František Kožík: Největší z Pierotů

Kategorie

Literární recenze a kritiky

24. Duben 2008

Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.

"Jste nemocen, pane?"

"Ano, doktore. Myslím, že smrtelně."

"Co je vám?"

Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí, i sebe. Nemohu spát."

"To není smrtelné. Vím o léku pro vás."

"Jaký je to lék?"

"Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!"

Bledý muž se uklonil a řekl smutně:

"Já jsem Deburau, doktore."[1]

Jean-Baptiste Gaspard Deburau byl nepochybně největším nejen z Pierotů a mimů vůbec, ale ve spojitosti s jeho tragickými osudy se nabízí i mnohokrát němě vyslovená otázka, zda největší neznamená i nejnešťastnější, zda není životní bitva takovéhoto velkého ducha řízena již předem sepsaným scénářem pro divadlo jednoho herce, který je neomylně veden sérií ran a kopanců, které po velkém boji s předstíranou možností vše v dobré obrátit nakonec končí dlouho očekávaným "kdy už to skončí?!". Nabízí se rovněž otázka, proč nabízí umělec své srdce náhodnému kolemjdoucímu a zda by se i Jeanu Deburau nebylo lépe dařilo, kdyby se vyučil zámečníkem a svůj život spojil s vidinou dvou cinkajících franků na konci úmorného dne. Snad i celý svět funguje jen za pomoci těchto bláznů, kteří jsou ochotni, ba jejich nejvlastnějším smyslem bytí je rozdat se do úmoru, aby aspoň na chvíli byl ten svět opravdu krásnej. Jak snadný je život pruměrného, ale měl by bez takových jako byl Deburau nějaký smysl?

Deburau zasvětil svůj život těm nejchudším, odíraným dělníkům, kterým rozdával smích a štěstí, kterých se jemu samotnému nikdy nedostávalo. Ale byl to smích smutný, protože jeho komika spočívala v ironii a tvrdé kritice lidských vlastností, jejichž existenci sami před sebou úzkostlivě tajíme. A Franšik Kožík intuitivně vycítil podstatu nejen herectví, ale Deburaua samotného. Podnikl několik studijních cest do Paříže, kde krom archivních materiálů sásal především atmosféru malých předměstkých divadélek, které za uplynulých sto let neztratily nic ze své atmosféry. Poznal mnoho lidí i přátel z řad lidí, kteří divadlu zasvětili smysl svého života a není tedy divu, že jeho Největší z Pierotů není založen na přesných historických faktech, i když se plně řídí všemi dostupnými informacemi a Kožík neváhal román později přepsat, když historický výzkum odhalil nejasné detaily Deburaova života [2], spočívá v psychologické analýze a sondě do umělcova lidství. Odráží se v něm i doba temna českého národa, která přišla po Mnichovské zradě, v příběhu Pierotově je skryto poselství, že pravda, ačkoliv může být zadupána do bláta, nakonec vždy povstane a zvítězí.

Použitá literatura:

František Kožík, Největší z Pierotů, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha: 1965.

[1] Kožík, s. 8.

[2] V první verzi Největšího z Pierotů z roku 1938 byl Jeanovým otcem zbrojíř Jan Dvořák, který při vojenském tažení proti rakouské armádě pojal za ženu fancouzku Madeleine. Když v roce 1954 Kožík zjistil, že skutečné jméno otce bylo Filip Deburau a jeho matkou byla Kateřina Kráfová z Kolína, kde se i Jean Deburau narodil, ihned svůj omyl opravil.

Autorem této zkreslené informace, jež se v našich zemích tradovala téměř sto let, nebyl nikdo jiný než Josef Kajetán Tyl, který se živě zajímal o pantomimu, která byla v polovině devatenácté století i v Praze velmi oblíbená. O Deburauu napsal několik novinových článků dle informací převzatých z vídeňského divadelního listu a později navštívil i Kolín a rodný dům Deburaua "U tří korun". Postavu Jana Kašpara použil ve své novele Putování českých umělců, která byla vydána až posmtrně v rámci Tylových sebraných spisů. Z této novely informaci o Deburaových předcích převzal Jan Neruda, odkud se dále dostala až do Ottova divadelního slovníku roku 1917.