V noci jsem snil, že jsem motýlem

Snímek Znamení raka z roku 1967 byl prvním celovečerním snímkem Juraje Herze a protože to byla prvotina velmi úspěšná, Herz na něj navázal celou sérii dalších psychologicky velmi vypjatých filmů, jež jako celek patří do zlaté pokladnice české kinematografie - ať již to jsou Spalovač mrtvol (1968), Petrolejové lampy (1971) či Morgiana (1972).

Scénář k filmu Farářův konec začal Josef Škvorecký psát v roce 1965 a to na základě dávné vzpomínky na novinový článek z raných 50. let, kdy v jedné horské vesnici ve východních Čechách se jeden podvodník po osm měsíců vydával za katolického faráře. To Škvoreckého inspirovalo k sepsání takřka pohádkového příběhu o boji dobra ztělesněným farářem, jehož lze ve filmu ztotožnit s postavou Ježíše Krista, a zla, ztělesněného ateistickým učitelem, jenž silně podléhal marx-leninskému materialismu a jeho postava měla předobraz jak v Jidášovi, tak v Pilátovi. Tato dvojice je dále doplněna o postavu svůdné Majky, jež v místní vesnici plnila úlohu lehké děvy, ale po příchodu faráře obrátila svůj život naruby, stala se vroucí křesťanskou, jež faráře milovala čistě platonickou láskou a neopustila jej ani poté, co vyšla najevo pravá farářova identita a to, že není vysvěcený kněz ale pouhý kostelník. Majka pak má svůj předobraz v novozákonní Máří Magdaléně. Z dalších herců ve své roli vynikala zejména Helena Růžičková, jež si ve filmu zahrála zcela odlišný charakterový typ, než jaký hrála v pozdějších lascivních komediích.

Věra Chytilová je jednou z nejvýraznějších filmových umělkyň české kinematografie. Do světového povědomí se dostala již díky svým filmům, jež spadají do éry Československé nové vlny - Sedmikrásky (1966) a Ovoce stromů rajských jíme (1969), ale Chytilová jakožto režisérka, originální a svébytná filmová tvůrkyně tak, jak je chápána dnes, vznikla paradoxně až v 70. a 80. letech a to po sérii zákazů filmovat, kdy jí bylo nakonec dovoleno točit jen scénáře, o které nikdo jiný nestál. Velmi klíčové je v její filmografii dvojice filmů z přelomu 70.  a 80. let, jež byly natočeny právě na základě scénářů, o které neměl nikdo jiný zájem a které byly poté střídavě zakazovány a povolovány tak, aby se snímky dostaly co k nejmenšímu počtu diváků. - Jedná se o snímek Kalamita, na němž práce započaly již v roce 1978, ale po sérii zákazů pokračovat ve filmování byl dotočen až v roce 1981, aby byl poté až do roku 1990 zakázaný a to jednak pro své sarkastické pojetí a jednak proto, že do Austrálie emigrovala herečka v hlavní roli Dagmar Bláhová, ale i neherec a hudebník Laco Déczi, jenž emigroval do USA. Dále to byl snímek Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, který byl dotočen v roce 1979 a to na základě scénáře, jenž byl Chytilové podstrčen jako kompenzace za zakázanou Kalamitu, ale do kinodistribuce se dostal až v roce 1988.

Jiří Vejdělek sám sebe charakterizuje jako filmového samouka, který tak dlouho bušil na dveře producentů, až mu byla svěřena první příležitost, kterou dokonale využil. - Vejdělkovou první příležitostí po absolutoriu FAMU v roce 2000, byl seriál TV Nova Redakce z roku 2004. V roce 2006 dostal šanci k natočení celovečerního filmu a to Účastníci zájezdu, ze kterého se stal velký komerční hit, jenž do kin přilákal 850 tisíc diváků a na tržbách si odnesl takřka 100 miliónů. O rok později, v roce 2007, pak Vejdělek natočil hned dvojici filmů ROMing a Václav, jež měly na rozdíl od zmíněných Účastníků zájezdu nemalé ambice o umělecký přesah. Z této dvojice, co do úspěchu u diváků i kritiky, nakonec lépe vyšel ten slabší z nich a to film Václav, ale i ten z hlediska příjmů dalece zaostal jak za Účastníky zájezdu, tak za Vejdělkovými pozdějšími filmy Ženy v pokušení (2010) a Muži v naději (2011).