„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Český film

26. Listopad 2013
Alice Nellis: Ene Bene

Alice Nellis: Ene Bene

Autorský snímek a celovečerní filmový debut Alice Nellis Ene Bene byl v roce 2000 doslova zjevením, kdy původně vystudovaná scénáristka a dramaturgyně z pražské FAMU, zcela samostatně zrealizovala vlastní scénář (včetně scénáře technického) a to na základě vlastního námětu, sama si sestavila kompletní realizační tým tak, že úkolem hlavního producenta, České televize, bylo jediné a to zajistit velmi nízkorozpočtových deset miliónů. Nakonec ČT zajistila jen poloviční rozpočet, zbytek zajistil koproducent a to společnost Negativ Pavla Sodomky. - Zde jen pro srovnání v témže roce dala ČT na Tmavomodrý svět Jana Svěráka, tedy film po kterém dnes nevzdechne ani pomyslný pes, trojnásobek této částky.
Ivan Vojnár: Lesní chodci

Ivan Vojnár: Lesní chodci

V pořadí třetí celovečerní film vystudovaného kameramana Ivana Vojnára Lesní chodci z roku 2003 není v žádném případě počinem určeným pro masové publikum (a skutečně jej v kinech neshlédlo ani deset tisíc diváků), ale přesto či právě proto, že se Ivan Vojnár nemusel sklánět přes (ne)vkusem majoritního diváka, jsou Lesní chodci počinem mimořádným a to jak samotnou látkou, kdy lze film charakterizovat také jako hraný dokument či filmový esej, tak způsobem natáčení, kdy byl film točen od května 2001 do dubna 2002 (běžným snímkům to zabere dvacet až pětadvacet natáčecích dnů), tak obsazením, kdy krom ústřední role Rufuse v podání mimořádně herecky silného Jiřího Schmitzera a role Puklice hranou Jitkou Prosperi se v dalších hlavních rolích objevují výhradně neherci, tak režijní koncepcí, kdy Vojnár sázel na improvizace, i na to, že před svými (ne)herci tajil scénář a jednotlivé natáčené scény neměly jasný začátek a konec, což společně s použitím dlouhých záběrů dává filmu dokumentární atmosféru.
Zdeněk Jiráský: Poupata

Zdeněk Jiráský: Poupata

Snímek Poupata je často uvozován jako ten, který vyhrál hned čtveřici Českých lvů a to v těch nejprestižnějších kategoriích nejlepší film roku, nejlepší režie, nejlepší kamera a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (a v další pětici byl nominován). Režisér, autor předlohy a scénárista Zdeněk Jiráský pak bezmála jako filmový amatér, jenž prostě jen zvolil dobré téma, které se trefilo do správné společenské atmosféry. - Zdeněk Jiráský je absolventem katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, a před natočením Poupat byl prakticky neznámý scénárista a režisér dokumentárních filmů. Jeho původní scénář k Poupatům nejprve vyhrál cenu Filmové nadace RWE & Barrandov Studio, což mu krom finančního ohodnocení přineslo dostatečný věhlas, aby mohl získat producenty a svůj plně autorský film vůbec realizovat. V Poupatech se dle vlastních slov snažil „[ne]rušit příliš známými tvářemi, přeskakujícími z filmu do filmu“ a obsazené herce oslovoval sám na základě jejich výkonů v divadelních představení, která osobně objížděl napříč celou Českou republikou.
Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle: Evžen mezi námi

Petr Nýdrle absolvoval v roce 1981 obor filmové režie na pražské FAMU a to absolventským filmem Evžen mezi námi. Pro své kvality, či spíše pro svou někdejší provokativní neotřelost, byl tento studentský film mimořádně určen k promítání i do běžné kinodistribuce, ale pro otevřenou ironii a satiru, jež zesměšňovala úroveň oficiální socialistickým režimem schválené kultury a umění, z toho nakonec sešlo, byť film nebyl nikdy oficiálně zakázán. Nýdrle sám již nikdy žádný film nenatočil a poté, co v roce 1983 emigroval do USA, se dodnes věnuje výhradně komerčnímu žánru reklamy a hudebních klipů. Evžen mezi námi tak měl oficiální premiéru až na podzim roku 1990, kdy bez většího vzruchu či ohlasu prošel českými kiny a poté skončil na dalších dvacet let v zapomnění, ze kterého jej v roce 2011 nakrátko vytrhl Karlovarský filmový festival.
Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein: Svatba na bitevním poli

Dušan Klein, jenž „vyniká“ zejména jako režisér nenáročných televizních seriálů, ale v roce 2008 po delší odmlce vstoupil na plátna kin, kdy natočil velmi lidovou komedii Svatba na bitevním poli, jež se svým námětem snažila navázat na sérii vesnických komedií Zdeňka Trošky Slunce, Seno ..., ale za svým vzorem Troškou, jenž bývá ať již právem či neprávem často pokládán za synonym nevkusu, zaostal o několik světelných let a to ve všech kategoriích, co do humorné stránky pak zejména.
25. Červenec 2013
Jitka Rudolfová: Zoufalci

