George Orwell se představuje

Pan Jones, majitel Panské farmy, zamkl na noc kurníky, ale byl příšerně opilý, takže na zástrčky zapomněl. Potácel se přes dvůr a kužel světla z jeho lucerny poskakoval ze strany na stranu. U zadních dveří domu shodil holínky, natočil si poslední sklenici piva ze sudu v kuchyňce a dopotácel se do ložnice, odkud se již ozývalo spokojené chrápání paní Jonesové.

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.

V roce 1921 jsem strávil několik týdnů v Hôpital X patnáctého pařížského obvodu. Úředníci mě podrobili obvyklému výslechu u přijímací přepážky. Asi dvacet minut jsem byl nucen zodpovídat nejrůznější dotazy, než mi vůbec dovolili vstoupit dovnitř. Jestli jste někdy vyplňovali formuláře v románsky mluvících zemích, víte asi, jaký druh otázek mám na mysli. Už několik dní jsem nebyl s to převádět Réaumury na stupně Fahrenheita, pamatuji se jen, že jsem měl teplotu kolem 103 (39,5 °C), a než bylo interview u konce, sotva jsem se držel na nohou. Za mnou čekal hlouček pacientů, až přijdou na řadu, nesli si šatstvo v ranečcích z barevných šátků.

V Leninových kasárnách v Barceloně, den před tím. než jsem nastoupil k milici, jsem uviděl jednoho italského milicionáře, jak stojí před důstojnickým stolem. Byl to mladík asi pětadvacetiletý, s tvrdým výrazem, světle rezavými vlasy a širokými rameny. Zašpičatělou koženou čapku měl staženou pres oko. Byl ke mne obrácen profilem, bradu opřenou o prsa, vyjeveně se mračil na mapu, kterou jeden z důstojníků na stole rozložil. Něco v jeho tváři mne upoutalo. Byla to tvar člověka, který by pro přítele dokázal zabít i nechal se zabil — tvář, jakou byste očekávali u anarchisty, ačkoliv zrovna tak mohl být i komunista. Byla v ní jak upřímnost, tak divokost; a také až dojemná úcta, jakou chovají nevzdělaní lidé ke svým nadřízeným. Nepochybně z té mapy nebyl nijak moudrý; nepochybně považoval čtení z mapy za omračující intelektuálský výkon. Těžko bych mohl vysvětlit proč, ale málokdy jsem se setkal s někým, ke komu bych cílil tak okamžitou sympatii. Během hovoru, který se vedl kolem stolu, z nějaké poznámky vyplynulo, že jsem cizinec. Ital zvedl hlavu a rychle řekl:

Především fyzické vzpomínky, zvuky, pachy a povrch věcí.

Je s podivem, že mnohem živěji než cokoliv, co přišlo ve Španělské válce potom, si mohu vybavit týden takzvaného výcviku, jehož se nám dostalo před odsunem na frontu — velké budovy jezdeckých kasáren v Barceloně s nevlídnými stájemi a dlážděným nádvořím, ledový chlad vody z pumpy, u které jsme se myli, odporná strava, jež se dala pozřít jen při zapíjení vínem z ešusu, ženy-milicionářky v pumpkách sekající dříví na topení a ranní nástupy, kde moje prozaické anglické jméno znělo komicky mezi vzletnými španělskými Manuel Gonzales, Pedro Aguilar, Ramon Fenellosa, Roque Bal-laster, Jaime Domenech, Sebastian Viltron, Ramon Nu-vo Bosch. Jmenuji právě tyto muže jen proto, že si vzpomínám na jejich tváře. Mimo dva, kteří byli běžnými lotry a nepochybně se z nich časem stali dobří falan-gisté, budou dnes všichni patrně mrtvi.