„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Albert Camus: Cizinec

Albert Camus: Cizinec

Albert Camus: Cizinec

L'Étranger, 1942

Cizinec Alberta Camuse je nejen stěžejním dílem nejvrcholnějšího existencialismu potažmo literatury jako takové, ale jeho záběr a podstata, jež prvoplánově definuje lidskou svobodu, kterou, jak asi leckterý čtenář tuší, Camus nehledá ve vnějším projevu, společnosti či politickém zřízení, ale uvnitř člověka samotného - v jeho vnímání, hodnotách i pochopení sebe samého tak, že se pro ostatní stává cizincem, ne-li cynickou či bezcitnou bestií, překračuje hranice svobody, revolty potažmo existencialismu jako celku směrem k jedné z nejlepších a nejvšestrannějších definic člověka, kdy Cizinec, byť mnohé z jeho interpretací mnohdy hraničí s naprostým nepochopením Camusova sdělení a soustředí se na vnější příběh viny či neviny Mersaulta, jeho popravy jako justiční vraždy, vyvolala okamžitě po svém vydání v roce 1942 revoluci.
Ostatně kouzlo i myšlenkové hlubiny Cizince neztratily s uplynulým více než půlstoletím nic své přímočarosti, kdy nelze Cizince jen tak přejít a přinejmenším se nepozastavit, a v roce 2001 byl francouzskými čtenáři „zvolen“ za knihu 20. století (na druhém místě se neumístil nikdo menší než Marcel Proust se svým Hledáním ztraceného času či na místě třetím nikdo nejbezvýznamnější než Franz Kafka a jeho Proces).
Prvopočátky Cizince sahají dle Camusových Zápisníků až k dubnu 1937, kdy si Camus poznamenal: „Příběh - člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí dělali, má přednost ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy - Marnost této útěchy.“[1]; či o čtyři měsíce později: „Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení, atd.), a který zničeho nic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik je svému životu (život, jak je pojímám v módních katalozích) cizí.“[1]. Vlastní práce však vyvrcholila v kritickém roce 1942, v době okupace Francie s profašistickou vládou ve Vichy, kdy Camus pracoval i na svém druhém vrcholném díle období „revolty“, Mýtu o Sisyfovi, s jehož pomocí lze Cizince osvobodit od nánosu ať již podružných, zavádějících či dokonce mylných dezinterpretací, když namísto životního postoje, k jemuž lze, byť jen velmi neobratně, hledat paralely spíše ve východní filozofii, kdy Mersault svou navenek neuvědomělou a neproklamovanou životní filozofii, ve které se vzdal veškerých žádostivostí (snad jen s krátkou výjimkou Marie, po které fyzicky toužil ve svém počátečním období zatýkací vazby), ambicí i plánů, kterými překypoval za dob svého studia (v celém Cizinci není sice ani v náznaku zmíněn Mersaultův věk, ale lze se domnívat, že má kolem 25), v mnohém připomíná postoje osvícených duchovních mistrů, je v souvislosti s Cizincem vyzdvihována absurdita, relativizace lidských hodnot potažmo náboženství či dokonce zmíněná justiční vražda (Mersault byl dle všech hledisek vrah a jeho poprava byla dle tehdejších zákonů zcela spravedlivá) anebo rasismus (Camus nazývá postavy francouzského původy jmény, zatímco ostatní jen jako Araby či Maury, což ovšem lze jen ztěží interpretovat jako Camusův projev rasismu, ale spíše v kontextu své doby, což ostatně ilustruje i soudní proces, kdy Mersaultův advokát i jeho přátelé zcela nepochybují, že Mersault bude za vraždu, kdy obětí není Francouz, ale Arab, osvobozen - okolnosti vraždy nejsou nikterak důležité, když je zabitý člověk jiné než bílé pleti), zatímco opomíjeny zůstávají skutečné důvody, pro které byl Mersault v soudním procesu usvědčen jako nejsprostší člověk bez náznaku lidskosti - jako důkazové břemeno žalobci neslouží vlastní okolnosti vraždy, jež by měl být veden v kontextu surové vraždy kontra nutná sebeobrana, ale na Mersaulta je vytažen pohřeb jeho matky, kdy se při pohřbu, a ostatně ani soudním přelíčení, Mersault nesnaží předstírat, že ke své zesnulé matce již mnoho roků necítil zhola nic a její smrt, kdy je Mersault srovnán nejen se životem ale i se smrtí tak, že vlastní pohřeb naň nedolehl ani v souvislostí s vlastním strachem ze smrti, proň byla znamenala nutnost, kterou vykonal z čistě společensky formálních důvodů - u soudu je Mersault v konečném důsledku odsouzen k trestu smrti nikoliv pro spáchanou vraždu, ale proto, že si při nočním bdění u těla mrtvé matky zapálil cigaretu, v noci usnul na židli, ráno si dal bílou kávu, po pohřbu neprodleně odcestoval a druhý den se šel na pláž koupat, kde navázal milostný vztah s Marií.
