„V noci jsem snil, že jsem motýlem, a teď nevím, zda jsem člověkem, který snil, že je motýlem, nebo zda jsem motýlem, kterému se zdá, že je člověkem“

Eugène Ionesco: Nosorožec

Eugène Ionesco: Nosorožec

Eugène Ionesco: Nosorožec

Les Rhinocéros, 1959

Troufám si říci, že Eugène Ionesco a jeho Nosorožec je vedle Čekání na Godota Samuela Becketta a Krále Ubu Alfreda Jarryho jedním z nejzákladnějších pilířů moderního divadla, který odráží nejen to nejlepší z absurdního či existencialistického dramatu, ale odvíjí se od něj celá současná divadelní koncepce včetně stylu, jakým jsou dnes nastudovány díla starších konzervativnějších autorů.
Avšak jak již to tak bývá, závan čerstvého větru, který přineslo Ionescova slavná dramatická prvotina Plešatá zpěvačka z roku 1948, inspirovaná nesmyslnými dialogy v učebnici angličtiny, u diváků i kritiky zcela propadla tak, že její hodnoty dokázala rozpoznat jen několik progresivních umělců v čele s André Bretonem a Luisem Buňuelem. Své nesmrtelné slávy se tak Ionesco dočkal až díky svému obdobně ironicky pojatému dramatu Nosorožec z roku 1959.
Nosorožec, jak je pro dramatický žánr absurdního divadla charakteristické, kombinuje dlouhé a ve svém smyslu i nudné dialogy, absenci děje s postavami typickými pro zapadlé maloměsto někde v jižní Francii. Východiskem pro hlavní zápletku je zajímavý úkaz, kdy skupinka lidí v čele s necílevědomým Bérengerem a naopak velmi pragmaticky uvědomělým Jeanem konfrontována s takřka snovým přeludem cválajícího nosorožce. Tento úkaz sice zpočátku vyvolá šok, avšak jak Jean, tak přítomný Logik, ale i další vzápětí naleznou řadu zcela logických vysvětlení, proč je nosorožec běžící poklidnou ulicí jevem takřka normálním tak, že nebýt nosorožce, který za několik okamžiků uháněl směrem zcela opačným, mohlo by se zdát, že skupinka na tuto příhodu zcela zapomene. Nicméně tento druhý nosorožec jednak zašlápl psa a jednak vyvolal ostrou debatu zda se jedná o stejného nosorožce, kdy Jean dokázal i přes vysokou nosorožcovu rychlost určit, že zatímco první nosorožec měl roh jeden, onen vracející se nosorožec měl rohy dva tak, že se debata v zápětí zvrhla v spor, zda jednorožec jednorohý pochází z Afriky a dvourohý a Asie či naopak.
Tento incident pal stál místnímu zpravodajském plátku za kratičkou noticku v rubrice přejetých koček: „Včera v neděli byla v našem městě na Kostelním náměstí v pravé poledne ušlapána kočka kopyty tlustokožce.“[1] tak, že nosorožec je druhý den při diskusi ve vydavatelství právnické literatury interpretován jako novinářská kachna a slečně Daisy, jež byla přímou účastnicí je naznačeno, že měla vlčí mlhu. Včerejší příhoda by tak snad zcela upadla do zapomnění nebýt tragické události, kdy se jeden nosorožec dvourohý pokusí dobýt do kanceláře a propadne se pod ním schodiště a manželka nepřítomného pana Boeufa v nosorožci rozpozná svého manžela. Z telefonátu místním hasičům je vzápětí potvrzena zpráva, že po celém městě se potlouká blíže nespecifikované množství nosorožců tak, že již druhého dne se poměr nosorožců a lidí vyrovnal zhruba na polovinu. Nosorožčí metamorfóza ale jako lavina strhává stále další a další zástupy tak, že nepodlehnout této vlně a nestát se nosorožcem s tlustou kůží hravě odrážející všechny dosavadní osobní problémy, vyžaduje jen tu nejuvědomělejší lidskou osobnost a posledním pokušení odolávajícím člověkem v zemi nosorožců zůstává všemi i sám sebou pohrdající alkoholik Bérenger:
»Nechci to už poslouchat. Dám si vatu do uší. /Dá si vatu do uší. Mluví sám k sobě, do zrcadla/ Není jiné řešení než je přesvědčit, ale o čem ? Je možné, aby se zase stali lidmi ? Byla by to Herkulova práce, práce nad mé síly. Předně, abych je přesvědčil, musil bych s nimi mluvit. Abych s nimi mohl mluvit, musil bych se naučit jejich řeči. Nebo by se oni naučili mě ? /Jde do středu pokoje/ A což "jestli mají oni pravdu," jak říkala Daisy ? /Otočí se k zrcadlu/ člověk přece není ošklivý tvor, člověk není ošklivý. /Podívá se na sebe a přejede si rukou po tváři/ Jak je to směšné, čemu se tedy podobám, čemu ? /Běží ke skříni, vytáhne z ní fotografie a prohlíží si je/ Fotografie ! Kdo jsou všichni ti lidé ? Pan Papillon, Daisy? A tenhle je Botard nebo Budard nebo Jan? Nebo, snad já ? /Běží znovu ke skříni a vytáhne z ní dva nebo tři, obrazy/ Ano, ano, poznávám se, jsem "to já, jsem to já! /Zavěsí obrazy na zadní zeď, vedle nosorožcích hlav/ To jsem já, to jsem já!
Nejsem krásný, nejsem krásný. /Sundá obrazy, mrští jimi vztekle o zem, jde k zrcadlu/ Oni jsou krásní. Mýlil jsem se."Ach, chtěl bych být jako oni! Bohužel nemám roh. Jak je ošklivě mít hladké čelo. Potřeboval bych jeden nebo dva rohy, abych si zvýraznil vpadlé rysy. Možná že to taky bude, a pak už se nebudu stydět jít mezi ně. Ale nerostou ! /Prohlíží si dlaně/ Mám vlhké dlaně. Jestlipak také zvráskovatí? /Svlékne si kabát, sundá košili, prohlíží si v zrcadle svou hruď. / Mám měkkou kůži a tělo příliš bílé ! Jak bych chtěl mít kůži tvrdou a tak nádherně zelenou, jako mají oni! /Poslouchá troubení/ Jejich zpěvy mají kouzlo, trochu drsné, ale zvláštní. Uměl bych to také ? /Pokouší se je napodobit/ Ach, brr, brr ... ! Ne, to není ono. Zkusím to ještě jednou, silněji, leh. Ach, brr ... nene, není to ono, je to slabé, chybí tomu síla ! Nedokážu zatroubit, já jen vyju. Vytí není troubení. Běda, jsem obluda, jsem obluda. Nikdy se nestanu nosorožcem,"nikdy, nikdy. Nemohu se už proměnit. Rád bych, ale nemohu. Už se nemohu ani vidět. Hrozně se stydím. /Otočí se zády k zrcadlu/ Jak jsem ošklivý. Běda tomu, kdo si chce uchovat originalitu ! /Najednou vyskočí, jako by procitl/ Nevadí, ať si! Budu se bránit proti celému světu! Dejte mi pušku! Pušku! /Obrací se čelem proti zadní zdi, na které jsou nosorožci hlavy a křičí/ Budu se bránit proti celému světu, proti celému světu se budu bránit ! Jsem poslední člověk a zůstanu jím až do konce. Nevzdám se !«[2]
[1] Cit. dle Ionesco.
[2] Tamtéž.
PřílohaVelikost
Eugène Ionesco: Nosorožec735.74 KB
Tvé hlasování: Žádná Průměr: 4 (7 hlasů)