tvůrčí krize a bezmála i naprostého zapomenutí. - Její dramatizace vlastní povídky Gazdina roba nejprve zaznamenala obrovský ohlas, který se však následně po uvedení dalšího, ještě dramaticky silnějšího díla, Její pastorkyňa změnil v kritické odsudky. Poté Preissová zcela opustila realistický žánr a dnes je známa právě jen prostřednictvím těchto dvou svých prvotin.

Přímou inspirací psychologicky laděného románu Hordubal byl Karlu Čapkovi skutečný případ vraždy Juraje Hordubeje Vasilem Maňákem, kdy základní fakta Čapek načerpal ze záznamu jednání Nejvyššího soudu v Brně tak, jak jej zaznamenal a v Lidových novinách dne 14. října 1932 otiskl Bedřich Golombek:

Zuřivý reportér (der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch patří společně s Franzem Kafkou a Gustavem Meyrinkem do triumvirátu pražských německých spisovatelů židovského původu, kteří se paradoxně zasloužili o dodnes nevyprchávající světový věhlas jak Prahy, tak české literatury jako celku. - Kafkou Praha, respektive přesněji její obraz, získala na své existenciální neuchopitelnosti, Meyrinkem svou záhadnou tajemnost a Kisch dodal její punc světáckosti. (Nicméně nikomu již asi nebude vadit menší paradox, že hraje-li Praha v Kafkově díle vůbec nějakou pak spíše jen negativní roli. Meyrink byl z Prahy vyhnán, na základě falešného soudního obvinění, jež rázně ukončilo jeho kariéru bankéře. A Kisch byl více světoběžník s hlavní adresou v Berlíně.)

Karel Čapek je co do kontextu české prózy brán jako jedna z největších osobností a je u nás i v zahraničí čten s neměnnou intenzitou bez ohledu na změnu režimů, které se v minulosti Čapka pokusili častovat nejrozmanitějšími nálepkami.

Bylo by velkým nedoceněním snižovat osobnost Karla Čapka na pouhého, byť celosvětově proslulého, spisovatele. Naopak, jeho dílo, poselství i význam dalece přesahují původní literární hranice nejen směrem k humanistické filozofii, ve které byl Čapek společně s Tomášem Garrigue Masarykem jednou z předních představitelů, ale Čapka lze položit za vůdčí osobnost, jež udávala krok ale i morální a intelektuální úroveň celé soudobé společnosti.

Co je české, to je sice naše, nicméně česká literatura (a česká kultura a umění jako celek) jakožto svébytný fenomén vždy pouze koexistovala na bázi zpožděné reflexe světových literárních trendů tak, že pomineme-li předbělohorské období, lze s jistou dávky nadsázky říci, že emancipovaná česká literatura, existovala jen v kratičkém období tzv. I. republiky.

Karel Poláček je vedle Jaroslava Haška jednoznačně nejvýznamnější osobností české satirické literatury. Jeho dílo je však, ostatně obdobně jako u zmíněného Haška, poznamenáno ekonomickými faktory, kdy se Poláček často spíše než kvalitě podřizoval kvantitě, respektive značnou část svého díla dokončoval ve spěchu pod tlakem svých věřitelů.

Václav Havel napsal novou hru - toť i bez jakéhokoliv hodnocení kvalit divadelní událost posledního desetiletí. Nicméně Václav Havel napsal dobrou hru, ba lze říci nejlepší hru, co kdy napsal.

Jaroslav Papoušek je i většinovému televiznímu diváku velmi dobře znám jakožto autor, scénárista a režisér veleoblíbené trilogie Homolků (Ecce Homo Homolka, 1969, Hogo Fogo Homolka, 1970 a Homolka a Tobolka, 1972). Znalejšímu filmovému labužníku pak i jako autor a scénárista snímků Intimní osvětlení (1965) či Nejkrásnější věk (1968), ve kterém jakožto filmový režisér debutoval.

Zatímco společenskou náladu první poloviny komunistického totalitního režimu lze z literárního hlediska prohlásit za relativně velmi dobře zmapovanou, kdy se k pomyslnému programu uchopení její nejniternější podstaty přihlásila celá řada předních českých spisovatelů, polovina druhá, tedy zvláště období tzv. normalizace, jež následovalo po nedotaženém pokusu o revoluci v roce 1968, zůstává vlivem emigrací předních uměleckých tvůrců i důsledné realizace policejního státu, kdy se mnohem účinněji než kdy dříve podařilo umlčovat potažmo zastrašovat nepohodlné názory, do značné míry nedotčena. Pro období let 1968 až 1989 tedy vzniklo názorové vzduchoprázdno, které se nepodařilo zaplnit ani dnes, necelých osmnáct roků od samovolného pádu vlády komunistické strany.

Již v úvodu své prozaicky koncipované kronice o rodině Mašínů Zatím dobrý se Jan Novák vyznává z toho, že nejenže se nesnaží být nekritickým historikem, ale bratry Mašíny naopak jednostranně obdivuje tak, že své dílo nazývá „familiografickým mýtem o rodině Mašínů a lidech kolem ní“. Ba vyhýbá se jakýmkoliv psychologickým či morálním hodnocením a celý příběh sleduje čistě v kontextu osobní války Mašínů proti uzurpovateli svobody a nepříteli českého národa.

Jan Novák pronikl do širšího povědomí českých čtenářů zejména svým beletristickým zpracováním příběhu bratří Mašínů Zatím dobrý, které získalo nejprestižnější české literární ocenění Magnesia Litera za knihu roku 2004. Počátky Novákovy tvorby však sahají až k roku 1983, kdy na objednávku Josefa Škvoreckého napsal biograficky laděnou sbírku s ironickým podtextem Striptease Chicago (v Novákově bibliografii první a poslední česky psané dílo). Avšak největších úspěchů Novák paradoxně dosáhl jako filmový scénárista - ať již ve filmu Valmont Miloše Formana (na námět Nebezpečných známostí Choderlose de Laclos), Báječných let pod psa Michala Viewegha, či satiricky laděného dokumentu Občan Václav Havel jede na dovolenou.