„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

“On”

Kategorie
03. Březen 2008

(Zápisky z roku 1920)

NENÍ V ŽÁDNÉ SITUACI dostatečně připraven, ale nemůže si proto ani dělat výčitky, neboť kde by se v tomto životě, který v každém okamžiku tak mučivě vyžaduje připravenost, vzal čas na přípravy, a i kdyby byl čas, bylo by se snad možno připravovat, dokud neznáme úkol, to znamená, lze vůbec obstát tváří v tvář nějakému přirozenému, nikoli jen uměle sestavenému úkolu? Proto také je již dávno rozdrcen, je zvláštní, ale i utěšlivé, že na to byl ze všeho nejméně připraven.
Všechno, co učiní, zdá se mu sice mimořádně nové, ale také – přiměřeně k té nemožné spoustě novosti mimořádně diletantské, stěží vůbec snesitelné, neschopné dějinnosti, zpřetrhávající řetězec pokolení, přerývající poprvé až do nejhlubších hlubin onu hudbu světa, již doposud vždy bylo možno alespoň tušit. Někdy se v své pýše strachuje více o svět než o sebe.
S vězením by se byl smířil. Skončit jako vězeň – to by mohlo být cílem života. Jenže ona to byla zamřížovaná klec. Lhostejně, panovačně, jako doma proudila mřížovím sem a tam vřava světa, vězeň byl vlastně volný, na všem se mohl podílet, nic mu venku neuniklo, ba mohl dokonce klec i opustit, vždyť tyče mříží stály na metr od sebe, nebyl ani uvězněn.
Má pocit, že tím, že žije, zahrazuje si cestu. Tato překážka je mu pak zase důkazem toho, že žije.
Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o vlastní čelo si do krve otlouká čelo.
Cítí se uvězněn na této zemi, je mu těsno, propuká v něm smutek, ochablost, nemoci, šílené představy vězňů, žádná útěcha ho nemůže utěšit, právě proto, že je to jen útěcha, křehká, hlavu rozbolavující útěcha proti drsnému faktu uvěznění. Ale zeptá-li se ho někdo, co by vlastně chtěl, nedovede odpovědět, neboť a to je jeden z jeho nejpádnějších důkazů – nemá ponětí o svobodě.
Někteří popírají trápení poukazujíce na slunce, on popírá slunce poukazuje na trápení.
Sebetrýznivý, těžkopádný, často dlouho zadrhávající, v podstatě však neutuchající vlnivý pohyb veškerého života, cizího i vlastního, jej trýzní, protože s sebou nese neutuchající nutkání přemýšlet. Někdy se mu zdá, že tato trýzeň předchází události. Když se doví, že jeho příteli se má narodit dítě, uvědomuje si, že už dříve pro to v myšlenkách trpěl.
Vidí dvojí: to první je pokojné, životem naplněné, bez jisté pohody nemožné rozjímání, uvažování, zkoumání; prýštění. Jejich počet a možnosti jsou nekonečné, dokonce i kopřiva, aby se uchytila, potřebuje poměrně velkou trhlinu ve zdi, ale tyto činnosti nepotřebují vůbec žádné místo, i tam, kde není ani sebemenší trhlina, mohou žít ve vzájemném prolínání po tisících a tisících. To je to první. 'To druhé však je okamžik, kdy je člověk předvolán, aby skládal účty, nevypraví ze sebe ani hlásku, je vržen zpátky do rozjímání atd., jenže teď, nemaje už nejmenší vyhlídky, nemůže se v tom už jen tak plácat, ztěžkne a s klením se potopí.
