„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Mořská panna

Ze školy jsem vyběhl rovnou na náplavku, kde stály šífy s pískem, čluny, ze kterých po prkně a na kolečku vyvážel z břicha lodí pískař písek. Pískaři byli vždycky do půl těla opálení, ne tak jak se opalují naháči na plovárně, ale tak nějak jinak, při práci. Byli opálení jako nějaká reklama na opalovací krém. Jeden ten pískař mi učaroval už dávno. Na prsou i rukou měl vytetované mořské panny, kotvy, plachetní lodě. Jedna ta vytetovaná plachetka se mi tak líbila, že jsem si přál mít ji vytetovanou na prsou taky. Už dopředu jsem cítil, jak na mých prsou se vzdouvá ta lodička. Dodal jsem si dneska odvahu a povídám: Taková lodička, jakou máte vy, ta je nesmytelná, na celej život? Pískař se posadil na prkno, vytáhl cigaretu, zapálil si ji, a jak vdechoval a vydechoval, ta plachetka se vzdouvala a klesala, jako by plula na vlnách.
Tobě se líbí? optal se.
A jak, povídám.
A ty bys ji chtěl mít?
A jak, povídám, jenomže kolik taková lodička stojí?
Lahvičku rumu a vytetovali mi ji v Hamburku, řekl pískař a ukázal na zlatý nápis na mé námořnické čepici.
To bych musel jet až do Hamburku? povídám zklamán.
Ale kde, zasmál se pískař, tuhle kotvu a tohle probodené srdce mi vytetoval Lojza, kterej sedává támhle v hospodě Pod Mostem. Za velkou štamprli rumu.
To by mi ji vytetoval taky? zvedl jsem oči.
Za dvě veliký štamprlata, opravil se pískař a dokouřil, tak nějak tím cigaretovým kouřem nabral sílu.
To vám to kouření tak chutná? povídám.
Lepší jedna cigareta než dobrej voběd, pravil a chopil se pevně oběma rukama prkna, které vedlo z břicha lodi na hromadu písku na břehu, vyhodil nohy a zvolna dělal stojku, až se narovnal nohama vzhůru, jako v řece se zrcadlící věž děkanského chrámu, a ty vytetované lodičky se obrátily dnem vzhůru. Viděl jsem pískařovy podlité oči, jak mu do nich stekla krev, pak se najednou zlomil v pase a položil bosé nohy na prkno a zase obrátil ty lodičky stěžněm vzhůru a jeho lodičky byly schopny plout zase do Hamburku.
Děkuju, povídám.
A rozeběhl jsem se po náplavce, na zádech mi v brašně štěrchaly penály a učení a běžel jsem k mostu, tam furverk tažený dvěma koni se namáhal do kopečku vytáhnout plný vůz písku, koně zabírali, z podkov jim sršely jiskry, ale vůz plný mokrého písku byl tak těžký, že kočí marně stál před nimi a bičem jim hrozil a potom cukal opratěmi, koně znejistěli, zabírali už nikoliv současně, ale jeden po druhém, a to je ámen. A tak kočí šlehal koně po nohách, potom obráceným bičištěm tloukl je přes nosy, lidé se opírali o zábradlí a dívali se na to docela lhostejně. A já jsem zrudnul tou hanbou, protože kůň je pro mne svaté zvíře, zalily se mi oči krví a já jsem bral plné hrstě písku a házel jsem je po kočím, měl plné oči písku a hrozil mi bičem a já jsem házel a házel jako pomatený plné hrstě písku a kočí se za mnou rozeběhl a hrozil mi, že mne spráská bičem, ale já jsem už stál u zábradlí mostu a křičel jsem na něj.
Vy, vy surový člověče, vy za to umřete na nějakou ošklivou nemoc!
A utíkal jsem po mostě, tam na druhou stranu, v půli mostu jsem zůstal stát, opřel jsem se o zábradlí, oddychoval a počkal jsem, až se mi krev vrátila tam, kde byla dřív, až jsem se zklidnil. A vrátil jsem se nazpátek, tam, kde most přechází v Mosteckou ulici, zahnul jsem dolů k Turecké věži a ke mlejnu a potom Fortnou, kolem soudu jsem odpoledním sluncem šel kostelním náměstíčkem a vešel jsem do kostela.
