V noci jsem snil, že jsem motýlem

„V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídně složit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustým balíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálce jsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnosti ještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost mě činila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jediný mráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský, zvláště ve všech oblastech architektury. Stejnou měrou vzrůstal můj zájem o stavební umění. To ještě urychlila moje první dvoutýdenní návštěva Vídně v necelých šestnácti letech. Odjel jsem tam, abych studoval obrazárnu Dvorního muzea, ale měl jsem oči téměř jen pro muzeum samotné. Běhal jsem celé dny až do pozdní noci od jedné‚ pamětihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutaly v první řadě. Celé hodiny jsem tak mohl stát před operou, hodiny jsem obdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo z Tisíce a jedné noci.“

»Nyní jsem tedy byl v tomto krásném městě podruhé a čekal jsem, hoříc netrpělivostí, ale i hrdou nadějí na výsledek přijímací zkoušky. Byl jsem tak přesvědčen o úspěchu, že mě odmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z Čistého nebe. A přece tomu tak bylo. Když jsem byl představen rektorovi a přednesl mu prosbu o vysvětlení důvodu, které vedly k nepřijetí na Všeobecnou malířskou školu na Akademii, ujistil mě ten pán, že z mých přinesených kreseb jednoznačně vyplývá, že se nehodím na malířství, nýbrž zřejmě na architekturu, jak ukazují moje schopnosti; malířská škola pro mne nepřipadá v úvahu, nýbrž škola architektury na Akademii.«

»Za několik dnů jsem věděl už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšem neslýchaně těžká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, se mi trpce vymstilo. Návštěva školy architektury na Akademii byla závislá na návštěvě stavební školy na technice a vstup do této byl podmíněn složenou maturitou na střední škole. To vše mi úplně chybělo. Podle lidské úvahy nebylo už splnění mého uměleckého snu možné. Když jsem jel po smrti matky do Vídně‚ potřetí a tentokrát na mnoho let - vrátil se mi mezitím klid a rozhodnost. Dřívější vzdor se zase vrátil a zaměřil se s konečnou platností na můj cíl. Chtěl jsem být stavitelem a překážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby se překonávaly. A překonávat tyto překážky jsem chtěl s obrazem otce před očima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnického chlapce a ševcovského učedníka na státního úředníka. Tak byla půda pod mýma nohama přece jen už lepší, možnost boje o tolik lehčí, a co se mi tehdy jevilo jako tvrdý osud, chválím dnes coby moudrost Prozřetelnosti. Tím, že mě vzala do náručí bohyně nouze a často mi hrozila rozmačkáním, rostla vůle k odporu a nakonec zvítězila vůle.«

»V této době se mi otevřely oči na dvě nebezpečí, která jsem předtím podle jména sotva znal, v žádném případě ne v jejich nejstrašnějším významu pro existenci německého lidu: marxismus a židovství.«

»A přece jsem se v té době naučil tolik jako nikdy předtím. Mimo mého stavitelského uměni a občasnou návštěvu Opery odtrženou od úst, měl jsem pouze jediné přátele - knihy.

Četl jsem tehdy nekonečně mnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován beze zbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil základy vědění, ze kterých čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době se utvářel můj obraz světa a světový názor, který se stal žulovým fundamentem mého dnešního jednání. Jen málo jsem se potřeboval doučit k tomu, co jsem si kdysi vytvořil, měnit jsem nemusel nic. Naopak. Dnes pevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadně už v mládí. Pokud takové člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří, která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkem zkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelné plodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat, protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány do budoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádí stavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.«

»Myslím, že mne mé okolí považovalo tehdy za podivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylo přirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou uměni, zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne „prací“, ale největším štěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebyl nikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi můj krásný sen někdy stane skutečností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevně přesvědčen, že se stanu jednou renomovaným stavitelem.«

»Nejprve jsem zkoušel mlčet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a začal jsem odporovat. Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadějné, pokud nemám alespoň určité znalosti bodů, o které jsme se přeli. Tak jsem začal pátrat v pramenech, ze kterých oni čerpali svou domnělou moudrost: Na řadě byly kniha za knihou, brožura za brožurou.«

