V noci jsem snil, že jsem motýlem

Sága Sto roků kobry, mapující nejen Dostojevského dílo ale i lidskou bestii jako takovou, pokračuje démonickou dramatizací románu Běsi s příznačným pojmenováním Běsi - Stavrogin je ďábel.

Divadlo Husa na provázku se po poněkud bezvýrazném několikaletém období odhodlala k projektu Sto roků kobry, ve kterém v období dvou let zdramatizuje čtyři klíčová díla Fjodora Michajloviče Dostojevského: Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi. Fakt, že je Dostojevského dílo vrcholem novodobé lidské éry a jeho podstata i vliv zdaleka přesahují hranice literatury, ale sahají až k nejvyšším cílům filozofie, není zapotřebí nijak dál rozebírat. Před jeho interprety tedy stojí nesnadný úkol dílo dramatizovat tak, aby divák nejen pochopil dostojevského poselství, ale i s jeho myšlenkami rezonoval obdobně jako při čtení originálu, a na straně druhé se vyvaroval patosu či dokonce kýče, jak tomu u dramatiků s nedostatečným talentem i absencí duchovních výšin nezřídka bývá.

Nejznámější dílo Paula Coelha, Alchymistu, není třeba vášnivému čtenáři nikterak představovat. Inspirace i sdělení, jež vycházejí ze syntézy středověké křesťanské mystiky a alchymie s novodobým hnutím New Age je více než přímočará a kniha jako taková patří rozhodně mezi ty, které se mají číst, když je člověku opravdu nejhůř, protože i v čekateli na popravu vyvolají již dávno zavrženou naději, chuť i sílu žít a naplnit sebe sama, ale narozdíl od výše zmíněného hnutí Nového věku nemá ambice člověka měnit a vymývat mu mozek větičkami o pozitivním vědomí, ale jen předkládá inspirativní příběh, ve kterém člověk dosáhne mnohé, pokud, a to je jedinou podmínkou jeho štěstí, překoná svůj vnitřní strach.