V chrámu nikdo nebyl, bylo tady příjemně a chládek, chvíli jsem se rozhlížel a z celého vnitřku kostela jsem viděl jenom dvě pokladničky u klekátek. Zase se mi roztlouklo srdce. Abych se ztišil, klekl jsem si na klekátko pod sochu svatého Antoníčka a dělal jsem, že se modlím. A s hlavou sklopenou jsem šeptal:
Já chci mít na prsou vytetovanou lodičku, za dvě štamprlata, potřebuji peníze, já si na ně z kasičky vypůjčím, mý čestný slovo, já tam ty peníze zase vrátím.
Zvedl jsem oči a díval se do očí svatého Antoníčka, který se na mne usmíval, držel bílou lilii a nic proti tomu neměl, jenom se usmíval. A já jsem zrudnul, rozhlížel se a pak jsem obrátil pokladničku a štěrchal jsem tak dlouho, až mi vypadla plná hrst mincí. Dal jsem je do kapsy, a zase jsem poklekl a hlavu dal do dlaní, abych se uklidnil. Slyšel jsem, jak v pavučinách na okně se třepal v průvanu uschlý list, kroky zaznívaly zvenku a vzdálený rachot vozů. Uvažoval jsem, zdali jsem si raději neměl vypůjčit peníze od pana děkana, ale věděl jsem, že by mi to rozmluvil, protože já jsem rozhoupával zvony, já jsem byl jako náhradník, ministrant. Nakonec peníze do kasičky stejně vrátím, tak co? Zvedl jsem se a zvedl jsem prst a přísahal jsem.
Mý čestný slovo, já ty peníze vrátím. I s úrokama. A couval jsem, svatý Antonín se usmíval pořád laskavě a tak jsem vyběhl z kostela do slunce, které rozpouštělo zdi a střechy domečků tak, že jsem neviděl.
A když jsem vyplavil slzy z očí, tak jsem se polekal. Proti mně kráčel tlustý strážník, sám velitel policie pan Fidrmuc, rovnou šel ke mně, zastavil se, jeho stín se položil na mne, srdce se mi zase roztlouklo tak, že jsem sklopil oči a viděl, jak černá mašle na mé námořnické bundě se otřásá v rytmu srdce, napřáhl jsem ruce a zkřížil je v zápěstí. Velitel policie stál těsně u mne, hledal cosi po kapsách, já jsem dobře věděl, že hledá ocelová pouta. Když je nenašel v kapsách tmavomodré uniformy, hledal je v kapsách kalhot. Teď je našel, spokojeně ale vytáhl cigártašku, dlouho vybíral viržinko, pak je prohmatal, vytáhl slámku a s chutí si zapálil a prošel s tím metrákovým břichem kolem mne. A já jsem otevřel víčka, chvíli jsem se díval na ty svoje zkřížené ruce a pak mi otrnulo a rozeběhl jsem se nazpátek na most. Kabela s penály a učením mi štěrchala na zádech, a já jsem přidržoval oběma palci řemeny tašky, a když jsem přeběhl most, mrskal jsem nohama po schodech, které vedly dolů, k řece. Tady, kde končil oblouk mostu, tady bylo vždycky ticho, sem nikdo sám od sebe nešel, a když, tak aby udělal malou nebo velkou potřebu. Tady jsem měl skrýš za viklavým kamenem, kde jsem měl inkoust a pero. Když ve škole jsem neměl napsaný úkol, a pan řídící učitel se mě ptal, tak jsem řekl, že jsem si zapomenul sešit doma. A pan učitel mne poslal domů pro ten úkol, abych získal čas, koupil jsem si v papírnictví sešit a tady pod mostem, v suchu a tichu, jsem na kolenou napsal úkol. Tady jsem se teď posadil a přepočítal jsem, kolik mám peněz. Měl jsem ne na štamprlata dvě, ale na šest štamprlat rumu . . .
V hostinci Pod Mostem bylo veselo.
Copak nám to sem přišlo za námořníčka? zvolal pan Lojza.