Mersault je odsouzen k smrti a to nikoliv za vraždu či za pohřeb své matky, který ostatně prokurátorovi jen posloužil k melodramatickému divadlu na porotce, kterým dokázal nikoliv Mersaultovu skutečnou vinu, ale jeho „duši zločince“, nýbrž pro své vnitřní přesvědčení, které mu nejen bránilo lhát, ale dokonce i upravovat pravdu dle momentálních okolností - přitom nebylo nic jednoduššího, jež prohlásit, že Araba zabil v sebeobraně (ten naň skutečně vytáhl nůž) a další tři střely do ležícího těla vypálil ze strachu či pro svou neovladatelnost v slunečním žáru (při střelbě měl skutečně úpal a nebyl schopen plně kontrolovaného jednání), či při soudním vyšetřování předstírat své obrácení se ke Kristu (, jak mnoho sprostých zločinců, kteří před ním tuto komedii na vyšetřujícího soudce zahráli) nebo přinejmenším prozradit plné okolnosti svého jednání i myšlení. Mersault však zůstává věrný nejen pravdě, ale zejména sám sobě - to, že neuvedl prakticky nic na svou obhajobu, lze interpretovat vlastní neuchopitelností své niterné filozofie, kterou neměl ani sám pro sebe zasazenou do teoretického pozadí.
Závěrečná pasáž, kdy Mersault opakovaně odmítal přítomnost vězeňského kněze, protože myšlenky na Boha, jsou jen plýtváním času, kterého už mu příliš nezbývá, je pak důkazem Mersaultova konečného osvobození se ode všech materiálních závislostí (ano, Bůh je v kontextu Mersaultova myšlení materiální podstaty, která je proň v souvislosti s absencí strachu, ať již ze života tak ze smrti, zbytečná).
Dodejme, že Camusova interpretace Mersaulta jako oběti na oltáři pravdy, neuchopitelnosti své osobnosti i společenského pokrytectví, byla v pozdějších letech přehlížena, což nemusí nutně znamenat nalezení hlubších souvislostí (právě naopak mnohé z pozdějších výkladů Cizince sklouzávají po povrchu), jako vývojem evropské společnosti, jež přistoupila právě na pravidla, za které byl Mersault odsouzen - tedy za cynismus, egoismus i ztrátu lidství, zatímco Mersaultova skutečná životní filozofie se dnešnímu průměrnému člověku ještě více vzdálila (byť se to při povrchním výkladu Cizince může zdát zcela opačně).
»Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného. Přidělili mi novou celu. Když se natáhnu, vidím z ní nebe, ale nic víc. Celé dny pozoruji, jak na jeho hladině blednou barvy a den se mění v noc. Ležím, ruce pod hlavou, a čekám. Nevím, kolikrát jsem si už položil otázku, zdali se vyskytly případy, že odsouzenec na smrt unikl neúprosnému mechanismu, zmizel před popravou, prolomil kordon policistů. A teď teprv si vyčítám, že jsem nikdy nevěnoval dost pozornosti popisům poprav. Tyto otázky by měly každého zajímat. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě jako všichni lidé jsem i já kdysi četl zprávy v novinách. Jenomže určitě existují také odborná pojednání a po těch jsem nikdy nepátral, V nich bych byl asi našel popisy útěku. Byl bych se možná dověděl, že třeba jen v jednom případě se kolo zastavilo, že jen jedinkrát na tom neodvolatelném předurčení změnila cosi náhoda nebo příležitost. Jedinkrát! Myslím, že do jisté míry by mi to bylo postačilo. O ostatek by se už postaralo mé srdce. V těch novinách se často psalo o dluhu vůči společnosti. A podle nich se měl splatit. Jenže fantazii tohle nic neříká. Té jde spíš o možnost uniknout, o možnost přeskočit hradbu neoblomného rituálu, dát se do zběsilého úprku, který naději otevírá všechny vyhlídky. Přirozeně vyhlídky, že vás v plném běhu na rohu ulice trefí že salvy jedna kulka. Ale když jsem to všechno promyslel, nic mi takový přepych neslibovalo, kdeco svědčilo proti, a já znovu podléhal mechanismu.
Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy ortel byl vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl vynesen rozsudek, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejně závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.
V takové chvíli jsem si jednou vzpomněl na příběh, který mi maminka vyprávěla o otci. Sám jsem otce neznal. Ani jsem o tom člověku nevěděl nic určitého, snad jen to, co mi maminka řekla: chtěl se podívat na popravu vraha. A už při pomyšlení na tu cestu se mu dělalo nanic. Přesto tam šel a ještě to dopoledne cestou zpátky domů několik hodin v jednom kuse zvracel. Tehdy mi to na otci připadalo trochu nechutné. Dnes už ho chápu, bylo to přece tak přirozené. Jak mi mohlo ujít, že nic není důležitější než hrdelní trest a že to je pro muže vlastně jediná skutečně zajímavá věc. Kdybych z téhle věznice náhodou vyvázl, šel bych se podívat na každou popravu. Jenže na tuhle možnost jsem asi vůbec neměl pomyslet. Vždyť při představě, že se jednou časně ráno octnu svobodný za kordonem policistů, někde na druhé straně, při pomyšlení, že jako divák půjdu okukovat a pak se budu moci vyzvracet, mi vlna jedovaté radosti rázem zaplavila srdce. Nebylo to ode mne rozumné. Takovéhle představy jsem si povolovat neměl, protože hned v příštím okamžiku mě zamrazilo tak příšerně, že jsem se musel skrčit pod svou přikrývku. Drkotal jsem bezmocně zuby.
Samosebou, člověk nemůže být vždycky jen rozumný. Vždyť jsem jindy třeba zas vymýšlel návrhy zákona. Reformoval jsem trestní ustanovení. Vyšel jsem z názoru, že nejdůležitější je dopřát odsouzenci nějakou vyhlídku. Stačila by na tisíc případů jedna výjimka z pravidla, a vše by bylo v pořádku. Například mě napadlo, že by se možná dala vynajít chemická sloučenina, kterou by pacient (říkal jsem: pacient) snědl a v devíti případech z deseti by po ní zemřel. Musel by o té možnosti ovšem vědět, to by byla podmínka. Když jsem totiž všechno logicky a nezaujatě rozebral, dospěl jsem k názoru, že gilotina nevyhovuje, poněvadž neponechává žádnou naději, absolutně žádnou. Jednou provždy je zkrátka o pacientově smrti rozhodnuto. Je to odbytá záležitost, osvědčený recept, jednomyslná dohoda, a nelze ani pomyslet, že by se od ní ustoupilo. Jestliže sekera výjimečně selže, začne se znovu. Odsouzenec si tedy musí přát, aby stroj neměl poruchu, a to právě je na tom mrzuté. Podle mého názoru to byla závada. V jistém smyslu jsem měl pravdu. Ovšem na druhé straně jsem musel uznat, že na tom také závisí celé tajemství spolehlivé organizace. Odsouzenec prostě je nucen morálně spolupracovat. Je v jeho zájmu, aby všechno probíhalo hladce.
Musel jsem připustit, že mé dosavadní představy o těchto věcech byly nesprávné. Dlouho jsem se domníval - nechápu proč - že ke gilotině se musí vystoupit na lešení po schodech. Podle všeho tím byla vinna revoluce z roku 1789, vlastně spíš všechno, co mi o těch věcech vykládali a ukazovali. Až teprv jednou ráno jsem si vzpomněl na novinářský štoček s obrázkem jakési věhlasné popravy. Aparát stál samozřejmě rovnou na zemi - tím nejprostším myslitelným způsobem. Byl mnohem užší, než jak jsem si předtím představoval. Je opravdu zvláštní, že jsem na tohle nepřišel už dřív. Ten přístroj na novinovém štočku mě překvapil svým vzhledem precizního, dokonalého, naleštěného výrobku. Člověk si o věcech, které nezná, dělá vždycky přemrštěné představy. Musel jsem uznat, že naopak je všechno jednoduché: stroj je v téže úrovni jako člověk, který k němu přistupuje. Přicházíte k němu, jako byste šli někomu naproti. To také odpuzuje. Výstup na lešení pod širým nebem poskytuje fantazii bezpečnou oporu. Namísto toho i tady rozšlape všechno mechanismus: člověk je usmrcen diskrétně, s trochou hanby a velkou dávkou přesnosti.