Jitka Rudolfová: Zoufalci

Linda, Radim, Tonda, Otakar, Dagmara a Silvie jsou kamarádi, čerství třicátníci, pocházejí z Jablonce ale přestěhovali se do Prahy a dohromady je pojí životní stav zoufalství, kdy oproti všeobecným předpokladům nejen nejsou na vrcholu svých sil, ale ani nemají rodinu, nebudují si kariéru či hmotné statky. A proto se rozhodnou vše změnit a odstěhují se společně na statek za město, kde chtějí žít jinak. - Tolik premisa k vynikající černé komedii Jitky Rudolfové Zoufalci, jež byla původně napsána jako absolventský film FAMU, ale pro své vynikající filmové kvality s potenciálem stát se kultovní generační výpovědí dnešních třicátníků, byla produkována i pro kinodistribuci.
Karin Babinská: Pusinky

Karin Babinská: Pusinky

V roce 2004 se po obrovském a asi nikým nečekaném úspěchu filmu Karla Janáka Snowborďáci, se vzedmula krátká vlna filmů pro náctileté, které byly postavené na jednoduché zápletce a to, jak chce parta kluků přijít o panictví. Tento typ snímků se přirozeně točí jako rychloobrátkové zboží formou prvoplánové komedie bez nějakých psychologizujících či existencialistických přesahů s tím, že tvůrci si na nic nehrají a diváci na straně druhé od filmu nic neočekávají. Po Snowborďácích pak byly v rychlém sledu vytvořeny další variace à a la Panic je nanic (2005) Rafťáci (2006) a bylo po pouze otázkou času, kdy na trh dorazí i komedie natočená z pohledu dospívajících dívek. - A tímto očekávaným filmem se měl stát snímek Pusinky z roku 2007, který již jak svým názvem, tak způsobem propagace filmu ze strany jeho producentů, nenechával žádného z diváků na pochybách, že se bude jednat o dívčí variaci na téma, jak se zbavit panenství a pořádně si užít.
Marek Najbrt: Polski film

Marek Najbrt: Polski film

Poté, co Marek Najbrt v roce 2009 natočil Protektora, jeden z nejlepších českých filmů posledních let, byl osloven polskými producenty, kteří se chtěli finančně podílet na dalším Najbrtově snímku. Dle jedné z legend, které kolem sebe šířili samotní tvůrci, aby tak novému filmu zajistili publicitu založenou na „urban legend“, Najbrt společně se spoluscénáristy Robertem Geislerem a Benjaminem Tučkem přepsali koncepci již hotového scénáře tak, aby bylo možné do filmu angažovat i polské herce (a snímek tak bylo možné dostat i do polské kinodistribuce) - odtud se odvozuje i první pokus o vtip - Polski film.
Jan Saudek - V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu

Jan Saudek - V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu

Jan Saudek je beze sporu nejvýznamnější a v Českých zemích pak i suverénně nejznámější fotograf celé historie. A protože je Saudek exhibicionista a egocentrik, jenž miluje být středem pozornosti, je častým námětem i účinkujícím mnoha bulvárních televizních pořadů tak, že by se mohlo zdát, že Saudek je velmi známou osobností a jeho život i psýché jsou zmapovány do nejmenších podrobností. A tedy to, že se Adolf Zika, profesí reklamní fotograf a režisér ale též příležitostný fotograf komerčních aktů, rozhodl o Janu Saudkovi natočit dokonce celovečerní filmový dokument, nevzbuzuje apriori žádnou zvědavost, že by Zika dokázal o Saudkovi přinést něco nového.
Láska je láska

Láska je láska

Ve filmu Láska je láska opět ožil asi jen pro český film typický fenomén laskavé komedie, který se vyznačuje sázkou na nenáročné téma, podbízející se humor, moralizující podtext, prověřené herecké tváře, absence momentu překvapení a cílovou diváckou skupinu někde nad padesáti roky. - To vše v režii spolehlivého Milana Cieslara, jenž se v souladu s hlavním pravidlem „laskavých komedií“ hlavně svého diváka nešokovat a nezavádět jej mimo jeho známé vody, nikdy nepouští do žádných experimentů. Potažmo v produkci Kamila Kožíška, který má na svém producentském kontě filmové skvosty à la Veni Vidi Vici, Panic je nanic či Prachy dělaj člověka.
Juraj Herz: Znamení raka