Jde o toto: Jednou před mnoha lety jsem, jistě celý smutný, seděl na petřínské stráni. Přemítal jsem, co si vlastně přeju od života. Ukázalo se, že mým nejzávažnějším či nejvábivějším přáním je, získat takový náhled na život (a dovést o něm druhé písemně přesvědčit – což s tím ovšem nevyhnutelně šlo ruku v ruce), v němž by si život sice zachoval tíhu svých pádů a vzestupů, ale zároveň by se neméně jasně vyjevil jakožto nic, jakožto sen, jakožto vznášení. Snad by to bylo krásné přání, kdybych si je byl správně přál. Třeba jako přání s úzkostlivou řemeslnou pečlivostí stlouci stůl a zároveň při tom nic nedělat, a to ne snad tak, že by někdo mohl říci: “Ten bere práci s kladivem jako nic,” nýbrž “Text bere práci s kladivem jako opravdovou práci s kladivem a zároveň jako nic,” čímž by se arci ta práce s kladivem stala ještě smělejší, ještě rozhodnější, ještě skutečnější a chceme-li ještě šílenější.
Jenže on si vůbec nedovedl takhle přát, protože jeho přání nebylo žádné přání, byla to jen obrana, ochočování nicoty, zdání jakési živosti, jež chtěl dodat oné nicotě, do níž tehdy sice učinil sotva první uvědomělé kroky, již však už cítil jako. svůj živel. Bylo to tenkrát jakési rozloučení s šálivým světem mládí, nikdy se jím ostatně nedal přímo klamat, podléhal pouze klamavému řečnění všelijakých autorit kolem. Odtud tedy ona nezbytnost “přání”.
Dokazuje pouze sebe sama, on sám je svým jediným důkazem, všichni protivníci ho okamžitě přemohou, ale ne tím, že by ho vyvrátili (je nevyvratitelný), nýbrž tím, že dokážou sami sebe.
Lidská spojení jsou založena na tom, že jeden svým silným bytím jakoby vyvrátí ostatní jednotlivce, samy o sobě nevyvratitelné. Těmto jednotlivcům je to slastí a útěchou, jenomže chybí pravda a tudíž vždycky trvalost.
Býval dříve součástí monumentální skupiny. Kolem jakéhosi vyvýšeného středu stály v důmyslné sestavě symboly vojenského stavu, umění, věd, řemesel. Jedním z těchto mnoha byl i on. Test se ta skupina dávno rozpadla nebo alespoň on ji opustil a sám se protlouká životem. Ani své staré povolání už nemá, ba zapomněl dokonce, co tenkrát představoval. Snad právě z tohoto zapomnění plyne jakýsi smutek, nejistota, neklid, jakási touha po zašlých časech, která zkaluje přítomnost. A přece je tato touha důležitou složkou životní síly, ne-li snad touto silou samou.
Nežije kvůli svému osobnímu životu, nemysli kvůli svému osobnímu myšlení. Je mu, jako by žil a myslel pod nátlakem jakési rodiny, která sice sama překypuje životní a myšlenkovou silou, pro niž však podle jakéhosi jemu neznámého zákona znamená vyslovenou nezbytnost. Kvůli této neznámé rodině a neznámým zákonům nemůže být propuštěn.
Dědičný hřích, ono staré bezpráví, jehož se člověk dopustil, záleží ve výčitce, kterou člověk vznáší a od níž nechce upustit, totiž že se mu stalo bezpráví, že na něm byl spáchán dědičný hřích.
Před Casinelliho výlohou postávaly dvě děti, chlapec asi šestiletý, děvčátko asi sedmileté, oba bohatě oblečení, vykládali si o Bohu a hříších. Zůstal jsem stát za nimi. Děvčátko, asi katolička, pokládala za pravý hřích jedině obelhávání Boha. Chlapec, asi protestant, se s dětskou tvrdošíjností dotazoval, co to je obelhávat lidi a krást. “I to je velký hřích,” řeklo děvčátko, “ale ne největší, jen hříchy proti Bohu jsou ty největší, na hříchy proti lidem máme zpověď. Když se vyzpovídám, hned za mnou zase stojí anděl, když totiž hřeším, stoupne si za mne čert, jenže ho není vidět.” A že byla unavená tím napůl vážným povídáním, obrátila se žertem na podpatku a řekla: “Vidíš, nikdo za mnou nestojí.” I chlapec se otočil a uviděl mne. “Vidíš,” řekl bez ohledu na to, že ho musím slyšet, anebo na to ani nepomyslel, “za mnou stojí čert.” “Toho taky vidím,” řeklo děvčátko, “ale toho já nemyslím.”