A já jsem před ním stál v námořnické bundě a kulaté námořní čepici s černou portou, která se vzadu dvojila jako křídla vlaštovky, nad čelem se skvěla zlatá kotva a pod ní zlatý nápis Hamburk, pan Lojza mi sundal čepici a dal si ji na hlavu a dělal opičky, pískaři se smáli a já jsem se usmíval a byl jsem šťastný, pan Lojza chodil lokálem, salutoval a dělal takové ksichty, že jsem se smál zrovna tak jako ostatní hosté. Povídám si, až budu velký, tak budu taky takhle sedět Pod Mostem a budu považovat za velkou čest sedět s tak příjemnými pány od vody. Panu Lojzovi chyběly přední zuby a spodní ret dovedl tak šikovně přehrnout přes horní ret, že spodním pyskem si olizoval špičku nosu. A tak chodil v mé kulaté námořní čepici a pískařský stůl pod oknem tleskal a hostinský roznášel čerstvá piva. Poručil jsem dva veliké rumy.
Pane Lojza, povídám, to máte vode mne.
Hoho, kde jsi na to vzal prachy?
Vypůjčil jsem si je. Od samotného Boha. Povídám.
Oho. Ty jsi s ním mluvil?
Ne, nebyl doma. Půjčil mi je jeden z jeho party. Svatý Antonín. Půjčil mi je, abyste mi vytetoval na prsa krásnou lodičku. Tu samou, jakou má na prsou pískař, támhle pan Korecký.
Pan Lojza se zasmál a řekl, haha, když v tom mají prsty samotný nebesa, tak lodičku uděláme. A kdypak?
Hned teďky, proto jsem tady. Povídám.
Ale, synku, já nemám s sebou jehlu.
Tak si pro ni skočte. Povídám.
Sakra, zvolal pan Lojza, ten ale umí házet jitrnicí po šunce. A vypil naráz skleničku rumu a dral se mezi koleny hostí od okna a ve dveřích dal rukou znamení, že si jde nejen pro jehlu, ale i tetovací barvu. A pískaři si mne posadili mezi sebe, hostinský mi přinesl malinovou limonádu.
Tak váš pan děkan, kolik má kuchařek, dvě nebo tři? optal se mne pískař pan Korecký.
Dvě, ale jsou obě docela mladičké. Povídám.
Mladičké? zvolali všichni pískaři.
Mladičké. Povídám. Když má pan děkan dobrou náladu, pánové, tak si posadí jednu kuchařinku na židli, sehne se, podloží pod sedátko dlaň, zrovna tak, jako když nese pan hostinský tác plný piva, a najednou hup ho!, zvedne krásnou kuchařinku až ke stropu, sukně kuchařinky mu cuchají vlasy a on ji nosí na židli kuchyní.
Oho! zvolali pískaři, sukně mu cuchají vlasy!
Jako svatozář, povídám, náš pan děkan, pánové, má sílu jako švýcarský býk. Je ze šesti dětí, a jeho tatínek měl tak velikou sílu, že mu děti dávaly na stůl ořech, tatínek zvedl prst a lup ho! prstem louskal ořechy líp než louskáčkem! Ale pan děkan, když byl dítě a potom kluk, tak byl z těch šesti dětí tak slabej, že se nehodil pro práci v lese, a tak rodiče si řekli, co s ním? A dali ho študovat na faráře. K večeři mívali velikánskou mísu brambor, rodina seděla kolem stolu, lžíce připravený, a najednou maminka cvakla lžící a všech osm lžící dlabalo o závod z tý mísy tak rychle a dlouho, až nezbyl ani jediný brambor. Vykládal jsem vážně a sám jsem si na souhlas přikyvoval, pískaři se chtěli smát, ale smích je přešel. A vrátil se pan Lojza, třásl ve dveřích skleničkou a jehlou v otevřeném kufříčku, zrovna takovém, jaký nosí miškář pan Salvet. A já jsem nedočkavě přetáhl bundu přes hlavu, pan Lojza položil otevřený kufřík na stůl.
Teďky, jakou ale lodičku si přeješ? Bárku, koráb, brigu, parník? ptal se pan Lojza a pohybem ruky říkal, aby pískaři dali svoje piva na dřevěné futro okna.