A ještě dvě věci mi celou dobu neustále ležely v hlavě: svítání a milost. Samozřejmě snažil jsem se umoudřit, zkoušel jsem nemyslet na to. Natáhl jsem se, oči upřel k obloze, nutil jsem se myslet jen na ni. Zelenala, večer se schyloval. A ještě jedním způsobem jsem se usilovně pokoušel odchýlit běh svých myšlenek. Poslouchal jsem, jak mi bije srdce. Nedovedl jsem si představit, že by kdy mohl ustát ten zvuk, který mě tak dlouho doprovázel. Skutečnou představivost jsem nikdy neměl. A přesto jsem zkoušel vyvolat si v duchu jistý okamžik, kdy se v mé hlavě údery toho srdce odmlčí. Bylo to marné. Mých představ se hned zase zmocnilo svítání, nebo milost. Nakonec jsem si řekl, že bude nejrozumnější se nepřemáhat.
Že přicházejí za svítání, jsem věděl. A tak mi noci ubíhaly čekáním na ten úsvit. Nikdy jsem se nenechával rád překvapit. Ať se mi přihodí cokoli, bývám raději duchem přítomen. Proto to tedy se mnou došlo tak daleko, že vždycky ve dne jsem se trochu prospal a pak celé noci trpělivě vyčkával, dokud se na nebeské tabuli neohlásilo světlo. Ze všeho nejhůř se snášela ta podezřelá hodina, kdy, jak jsem věděl, rozvíjeli zpravidla činnost. Hned po půlnoci mi nastávala hlídka a čekání. Moje uši nikdy před tím nepostřehly tak jemné šelesty, nerozeznaly tolik druhů zvuku. Je ovšem pravda, že celou tu dobu mi do jisté míry přálo štěstí, ani jednou jsem totiž kroky nezaslechl. Maminka často říkala, že člověk nikdy není nešťastný ve všem všudy. A když nebe k ránu dostávalo barvu a do cely se plížil nový den, dával jsem ji teď ve vězení za pravdu. Stejně dobře jsem přece mohl kroky slyšet, a co kdyby mi v té chvíli puklo srdce. Třebaže jsem se při sebeslabším šustotu vrhal ke dveřím a třebaže jsem s uchem přitisknutým na dřevo zoufale čekal, dokud mě nevylekal vlastní dech, chrčivý a tak podobný chropotu psa, srdce mi koneckonců nepukalo a já vyhrál dalších čtyřiadvacet hodin.
Přes den přicházela na pořadí má milost. Z téhle myšlenky jsem asi vytěžil, co se dalo. Když jsem počítal čistý zisk, to přemítání mi poskytovalo nejbohatší výnos. Vycházel jsem pokaždé z nejméně radostného předpokladu: milost mi byla zamítnuta. „Dobrá, tedy zemřu." Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí. V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projelo strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi. Proto (a byl to výkon, nepřehlédnout žádný z důvodů, které ono „proto" zastupovalo), proto tedy jsem se musel smířit s tím, že má žádost o milost bude zamítnuta.
A potom, teprve potom jsem měl jakési právo, uděloval jsem si jakousi licenci na prozkoumání druhé možnosti: že budu omilostněn. Bylo k zlosti, že jsem při tom musel tlumit tu vzkypělou krev a to rozechvění, které mi vháněly do očí nepříčetnou radost. Ten křik jsem musel stůj co stůj vycepovat a utlumit, musel jsem se ovládat, chovat se přirozeně také vůči tomuto předpokladu, aby má rezignace vůči prvnímu byla přesvědčivější. Když se mi to zdařilo, vyhrál jsem hodinu klidu. To přece nebylo k zahození.
A v takovou hodinu tedy jsem jednou zas odmítl přijmout kaplana. Z pryčny se dalo podle jistého plavého odstínu na letním nebi vytušit, že už je blízko večer. Právě jsem zamítl svou žádost o milost a cítil jsem, jak mi v těle stejnoměrně koluje krev. Kaplanova návštěva by mi nebyla k ničemu. Po dlouhé době jsem zase myslel na Marii. Už dávno mi přestala psát. Na tohle právě jsem ten večer myslel a řekl jsem si, že už ji asi přestalo bavit být milenkou odsouzence na smrt. Taky mě napadlo, že by mohla být nemocná nebo mrtvá. Na tom by přece nebylo nic zvláštního. Beztak bych se to nedověděl, vždyť nám nic toho druhého nepřipomínalo, nic nás k sobě nepoutalo než naše těla, teď už stejně odloučená. Ostatně by mi od toho okamžiku byla Mariina památka lhostejná. Mrtvá mě přestávala zajímat. Neviděl jsem v tom nic nenormálního, stejně jako mi bylo naprosto pochopitelné, že po mé smrti lidé zapomenou na mě. Pak už se mnou nebudou mít nic společného. Nedalo by se dokonce ani tvrdit, že jsem se s touto myšlenkou jen těžko smiřoval.