Nechce žádnou útěchu, ale ne proto, že by ji nechtěl – kdopak by ji nechtěl, nýbrž proto, že hledat útěchu znamená: věnovat jí svůj život, stále žít na okraji své existence, skoro mimo ni, takřka již nevědět, pro koho se útěcha hledá, a tedy již nebýt s to nalézt účinnou útěchu, účinnou, ne snad pravou, ta neexistuje.
Brání se tomu, aby na něm bližní utkvěl pohledem. Člověk, i kdyby byl neomylný, vidí z druhého jen tu část, na níž stačí pronikavost a způsob jeho pohledu. I on, jako každý, jenže s krajní přepjatostí, se touží natolik obmezit, nakolik je pohled bližního s to jej vidět. Kdyby byl Robinson nikdy neopustil nejvyšší nebo lépe řečeno nejviditelnější bod ostrova, ať už pro útěchu či z pokory či z bázně či z neznalosti či ze samé touhy, brzy by byl zahynul; jelikož však bez ohledu na lodi a jejich slabé dalekohledy začal prozkoumávat celý ostrov a radovat se z něho; udržel se při životě a byl – ovšem s důsledností z hlediska rozumu nezbytnou – nakonec přece jen nalezen.
“Děláš ze své nouze ctnost.”
“Za prvé to dělá každý a za druhé právě to já nedělám. Nechávám být svou nouzi nouzí, nevysouším bažiny, nýbrž žiju v jejich horečnatých výparech.”
“Z toho právě děláš svou ctnost.”
“Jako každý, už jsem to řekl. Ostatně dělám to jen kvůli tobě. Abych si udržel tvou vlídnost, trpím újmu na duši.”
Všechno je mu dovoleno, jen zapomínat sebe sama ne, čímž se mu ovšem zase všechno zapovídá, až na to jediné, co je v této chvíli nezbytné pro celek.
Problém svědomí je sociální požadavek.
Všechny ctnosti jsou individuální, všechny neřesti sociální. Co platí za sociální ctnost, třeba láska, nezištnost, spravedlivost, obětavost, jsou jen “podivuhodně” oslabené sociální neřesti.
Rozdíl mezi souhlasem a nesouhlasem, který vyslovuje svým současníkům, a tím souhlasem a nesouhlasem, který by jim měl vyslovovat, je asi takový jako rozdíl mezi životem a smrtí, stejně tak jej dokáže leda tušit.
Příčina toho, že potomci dovedou jedince posoudit správněji než současníci, spočívá v zemřelém. Člověk se svým způsobem rozvine teprve po smrti, teprve když je sám. Být mrtev je pro jedince jako sobotní večer pro kominíka, smývají si saze s těla. Ukáže se, jestli současníci uškodili víc jemu nebo on současníkům, v druhém případě to byl velký muž.
Sílu k popírání – k tomuto nejpřirozenějšímu projevu ustavičně se proměňujícího, obnovujícího, odumíráním ožívajícího lidského bojovného organismu tu máme vždycky, ne však odvahu, ačkoli přece život je popírání, tudíž popírání je přitakávání.
Se svými odumírajícími myšlenkami neumírá. Odumírání je pouze jistý jev v rámci vnitřního světa (který přetrvá, i kdyby snad i on byl pouhou myšlenkou), jistý přírodní jev jako každý jiný, ani radostný, ani smutný.
Proud, proti němuž plave, je tak zběsilý, že si člověk v jakési roztržitosti někdy zoufá nad jeho nehybností, uprostřed níž se plácá, tak neskonale daleko zpátky byl totiž stržen ve chvíli selhání.