Vy umíte malovat všechny lodě? spráskl jsem dlaně.
Můžeš si vybrat, řekl pan Lojza a rukou ukázal a jeden pískař si sundal na nahém těle kabátek od montérek a natočil ke mně záda docela plná všelijakých tetování, obrazy mořských panen, stočených lan, srdcí, začátečních písmen, plachetních lodí. Oči mi přecházely od krásných obrazů a přál jsem si vypůjčit si z kostelní pokladničky všechny peníze, všechny mince, protože jsem si přál mít vytetované všechno, co jsem na zádech a prsou pískaře viděl. Za všechny prachy.
Tak si vyber, řekl pan Lojza.
Ukázal jsem na maličkou plachetní loď, pan Lojza vystlal na stůl noviny, položil mne na záda.
Nebude to bolet? zvedl jsem se.
Pan Lojza mne zatlačil nazpátek, díval jsem se na strop a on řekl, že to jen trochu píchne.
Tak říkal jsi, chlapče, lodičku?
Lodičku, zrovna takovou, jakou se plavil Ježíš se svými učedníky po jezeře Genezaretském, povídám a díval jsem se vzhůru, slyšel jsem, jak židle se šoupají, jak pískaři se nade mnou sklánějí, cítil jsem jejich dech, voněli ke mně, pan Lojza mi vpichoval jehlou namočenou do zelené barvy tečky, usínal jsem docela blažený. Pískaři teple na mne dýchali, měl jsem ten samý pocit, jako bych ležel v jesličkách a nakláněli se nade mnou pastýři a volek a oslík, jako bych byl malý Ježíšek. A slyšel jsem hlasy.
Hele, ta lodička bude mít parádní kýl.
Lojzo, udělej jí pořádný plachty.
Co plachty, pořádný boky, ty jsou to hlavní.
Ta lodička musí mít hluboký járek, pořádný kormidlo...
A já jsem ležel na zádech, na stole v hospodě Pod Mostem, probouzel jsem se a chtěl jsem se zvednout, ale pan Lojza mne loktem něžně zatlačil nazpátek. A když jsem usnul, pan Lojza mne vzbudil a skládal svoje nádobí tetovací.
Tak, mladej, lodička už je hotová, už ti ji nikdo nevezme, nesmaže. A když, tak v Praze to dělá jeden doktor, ten, co herečkám vytahuje kůži a odstraňuje vrásky a pihy, ale čtvereční centimetr stojí šedesát korun...
Vykládal pan Lojza, a pískaři se tomu smáli, řehtali se tak, až plavali v slzách, seděl jsem na stole, a když jsem se už chtěl podívat na lodičku, pan Lojza mi hodil bundu a sám mi ji přetáhl přes hlavu a sám mi zapnul pruhovaný laclík. Pak mi pomohl se školní brašnou na záda, nasadil mi oválnou čepici a upravil mi kotvu a zlatý nápis Hamburk.
Pane hostinský, poručil jsem, ještě dva rumy, a platím. A usmíval jsem se na všechny pískaře, ale oni se smáli nazpátek, ale ne tak jako dřív, tak nějak provinile, už se mi nedívali do očí. Zaplatil jsem, dal jsem zbytek mincí hostinskému, protože kdo má plachetní lodičku na prsou, tak musí být frajer.
To máte, pane hostinský, jako tuzér. Povídám a otočil jsem se ve veřejích, salutoval jsem a za velkého smíchu pískařů jsem vyběhl do večera . . .