A zrovna v téhle chvíli vešel kaplan. Při pohledu na něj jsem se trochu rozklepal. Zpozoroval to a řekl mi, abych neměl strach. Upozornil jsem ho, že obyčejně přichází v jinou dobu. Odpověděl, že jde na čistě přátelskou návštěvu, která s mou žádostí o milost nemá co dělat, o jejím osudu že stejně nic neví. Sedl si na mou pryčnu a nabídl mi místo vedle sebe. Odmítl jsem. Ale chtě nechtě jsem uznal, že je velmi vlídný.
Chvíli seděl bez hnutí, s lokty na kolenou, s hlavou sklopenou, očima spočinul na svých rukou. Byly jemné a žilnaté, připomínaly mi dvě čilá zvířátka. Mnul si je zvolna jednu o druhou. Zůstal tak sedět hodně dlouho, s tou hlavou pořád sklopenou, že jsem měl jednu chvíli pocit, jako by tu vůbec nebyl.
Ale najednou zvedl prudce hlavu a podíval se mi do očí. „Proč odmítáte mé návštěvy?" řekl. Odpověděl jsem, že nevěřím v Boha. Zeptal se, jestli jsem o tom přesvědčen, a já řekl, že si tuhle otázku klást nepotřebuji: připadá mi bezvýznamná. Nato se zaklonil dozadu a opřel se o zeď, ruce mu ležely dlaněmi na stehnech. Poznamenal, skoro jako by ani nemluvil se mnou, že někdy se člověk domnívá, že má jistotu, a ve skutečnosti mu jistota chybí. Nic jsem na to neřekl. Podíval se na mě a zeptal se: „Co si vy o tom myslíte?" Řekl jsem, že to není vyloučené. Ale ať je to jak chce, já možná nemám jistotu o tom, co mě doopravdy zajímá, ale bezpečně jsem si jist tím, co mě nezajímá. A to, o čem mi tu vykládá, mě nezajímá.
Uhnul očima, a pořád ještě ve stejné poloze na pryčně se zeptal, jestli to neříkám z přemíry zoufalství. Vysvětlil jsem mu, že zoufalý nejsem. Měl jsem jen strach, to bylo přirozené. „Bůh by vám pomohl," poznamenal. „Všichni, které jsem poznal ve vašem postavení, se k němu obrátili." Uznal jsem, že na to měli právo. A taky z toho bylo vidět, že na to měli čas. Já jsem o žádnou pomoc nestál, a na to, abych se zajímal o něco, co mě nezajímá, jsem čas neměl.
V tu chvíli se mu ruce podrážděně zacukaly a on se narovnal a uhladil si sutanu. Potom mě nazval „přítelem" a mluvil do mě dál: neřekl to proto, že jsem odsouzen k smrti; podle jeho názoru jsme k smrti odsouzeni jeden jak druhý. Ale já ho přerušil a řekl jsem mu, že to je něco jiného a že to pro mě stejně není a nemůže být žádná útěcha. „Samozřejmě," přisvědčil. Jenže když nezemřete dnes, zemřete později. Budete postaven před stejnou otázku. A jak potom k té strašné zkoušce přistoupíte?" Odpověděl jsem, že k ní přistoupím přesně tak, jako k ní přistupuji nyní.
Po téhle odpovědi vstal a podíval se mi přímo do očí. Jenže tuhle hru já ovládám. Často jsem se tak bavil s Emmanuelem nebo s Celostem a obyčejně sklopili oči první. Trochu jsem se rozčilil. Kaplan se ve hře taky dobře vyznal, to bylo vidět hned: jeho pohled nezakolísal. Ani hlas se mu netřásl, když mi řekl: „Copak vy opravdu nemáte sebemenší naději a žijete smířen s myšlenkou, že zemřete a zmizíte beze stopy?" - „Ano," odpověděl jsem.