Žízní a od pramene jej dělí pouze křoví. Je však rozpolcen ve dví, jedna část má přehled o celku, vidí, že stojí zde a hned vedle že je pramen, druhá část však nepozoruje nic, nejvýš pouze tuší, že první část vidí vše. Ale přestože nic nepozoruje, nemůže se napít.
Není ani smělý, ani lehkovážný. Avšak ani bázlivý není. Nebál by se svobodného života. Jenže takový život se mu nenaskytl, ale ani to mu nedělá starosti, vůbec si o sebe nedělá žádné starosti. Existuje však Někdo, jemu zcela neznámý, a ten má o něj – jenom o něj – ustavičnou velkou starost. Tato starost Někoho, zejména její ustavičnost, mu občas ve chvíli ticha působí trýznivé bolesti hlavy.
Má dva protivníky: první na něho doráží zezadu, od samého počátku. Druhý mu brání v cestě kupředu. Bojuje s oběma. První ho vlastně podporuje v boji s druhým, neboť ho chce hnát kupředu, a právě tak druhý ho podporuje v boji s prvním, tlačí ho přece zpátky. Ale tak je tomu jenom teoreticky. Nejsou tu totiž pouze tito dva protivníci, je tu ještě on sám, a kdo vlastně zná jeho úmysly? A přece mívá o tom, že jednou v nestřeženém okamžiku – k tomu je ovšem zapotřebí noci, tak temné, jak žádná ještě nebyla uskočí z bojové linie a pro své zkušenosti z bojů bude povýšen na soudce nad svými dvěma protivníky, kteří spolu zápasí.
Nalezl archimedovský bod, avšak použil ho proti sobě, patrně jen pod touto podmínkou ho mohl nalézt.
14. ledna 1920. Sebe zná, ostatním věří, tento protiklad mu rozpolcuje vše.
Žije v diaspoře. Prvky, z nichž se skládá, volně žijící stádo, těkají po světě. A jen proto, že i jeho pokoj náleží ke světu, zahlédne je občas v dálce. Jak má za ně nést odpovědnost? Je tohle ještě odpovědnost?
Má zvláštní dveře od bytu, zapadne-li u nich zámek, nedají se už otevřít, je třeba nechat je vysadit. Proto je nikdy nezavírá, mezi stále pootevřené dveře strká dřevěnou kozu, aby se nezavřely. Tím je ovšem zbaven domácí pohody. Jeho sousedům se dá sice důvěřovat, přesto však musí své cennosti celý den nosit v tašce s sebou, a když leží ve svém pokoji na kanapi, je to vlastně, jako by ležel na chodbě, v létě mu odtamtud vane dusný, v zimě ledový vzduch.
Všechno, i ty nejobyčejnější věci, třeba obsluhu v restauraci, musí si vynucovat za pomoci policie. To bere životu všecku pohodu.
Má mnoho soudců, jsou jako hejno ptáku na stromě. Mluví jeden přes druhého, spleť hodností a příslušnosti nelze rozmotat, také si bez ustání mění místa. Ale jednotlivci se přece jen pokaždé dají rozeznat, například jeden, který míní, že stačí jen jednou přejít k dobru a již je člověk zachráněn bez ohledu na minulost a dokonce i bez ohledu na budoucnost. Názor, který zjevně musí svádět ke zlu, nevykládá-li se onen přechod k dobru velice přísně. A on se tak ovšem vykládá, tento soudce zatím ještě ani u jediného případu neuznal, že by mu příslušel. Zato má ovšem kolem sebe spoustu čekatelů, věčně brebentící národ, který se po něm opičí. Stále ho poslouchají…
2. února 1920. Vzpomíná si na jeden obraz znázorňující letní neděli na Temži. Řeka byla daleko po celé šíři zaplněna čluny, které čekaly, až se otevře propust. Na všech člunech byli veselí mladí lidé v lehkých světlých šatech, napolo leželi vystavujíce se teplému vzduchu a chládku od vody. Vzhledem k všemu, co jim bylo společné, neomezovala se jejich družnost na jednotlivé čluny, žerty a smích sdílel jeden člun s druhým.
