V noci jsem snil, že jsem motýlem

Už si nejsem jistý, kde to bylo. Asi někde v severovýchodní Kalifornii. Hemingway právě dokončil nějaký román, přijel z Evropy nebo kdoví odkud, a boxoval s někým v ringu. Byli tam lidi od novin, kritici, spisovatelé - tahle parta -, a v sedadlech kolem ringu také několik mladých paniček. Sedl jsem si do poslední řady. Většina lidí se na Hemingwaye nedívala.

Harry před chvílí seskočil z vagónu a šel po Alamedo směrem k Pedrovi na hrnek pěticentové kávy. Bylo brzy ráno, ale pamatoval si, že otvírají v pět. U Pedra jste s pěti centy mohli klidně vydržet pár hodin. Mohli jste si tam zapřemýšlet. Mohli jste vzpomínat, co jste kdy udělali dobře a co špatně.

Bylo mi přes dvacet a přestože jsem tvrdě chlastal a moc nejedl, pořád jsem byl ještě dost silný, Tím myslím fyzicky, a když se vám jinak moc nedaří, je to přeci jen trochu štěstí. Hlava se bouřila proti mému osudu a životu, a jediný způsob, jak to zklidnit, bylo chlastat, chlastat a chlastat. Šel jsem po prašné, špinavé silnici, bylo vedro, mám dojem, že to bylo v Kalifornii, ale už si dávno nejsem jistý. Byla to pouštní oblast. Šel jsem podél silnice, ponožky jsem měl ztvrdlé, plesnivé a pěkně smradlavé, hřebíky se mi přes podrážky zabodávaly do chodidel, a tak jsem si musel dávat do bot něco tvrdého - lepenku, novinový papír, co mi přišlo pod ruku. Hřebíky ale stejně prolezly, a tak člověk buďto musel sehnat další papír, nebo ho otočit a upravit.

Na městském gymnáziu v Los Angeles jsem se těsně před druhou světovou válkou vydával za nacistu. Sotva jsem rozeznal Hitlera od Herkula a bylo mi to jedno. Jenom mě začínalo nudit sedět ve třídě a poslouchat všechny ty patriotický kecy, jak bychom se do toho měli pustit a tu bestii odkráglovat. Rozhodl jsem se přejít do opozice. Nikdy jsem se neobtěžoval přečíst si něco o Adolfovi, prostě jen ze mě tryskalo vše, co jsem považoval za hnusné a maniakální.

Jack vešel a na krbové římse našel krabičku cigaret. Ann seděla na pohovce a četla Cosmopolitan. Jack si zapálil a sedl si do křesla. Do půlnoci zbývalo deset minut.

„Charley říkal, že bys neměl kouřit,“ vzhlédla Ann od časopisu.

Edna kráčela ulicí s plnou taškou nákupu, když si všimla nápisu na bočním okně automobilu, kolem kterého procházela:

Zastavila se. V okně byl veliký kus kartónu a na něm cosi přilepené. Většina textu byla napsaná na stroji. Z místa, kde stála, to Edna nemohla přečíst.

Jen naprostým nepochopením lze omluvit úvodník z Manželský historií Augusta Strindberga z nakladatelství Levné knihy: „Plodem jeho stihomamu vůči ženám a komplexu méněcennosti jsou povídky Manželské historie ostře a žlučovitě zaměřené proti institutu manželství a feminismu.“, protože ve skutečnosti jsou o všem jiném než o útocích, ať již na posvátný svazek manželský či na manželčiny snahy o svou emancipaci - Strindbergovy schopnosti i literární talent totiž sahají mnohem dále a Manželské historie, byť v nich převládá pejorativní nádech, se jen nesou na feministické vlně, jež se i dnes nijak zvlášť neliší od podoby, kterou nabývala v 80. letech XIX. stol., kdy tato Strindbergova povídková sbírka vznikla, a více než za kritiku ji lze brát za ironii padající na všechny strany, ať ženy či muže, svobodné či vdané, tatíky či staré panny.