Juraj Herz: Znamení raka

Snímek Znamení raka z roku 1967 byl prvním celovečerním snímkem Juraje Herze a protože to byla prvotina velmi úspěšná, Herz na něj navázal celou sérii dalších psychologicky velmi vypjatých filmů, jež jako celek patří do zlaté pokladnice české kinematografie - ať již to jsou Spalovač mrtvol (1968), Petrolejové lampy (1971) či Morgiana (1972).
David Ondříček: Šeptej

David Ondříček: Šeptej

Autorský snímek Davida Ondříčka má v české kinematografii velmi výsadní postavení: Jako vůbec první český film reflektuje moderní českou hudební scénu, ba film je na moderní taneční hudbě do značné míry i postaven a tvoří v něm klíčový element. David Ondříček pro zkomponování hudebního doprovodu oslovil skupinu Colorfactory, jež se sice záhy poté rozpadla, ale její frontman Jan P. Muchow se stal dvorním autorem hudby pro celou další generaci filmových tvůrců - k dnešnímu dni tak má na svém autorském kontě hudbu k takřka třiceti filmům.
Evald Schorm: Farářův konec

Evald Schorm: Farářův konec

Scénář k filmu Farářův konec začal Josef Škvorecký psát v roce 1965 a to na základě dávné vzpomínky na novinový článek z raných 50. let, kdy v jedné horské vesnici ve východních Čechách se jeden podvodník po osm měsíců vydával za katolického faráře. To Škvoreckého inspirovalo k sepsání takřka pohádkového příběhu o boji dobra ztělesněným farářem, jehož lze ve filmu ztotožnit s postavou Ježíše Krista, a zla, ztělesněného ateistickým učitelem, jenž silně podléhal marx-leninskému materialismu a jeho postava měla předobraz jak v Jidášovi, tak v Pilátovi. Tato dvojice je dále doplněna o postavu svůdné Majky, jež v místní vesnici plnila úlohu lehké děvy, ale po příchodu faráře obrátila svůj život naruby, stala se vroucí křesťanskou, jež faráře milovala čistě platonickou láskou a neopustila jej ani poté, co vyšla najevo pravá farářova identita a to, že není vysvěcený kněz ale pouhý kostelník. Majka pak má svůj předobraz v novozákonní Máří Magdaléně. Z dalších herců ve své roli vynikala zejména Helena Růžičková, jež si ve filmu zahrála zcela odlišný charakterový typ, než jaký hrála v pozdějších lascivních komediích.
Michaela Pavlátová: Děti noci

Michaela Pavlátová: Děti noci

Absolventka katedry scenáristiky pražské FAMU Irena Hejdová napsala scénář filmu Děti noci v rámci své školní diplomové práce. Poté scénářem obeslala všechny myslitelné soutěže a nakonec v roce 2006 vyhrála Cenu Sazky za nejlepší nezrealizovaný scénář za rok 2005. To zaujalo režisérku Michaelu Pavlátovou, jež původní scénář s pracovním názvem Ofka kompletně přepsala s tím, že původní rovinu pojednávající o nedospělé hrdince Ofce zasadila do roviny s popisem nočního života Prahy. Do hlavních rolí, dvojice kamarádů a v postupu vyprávěného příběhu i milenců, pak obsadila nesourodou dvojici Marthy Issové (v době natáčení 27-letá) a Jiřího Mádla (21 let).
Věra Chytilová: Kalamita

Věra Chytilová: Kalamita

Věra Chytilová je jednou z nejvýraznějších filmových umělkyň české kinematografie. Do světového povědomí se dostala již díky svým filmům, jež spadají do éry Československé nové vlny - Sedmikrásky (1966) a Ovoce stromů rajských jíme (1969), ale Chytilová jakožto režisérka, originální a svébytná filmová tvůrkyně tak, jak je chápána dnes, vznikla paradoxně až v 70. a 80. letech a to po sérii zákazů filmovat, kdy jí bylo nakonec dovoleno točit jen scénáře, o které nikdo jiný nestál. Velmi klíčové je v její filmografii dvojice filmů z přelomu 70.  a 80. let, jež byly natočeny právě na základě scénářů, o které neměl nikdo jiný zájem a které byly poté střídavě zakazovány a povolovány tak, aby se snímky dostaly co k nejmenšímu počtu diváků. - Jedná se o snímek Kalamita, na němž práce započaly již v roce 1978, ale po sérii zákazů pokračovat ve filmování byl dotočen až v roce 1981, aby byl poté až do roku 1990 zakázaný a to jednak pro své sarkastické pojetí a jednak proto, že do Austrálie emigrovala herečka v hlavní roli Dagmar Bláhová, ale i neherec a hudebník Laco Déczi, jenž emigroval do USA. Dále to byl snímek Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který byl dotočen v roce 1979 a to na základě scénáře, jenž byl Chytilové podstrčen jako kompenzace za zakázanou Kalamitu, ale do kinodistribuce se dostal až v roce 1988.