Na mostě jsem se ocitl v chumelenici uprostřed léta. Z hlubiny řeky vzlétaly statisíce jepic, vzlétaly do světla plynových luceren a padaly na dláždění, u sloupů se tvořily závěje jepic. Tepaly mi do tváře, a když jsem se sehnul a vložil ruku do hromady jepic, pohybovaly se jako vařící vody. Lidé se klouzali po jepicích, jako by padala omrzlice. A já jsem kráčel, nikdo ještě neviděl a nevěděl, že na prsou mám vytetovanou lodičku, která bude se mnou odplouvat všude tam, kde budu já, když se budu koupat, když budu plavat na prsa, tak bude rozrážet její příď hladinu řeky, když mi bude smutno; roztrhnu košilku jako Ježíš na obrazech, Ježíš rozhrnující košili, aby lidem ukázal svoje hořící srdce, obtočené trnovým věncem. A na mostě mi napadlo, že první, komu musím ukázat svoji lodičku, bude pan děkan. Od lucerny k plynové lucerně v průvanu vřeten jepic jsem vešel velikými vraty na faru, na dvorku stála lucerna, podle zeleninové zahrádky jsem šel až k osvětleným oknům fary. Podle zdi se pnula po latích réva, ručkoval jsem vzhůru, a když jsem se podržel jednou rukou latě a druhou jsem odhrnul úponky a listy, uviděl jsem nejdřív stůl potažený zeleným plyšem a tam stála láhev vermutu a sklenka upitá do půl. A pak jsem uviděl něco, co jsem vidět asi neměl. Pan děkan svazoval dvě smějící se kuchařky ubrusem, nebo prostěradlem. Když je svázal, poklekl a čichal jim k břichu. Sklopil jsem oči, ale když jsem si dodal sílu, abych se podíval, uviděl jsem něco, co by jistě nadchlo i pískaře v hostinci Pod Mostem. Pan děkan držel v zubech ten ubrus, roztáhl ruce jako artista a teď v zubech držel svázané kuchařky, které mrskaly černými střevíčky, vyčesanýma vlasama čáraly po stropě a pan děkan je nosil pokojem kolem dokola a já jsem měl radost, že pan děkan má takovou sílu, že unese prostěradlem svázané dvě kuchařky, jako Ježíš. A tak když obešel několikrát pokoj, zase se sklonil a postavil na zem ty svoje kuchařky: A svalil se do křesla a smál se, ženské si stahovaly sukně a pan děkan dopil víno a nalil si plný pohár. Opatrně jsem sestoupil po žebříku latí na zem, obešel jsem roh fary a zaťukal na dveře. Slyšel jsem kroky a otevřely se dveře a kuchařinka mne pozvala dál.
Co je? zeptal se pan děkan a držel sklenku v prstech.
Povídám, pane děkane, požehnejte mi.
A co tak pozdě, a co ti mám požehnat?
Pane děkane, podívejte se!
A odepnul jsem laclík modře pruhovaný jako mořské vlnky a rozhrnul jsem námořnickou bundu. Tak jsem stál, na hlavě modrou námořní obroučku, jako svatý Alois má kolem hlavy svatozář, a zářil jsem štěstím. Ale kuchařky se polekaly a strčily si obě ruce do úst. Jepice ťukaly na okenní tabulky a padaly dolů do zrajících květů floxů. Pan děkan vstal, pohladil mne po rameni a díval se mi do očí.
Kdo ti to udělal?
Pan Lojza v hostinci Pod Mostem.
A co ti tam vytetoval?
Lodičku, takovou plachetku, kterou se plavíval pan Ježíš.
Pan děkan poručil a dvě kuchařinky, každá z jedné strany, přinesly z předsíně veliké zrcadlo, pan děkan jim pokynul; a kuchařské slečny poklekly, držely přede mnou zrcadlo a já jsem se do něj díval. Za mnou se nakláněl obličej pana děkana a já jsem viděl, že na prsou mám vytetovanou zelenou mořskou pannu, pannu se šupinatým ocasem, pannu s nahatým tělem, pannu, která se usmívala zrovna tak, jako když pan děkan zvedal v zubech kuchařinky svázané velikým ubrusem. Zatmělo se mi v očích leknutím a úžasem.
S tímhle už mi nemůžeš dělat ministranta. Co tomu říkáš? Čtvereční centimetr za šedesát korun, zabreptal jsem a oběma rukama jsem přitisknul zelenou mořskou pannu.
Kuchařinky vyprskly v smích, ale pan děkan udělal pohyb rukou, jako by je zatratil.
Jsem rád, hovořil zvolna pan děkan a chodil pomalu pokojem, jsem rád, že jsi zrovna ke mně přišel. Nebudeš to mít v životě jednoduchý.
A pohladil mne po zádech.
Zatím nikdo nehlasoval