V noci jsem snil, že jsem motýlem

Den před onou nocí minul beze zvláštních příhod. Teprve večer to započalo.

Seděl jsem o 7. hodině v jídelně hotelu "U stříbrného slunce" v okresním městě J. ; již od druhé s poledne jsem tam popíjel; o půl deváté hodlal jsem vlakem odejeti do krajského města E., kde mám kvetoucí velkoobchod se střižným zbožím a nový čtyřposchoďový dům.

Jedné noci snil:

V šíleném polobezvědomí kráčel umíněně stále kupředu, zimničně očekávaje, že přijde přece jen ke konci. Šel léta, staletí, tisíciletí, věčnost - a stále tlela před ním nesmírná rovina. Náhle vztyčil se před ním ze země muž a drže před sebou tyč zvolal: "Stát, zde je konec času!" "A co je asi za ním?" zasmál se Odon a tyč přeskočil.

Tento příběh vyprávěl mladý básník. Z toho již plyne, že dlužno mít k jeho pravdivosti více než důvěru. Ale co záleží na pravdivosti? Horší by bylo, kdyby byl neinteresantní a nudný. Hluboce a niterně vzato, je vše zajímavé, pravdivé, ba lživé jest jen to, co je fádní, suché - mrtvé.

O půlnoci měl Genor sen, že je už ráno a že vstoupil do své pracovny, kde trávíval většinu svého času štouráním se mezi prsty nohou - na zádech - v nose. Vstoupil - a co spatřil? Seděla tam již na stěně narudlá sluneční zář, kalná, tichá, zlověstná … "Jdeš ven, kurvo !" rozkřikl se na ni, polekán a rozkacen.

Sta a sta žen měl hrabě Cortini. Láska zhnusila se mu nakonec víc než jídlo a pití, než jeho vlastní krása, než celý svět. A stalo se, že dívku, kterou nejvíce miloval a ze všech nejvíce si hnusil, zavraždil puštěním žilou. Ve starém hradě vnořil její mrtvolu, balsamovanou ve skleněné rakvi, do tajné skrýše pod podlahou.

V létě 1902 mnoho hluku způsobil proces se slečnou Sentou G. v Torinu, obžalovanou z vraždy své mladé přítelkyně. Žaloba vinila ji ze sapfické lásky k ní a z vraždy z vilnosti - jednoho večera v hlubokém lese. Mnohé okolnosti svědčily proti ní, ale skutečného důkazu zde nebylo. Přesto byla Senta G.

V zasněném údolí u jezírka stojí zámek hraběte N. N.

Nad zámkem vypíná se vysoký, porostlý kopec. Lesem jej pokrývajícím procházívá se denně časně ráno paní hraběnka sama, jen s knihou v ruce. Její skvěle bledá, tajemně zářící tvář zajala mne hned po prvé a krutě pak zajatce mučila.

Jednoho jitra probudil se člověk ke hroznému poznání. Od malička čet' a slýchal, ve školách i v kostelích, že on je vrchol a koruna stvoření, že je pánem všeho tvorstva, že všechno na zemi je tu jen k vůli němu, že.

Takové člověčisko vidí v parku dítě, neposlechnuvší matku, a hned uspořádá mu s přísnou emfasí přednášku o kráse poslušnosti a o bití. Spatří peroucí se kluky a hned je pohlavky rozhání. Vytkne ti na mostě, aniž mu překážíš v chůzi, že nejdeš po patřičné straně.

"Odvrzme morální pokrytectví a tichošlápství! Pravá ctnost bytuje vždy jen vedle překypující síly, t.j. velkého egoismu, síla vždy jen vedle dravosti!