Sklopil hlavu a znova usedl. Řekl, že mě lituje. Podle jeho názoru něco takového člověk vydržet nemůže. Já si jen uvědomoval, že mě začíná unavovat. Ted jsem se k němu otočil zády zas já a šel jsem si stoupnout pod okno. Opřel jsem se ramenem o zeď. Slyšel jsem, že se mě znova začíná na něco vyptávat, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Mluvil naléhavým, vzrušeným hlasem. Poznal jsem, že je dojatý, a poslouchal jsem ho pozorněji.
Řekl, že podle jeho přesvědčení bude má žádost o milost přijata, ale já že přesto nesu břemeno hříchu, jehož se musím zbavit. Lidská spravedlnost podle něho nic neznamená a jen Boží spravedlnost je všechno. Podotkl jsem, že mě odsoudila ta lidská. Odpověděl, že tím mě ještě z hříchu neočistila. Řekl jsem mu, že nevím, co je hřích. Oznámili mi jenom, že jsem vinen. Jsem vinen, splácím to, a nikdo na mě nemůže žádat víc. Nato znova vstal a já si říkal, že kdyby se chtěl v téhle těsné kobce pohybovat, neměl by moc možností. Dalo se tu jen vstávat nebo sedat.
Měl jsem oči bez pohnutí sklopené k zemi. Udělal ke mně krok a zastavil se, jako by se neodvažoval dál. Díval se mřížemi na nebe. „Vy se mýlíte, synu," řekl, „mohlo by se na vás žádat víc. A možná že se žádat bude." - „Co ale?" - „Mohlo by se na vás žádat, abyste viděl." - „Viděl co?"
Kněz se rozhlédl po kobce a hlasem, který mu najednou zněl sklíčeně, odpověděl: „Všechny ty kameny potí bolest, vím to. Vždycky když se na ně podívám, padne na mne tíseň. Ale hluboko v srdci mám jistotu, že i ti nejubožejší mezi vámi spatřili z jejich tmy vystupovat boží tvář. A na vás se žádá, abyste ji viděl taky."
Řekl jsem, že ty zdi už pozoruji celé měsíce. Nic a nikoho na světě neznám lip. Možná, ale to už je hodně dávno, že jsem tam jednu tvář hledal. Jenomže v té tváři byly barvy slunce a plamen touhy: patřila Marii. Hledal jsem ji marně. A dnes už je po všem. Ale nikdy jsem nic neviděl z toho kamenného potu vystupovat.
Kaplan se na mě podíval a z jeho očí jako by hleděl smutek. Já jsem se teď opíral zády o zeď naplno a po čele mi stékalo sluneční světlo. Řekl ještě pár slov, ale nerozuměl jsem mu, a pak se náhle zeptal, jestli mu dovolím, aby mě obejmul. „Ne," odpověděl jsem. Otočil se, došel ke zdi a pomalu po ní jel rukou. „Copak tuhle zemi tolik milujete?" zašeptal. Neřekl jsem na to ani slovo.
Dost dlouho tak zůstal zády ke mně. Jeho přítomnost mě skličovala a dráždila. Už jsem ho chtěl požádat, aby odešel, aby mě nechal na pokoji, ale vtom se ke mně znova obrátil a znenadání zvolal, jako by to nemohl zadržet: „Nemůžu vám uvěřit. Vím jistě, že i vy jste poznal touhu po jiném životě." Odpověděl jsem, že ano, samozřejmě, ale to že je přece stejně bezvýznamné jako přání zbohatnout, závodně plavat nebo mít hezčí ústa. Patří to do stejné kategorie. Zarazil mě a zeptal se, jak si ten jiný život představuji. Vykřikl jsem na něj: Jako místo, kde bych mohl vzpomínat na tenhle život," a hned jsem dodal, že už toho mám po krk. Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu, ale já k němu přistoupil a snažil jsem se mu naposledy vysvětlit, že už mi nezbývá moc času. Nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu. Zkoušel ještě začít odjinud a zeptal se, proč mu říkám „pane" a ne „otče". To mě dorazilo a odpověděl jsem, že on můj otec není: patří k těm druhým.
„Ne, milý synu," řekl a položil mi ruku na rameno. Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu se za vás modlit."
V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Masson, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já.
Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na tom, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Meursaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti... Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.
Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence", jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.«[2]

Použitá literatura:

  1. Albert Camus, Cizinec, Garamond: Praha, 2005.

Pavučina:

[1] Cit. dle Camus, s. 137.
[2] Tamtéž, s. 95-105.
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4.3 (21 hlasů)