Tu si představil, že na louce na břehu – břehy byly na obraze sotva naznačeny, všemu dominoval shluk člunů – stojí on sám. Pozoroval slavnost, která sice nebyla žádnou slavností, ale které se tak přece jen dalo říkat. Měl přirozeně velikou chuť zúčastnit se jí, přímo po tom toužila ale musel si otevřeně přiznat, že je z toho vyloučen, bylo pro něho nemožné připojit se k tomu, vyžadovalo by to tak dlouhých příprav, že by na to padla nejen tato neděle, ale celé roky, i on sám, a i kdyby se tu čas chtěl zastavit, výsledek by nebyl jiný, to by celý jeho původ, jeho výchova, tělesný výcvik musely vypadat jinak.
Tak vzdálen byl tedy těm výletníkům, ale tím zároveň zase i velmi blízko, a to bylo tíže pochopitelné. Byli to přece také lidé jako on, nic lidského jim nemohlo být úplně cizí, a kdyby je tedy člověk prozkoumal, musel by zjistit, že pocit, který jej ovládá a vylučuje z vodní vyjížďky, žije i v nich, jenomže je ovšem zdaleka neovládá, nýbrž straší jen kdesi v temných koutech.
Má vězeňská cela – můj hrad.
“V tom, aby se pozvedl, mu brání jakási tíže, pocit zabezpečenosti pro každý případ, tušení jakéhosi lože, které je pro něho zchystáno a které náleží pouze jemu; v tom, aby klidně spočinul, mu však brání jakýsi neklid, který ho vyhání z lože, brání mu svědomí, nekonečně tlukoucí srdce, strach před smrtí a touha vyvrátit ji, to všechno mu nedá spočinout a on se znovu zvedá. Toto vstávání a uléhání a těch pár náhodných, letmých, mimovolných pozorování učiněných na těchto cestách, to je jeho život.”
“Tvůj obraz je zoufalý, ale jenom pro analýzu, jejíž základní chybu ukazuje. Je to sice tak, že se člověk zvedne, padne zpátky, znovu se zvedne a tak pořád dál, ale zároveň a po pravdě ještě pravdivější to tak docela není, je to přece všecko v jednom, tedy v letu i spočinutí, ve spočinutí let, a obojí se zase sjednocuje v každém jedinci, a to spojení v každém a spojení spojení v každém a tak dále, až, nu až ke skutečnému životu, přičemž i tento obraz je stejně falešný a možná ještě klamnější než tvůj. Z této krajiny není totiž žádná cesta k životu, kdežto ovšem ze života musela být nějaká cesta sem. Tak velice jsme zbloudili.”
Že je na světě strach, smutek a pustota, tomu rozumí, ale stejně jen potud, pokud jde o vágně obecné, jen povrchu se dotýkající pocity. Všechny ostatní city popírá, to, co tak nazýváme, je prý jen zdání, báchorka, zrcadlení zkušenosti a paměti.
Jak by to také mohlo být jinak, míní, když přece skutečné události nikdy nemohou být dostiženy našimi city, natož předstiženy. Prožíváme je pouze před a po skutečné události, která s elementárně nepochopitelným spěchem pomine, jsou to snové výmysly, omezující se toliko na nás. Žijeme v půlnočním tichu a východ a západ slunce prožíváme tak, že se obracíme buď k východu, nebo k západu.
Skrovná životní síla, pochybená výchova, staromládenectví plodí skepsi, ale ne nezbytně; leckterý skeptik, aby zachránil skepsi, se ožení, alespoň pomyslně, a stane se věřícím.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (3 hlasy)