„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Česká literatura

Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho

1966

Dr. Zvonek Burke se po několika měsíčním pobytu v lázních vrací do svého milovaného pokojíku v bytě paní Outěchové. Avšak její dcera Svatava se má vdávat a Dr. Burke tak musí po více než dvacetiletém pobytu pokojík opustit. Burke však sdělení paní Outěchové o nadcházejícím sňatku neporozumí a snaží se ošklivou a poněkud již přestárlou Svatavu nabídne za manželku svému vědeckému kolegovi Tichému. Tichý zpočátku odmítá, Burke se mezitím snaží Svatavě vymluvit svatbu s panem Václavem a Svatava omdlívá ve skříni poté, co se nadýchala par z čištěného svatebního závoje. - Burke potom omylem přiškrtí i kolegu Tichého, zavře do skříně i omdlelou paní Outěchovou a paličkou omráčeného pana Václava. Burke, který se považuje hned za čtyřnásobného vraha, zamkne pokoj a spolkne klíč. Avšak domněle zavraždění přijdou po chvíli k sobě, Burke ve zmatku opouští byt a budoucí manželé v pokoji zasedají k pečené huse.
Václav Kaplický: Gornostaj

Václav Kaplický: Gornostaj

1920? (vydáno 1936)

Velká Morava, Husitství a Československé legie v Rusku jsou pokládány za jedny nejvýznamnějších období v českých dějinách, na kterých byl postaven i základ novodobého československého státu. - Tradice Velké Moravy co by artefakt historický, kdy se Morava rozkládala v podobných hranicích jako vzniklé Československo. Husitství co by artefakt národnostní, jenž měl v nové republice vzbuzovat společnou identitu. Ale suverénně nejvýznamnější, ba mnohonásobně důležitější než politicko-diplomatická činnost profesora Tomáše Garrigue Masaryka, doktora Edvarda Beneše či generála Rostislava Štefánika, byla existence československé dobrovolnické armády v Rusku z let 1917 až 1920, jež se za I. československé republiky, ale i dnes v České republice, těšila neotřesitelné úctě tak, že činnost československých legií se hodnotí velmi jednostranně a to v těch nejzářivějších barvách. A naopak je takřka rouháním dívat se na ruské legie realisticky bez růžových brýlí, kdy pomineme-li období komunistické diktatury, kdy byla existence československých legií očerňována jakožto žoldnéřská imperialistická armáda, jež z nařízení „těch nahoře“, bojovala proti svým rudým bolševickým bratrům, měly československé legie vždy tu nejčistší a nejvznešenější aureolu.
Otakáro Schmidt: Eliška má ráda divočinu

Otakáro Schmidt: Eliška má ráda divočinu

1997

Imaginativní snímek Eliška má ráda divočinu z roku 1999 je polozapomenutou a nedoceněnou perlou české polistopadové kinematografie, jež prošla bez většího ohlasu kiny, festivaly i televizí a dnes je kultovní legendou jen pro pár zasvěcených filmových fajnšmekrů. Ale o to více zapomenuta, ba spíše neobjevena, zůstala stejnojmenná literární podoba, jež sice vznikla o dva roky dříve než film, ale již na základě hotového filmového scénáře. Současně autor scénáře i novely Otakáro Schmidt původní filmový příběh značně přepsal tak, aby byly před čtenářem rozvinuty zamýšlené filmové obrazy, potažmo dostal konkrétní kontury ve scénáři jen velmi nesouvisle naznačený příběh.
Pavel Kohout: Bílá kniha o případu Adam Juráček

Pavel Kohout: Bílá kniha o případu Adam Juráček

1970

Spisovatel a dramatik Pavel Kohout je osobnost značně kontroverzní - podobně jako například světoznámý spisovatel Milan Kundera si v mládí prošel obdobím nekritického obdivu ke stalinismu, v 60. letech se stal reformním komunistou a poté, co byla jeho ideologie v srpnu roku 1968 poražena a byla nastolena normalizace, se dostal do politické opozice, kterou stvrdil podpisem dokumentu Charta 77, jež tehdejšího prezidenta a prvního tajemníka diktátorským způsobem vládnoucí komunistické strany, Gustava Husáka, žádala o dodržování Listiny základních lidských práv a svobod, kterou Československo přijalo v roce 1976. - Již o rok později byl Kohout nucen emigrovat do Rakouska, kde se pro západní svět stal symbolem obětí komunistické perzekuce ale i předním představitelem české literární scény.
Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