»Na stavbě teď bylo často živo. Přel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informován o jejich vědomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl použít prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí. Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první radě.«

»Šel jsem naplněn odporem a zároveň tak uchvácen, že jsem nemohl nechat věc jen tak. Ne, po vzedmutí prvního rozhořčeni zvítězila opět tvrdohlavost. Byl jsem pevně rozhodnut jit přece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí mě posilovala nouze, která mne po několika týdnech, když jsem utratil svoji ušetřenou nepatrnou mzdu, pojala opět do své nemilosrdné náruče. Musel jsem chtě nechtě. A hra začala zase od začátku, aby skončila podobně jako předtím. Tehdy jsem zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni být příslušníky velkého národa?«

»Je pro mne dnes těžké, ne-li nemožné říci, kdy mi slovo „Žid“ dalo popud ke zvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vůbec nepamatuji, že bych kdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý pan spatřoval už ve zvláštním zdůrazňováni tohoto označení nějakou kulturní zaostalost. Dospěl za svého života k více méně k světoobčanským názorům, které se i při nejpřísnějším národním smýšlení nejen udržely, ale ovlivnily i mě. Také ve škole jsem nenalezl žádný podnět ke změně převzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho židovského chlapce, se kterým jsme jednali opatrně, ale jen proto, že jsme mu - poučeni různými zkušenostmi - nijak zvlášť nedůvěřovali, nic mne však přitom nenapadlo a stejně tak i ostatní.«

»Teprve ve čtrnácti či v patnácti letech jsem častěji narazil na slovo Žid, částečně v souvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vůči tomuto slovu lehkou nechuť a nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který se mne zmocňoval, když šlo o náboženské hašteření. Tu otázku jsem tenkrát nijak jinak nevnímal.«

»Jako vždy v takových případech jsem se pokoušel odstranit pochybnosti pomocí knih. Koupil jsem si tehdy za pár haléřů první brožury ve svém životě. Bohužel vycházely všechny ze stanoviska, že čtenář do jisté míry židovskou otázku zná a dokonce ji chápe, avšak jejich tón byl většinou takový, že pochybnosti přicházely částečně ze zploštělých a krajně nevědeckých tvrzení tam uváděných.«

»Pomalu jsem zakrátko o ničem jiném tolik nepřemýšlel, jako o druhu činnosti Židů v určitých oblastech. Nebylo neřádstva v jakékoliv formě, žádná nestydatost, především v kulturním životě, na nichž by se byl nepodílel alespoň jeden Žid. I když se řízlo do takového nádoru opatrně, našel se Židáček jako červ v hnijícím těle, často zcela oslněn náhlým světlem.«

»Bylo to těžké obviněni, kterého se dostalo v mých očích Židům, když jsem poznal jejich činnost v tisku, umění, literatuře a divadle. Tomu už nemohlo pomoci žádné jímavé ujišťování. Stačilo prostudovat plakáty, které nesly jména duševních tvůrců těchto hrozných filmových a divadelních slátanin, které tu byly vychvalovány, aby se člověk se na delší dobu zatvrdil. To byl mor, duchovní mor, horší než kdysi černá smrt, kterou tu byl infikován národ. A jaké množství tohoto jedu se vyrábělo a šířilo! Přirozeně, čím je duševní a kulturní úroveň takového výrobce umění nižší, tím neomezenější je jeho plodnost, až takový chlapík začne vrhat svoje neřádstvo jako katapult ostatním lidem do obličeje. Přitom ještě v neomezeném počtu, pomysleme jen, že příroda na jednoho Goetha vsadí do kožichu lidstva deset tisíc takových mazalů, kteří pak jako bacilonosiči nejhoršího druhu otravují lidstvo.«

»Zvítězí-li Žid se svým marxistickým vyznáním víry nad národy světa, jeho korunou bude pohřební věnec lidstva a tato planeta poputuje vesmírem zase bez lidí, jako kdysi před miliony let.«

»Věčná příroda msti neúprosně překročení svých přikázání. Věřím dnes, že jednám v duchu všemohoucího Stvořitele: Tím, že se bráním Židovi, bojuji za dílo Pána.«