V noci jsem snil, že jsem motýlem

Zdeněk Svěrák je v kontextu české kultury brán mnohem výše než jako pouhý populární tvůrce, scénárista, herec, spisovatel či rozhlasový a televizní moderátor. Je pokládán za národní ikonu a jeho syn, Jan Svěrák, jednoznačně nejúspěšnější a z dlouhodobějšího měřítka i nejlepší režisér současné české kinematografie, si to velmi dobře uvědomuje. Dokument Tatínek byl tedy, jak ostatně napovídá název, pojat z pohledu syna, jenž vzhlíží ke vzoru nejen ze svého dětství či svého nastávajícího středního věku, ale i jako na tatínka českého národa, který Zdeněk Svěrák stráží již více než třicet let.

Současný český dokument je pro televizního diváka více než okrajová záležitost a tak obrovský divácký ohlas, které vzbudilo pokračování experimentálního pokusu z počátku 80. let o nastavení zrcadla soudobé mladé generaci, Manželské etudy po 20 letech, jednak vypovídá o jisté sociologické závažnosti svého tématu, ale rovněž naznačuje obrovskou oblíbenost žánru televizních seriálů a telenovel, kam svým způsobem Manželské etudy nejvíce směřují.

Pelíšky můžeme bez jakéhokoliv přehánění označit za divácky vůbec nejúspěšnější film posledních dvou dekád. Dialogy z tohoto filmu patří k nejcitovanějším a k nejužívanějším tak, že kdo neviděl Pelíšky jako by ani nebyl. V tomto světle je již asi nepodstatný fakt, že vtipné zápletky, na kterých je celý snímek de facto postaven, takřka bez úprav citují původní knihu Hovno hoří Petra Šabacha, který pak zase pro změnu do podoby lidového humoru převyprávěl vzpomínky z vlastního dětství.

Na snímku Tomáše Kudrny Vládneme, nerušit je nejpozoruhodnější fakt, že tento dokument vůbec vznikl. Ba vznikl v produkci instituce České televize, kterou můžeme obviňovat snad ze všeho špatného, jen ne z investigativní žurnalistiky či snad ze snahy o objektivního a současně i kritický názor na českou politickou scénu či dokonce snad na černé období tzv. opoziční smlouvy, které je v české televizi jedním z nejvíce tabuizovaných témat.

Zdeněk Tyc býval pro obrovské kvality své filmové prvotiny z roku 1990 Vojtěch řečený sirotek označován za nástupce Františka Vláčila a vkládaly se do něj takřka naděje, že opět pozvedne upadající význam české filmové školy. Nicméně ironie osudu rozhodla zcela jinak: Vojtěch vzhledem ke své premiéře na podzim roku 1990, tedy v období porevolučního společenského zápalu, prošel prázdnými kinosály takřka nepovšimnut, další snímky Žiletky (1993) a Už (1995) zcela propadly (snímek Už dokonce „vyhrál“ ocenění Plyšový lev za nejhorší film roku, byť asi ne zcela spravedlivě, protože jeho kvality je možné s odstupem označit za zcela průměrné), až po zatím poslední Smrady z roku 2002, které příznivější ohlasy vzbouzely spíše pro svůj angažovaný námět.

Ze strany diváka je Gympl asi nejočekávanější ale i nejzdařilejší český film za loňský rok (2007). Ze strany kritika však ke Gymplu asi není příliš co dodat - Tomáš Vorel se dlouhodobě, tj. minimálně od roku 1996, kdy po šestnáctileté odmlce natočil Kamenný most, orientuje právě jen a pouze na úspěch u nenáročného diváka, kterému servíruje lehce ironicky laděné komedie s důrazem na otřelé herecké tváře. Ty tam jsou zavrženy někdejší Vorlovy ideály à la kultovní legendy Kouř či Pražská pětka.

Dnes o Milošovi Formanovi, jakožto o jednom z nejlepších filmových režisérů všech dob, pochybuje asi jen málokdo, jeho skutečné filmové začátky byly v nejlepším případě nesnadné, ba, svůj vůbec první celovečerní snímek Konkurs natáčel v amatérských podmínkách svou vlastní ruční 16mm kamerou a zvuk zaznamenával opět pomocí vlastního přenosného magnetofonu.

Ačkoliv Miloš Forman vystudoval obor scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU již v roce 1955, nemohl se po celých 8 let uchytit v žádném dlouhodobějším projektu. Ba jeho výtvory z období mezi svým absolutoriem a prvním autorským filmem Černý Petr z roku 1963 lze hodnotit jen jako velmi nevyrovnané.

Celovečerní filmový debut Andrey Sedláčkové Oběti a vrazi je v prvé řadě příjemným zpestřením večera pro nejednoho skalního příznivce televize. Sedláčková se jakožto scénáristka i režisérka v jedné osobě v kontextu současné české kinematografie sice neztratila, nicméně vezmeme-li si kvalitativní srovnání jen s těmi snímky, jež měly podobně jako Oběti a vrazi svou premiéru v roce 2000 - Anděl Exit, Ene Bene, Kytice, Otesánek či Samotáři, pak je kvalitativní odstup daný jak nezkušeností, tak talentem a osobními kvalitami doslova katastrofální.

Jan Švankmajer bývá v českých reáliích považován za enfant terrible, který si cílevědomě kráčí vlastní cestou bez ohledu na (ne)vkus diváka či komerční prodejnost, v případě horším za hračičku a nesrozumitelného podivína. Nicméně je-li v české kinematografii jméno, jež by mělo svou úctu a vážnost napříč celou Evropou, Amerikou a Japonskem, pak je to právě výtvarník, loutkář, filmový scénárista a režisér, nestor surrealismu Jan Švankmajer. (Ostatně toto paradigma ilustruje i fakt, že kompletní Švankmajerovu filmografii si můžeme na DVD zakoupit třeba i v Patagonii či na ostrově Svatého Tomáše, nikoliv však v České republice).