Karel Poláček: Hedvika a Ludvík

1931

Karel Poláček je dnes považován za ikonu české meziválečné literatury a vedle Jaroslava Haška za předního představitele humoristické ale i satirické prózy. Ale podobně jako Hašek, jenž byl proslulý svou leností a s výjimkou světoznámého Švejka se z principu odmítal zabývat serióznější literaturou nad rámec časopisecky udávaných povídek, psal Poláček, jenž nesporně měl vynikající literární talent, jen tak, aby to „stačilo“ a z jeho rozsáhlé bibliografie čítající na třicet románů, novel, sbírek povídek, fejetonů ale i dílek z dalších literárních útvarů, je opravdu literárně hodnotný jen jediný výtvor a to posmrtně zveřejněný román psaný jako by školáckou rukou desetiletého chlapce, Bylo nás pět. Ostatní romány à la Muži v offsidu (1931), Dům na předměstí (1933) či Hostinec U kamenného stolu (1948), jež zlidověly pro své filmové zpracování, pojí to, že mají velmi dobrou první třetinu či dokonce polovinu díla, ale poté Poláček zjevně pod vlivem jak financí, tak přislíbeného termínu svému nakladateli, sklouzává k lascivnosti a opakování se.
17. Srpen 2012

Romány a novely

  1. Vyprahlé touhy, 1935 (přepracováno pod názvem Petrolejové lampy)
  2. Neviditelný, 1937
  3. Ta třetí, 1939
  4. Helimadoe, 1940
Jaroslav Havlíček: Synáček

Jaroslav Havlíček: Synáček

1932-1941

Jaroslav Havlíček psal svou co do počtu stránek nevelkou novelu Synáček dlouhých deset let. A dlouhých nejenom z pohledu lidského života, ale i z pohledu celého Havlíčkova díla, kdy právě mezi roky 1932 a 1941 napsal a publikoval všechny své romány ale i všechny své další významné prózy. Synáček, jež je v podstatě velmi komorní novela, která v průběhu šesti desetiletí sleduje život svého hlavního hrdiny Antonína Skály přezdívaného Synáček, je ale významná i svým vlivem, kdy Havlíček právě v Synáčkovi objevil nosné téma svých vrcholných románů v čele s Petrolejovými lampami a Helimadoe - tedy téma maloměsta s předobrazem svého rodného městečka Jilemnice, kde se pod názvem Olšiny odehrává děj jak Synáčka tak velmi blízkých Petrolejových lamp (v původní verzi pod názvem Vyprahlé touhy), tak další dvě pokračování Lamp, kdy ale část druhá Vlčí kůže zůstala rozepsána a část třetí zůstala jen v podobě rozvrhu dalšího děje.
10. Květen 2012
Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha

1

Byl pozdní večer — první máj —
večerní máj — byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se — milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí —
bloudící co milenci sešly.
Josef Škvorecký: Prima sezóna

Josef Škvorecký: Prima sezóna

1975

Nedávno zesnulý Josef Škvorecký byl v okruhu svých známých přezdíván jako Danny Smiřický a to po svém literárním alter egu, jenž jako postava prochází napříč hned několika Škvoreckého klíčovými romány -Zbabělci (1948-49), Tankový prapor (1954), Mirákl (1972) a Prima sezóna (1975), které však s výjimkou Zbabělců vydaných v roce 1958, byly poprvé publikovány až v Škvoreckého exilovém nakladatelství v Torontu '68 Publishers a k českému čtenáři se tak dostaly až po roce 1989.
Josef Škvorecký: Lvíče

Josef Škvorecký: Lvíče

1969

Satiricky pojaté novele Lvíče dal Josef Škvorecký podtitul Koncové detektivní melodrama s tím, že jak zůrazňuje úvodem, všechny postavy i jejich charaktery jsou zcela smyšlené a novela samotná není nic jiného než pouhou brakovou detektivkou. Ale Josef Škvorecký je znám nejen jako jeden z nejlepších českých spisovatelů 2. poloviny 20. století, či jako výborný vypravěč i pozorovatel, ale již od své prvotiny Zbabělci (z let 1948-49 vydáno ale až roku 1958) proslul svým ironií prodchnutým humorem. Detektivní zápletka Lvíčete, jež je pro své filmové ztvárnění i anglický překlad novely též známa pod názvem Flirt se slečnou Stříbrnou, je v příběhu jaksi navíc, a tvoří v něm jen pointu přidanou právě jen proto, aby novela mohla být nazvána detektivní variací na nevážné téma. Škvorecký ale opět proslul tím, že vnější háv takřka humoristicky laděného díla, je u něj pouhou zástěnou, za kterou se skrývá nejenom satira ale i velmi trefně pojatá kritika tak, že i nebýt faktu, že v roce 1969 emigroval do Kanady, byla takřka po celé období mezi léty 1948 až 1989, krom krátkého mezidobí v 2. polovině 60. let, drtivá část jeho díla zakázána.